Menu
Spokojeni?
zPátečník
"Tři měsíce, čoveče."
"Nejmíň čtyři. Viděls to tam? To do dubna není možný stihnout."
"Do března."
"No to už vůbec ne, dyť to je..."
"Jak to vydržíme?"
"No, budeme posilovat diskuzáky, abychom dočista nezblbli."
"Musíme zpunktovat občas nějakou hospodu. Znáš Satorovy mejdany?"
"Něco takovýho se bude muset udělat, jinak se tady uhryžeme mezi fejky nudou."
"Klucí... pohleďte a plalčte. Tohle je poslední kofola v Aťasu."
"A ještě ani není plná."
"Jo a Nenu vám vzkazuje, že máte dopít a další už nenalejvá, že už není z čeho."
"Tak to je konec."
...a kuřárna prvně v historii utichla.
Chtěl jsem psát páteční moudro nebo poetično na weekend, ale neměl jsem sílu.
Neměl jsem ani čas.
Chtěl jsem pak psát o tom, jak jsem na všechno sám.
Jak jsme se zaklínali, že tu budeme psát jako mourovatí, abychom něco změnili, ale vůkol pomřely můzy.
Jak člověk hledá pomocnou ruku, ale dostává jenom lajky na fejsbůčku.
Že mám sice plnej friendlist Přátel, ale stejně jako oni se na svět dívám přes vztyčenou pavézu víka noťasu, střílnou webkamery ve vozové hradbě krabice PC.
Že mi sice každou chvíli nějaký sub píše, jak touží sloužit a jak prosí, aby mohl pomoci D+D páru, ale nařezat dříví mi nepřijede žádný.
Dal jsem ti probdělé noci s nemocnými dětmi, když jsem musel bejt v práci na noční.
Dal jsem ti nezapomenutelné hodiny strachu, kdys nevěděla, jestli se vrátím z důlních havárií živ nebo snad dokonce i zdráv.
Dal jsem ti chudobu po mém boku, při které záhadně stíháme podarovávat mnoho ještě chudších rodin kolem nás a tys ji ráda přijala.
Dal jsem ti vedle mne prožívat nevypravovatelné horory s našimi dětmi, které pobraly tvoji divokost a můj talent pro průsery.
Dal jsem ti zvláštní protekci mezi lidmi, kdy ti přicházejí maily "ty klidně přijď, tebe rády uvidíme, ale tvůj muž na mých narozeninách není vítán" a ty jen odtušíš "tak muži, ušetříme litr za mejdan a máme weekend volnej, připrav se, že budeme v sobotu předělávat dětskej pokojíček."
Když ti dám do ruky rákosku a nechám mezi nás ulehnout náctiletou prdelku, z jejíž nádhery i další týden a přespříští měsíc zrovnatak ztrácím slova úžasem nad její dokonalostí, neztratíš roli a cit pro klásu a spolupracujeme spolu na ní i nad ní, až se o takových akcích nesou pověsti mezi táborovými ohni.
...mladé neporchcané maso pěkně pohromadě? Dychtící po moudrých a zkušených domínantech, kteří budou jenom bohorovně odklepávat doutníkový popel do dlaní oddaně dychtivě slova hltajících štíhlých a divokých dívčat?
"Pokud Písklata působí jako skupina mládežníků, je to to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout!"
"A jak staří lidi juž nejsou Písklata?"
"To je individuální.. ale obecně nad třicet :) Ikdyž každé pravidlo má své výjimky a někdy zatáhneme i někoho ze stařešinů jako hosta."
"Na vstupu bude tento obrázek a pokud se usměješ, tak tě pošlou ven:" s obrázkem MC-kasety a tužky.
Kterékoliv srdce mužovo v každém věku pobláznit dokáže... divoženka.
Divoká, bláznivá, pomíjivá.
Pomíjivá jak naděje, bláznivá jak naše mládí, divoká jak fantasie skryté za pevně zavřenými víčky.
Jako cínový mor sedne na naše životy chandra předvídatelnosti, životních jistot a bezpečí... a přitom jsme v jádru pořád mladíci, co si toužej hrdinsky roztrhnout kaťata při skoku z vrby přes potok.
Večer pošlu toho cvoka doháje, ale teď klušu do roboty.
Firma dostala kšeft a zaměříme kanální šachty v Neratovicích. Deset let studia geologie a stavárny a dvacet let praxe ve stavebních konstrukcích zaslouženě vydají svoje plody a na pár dní uživám několik lidí přikládáním metru k posranému betonu.