Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Přípondělníky

Kdysi dávno, když ještě byly prázdniny delší, tráva zelenější (a o obsahu THC se nemluvilo) a slečny vášnivější jsem se znal s jednou subinkou. To slovo se v těch dávných létech ještě také nepoužívalo, ti starší si vzpomenou, že ho zavedl až nestor české bdsm terminologie Tom Kudrna, v té době jsem ji označoval za kamarádku a později, před svými a jejími rodiči, přáteli a známými za "svou dívku". Pocházela z malého městečka na samém severu Moravy, byla mladičká, štíhlá, s dlouhými  hladkými vlasy, štíhlým pasem, plnými svůdnými ňadry a postavou, vysoustruženou tancem ve skupině mažoretek A s neutuchající chutí ke zkoušení nových a nových úchylností, které se v oněch dobách souhrnně označovaly jako sadomasochistické úchylky. Ahoj, Ivanko :-)

Na právech slušného mladého muže, perspektivního budoucího inženýra (toho času na jazykové přípravce) a slušné partie jsem tam jezdíval často, coby osoba, označovaná nějak jako "to je Ivančin nápadník, paní Burešová".  Rodiče projevovali vzácné pochopení (dané, jak myslím tím, že ani přibližně netušili, co doopravdy Ivanka s perspektivním budoucím inženýrem provádí), takže doplnění studentčina pokojíku o nějaké čerstvě nařezané závity M6 do futer a pár atypických ozdůbek nevyvolávalo nežádoucí pozornost, zejména když rodiče kantoři viděli, že na oněch závitech většinou spočívá hrazdička na protahování do mažoretek. Vidouce, že slečna dcera je v dobrých rukou, opouštěli byt na celé víkendy, vytvářejíce tak instantní podobu ráje na zemi.

Do těch závitů se zašroubovala oka a do těch ok se upnula Ivana. S tlapkami nad hlavou, improvizovanou rozporkou mezi koleny, ta pěkná kulatá prsa vyšponovaná modelářskou gumou do tahu proti židli, zarovnané knížkami, aby se nepřevracela, po těle navěšená všechna závaží z kuchyně, na chloupky přes prusíky navázané skoro dekové matice, kolíčky na laplích další gumou do tahu proti té rozporce mezi koleny - mladí úchylové v záchvatu tvořivosti ... Zvednul jsem se, že se podívám do kuchyně ještě po nějakých inspirativních hračkách a jak jsem to slastí vzdychající  klubko bolestivých pocitů s rozšířenými zorničkami obcházel, nechtěně jsem mu šlápnul na nohu.

Ta něžná mladá květinka se na mne podívala a dotčeně pronesla "Jauvajs, to bolí, ty slone, dávej pozor !"

(za téma  přípondělníku vděčím Mountbatten a do značné míry i Pavlovi Šťastnému a Aničce)

Číst dál: Přípondělník o prizmatech

Kamarádím se s ufonem. Tedy - soudě dle některých anatomických zvláštností - s ufonkou. Je drobná, štíhlá, na hlavě má tmavou srst, velice připomínající vlasy a na svět kolem kouká ohromnýma očima. Má zvláštní zálibu v modré barvě a občas nosí přiléhavé stříbřité kombinézy - tipuju, že je to pracovní oděv, takové interstelární montérky, i když stejně dobře to může být společenský úbor nebo uniforma, předepsaná pro vivisekci. Občas tančí s delfíny. Má ráda barevná světélka a jiskřičky, zejména, pokud jsou modré barvy a mluví spoustou pozemských jazyků. Dokonce celkem úspěšně předstírá, že se překládáním mezi nimi i živí, byť je jasné, že v rámci její terranské mise jde o poměrně neumělé krytí. Předpokládám, že stejně dobře mluví i zvířecími jazyky - vůbec má náramně ráda zvířata a říkám-li ráda, nemyslím tím svůj oblíbený způsob přípravy zvířete v teplé boudě, našpikovaného česnekem a obloženého několika ozdobnými kousky čerstvé zeleniny, třeba malou snítkou petrželky a najemno nakrájenou mladou cibulkou.

Ufonka se od Terranů hodně liší - ještě jsem ji neslyšel brblat, používat výrazy jako "ono se" nebo "oni tam" a co je ještě podivnějšího, šíří kolem sebe dobrou náladu a vyniká svérázným smyslem pro humor. Pravděpodobně v rámci své výzkumné mise se zajímá i o úchyly. Netroufám si odhadnout, nakolik podrobně je studuje - po dobu naší známosti zatím žádné ze známých nepostrádám a ani ti, kteří s ufonkou prokazatelně tráví víc času nenesou známky viditelných poškození na těle či duchu - nicméně ufončina záliba ve sběru informací o úchylech není v našem světě rozhodně běžná.

Poslední ufončinou aktivitou je pak geniálně zamaskovaný pokus o vytipování a získání těch nejvydařenějších úchylných exemplářů, jaké Země nosí. Pokus je maskován jako soutěž o nej... úchylnou osobu, přičemž ono nej... není nikterak podrobně specifikováno. Pravděpodobně souběžně se snahou o nalezení onoho vzácného exempláře probíhá i výzkum sociologický :-) Jmenuje se to Pistachero. Zapojil bych se taky, jenom mi někdy vrtá hlavou, proč se ufonka při slovech "člověk je v podstatě dobrý" tak mlsně olizuje...

aneb žánrově nezařaditelný text z pera Tormova o skutcích, přihodivších se dvojici úchylů na sklonku roku dvoutisícího pátého, pojednaný se zvláštním přihlédnutím ku staromódním hodnotám, jakož i kvalitě krmí a velikosti lůžka, ku spočinutí určeného.

