Milí úchylové, tento web jsme ještě jednou vzkřísili z nebytí. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kdo se mnou Eleferno dělali ať už autorsky, vizuálně nebo v pozadí při technické podpoře a implementaci systému. Díky! Torm.
1.10.2022 Najeli jsme na obnovu základních funkcionalit a návrat k - řekněme - provoznímu módu
6.10.2022 Přechod na zcela novou instalaci J3.6.4 ->3.10.11, aktuální Community builder
6.12.2022 - Filnlizace upgrade na J3.10.11
Prosím pozor! Tomuto textu věnujte pozornost
Toto už je převážně muzejní exponát, nikoliv úplně živý komunitní web. Může být kdykoliv bez upozornění - a to zdůrazňujeme - nahrazen uloženou verzí z metastatické zálohy, kterou sice budeme udržovat v minimálně denních cyklech, ale ztrátu denního obsahu vyloučit neumíme. Nemá proto smysl příliš využívat jeho komunitní funkce výrazně více, než jako zajímavou ukázku toho, jak na přelomu tisíciletí fungovala česká BDSM scéna. O web se po návratu z "mateřské" stará Lizz, technické zabezpečení je na web4ce, zastoupeném hlavně Sleepem. Aktuálně jedeme na sedmičkovém php a - konečně - na HTTPS a poslední trojkové Joomle.
Uvítáme spolupracovníky - pokud byste se chtěli na Elefernu podílet technicky či autorsky, jste vítáni. Redakce má za to, že zde prezentovaný obsah zaslouží to, aby byl prezentován, ať už pro svou historickou, edukativní i prostě zábavnou hodnotu.
A slovo majitelovo
Tento web prošel za dlouhé roky svého života složitou a členitou genezí. Od původně striktně technického a technicistního webu, specializovaného na ES, ET, vacuum a technické aspekty BDSM praxe se postupně rozrostl o zdravotnickou tématiku, otázky bezpečnosti BDSM hrátek, pubklicistiku, beletrii a nakonec i o blogy čleů redakce i vás, našich čtenářů. Dvě předchozí iterace rozvoje vnesly do orientace Eleferna prvky interaktivity a pokusily se přiblížit jej komunitnímu portálu. Praxe ovšem ukázala, že "velké" sociální sítě jsou mocnější snah skupinky nadšenců, realizující tento projekt ve svém volném čase bez náhrady na odměnu. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Tato iterace vrací projekt do racionálnějších končin, diskusák ani chat opravdu neplánujeme :) Všichni jste ovšem upřímně vítáni. Takže - HAPPY ELECTRODES!
Čtení mi přerušilo zaklepání na dveře. Po zkušenostech s družiníky jsem se docela napružil, ale dovnitř se protáhla Evelýna. V župánku na holém těle a s mokrými vlasy. Dál to přetlumočím z němčiny, dle možnosti se zachováním specifiky mluvy.
"Čemu vděčím za návštěvu?", povídám.
"Přefikni mě."
Neděli jsem před 43 léty po prvním opravdovém dnu na vejšce fakt potřeboval. V sobotu večer jsme se spolužáky z ročníku poseděli na chodbě, vylemtali jsme, co bohové poslali (poslali toho mnoho a rozličného druhu) a shodli jsme se na tom, že tohle bude těžký. Kurva těžký. Ráno mi nebylo úplně nejlíp, ani fyzicky, ani psychicky a tak jsem se převaloval v brlohu a na mysl mi lezly nápady, že se na to ještě furt můžu vykašlat, koupit si v úterý za stýpko letenku a pláchnout do civilizace. Žaludkem na vodě se ale po chvíli proboxoval hlad, tak jsem si hodil do vody šumivý aspirin a půlku celaskonu a nalil si to do řepy. Na zklidnění žaludku to moc dobré nebylo, ale trpajzlíci v hlavě uložili vercajk do kožených futrálků a šli si po těžké šichtě orazit. Já slezl dolů do sprch a vzhledem k tomu, že teplá tekla jen tak, aby se neřeklo, jsem se taky docela probral k životu. V místě, které sloužilo jako šatna, visel na šňůře předmět, který jsem nejdřív identifikoval jako povlak na dva polštáře najednou, po zaostření kalného pohledu mi ale došlo, že je to podprsenka.
Jedenatřicátého srpna byl před 43 léty pátek a mně bylo jasné, že v sobotu půjde do tuhého. Zásoby jsem měl docela vymetené, takže jsem se rozhodnul skočit si na škole do automatu, kolem kterého jsem zatím jen chodil na katedru. Ten automat byl (a je dodneška) v prvním patře proti schodišti a místo přímé obsluhy tam stěny lemovaly automaty na buterbrody (nazvat to chlebíčkem se mi péro vzpírá), pirožnyje (nazvat to zákuskem se mi péro vzpírá) a tekutiny (nazvat to nápojem se mi péro vzpírá).
