Milí úchylové, tento web jsme ještě jednou vzkřísili z nebytí. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kdo se mnou Eleferno dělali ať už autorsky, vizuálně nebo v pozadí při technické podpoře a implementaci systému. Díky! Torm.
1.10.2022 Najeli jsme na obnovu základních funkcionalit a návrat k - řekněme - provoznímu módu
6.10.2022 Přechod na zcela novou instalaci J3.6.4 ->3.10.11, aktuální Community builder
6.12.2022 - Filnlizace upgrade na J3.10.11
Prosím pozor! Tomuto textu věnujte pozornost
Toto už je převážně muzejní exponát, nikoliv úplně živý komunitní web. Může být kdykoliv bez upozornění - a to zdůrazňujeme - nahrazen uloženou verzí z metastatické zálohy, kterou sice budeme udržovat v minimálně denních cyklech, ale ztrátu denního obsahu vyloučit neumíme. Nemá proto smysl příliš využívat jeho komunitní funkce výrazně více, než jako zajímavou ukázku toho, jak na přelomu tisíciletí fungovala česká BDSM scéna. O web se po návratu z "mateřské" stará Lizz, technické zabezpečení je na web4ce, zastoupeném hlavně Sleepem. Aktuálně jedeme na sedmičkovém php a - konečně - na HTTPS a poslední trojkové Joomle.
Uvítáme spolupracovníky - pokud byste se chtěli na Elefernu podílet technicky či autorsky, jste vítáni. Redakce má za to, že zde prezentovaný obsah zaslouží to, aby byl prezentován, ať už pro svou historickou, edukativní i prostě zábavnou hodnotu.
A slovo majitelovo
Tento web prošel za dlouhé roky svého života složitou a členitou genezí. Od původně striktně technického a technicistního webu, specializovaného na ES, ET, vacuum a technické aspekty BDSM praxe se postupně rozrostl o zdravotnickou tématiku, otázky bezpečnosti BDSM hrátek, pubklicistiku, beletrii a nakonec i o blogy čleů redakce i vás, našich čtenářů. Dvě předchozí iterace rozvoje vnesly do orientace Eleferna prvky interaktivity a pokusily se přiblížit jej komunitnímu portálu. Praxe ovšem ukázala, že "velké" sociální sítě jsou mocnější snah skupinky nadšenců, realizující tento projekt ve svém volném čase bez náhrady na odměnu. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Tato iterace vrací projekt do racionálnějších končin, diskusák ani chat opravdu neplánujeme :) Všichni jste ovšem upřímně vítáni. Takže - HAPPY ELECTRODES!
Na oběd jsem vyrazil do stolovky číslo 10 a dobře jsem udělal. Hned ve více ohledech najednou. Pozitivum začalo už ve frontě na schodech do patra (tam se vařilo lépe), kde se ke mně přitočil místní obrovský kocour Murila Murilovič a s hlasitým předením se dožadoval drbání za velikánskýma ušima s náznaky rysích štětečků. Neprotestoval, když jsem ho vzal do náručí, položil mi tlapy kolem krku a blaženě předl. Lehký nebyl, ale zase čekání na jídlo docela příjemně ubíhalo. No, když už jsem měl kocoura u sebe, pozval jsem ho na gáblík a objednal jsem mu talířek tatarského azu, i když kořeněné by kočky neměly. Ale ono to azu nijak moc kořeněné nebývalo a ani tentokrát nebylo, dal jsem si ho taky. Babky na výdeji mi na to konto naložily taky docela slušnou porci. Našel jsem volný stolek a chvíli jsme budili docela intenzivní pozornost, mezi ženskými zvlášť. Kocour se stravoval vcelku způsobně, byť místo na židli seděl u talířku přímo na stole. Nakonec vylízal omáčku, elegantně si tlapou utřel tlamu a vousky a zmizel někde mezi policemi na špinavé nádobí.
Pondělí bylo dnem hutných přednášek, tedy s výjimkou poslední dvojhodiny, zasvěcené modle socialistické vědy, historii Komunistické Strany Sovětského Svazu. Dvojhodiny obecně nenáviděné, protože po šesti hodinách přednášek z fyziky, chemie a semináře z matematické analýzy měl člověk hlavu, jak pátrací balón a touhu zalézt pod stůl a zoufale výt. Dost jsem proto ocenil, když se u mne v poledne u stolku ve spodním bufetu zastavil Pavel Pavlovič.