Číst dál: O užitku bezdomovectví

Bylo, nebylo, v jednom svérázném havlovství žili, byli úchylové a měli hospodu. Pronajatou. Ona tedy nebyla pronajatá celá, jenom sklep. A v tom sklepě měli úchylové rejdiště, nanosili si do něj celou spoustu řadu věcí, které ke svému úchylování potřebovali a vodili si do něj lidi, kteří si to taky chtěli vyzkoušet nebo neměli jiné místo, kde by mohli v klidu úchylovat tak, aby je u toho nikdo nerušil. A když jim z toho úchylování vyhládlo, vylezli ze sklepa do té hospody a v ní si dávali do nosu a někteří taky do jater, ledvin a hlay. Pívo, vínečko, kořaličky, ti, co museli řídit lemtali Clausthalera a závistivě koukali na ty, co řídít nemuseli. Tak tam žili šťastně a spokojeně do té doby, než si hamižný majitel vymyslel, že má z úchylů málo peněz a že je tam vlastně nechce. /chylové si sbalili svých pět švestek, vynosili ze sklepa ty věci a šli smutně pryč.

Šel čas, z havlovství se mezitím stalo klausovství a úchylové se pořád neměli, kde scházet. Pár z nich ze žalu zvanilkovatělo, přišli i nějací noví a všichni smutně vzpomínali, jak to bylo pěkný, když se měli kde scházet. Až jednou dostalo pár šikovných a podnikavých úchylů nápad a řekli si, že si zase zkusí nějakou hospodu pronajmout. Hledali místo, kam se vejde opravdu hodně úchylů, a taky aby to nebylo daleko z města, co jich tam mnoho žilo, aby tam jezdil placený povoz, aby nemuseli kvůli řízení pít toho nedobrého Clausthalera a aby tam taky mohli úchylovat, dávat si do nosu, ledvin, jater a hlavy. A taky chtěli, aby to z té hospody neměli daleko domů. Hledali a našli. Na Bílé Hoře. Ta hospoda byla opravdu veliká a vedle mají ještě hospodu taky takoví žlutí lidi, co umí připravovat Bóbika a spostu dalších chutných exotických věcí. Staví tam tramvaj i autobus a kolem je dost místa na zaparkování pro ty úchyly, co v tom městě nebydlí a musí pít Clausthalera. Pojmenovali to podle pana markýze De Sade, to byl taky úchyl, a velikej, až z Francie. Vevnitř to vymalovali tak, aby se tam úchylové cítili, jako doma, všelijaký sloupy, řetezy a mříže. Taky tam nanosili hromadu zajímavých věcí a tu hospodu s nimi vyzdobili. Nad hospodou pak pronajali velikej sál, kde se dá pořádat spousta úchylných zábav a na dvoře je altán a místo na pečení jídla.

Tady by pohádka mohla asi skončit - ten barák se jmenuje Velká hospoda na Bílé Hoře a ten podnik bychom rádi nadále nazývali Restaurant de Sade, dříve Formanka. Provozuje to opravdu tlupa úchylů, George, Daniela a uvnitř většinou potkáte další známé úchyly. Ve dvou místnostech dole je tak zhruba padesát míst u stolů, v sále nahoře další stovka, kromě potenciálního pěkného prostoru na hraní nebo koukání na film. Otevřeno je oficiálně od půl dvanácté do půlnoci, zavírá se, až když nejsou lidi, dokud jsou lidi je i kuchyně. Dojedete tam dvaadvacítkou nebo pětadvacítkou, z autobusů tam staví linky 108 a 347. Zastávka Bílá hora, jak taky jinak, že. Na webu se zastávka, teda hospoda jmenuje www.bilahora.info.

Semináře, počínaje příštím, už budeme provozovat tady - ten nápad je příliš dobrý na to, aby skončil kvůli tomu, že se neuživí nebo chcípne na nezájem. Takže apel na závěr - když si nemáte kde sjednat rande se subinkou, máte chuť někde posedět s pár známými, klidně i vanilkovými jedinci nebo prostě dostanete chuť na pečené koleno, zvažte i tuhle možnost.

Časy se mění. Nejsou tak daleko v minulosti doby, kdy se všichni úchylové prakticky znali osobně a úchylné akce pro víc, než skupinku navzájem spřízněných osob byly předmětem rozsáhlých úvah. Jak ostatně ochotně dosvědčí obsah tohoto serveru, není tak daleko v minulosti doba rozsáhlých reportů a reportáží z podobného dění, ať šlo o prvá zveřejnitelná školení klubu elektroúchylných párů či jednou za uherský měsíc se konající akce. Ty akce byly v porovnání s dnešními formáty spíše komorní a amatérské, ale jejich proslulost (daná zejména tím, že nic jiného nebylo) a věhlas se šířily jako kruhy na vodě a s ústním podáním obrůstaly novými a novými skandálními podrobnostmi. V reportážích i v ústním podání byly dopodrobna posuzovány a propírány skutky oněch účastníků, kteří v sobě nalezli onu odvahu - považte - zaakčnit na veřejnosti a po sekundách byly probírány způsoby, kterými tak učinili a jaký dojem to na přihlížející udělalo. Akce byly připravovány dlouhodobě a zřídka, čímž nabývaly punc exkluzivity, vzácnosti a obtížné dostupnosti. A taky neexistovaly prostory, kde by se akce daly realizovat, běžné bylo srážení v hospodách nebo v (za drahé peníze) pronajatých sálech.

Číst dál: Přípondělník o měnících se časech

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 179 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 179

Kalendář

duben 2017
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
26 dub 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
27 dub 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
03 kvě 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
04 kvě 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
10 kvě 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
01896150
Statistik created: 2017-04-26T00:10:27+02:00