DEV...ELeferno

Festivalový klub, fungující začátkem osmdesátých let v patře nad moskevskou kaceláří ČSA měl několik študáky nedocenitelných výhod. Kromě toho, že v něm holky z MTIPP vařily velmi slušného turka a zapékaly na tehdejší moskevské poměry luxusní tousty zde byla k dispozici i docela slušná aparatura z Tesly, šestnáctimilimetrový Meoclub II, dvojice CM 130 s tvrzenými hlavami a nakonec předmět pravděpodobně ideologicky nejzávadnější, první (a licenční) teslácké video AVEX VM2201/02. To lomítko je tam proto, že samotný stroj se skládal z přístrojů dvou, samostatně byla tunerová a vf část, samostatně mechanika nahrávače, kterou bylo dokonce možno používat jako reportážní kamerový nahrávač na popruhu přes rameno. Pracovalo to v tehdy hodně populárním systému VIDEO2000 a mezi kamarády z rozvojových zemí (jako třeba Dominikánská republika) byla k dispozici spousta kazet obsahu notně závadného. A taky jsem od toho prostoru měl svoje vlastní klíče, protože s promítačkou nijak moc lidí dělat neumělo a s ostatní aparaturou - řečeno popravdě - taky ne.

Počítám, že něco podobného už každý někdy viděl, případně to má i doma na své sbírce péčka. Hlavní mužská postava (napsat hrdina se mi v souvislosti s probíraným žánrem pero vzpírá) se po krátké a režisérem ve spěchu odbyté situační předehře ocitne v jedné posteli s mladičkou a svůdnou kráskou, načež se k nim připojí i krásčina neméně svůdná matka. Následnými koitálními, orálními a analními orgiemi - mnohdy za účasti mnohých exotických či vizuálně atraktivních pomůcek - je pak zaplněn celý zbytek filmu, z jehož konce se autor "scénáře" obvykle vylže stmívačkou, roztíračkou nebo (v případě pokleslé tvorby vělku předdigitálního) brutálním ustřihnutím děje vinou nedokalkulované délky filmového pásu v kameře.

Věci a časy se mění, jak každý zajisté ví. Mění se rychle a zřetelně a takovou změnu pak necháváme bez přívlastku, mění se zprudka a překotně a takovou změnu nazýváme puč, revoluce či boží dopuštění a mění se také tak, že změnu lze z hlediska pozorovatele jen těžko zaznamenat. A o takových plíživých změnách je dnešní přípondělník.

Jsou tu. Žijí mezi námi a velká většina okolí netuší, co jsou zač. Agenti Mulder a Scullyová jsou na ně krátcí, neboť se umějí výborně přetvařovat a jejich mimikry je činí od běžné populace k nerozeznání. Jen ten, kdo umí správné postupy a je schopen pronést ta správná slova ve správnou chvíli se správnou intonací si může vychutnat, co jsou vlastně zač. Odměnou jsou mu nezemsky rozzářené oči a pocit neskutečného dobití baterek, za který se vlastně ničím neplatí. Není z něj ani kocovina, ani bolesti hlavy, dokonce ani není třeba podepisovat vlastními tělními tekutinami žádné temné závazky či klausule.

Za patero velkými městy, devatero dálničními nadjezdy, jedním přechodem pro zvířata a jedním z kopce vedoucím tunelem leží, vlastně stojí tvrz, vlastně Tvrz. A na Tvrzi leží, vlastně stojí, posedávají a hrají si Tvrzníci. Ti jsou dvojího, vlastně trojího druhu. Ten první druh Tvrz vlastní, ten druhý si ji buď již přivlastnil, nebo ještě teprve přivlastňuje a pak v téhle nepohádce vystupují Tvrzníci nově příchozí, biči a jiskrami neošlehaní a dehtem z jedovatých tyčinek neočouzení. Tak to bylo a vlastně ještě je, i když jako všechno v nepohádkách, i Tvrz se s postupem času mění a některé zdánlivě neměnné konstanty mění s časem svoji hodnotu a některé i mizí, nahrazeny konstantami novými, neméně konstantními.

V těch dávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i zvířata že hvězdy visí na nebeských skobách a zem je jako koláč placatá věřil lid (o zvířatech to známo není) v neomezenou léčivou moc účinků elektřiny. Což o to, léčivá moc účinků je prokázána empiricky i exaktně, nicméně víra oněch dob musela vskutku přenášet hory a obracet tok sibiřských veletoků zpět do vnitrozemí k vyprahlým pustinám Syrdarji. Pardon, nechal jsem se unést.

Co mají všichni s tím, že jeden den v roce představuje jakýsi předěl? Navíc předěl, který je hoden masové oslavy, organizovaného veselí a hektické výroby chlebíčků, jednohubek a kýblů brsalátu, který živelně nesnáším. Masové lití pití do řep a odpalování pyrotechniky, ze které jsou docela frustrovaní i ti flegmatičtější z kocourů, o chudácích psech nemluvě. A od majitelů stránek se bůhvíproč očekávají hlubokomyslné úvahy, líčení světlých zítřků a krmení publika sliby a představami. Tůhle.

Prakticky povinné téma jsou v tomto období dárky, pastorální idylky s jesličkami, pastýři, koledníky a volkem s oslíkem, stromeček a tiše k zemi se snášející sněhové vločky. No, přívánočník tak úplně pastorální nebude, i když mnoho z uvedeného zmíněno bude.

Pravé sedadlo u letadla má divnou pověst. V levém sedí kapča a pravé je buď prázdné, když člověl letí sám s Cessnou, nebo tam sedí pasažér nebo -  v případě velké éra - kopilot či v hantýrce pravák. V koridorech ani na ranvejích se sice nejezdí/nelétá vpravo, ale posez pilota vlevo souvisí hlavně s tím, jak jsou rozložené ovládací prvky v kabině (u vrtulníku je to naopak). V Kazachstánu se mi povedlo vyzkoušet si, jak vypadá svět z pravé sedačky a není to vůbec špatné, i když sektorové páky přípustí jsou na špatné straně...  

Fabriky mají své kouzlo. Píšu speciálně fabriky, protože továrna už je něco jiného. Pod fabrikou chápu místo, které už tu bylo pomalu za Rakousko-Uherska a kterého se vědeckotechnický pokrok dotýkal jen nerad, cítě již předem připravený odpor a resistenci. Místo, pamatující možná ještě českého Edisona Křižíka, procházejícího se zamyšleným výrazem mezi litinovými sloupky, podpírajícími litou ažúrovou klenbu a s logaritmickým pravítkem v ruce přepočítávajícího výkon pod stropem svištících transmisí na lokální elektromotory. Místo s řadami mašin, osvětlených stropními světlíky, s vysokými stropy a s jemnou vůní horkého strojního oleje, ulpívající na všem okolo.