„Nechte si chutnat, Milane.“
„Díky, Pavle Pavloviči. Čemu vděčím?“
„Věřím, že jsem poslem dobrých zpráv. Nebo alespoň dílčím případem, poslem dobré zprávy. Nemáte-li již, ovšem, na podvečer jiné a důležitější plány.“
„Můj podvečer bude zahrnovat Věru Alexandrovnu Cicoň a historii KPSS, poté lehkou večeři a pak jsem plánoval návštěvu knihovny. Alespoň jsem si to do této chvíle myslel.“
„Dovolil bych si do vašeho programu vnést drobné korektivy. Věra Alexandrovna vás jistě na své přednášce postrádat nebude a tento můj dojem už podložil šéf dozajista hmotným argumentem v podobě řádně orazítkované a náležitě podepsaného interního sdělení. Ergo, blíže k věci, potřeboval bych, abyste se po čtvrté zastavil dole u mne, potřebujeme ještě s Nikolajem Josifovičem něco probrat. Neobtěžujeme vás, doufám, nad společensky únosnou míru? Téma se vám dozajista zalíbí.“
No, rozkřiklo se to rychle, samozřejmě, a hned ráno se ke mně mezi půlkami první pary z Úvodu do oboru přitočil Kosťa Švecov.
„Máš už nějaké plány na zítřek?“
„Ne úplně, myslel jsem, že vezmu Natašku někam do kina, ale ještě marodí.“
„No, tak už plán máš, alespoň na dopoledne. Teda, jestli máš pro strach uděláno.“
„To zní zajímavě. Povídej. Vypadá to, žes něco vymyslel.“
„Nina kudy chodí, tudy vypráví o mašince a dost lidí by si to taky chtělo postavit. A furt tam máš ty germaniové výkoňáky. Ruslana napadlo, že bychom zítra mohli zajet do Ljuberců, seznámit tě s pár lidmi a ukázat ti, jak se opatřují lepší součástky.“
„Opatřují?“
„No, podívej, sám jsi viděl, jak funguje oficiální obchod, že. Ale je spousta lidí, kteří mají přístup k lepšímu materiálu a malé platy. A umějí ty díly opatřit a pak je prodat, z ruky do ruky, samozřejmě, že ne přes pult. Legální to pochopitelně není, to je ti asi jasné, že.“
„Předpokládám, že tohle máte ošéfované.“
„Záleží na tom, jak na to koukat. Ta burza je ohromná a koná se pravidelně a zatím neznám nikoho, kdo by za to šel sedět. Jo, čas od času je tam šťára, ale to se většinou ví předem. Myslím, že to milice kryšuje a dal bych za to klidně i malíček na levé ruce. Jako že těch pár seržantů pochůzkářů bere dost peněz úplatného za to, že koukají jinam.“
„Rozumím. Mám mít pro strach uděláno kvůli pár úplatným poldům?“
„No. Takhle – víš, co je špana?“
„Galérka? Lidi, živící se mimo rámec zákonných norem?“
„Kurva, ty ale znáš slova… Ne, v tomhle jsi se netrefil, i když za slovo galérka máš ohromné tlusté plus. Špana jsou mladí lumpenproletáři, bez vzdělání, bez životní perspektivy. Zmlátí tě do bezvědomí jen tak pro zábavu, protože jsi pro ně zkurvený brejlatec. Poprosí tě o cígo a když jim nabídneš krabičku, přerazí ti ruku olověnou trubkou.“
„Nepochybně milí lidé. Souvisí to nějak s burzou?“
„S burzou úplně ne, ale Ljubercy jsou jich plné, mají tam něco jako centrálu. Ono tam bezpečno není ani ve dne, no a v noci tam nejezdí ani milice. A bojí se jich i byčové, což už je co říct. Asi nevíš, kdo je byč, že?“
„Náhodou vím, byvšij čelověk. Propuštěný mukl.“
„Já žasnu. No, kdybys chtěl, pár jich znám. Možná by ses chtěl naučit dalších pár slovíček z argotu. Ботать по фене. Myslím, že by tě to bavilo.“