Technicky to vypadalo trochu podobně, jako v automatu Korunka dole na Můstku proti šikmo Koruně. Svislé výdejníky, v každém lochu jeden výrobek, po vhození mince sjede zásobník o jednu pozici a zboží nastaví proti výdejnímu okénku, které naopak zajede do strany. Pokud je řeč o buterbrodech (plátek bílé veky s řezem měkkého salámu nebo tvrdého sýra za 10 kopějek, veka s tvrdým salámem za 15, veka se stopami másla a podřadného kaviáru za 25, veka s oschlou tybou neurčitého původu stála taky 25), byl v každém automatu vždy stejný druh, u pirožných to bylo různě míchané a protože automat uměl vydávat jen sekvenčně, občas vás někdo pustil ve frontě před sebe, že čeká až na ten další kousek. Dva automaty vydávaly šíleně mastné sovětské brambůrky za patnáct, bílé kafe bylo za 25, sodovka se sirupem za tři, bez sirupu za kopějku. Na rychlé zakousnutí cajk, ale byly tam furt šílené fronty. Pak jsem objevil ještě jeden podobný dole, v mínus prvním patře, kde byly automaty ještě z padesátých let a kde bylo o moc lepší kafe, tam chodili hlavně kantoři, ovšem důvod menších front je mi dodnes záhadou. Naházel jsem tam postupně padíka, rozměněného na desetikopějky, sežral jsem čtyři ty chlebíky, zapil to kafem za čtvrťák a vydal jsem se na procházku hlavní budovou. Dole v přízemí jsem objevil stánek s novinami, kde měli dokonce i včerejší Rudé právo a Mladou frontu a k těm jsem se naučil kupovat si Izvěstija, ty byly vždy dnešní. Později jsem se skamarádil s paní prodavačkou Ljudmilou Andrejevnou a ta mi pod pult dávala sobotní české noviny a taky Ogoňok a Těchniku moloděži. Byl bych býval chtěl i Radio a taky Za ruljom, ale to byl deficit všech deficitů a já si ho nakonec opatřil tak, že jsem ho objednal na Festivalový klub, kde jsem dělal technického správce.
V sobotu před 43 léty jsem se rozhodl nevařit (nebylo ani moc z čeho, polívkami v sáčku a konzervami jsem se rozhodl maximálně šetřit) a místo toho zajít do menzy, nebo lépe řečeno, do stolovky. To je český novotvar pro столовая a skrývá se za ním něco jako bufetová jídelna, s výběrem jedné ze dvou polévek, dvou až tří hlavních jídel a příloh a nějakého studeného bufetu. Kromě výběru z parodie na jídelní lístek se daly pořídit kompleksnyje obědy - něco jako menu z polívky, hlavního jídla a "kompotu", tedy homeopatického vývaru ze sušeného ovoce. Skladba byla kalkulována tak, aby se vešla do 36 kopějek - to byla cena, kterou měly talóny, vydávané študentským profsojuzem. Vybral jsem si stolovku v bloku 2 - jednak proto, že jsem ji měl nejblíž, jednak na ni byly nejlepší reference.
Ve středu mi došlo, že bych měl napsat domů a taky Renčeti a jedné budoucí úče, toho času študentce předmaturitního ročníku gymnázia v Jeseníku, krásní kozaté a nohaté mažoretce. Papíru, obálek a známek nemaje, vydal jsem se hned ráno hledat papírnictví. Obešel jsem jeden kvartál, druhý, třetí a až u metra Aviamotornaja jsem narazil na magazin Kanctovary, dokonce z větší části samoobslužný. Dopisní papír v SSSR nevedli - tedy možná vedli, ale v nějaké paralelní realitě nebo v jiném SSSR - zato obálek bylo na výběr. Zaujaly mne ty pro leteckou poštu s nečekaně vkusnými motivy sovětské reality a desítku jsem si jich dal do košíčku. Sháněl jsem se po známkách, ty ale prý na poště. Došlo mi, že budu potřebovat i nějaké sešity na zapisování přednášek a děsně moc se mi zalíbily fakt tlusté (150 listů) čtverečkované v barevných plastových deskách. Těm jsem nakonec zůstal věrný až do diplomu, ukázaly se jako neobyčejně praktické a nezničitelné. Přemýšlel jsem, kolik jich budu potřebovat, nakonec jsem po zralé úvaze vzal po jednom na každý předmět s tím, že zepředu budu psát přednášky a zezadu cvíčka, potažmo laborky a semináře. Nebyly levné, jeden byl za rubl pět a hotovost se mi zase o něco zmenšila. Tužky, propisky a fixy jsem si prozíravě přivezl sebou z republiky. Z obsahu obchodu mne už - jen teoreticky - zaujala celá jedna sekce, věnovaná "názorné agitaci", hustě zastavěná Leniny všech možných velikostí a provedení, Marxengelsleniny v o něco slabším sortimentu a stojany s plakáty, vkusně a vhodně setříděnými k aktuálním výročím. V den návštěvy převládal motiv Socialisticky studovat, komunisticky žít či něco takového. Na jednom z nich byly studentky s culíčky, v blůzičkách, pidišukýnkách a podkolenkách, a ten se mi zalíbil natolik, že jsem utratil ještě tři (sic!) kopějky a odnesl jsem si ho s ostatními věcmi na kolej. Pověsil jsem si ho nad postel a později jsem si na něj začal dělat čárky za každé číslo. Ve třeťáku jsem přikoupil další.
Před 43 roky jsem změnil bydlení, abych po dobu následujících skoro sedmi let psal na obálky zpáteční adresu 111250 Lefortovskij val, dom 6/7 korpus 7.
Ne, v právním smyslu slova jsem nebyl omezen na svobodě. Ten areál, který vás napadá, ten je přes ulici
No, před 43 roky touhle dobou jsem si říkal, co jsem to, pro bohy, udělal za píčovinu. Sovětské reálie byly dost šílené a stále vylézaly nové a nové. Ten pokoj na koleji jsem podědil po čtyřech etnicích, kteří z nějakého důvodu považovali za hezké oblepit zdi lesklými papírky z cigaret Java. Za těmi papírky si zřídily civilizaci stovky, možná tisíce tarakánů. Naštěstí v obchodě pro diplomaty na ambasádě prodávali Biolit P. Olepil jsem okna páskou, otrhal ty tapety a pokoj jsem naimpregnoval pěti spreji organofosfátu. Žít v tom nešlo, tak jsem se odstěhoval o patro níž k Světlaně T., o které jsem už věděl, že budeme ve stejném kruhu. Lidi, jak ta uměla skákat na ocase!