DEV...ELeferno

Proč „sadomasochismus“ místo „sadismus“ nebo „masochismus“?

Protože je to podstatný rozdíl. Sadomasochisté jsou sexuální menšina, která své hry provozuje pod podmínkou absolutní dobrovolnosti. Sadisté a masochisté jsou duševně nemocní lidé, kteří by mohli být nebezpeční sobě nebo jiným.

Proč jsou si ty pojmy tak podobné?

Tento problém je podmíněn historicky. Pojmy sadismus a masochismus byly zavedeny v roce 1886 psychiatrem Richardem Krafft-Ebingem. Od psacího stolu je definoval poprvé ve svém nejvýznamnějším díle Psychopathia sexualis (sexuální duševní nemoci) jako „perverze“. Jako soudní psychiatr přicházel tehdy do styku takřka jen s lidmi, které mu přivedla policie: byli to zločinci, duševně nemocní, psychopati. Lidé, kteří se nikdy nedostali do konfliktu se zákonem a se svými sklony byli štastní a spokojení (dnes bychom je nazvali sadomasochisty), se s Krafft-Ebingem sotva setkali. Teprve když Kinsey koncem roku 1940 začal se svým výzkumem sexuálního chování lidí, začala věda brát pomalu sadomasochisty na vědomí.

Co charakterizuje sadomasochismus?

Sadomasochisté sami hovoří o safe, sane and consensual (bezpečně, s rozumem, dobrovolně). Americký vědec Weinberg hovořil o erotic, recreational, and consensual (erotice, uvolnění, dobrovolnosti). Nejdůležitější bod u obou je bezpodmínečná dobrovolnost -  konsensualita - všech účastníků. Tuto dobrovolnost můžeme nazvat zlatým pravidlem sadomasochismu, hovoříme také o konsensuálním sadomasochismu.

Jak vznikají sadomasochistické sklony?

To vlastně neví nikdo, stejně tak není známo, proč jsou někteří lidé homosexuální. Staré představy o degeneraci mozku jsou většinou vědců opuštěny, stejně jako představy o zneužívání v dětství. Méně než desetina sadomasochistů uvádí, že byli v dětství zneužíváni. Tu a tam jsou ještě rozpačitě zmiňovány překonané freudovské představy. Je také možné, že příčin je více. Novější výzkumy k tématu SM pocházejí od sociologů, kteří při výběru otázek vycházeli z nejpůvodnějších příčin. Velká část sadomasochistů věří, že se se svými sklony narodila. Další poukazují na zážitky z dětství, jiná skupina přišla do styku se sadomasochismem prostřednictvím partnera a již u něho zůstala. Výsledek je stejný.

Jsou nějaké hranice mezi SM a „normálním sexem“?

Kdyby ji někdo chtěl stanovit, nebyla by nijak zvlášť ostrá. Sadomasochismus se odehrává v hlavě, každá forma sexu může mít prvky SM - záleží jen na tom, zda jeden z partnerů má navrch. Škrábanec na zádech nebo jen zavázané oči jsou už vlastně SM, i když by to takto už dnes nikdo nenazval. Přechod je nezřetelný. V posledních letech jsou také stále více sadomasochistické praktiky objevovány sexuální většinou. Tak je už úplně nemožné mezi námi a vanillas (nesadomasochisty) stanovit přesnou linii. Sadomasochismus ostatně není „nenormální sex“, i když na západě je tak některými popisován. Před Krafft-Ebingem byly sadomasochistické praktiky „normální“ i na západě... Jinak řečeno, předsudky k SM jsou sotva 110 let staré. Mimo západní svět, např. v Japonsku, zůstal sadomasochismus přirozenou součástí sexuality.

Takže sadomasochisté nejsou perverzní?

Termín „perverze“ se v medicíně již řadu let nepoužívá, byl přenechán bulvárnímu tisku. Místo toho se hovoří o parafilii. Sadomasochismus není parafilie a tím také žádná perverze. Kritéria pro diagnózu parafilie jsou stanovena přísně a jednoznačně podle Diagnostic and Statisctical Manual of Mental Disorders (DSM). Tam je také např. stanoveno, kdo je schizofrenní. Od roku 1994 platí čtvrté mezinárodní vydání (DSM-IV). Kritéria pro sadismus a masochismus jsou oproti předchozí DSM-III upravena tak že již sadomasochisty nezahrnují, pouze sadisty a masochisty. Homosexualita byla vyškrtnuta již v osmdesátých letech.