„Rozhodně jo. Ale to asi není na pořadu dne. Nějak mám pocit, že mi ve dni chybí tak tři hodiny navíc.“
„Když budeš míň šoustat, získáš času hafo. Žertuju, samozřejmě. Tak sjedeme tam zítra? Prachy máš?“
„Podle toho, co to bude stát. Bral jsem stýpko.“
„To bude zlatý. Počítám, že tam necháme… no, deset, dvanáct rublů. My ti to pak s klukama samozřejmě vrátíme, ale teď jsme dost švorc, stýpko je až patnáctého. Můžeme se takhle domluvit?“
„Bez problémů. Kdy je potřeba vyrazit? Je to daleko?“
„Měli bychom vyjet tak v sedm, ono je to vlastně předměstí Moskvy, jede se pantografem. V sedm dole na lavičce? A vezmi si nejhorší oblečení, co máš. Tohle je moc fajnový, vyčníval bys. Nebo se radši večer zastav, něco ti půjčím.“
„Jo, budu s tím počítat. Asi bude lepší, když si moc peněz brát nebudu, co?“
„To je rozumné. Dvacka v drobných bude až až. Dej si je do víc míst.“
A poslední para v pátek byly laboratorky z TOE, tedy teoretických základů elektrotechniky. Ten předmět jako takový se mi moc líbil, ale začínalo to být čím dál, tím těžší, jak jsem začal narážet na meze svých stávajících zkušeností, získaných bastlením. A hlavně bylo potřeba používat matematický aparát, který jen pár dní předtím byl na přednáškách z matematické analýzy. To bylo na knop. Laborky ovšem byly jiné kafe, tam se měřilo na reálných obvodech, tam jsem byl doma. Na pátek na mne vyšlo cvičení na metodu smyčkových proudů, pěkné téma, i když metodik, který ho stavěl, byl taky dost úchyl. Tím spíš, že v brožurce k tomuhle cvičení bylo těch smyček jen pět a v reálném zadání patnáct. Jo, čtete správně, za normálních okolností by to vedlo na soustavu patnácti lineárních rovnic. Tedy, pokud jste si nevšimli, že jsou tam ekvipotenciální uzly. Já si ale všímal jiných věcí a na velké soustavy rovnic jsem měl TI-59, koupenou před maturitou za peníze, vydělané ve ŽĎASu za automat na návrh plošných spojů.
Ta jiná věc vlastně byla jen jedna, ovšem velmi komplexní. TOE jsem obvykle dělal s Jurou Bělikovem nebo soudružkou studentkou, tu ale oklátila jakási chřipka a ležela doma. Jurka se někde zakecal a místo něj si ke mně sedla Olina. Tedy, sedla… Stoupla si za mne a hodila mi přes rameno plavý pramen vlasů.
„Můžu?“
„Ty můžeš skoro všechno.“
„Já bych chtěla dvě věci. Viď, že můžu chtít dvě věci?“
„Pokud je to to, co myslím, tak možná i tři, když mi ho mezitím vezmeš na regeneraci do pusy.“
„Prasáku! To pak taky, ale myslela jsem na něco jiného.“
„Povídej.“
„Tuhle lábu. Chci s tebou dělat tuhle lábu. Koukám na to zadání a jsem úplně nahraná. Možná bych i něco naměřila, ale nemám šanci to pak obhájit. Viď, že s tebou můžu dělat tuhle lábu?“
Přimáčkla mi prsa do zátylku a rukou mi prohrábla fousy. Lidi kolem se docela nepokrytě bavili a já vlastně taky. Chvilku jsem zvažoval, jestli jí v rámci předehry nestrčit přední tlapu pod zelenou manšestrovou sukni, zvítězil ale zdravý rozum. To by se bývalo mohlo zvrtnout. Termín „amoralnoje pověděnije“ bude zmiňován ještě často.
„Lábu. Dobře. A ta druhá věc?“
„Viď, že mi dnes večer uděláš to, co jsi dělal Nině?“
„Opravit kliku u dveří?“
Vyprskla smíchy.
