Přípondělníky
Tormovy přípondělníky, včetně těch nejstarších
V těch dávných, velmi dávných dobách, když ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na nebeských skobách a zem je jako koláč placatá to byla veliká a mocná říše. Po jejích rozlehlých pláních se proháněly vichry a stáda prakticky všežravých virtuálů, vyhlížejících potenciální oběť. V jejích knížectvích, tu mocnějších a bohatších, onde chudobnějších a méně honosných, o to však zpupnějších, sídlila v kamenných věžích knížata, hrabata, markýzové i zemani, vládnoucí pevnou rukou a mocným údem šikům poddaných. V podzemích paláců - z nichž nejhonosnějším byl palác Mageo - lákali do svých tenat oběti ve svůdně pojmenovaných místnostech individuálové, předstírající šlechtický stav i rozsáhlé majetky a vybavení. Po lesích se mezi rozpadajícími se zbytky BBS potulovali poslední věkem i nouzí sešlí opové a coopové, zoufale lkající nad do nenávratna zmiznuvší slávou a mocí.
Číst dál: Přípondělník o tom, jak Facebook a Ateliér poslali úchylweb do nebytí
Kdysi to býval veliký a do detailu promyšlený areál sociálních ústavů hlavního města Prahy. Měl dvacet moderních pavilónů a spoustu k nim přilehlých provozních a hospodářských budov, moderné - vlastně ve své době nejmodernější - nemocnici, zotavovnu a ozdravovnu. V areálu fungovala vlastní ohromná pekárna, prádelna, zahradnictví, ale i rozhlasové studio a mnoho dalších provozů. Mezi pavilóny a po chodbách budov jezdily nehlučné Křižíkovy elektrovozíky. Na areál se jezdily dívat a inspirovat zahraniční delegace. Masarykovy domovy sloužily pro pro dva tisíce klientů z řad sociálně slabých, přestárlých, nevyléčitelně nemocných dětí a nad rámec toho i pro několik stovek slabých a ohrožených dětí ze středočeského kraje. Areál disponoval více, než třemi tisíci šesty sty lůžky, která tehdejší personál zvládal obsluhovat s přehledem.
Tedy, samozřejmě ještě ne úplně oficiálně, Výzkumný ústav pro sledování zajímavých životních projevů žen ještě oficiálně ustaven nebyl. Ale postupně. Doba si (v rámci neformálních tradic) žádá rekapitulaci roku uplynuvšího, přání do roku nového a pak taky nějaké ty sliby, závazky a předsevzetí.
Číst dál: Přípondělník o roce, v němž se úchylové stali institucí
Sytě oranžové jiskry vznikají různě. Jak jistě ví každý strojař, vznikají například při broušením austenitických ocelí tvrdým brusivem v tvrdé bázi. Jak jistě ví každý chemik, oranžové jiskry dává hořící magnézium, dotované kalciovými ionty nebo směs stroncia a sodíku. Jak jistě ví každý elektrotechnik, sytě oranžové světlo produkuje výboj v neonem plněných trubicích. Přípondělník je však o principiálně jiném způsobu produkce sytě oranžových jisker.
Co vyšpulené bradavky a mokré kalhotky... To vše jsou jenom vnější aspekty, pravda, aspekty milé, potěšující a mnohoslibné, nicméně nejlepší zpětnou vazbu má úchyl při pohledu do očí. Při hlubokém pohledu do očí. Úchylčiných očí, samozřejmě, pohled do očí namíchnutého pitbulla sice též poskytne zpětnou vazbu k dané situaci, leč většinou již se zpožděním.
Mé prvé setkání s firmware pochází ještě z dob, kdy uhlí sice už nebylo zelené a Lennon už mrtvý, nicméně televize byla ještě černobarevná a HUsák se těšil v mezích možností utěšenému zdraví. V těch dobách jsem (a tady se prsty snaží napsat "bydlel se starým kocourem jménem Pete v domě, který měl jedenáct dveří") pracoval coby výzkumný a vývojový pracovník v Organizaci pro racionalizaci energetických zdrojů (fakt, nekecám) na projektu simulátoru a testeru energetických ochran. Řídila to jedna ADT 4500 (čakovická kopie HP 1000) a šest jednotek logiky styku s prostředím LSP 1000. Ádétéčko bylo staré, zaběhané a vymazlené, elespéčka naopak nová, nevytřesená, plná bugů a lagující. A za konfiguraci byla zodpovědná dvojice osmikilových EEPROMek, v nichž bydlel kromě channel loaderu i řídící program MUXů a něco, co bychom dnes nazvali bussines logikou. V dokumentaci ani slovo, takže brouci šli ven, reverzí dumpu jsme zjistili, co to vlastně dělá a milé paměti jsme přepisovali, dokud to šlo. Programátor problém nebyl, problém bylo mazání, na které nakonec technik Jirka zbastlil z pertinaxu skříň s oloupanou vysokotlakou zářivkou, zcizenou na správě budov.
S první pořízenou a nainstalovanou mašinou se oči některých úchylek rozsvítily. Velmi natěšeně a velmi zvědavě. Zvědavě se koneckonců rozsvítily i oči mnohých úchylů, a to nejenom těch postižených úchylkou na elektroniku, bastlení a vůní spálené kalafuny. To, že mašina sice komunikuje, svítí, bliká a píská, nicméně odmítá sžít se elektrokardiografickým šuplíkem pak vyvolalo v očích i myslích úchylstva těžké zklamání. Zejména v řadách těch, kteří už viděli svého miláčka s nalepenými, navlečenými a pozastrkanými snímači, poskytujícími onu tolik žádanou zpětnou vazbu kupříkladu k vyprovokovanému orgasmu.
Ačkoliv na rýpání do velkých drsných dominantů je tu spíš Katka, dovolím si v rámci přípondělníku vnést svůj drobet do sýpky tohoto přebohatého a atraktivního tématu i já. Iniciátorem přípondělníku posloužil Kahoferův průzkum na téma Srazy ano či ne, vyšedší minulý týden na Bdsm portále a vyvolavší živou odezvu na Nyxu. Autorovi se podařilo - kromě běžné srazy navštěvující úchylné populace - oslovit i několik ortodoxních odpíračů jakéhokoliv srážení a seznámit s jejich názory úchylnou veřejnost. Není cílem přípondělníku tyto názory interpretovat, laskavý eleferní čtenář si je jistě snadno vyhledá sám a předpokládám, že si je vychutná stejně, jako autor tohoto textu. Přípondělník se nadále věnuje pouze jednomu aspektu zmíněných názorů a dílem pak ještě následné nyxí diskusi.
Číst dál: Připondělník o dominantech s velkým, macatým déčkem na začátku
Mám rád imaginární světy. Zejména ty, se kterými si jejich autoři vyhráli a vybavili je takovými podrobnostmi, kterým se dá bez výhrad uvěřit a považovat je za světy své, vlastní. Námatkou jmenujme Zeměplochu, svět Pána Prstenů či třeba jednotlivé dějové linie Heinleinových děl. Nebo růžovoučký svět budoucnosti bratří Strugackých, do kterého postupně prolézají rozličné, byť nikdy nedefinované ohavnosti. Zájemce o imaginární světy rád odkáži na velezábavné (zejména pro insidery) dílko stejných autorů jménem Pondělí začíná v sobotu...