Jsou také nemocní lidé?

Samozřejmě. Nazýváme je reální sadisté a vyhýbáme se jim jako moru. A to úspěšně: sexuolog Schorsch v roce 1982 uvádí, že v sadomasochistické subkultuře nejsou žádní zločinci, protože by zde nebyli tolerováni. Wetzstein v roce 1993 ukazuje, že to platí dodnes. Náš problém je, že již sto let jsme házeni do jedno pytle s nemocnými. To se naštěstí mění, myslíme si ale, že ne dost rychle.

Lze ohraničit různé formy sadomasochismu?

Ne. Jsou sice označení pro lidi, kteří mají zálibu v určitých praktikách, jako je Bondager, Submissive nebo Flagellanten. Ale stejně jako není jen černá a bílá kočka, prakticky neexistují lidé, kteří by provozovali jen jednu praktiku. Jednoduše řečeno, všichni jsme sadomasochisté.

A jsou „sadističtí sadomasochisté“ a „masochističtí sadomasochisté“?

Tak nějak. Mnoho sadomasochistů zaujímá rádo obě role (takzvaní Switchen), pokaždé podle chuti a nálady. Více než polovina sadomasochistů switchuje dost často. Už jen proto ztrácí staré dělení na sadisty a masochisty svůj smysl.

Názvy pro role ve hře se mohou různit, někde hovoříme o podřízené a dominantní, nebo o S a M, nebo také o aktivním a pasivním partnerovi. Používáme úmyslně Top a Bottom.

Top a Bottom si spolu hrají?

Tak to nazýváme. Někdo to pojmenovává také scénka (Session). Ale jen během hry má Top nad Bottom moc, protože mu ji Bottom dal. Jinak jsou si oba rovni.

Platí úsloví: Všichni sadomasochisté jsou si rovni, pouze během hry jsou si někteří rovnější. Ve všední den to u nás nechodí jinak než u ostatních lidí.

Hra může být také kteroukoli ze stran přerušena smluveným slovem (často se mu říká „Safeword“, stopka). To je bezpečnostní opatření pro případ nutnosti a také záruka již zmíněné dobrovolnosti. V německy mluvících zemích se často používá „Mayday“.

Potřebují sadomasochisté bolest k uspokojení?

Ne. Sadomasochisté mají úplně bezproblémovou „normální“ sexualitu a s partnerem se rádi vyspí i obvyklým způsobem. Sadomasochistická část je jen rozšíření normální sexuality, žádné omezení. To je také důvod, proč jsou sadomasochisté ve společnosti tak „nápadně nenápadní“, zvláště když nemají podobně orientovaného partnera. Skutečně existují sadomasochisté, kteří mají zálibu v bolesti. Jiní  preferují hry s mocí, kterou Bottom svěří Top v ohraničeném čase při pevně stanovených hranicích. Bolest, pokud vůbec hraje nějakou roli, má zde jen symbolický význam.

Nerozumím tomu, jak se to může někomu líbit.

Teď by bylo možno rozepsat se o výměně rolí, mezi lidmi, kteří si důvěřují, a zodpovědně psát o odevzdání se a naopak přijmutí, ale podle zkušeností to příliš nepomáhá. Jednoduše nám věřte, líbí se nám to.

Není nebezpečné, když s tím člověk začne?

Tato představa pochází ještě z doby, kdy se myslelo, že kdo používá v posteli pouta, musí být nějaký vrahoun. Sadomasochistické záliby se vyvíjejí jako stromy. Rostou do určité výšky, ale ne výše. A stejně jako různé stromy rostou do různé výše, rozvíjejí se sadomasochistické záliby pouze k určitému, individuálně rozdílnému bodu.

Jak nebezpečné je SM?