„Nedělej nechápavého. Elektrický orgasmus bych od tebe chtěla. Jako měla Ninka.“
Na pátek jsem se omluvil z programování. Leccos se po fakultě už rozkřiklo, takže Archip Semjonovič jen chápavě pokýval hlavou, že rozumí a že bude dnes přednášet o třídících algoritmech v podstatě podle Knutha, takže co neznám, najdu ve třetím díle. Ten jsem sice neměl, jako ostatně ani první dva, ale napadlo mne skočit do knihovny do kiosku a měli všechny tři díly. Na mizerném papíře a drahé, ale za těch deset rublů to stálo a mám je dodneška. Odnesl jsem si je na kolej, abych se s nimi netahal a vyrazil jsem na ambasádu pro stipendium. A napadlo mne, že bych si mohl vyzkoušet, jestli je ta letenka od Leonida Nathanoviče vůbec platná. Sednul jsem na trolejbus a dojel metrem na Majakovskou. Bylo hezky, takže jsem od metra k posláku došel procházkou. Po Druhé Brestské chodily holky v lehkých šatečkách a některé měly docel ahezké nohy. On to nebyl úplně šlapodrom, ale nedaleko se nacházela druhá kožně-venerologická klinika, což jsem tehdy ovšem nevěděl.
U okénka na ambasádě jsem nafasoval stýpko a zase jsem si připadal, jako docela bohatý kus. Těch deset rublí, které jsem vypláznul za Knudta, už bylo v podstatě z nedotknutelné zásoby. Napadlo mne zeptat se paní v pokladně, jestli nebude nějaký problém s tím, že ve škole budu mít v podstatě pracovní smlouvu. Odkázala mne na pana Grabmüllera, který má studenty na starosti a zrovna mu i zavolala. Přišel dost jednoznačný týpek.
„Dobrý den, Milan Kovář. Studuju na MEI, prvním rokem.“
„Čest práci, soudruhu. Půjdeme ke mně.“
Kancelář měl v prvním patře. Ve vstupu do chodby byl ke zdi přiklopený katr. U zdi měl sejf, na stole tři telefony.
„Co byste potřeboval, soudruhu?“
„Taková věc – na katedře mi nabídli placené místo pomocného vědeckého pracovníka. Chci ho přijmout. Chtěl bych mít jistotu, že je to legální a že to nemá nějaké nežádoucí konsekvence.“
Na výpočetce mne ve čtyři přivítali jako starého známého. Cukrátka jsem dokoupená neměl, ale cestou jsem se zastavil v pekárně a měl jsem docela štěstí, povedlo se mi koupit bohatě máslovým krémem zdobený dort Praga, považovaný za luxusní. Kterási z operátorek rychle postavila na čaj a než voda vzkypěla, pomohli mi ostatní postavit zástěny a oštítkovat zařízení. Dort zmizel během pár minut. Zinajda Prokofjevna mi dokonce popřála mnoho zdaru a na výpočetce zůstal jen Dmitrij, který zase zmizel u své EC-1033 naproti. Nic nenasvědčovalo tomu, že to dneska bude akční. Nachystal jsem si věci, staré listingy jsem si napíchal na přivrácenou stranu těch filcových zástěn, doděroval jsem vše potřebné a celou tu úlohu o čtyřech jobech jsem poslal do zpracování. Poučen od posledně, vzal jsem si sebou učení a tabulky integrálů a v klidu jsem si začal počítat příklady do typáku. Tahle sada byla na objemové integrály a ten, kdo je do zadání vymýšlel, byl dobrý zvrhlík. Dost jsem se do toho zabral, když mne zaujal stín za štórkou na stěně akvária. Nejdřív jsem si myslel, že je to Dima a nevěnoval jsem tomu pozornost, pak se ale dveře otevřely a dovnitř doslova vtrhl chlápek v důchodovém věku, v jakési parodii na uniformu.
„Co tu děláš? Stůj, nehýbej se! Kde jsou operátoři? Kde je Zinajda Prokofjevna?“
Vytřeštil jsem na něj oči. Hlava mi šrotovala, ale jediné vyhodnocení, které dávalo smysl, znělo „jakási ochranka.“ Zbraň neměl, alespoň ne viditelně. No dobrá.
