Menu
Spokojeni?
Je jen málo věcí, které stejnou měrou nenávidějí účetní i materiálně odpovědné osoby. A popravdě řečeno každý, koho to postihne.
Když jsme se stěhovali do nového domu, proběhla rozsáhlá inventarizace věcí, vedená úmyslem vyházet věci ještě před stěhováním. Kromě hromad vyhodit hned teď a nevyhazovat vznikly i dvě hromady s nekonsenzuálním přístupem - jedna moje, jedna Lenčina. Po zralé úvaze jsme přestěhovali obě a po pravdě řečeno, převážná většina oněch krabic ještě nebyla rozbalena. A taky, po pravdě řečeno, si už ani moc nepamatujeme, co v nich je.
Inventuru vercajku jsem se rozhodl provést v těchto dnech. Pod vercajkem v tomto smyslu chápu vše, co leží v dílně, byť věco jako bowden tachometru stodvacítky se pod pojem vercajk nevejdou ani s veškerou dostupnou lingvistickou tolerancí. Do připravené kartónové bedny spolu s ním letěla přístrojová deska z Rapida, kterou jsem kdysi chtěl Lence osadit do Sarančete, starý polohloupý switch s neskutečným managementem,věrně sloužící, leč pouze desetimegové Cisco, stará autorádia, jeden Duodyn, polotovary véček, stará počítačová šasi, kdysi luxusní monitory, klávesnice s DIN konektory. Bedna se zaplnila rychle. I podruhé, i potřetí. Mlsně se olizoval jenom kontejner na nebezpečný odpad ve sběrném dvoře. V dílně je o dost víc místa a taky jsem našel ony trny do navíječky spolu s převodovými kolečky.
Inventura obojků proběhla spíše virtuálně v rámci inventury hraček. Spoustu už jsem jich (jak obojků, tak hraček) neměl v ruce hezky dlouho a o některých jsem zjistil, že je už nechci.