„Tak moment. Kdo nebo co jste vy a co tu pohledáváte? Nepřibližujte se k těm podkladům, jsou DSP!“
„Ptát se budu já, cucáku. A nebudeš mi nařizovat, co mám dělat!“
Čtvrtky jsem měl rád, celý denní rozvrh byl plný zábavných a z mého pohledu užitečných předmětů jako Měření a Energetika. Jak přednáška, tak laborky z Měření proběhly v pohodě a na oběd do stolovky jsem šel dobře naladěný a se dvěma obhájenými laboratorkami. Ta para byla vůbec zajímavá. Tradičně jsem laborky dělal buď s Jurou, nebo s Nataškou, podle toho, kdo byl rychlejší, tentokrát byla nejrychlejší Olja.
„Můžu s tebou dneska pracovat já?“
„Proč ne, pokud ti Naty neprokousne jugulárky.“
Pohodila plavou hřívou.
„Natálko, viď, že mi dnes šikovného cizince půjčíš?“
Soudružka studentka stále ještě bojovala s rudou jízdou, nicméně už se s ní zase začínalo dát komunikovat. Odhodila si ofinku z čela a docela kamarádsky prohlásila, že jasně, že bude dělat s Jurkou. Nachystali jsme si měřidla a dráty, Olja nalinkovala měřicí protokol a celkem rychle jsme si obvod poskládali a začali snímat charakteristiky. Koukal jsem na rastr osciloskopu a diktoval jsem čísla a do nosu mi lezl lehounký kořeněný parfém. Štrejchnutý už známou skořicovou vůní. Olina seděla nadoraz blízko a stehno tiskla k mé noze. Bylo v tom něco hodně kočičího. S další sadou čísel jsem se k ní naklonil a políbil ji na ucho. Docentka Marková si toho všimla a zasněně se zasmála, asi jí naskočily nějaké hezké vzpomínky. Olja se mezitím odhodlala k tomu, co zjevně měla na srdci od rána.
„Je pravda, co se šušká?“
„Netuším, co se šušká… Umřel drahý Leonid Iljič a nám o tom neřekli?“
„Pšššt. Takhle na veřejnosti nežertuj. Myslela jsem to o Nině.“
„Když já nevím ani to, co se šušká o Nině.“
„Nedělej nechápavého. Prý u tebe byli s Olegem a pouštěl jsi do ní proud.“
„Tak to je pravda.“
„A prý se jí to hrozně líbilo.“
„To je taky pravda. Rozhodně mi to tak připadalo.“
„Ninka chodí celá nadšená, že něco takového prý ještě nikdy nazažila.“
„A to asi taky bude pravda. Počítám, že je to první takový generátor když ne v celé Moskvě, to bych si asi fandil, tak na sedmém korpusu určitě.“
„Skromnej nejseš. Uděláš mi to taky?“
Ve středu se nic tak zajímavého neodehrálo, s výjimkou toho, že ráno na lekci z matematického modelován nakouknul docent Strojev s tím, že kurýr přinese podklady nejspíš až kolem oběda a že tedy nemám moc počítat s tím, že bych od nich dostal analytiku k tomu novému zadání od Utkina. Docela se mi to i hodilo, odbyl jsem si své čtyři pary, přičemž tu z technického kreslení jsem využil na předání výkresu lektorce. Poslední para byl seminář z historie KPSS, kam jsem sice úplně nemusel, ale došel jsem k závěru, že pro udržení dobrých vztahů bude lepší zajít tam. Věra Alexandrovna dokonce vypadala potěšeně. Poslechl jsem si nějaké referáty spolužáků a nakonec to zase nebyl tak strašlivě zabitý čas, jak mi přišlo z kraje školního roku. Ještě pod dojmy pitky u Tří karasů jsem nabídnul zpracování referátu o odlišnostech socialistického obchodu v SSSR a ČSSR a přesto, že téma by patřilo spíš do politické ekonomie, nečekaně hladce mi to prošlo. Cicoň asi taky úplně nevěděla, co si s podivným cizincem počít. No, a cestou ze semináře se ke mně přidal Oleg.
„Máš čas?“
„Asi jo. Co bys potřeboval?“
„Ninka už má choutky. My se zastavíme, jo? Nejsi proti?“
Na Lenku jsem narazil hned ráno dole na vachtě, když jsem se šel podívat, jestli mi nedorazila nějaké pošta. V šuplíčkách nebylo nic a za sklem vrátnice, kam mi tetky vrátné občas ukládaly dopisy, aby se jich nezmocnili lovci známek taky ne. Lenule šla ze sprch a kozy se jí pod župánkem pohupovaly ve stejném rytmu, jako boky. Dost pěkně se na to po ránu koukalo, já se ovšem potřeboval učit, abych trochu dohnal skluz a ocasy v obhajování. Ty výpočty pro doktora Zelenochata mi přece jen dost času spolkly. Lenule se zastavila.
„Ahoj, Mili, prý jsi boháč?“
„Tady se fakt nic neutají, to je strašný. Myslím, že boháči mají v kapse tak desetkrát víc. Ale jo, pár rublů se mi neočekávaně narodilo. Vůbec, to je fajn, že tě vidím, chystal jsem se k vám po snídani. Po obědě jdeme s klukama na pivo, chceme vás s Oljou pozvat. Ještě se Světlanou Turovou.“
„Jůů. Já ráda půjdu a Olja asi taky. Jak Světka, to fakt netuším. Kam půjdeme? Na Abelmanovku? Do Voka bych asi moc nechtěla.“
„Ke Třem karasům.“
„To je príma, užijeme posledního sluníčka. Víš, že tam nejsou záchody, viď?“
„A to jsem nevěděl. Jak se to řeší?“
„Je tam trafobudka a nábřeží. Holky chodí za trafobudku, kluci zvedají hladinu Jauzy.“
„Není za to mastná pokuta?“
„No, a to je právě ten rajc. Ale ono je to poměrně bezpečné, naproti je jen Tupolevův NII. V kolik půjdem?“
„Chceme vyrazit ve dvě. Tak řekněme pět minut před druhou venku na lavičkách?“
„Domluveno.“
Cestou na pokoj jsem se ještě zastavil u Petra, abych mu dal vědět, že má část holek je domluvená a pak jsem se pustil do krácení ocasů. Šlo to nečekaně dobře a dokonce jsem si proti plánu udělal i nějaká zadání do typáku navíc. A konečně jsem dodělal výkres do technického kreslení, který mě už docela začínal rasit a který mi lektorka už začínala připomínat. Pravda, zatím poměrně přátelsky, ale nerad bych tu nit dobré vůle napínal moc. Vyšlo mi to tak akorát, skončil jsem v půl druhé a ještě jsem si stihnul hodit na pánev nakrájené dvě nožičky místní parodie na párky pod názvem „moločnyje sasiski“. Párky to připomínalo jen v těch nejobecnějších rysech, kam rozhodně nepatřila chuť, a při vaření to mělo tendenci vybuchovat v důsledku obřího podílu mouky a otrub, ale opečené s cibulí se to dalo jíst.
V pondělí začínal školní týden Věnnikovovým Úvodem do oboru. Už jsem měl vysezené místo v druhé řadě zprava do uličky a ty přednášky mne fakt bavily, protože šéf uměl přednášet a zjevně to dělal rád. Tohle pondělí ale bylo trochu atypické. Děkan přišel o chlup před půl a došel ke mně.
„Dobré ráno, Milane Zdeňkoviči. Nikolaj Josifovič mi říkal, jak jste nám pomohl s tou analýzou pro Gosplan. Děkuju.“
„Není zač, svým způsobem to bylo i zábavné. Ale abychom si rozuměli, zvládnul jsem jen tři ty případy, ještě jich spousta zbývá. Chtělo to dost ladění.“
„Tomu samozřejmě rozumím. Pomohli vám na výpočetce?“
„Velice. Byla tam dost fajn operátorka.“
„Já k vám mám vlastně dvě věci. Zastavte se, prosím, u mne v sekretariátu. Soudružka Chvorostová vám dá poukázku do pokladny, napsal jsem vám jakousi odměnu za sobotu. A druhá věc – my jsme se na fakultní radě poradili a jsme v podstatě jednomyslně pro to, abychom ve vašem případě upřednostnili vaši přímou odbornost před studiem neprofilových předmětů. Myslím, že byste asi nebyl proti, kdybychom upravili váš studijní plán – individuálně - v ohledu studia Historie KPSS, pokud si rozumíme. Mám za to, že to dokážu vyjednat. Rozhodně jsem už mluvil se soudružkou Cicoň a dnes, místo jejího semináře, můžete pokračovat ve výpočtech pro Gosplan. Žádanka na sál a monopolní režim je podaná, Pavel Pavlovič byl tak laskav. Můžu se s vámi takhle dohodnout?“