Největším nebezpečím je pro lidi, kteří shlédnou v televizi nějakou reportáž, a řeknou si, proč to nezkusit, aniž by něco věděli o bezpečnostních opatřeních. Často se při tom i zraní, dělá nám to jen špatnou pověst. Když člověk zná základní bezpečnostní pravidla, je SM méně nebezpečné než fotbal. Box je nesrovnatelně nebezpečnější. Sadomasochistická subkultura má sama jednu důležitou ochrannou funkci, a to že sbírá a rozšiřuje informace o bezpečnosti. Zůstaňme u již zmíněného přirovnání: V lese je strom lépe chráněn. Tuto skutečnost poznala jak medicína, tak justice. A to je důvod, proč obě jmenované instituce přestaly ztěžovat sadomasochistickým skupinám život. Chráníme život, pokud nás nechají.

Jsou sadomasochisté násilníci?

Sadomasochismus má s násilím tak málo společného jako láska se znásilněním. Násilí není nikdy dobrovolné, nikdy erotické, nikdy bezpečné.

Tisk vám předhazuje násilí.

S tiskem je to tak... Vedle všeobecně známého zneužívání sadomasochismu bulvárním tiskem v honbě za co nejvyšším nákladem máme i katastrofální zkušenosti s upřímností údajně seriózních médií, lhostejno zda veřejnoprávních nebo soukromých. Křiklavý případ byl seriál V německých domácnostech, kde byl zpočátku sadomasochismus popisován férově, ale na konci přece přešli ke klišé o rozčarovaných nešťastných sadomasochistech. V poslední době se nás novináři pokoušejí strčit do jednoho pytle se satanisty. Není proto divu, že se médiím vyhýbáme.

Je SM legální?

V Rakousku platí, že pokud sadomasochistické praktiky odpovídají skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví, je výslovný souhlas Bottom irelevantní. Ublížením na zdraví se rozumí více než nepatrné narušení fyzické integrity jiné osoby (např. rány, viditelné zčervenání kůže trvající déle než dvě hodiny). Podle judikátu vrchního soudu je souhlas k ublížení na zdraví z trestněprávního hlediska irelevantní, neboť to neodpovídá „dobrým mravům“.

V Německu jsou sadomasochistické praktiky posuzovány podle § 226 trestního zákona (ublížení na zdraví se svolením), tentýž paragraf upravuje i lékařské zákroky. Je zdůvodněno teoreticky i v soudních rozhodnutích, že SM mezi dobrovolnými partnery nenarušuje dodatek o „dobrých mravech“.

Jaký je názor církve na sadomasochismus?

Papeži věrní katolíci mají s námi problém, protože nám sadomasochistický sex působí potěšení a není určen jen k rozmnožování. Zajímavé je, že v bibli není o sadomasochismu jediná zmínka. Přísloví 27,6 lze dokonce vykládat kladně: Věrně jsou míněny šlehy od milujícího.

Je markýz de Sade váš oblíbený autor?

Vlastně ne – vrážení rozžhavených hřebíků do očí těhotným ženám není právě naše představa erotických hrátek. Nesmíte zapomínat, že to nebyl náš nápad pojmenovat skupinu nám podobných podle markýze de Sade a Sacher Masocha. Pojmy „sadismus“ a „masochismus“ nám byly vnuceny Krafft-Ebingem. Skutečnost, že nás pojmenovali podle historických osobností, je pro nás vlastně prokletí: celý svět očekává, že musíme být stejní jako tito dva „modelově nemocní“. Ne nadarmo je tato forma pojmenování v medicíně absolutní raritou: také se nepoužívá termín „leonardismus“ (podle Leonarda da Vinci), nýbrž homosexualita.

O de Sadovi a jeho filosofii toho již bylo napsáno tolik, že to zde  není možno shrnout. Mělo by však být zdůrazněno: tato jména neneseme dobrovolně a dílo markýze de Sade naše povinná četba. To už spíš v sadomasochistických knihovnách najdete Historie d'O od Pauline Réage, Mr. Benson Johna Prestona nebo Coming to Power od Samois. Na Příběhu O. je ostatně vidět, jak rozdílně se k naší literatuře v různých zemích staví. Ve Francii tato kniha získala literární cenu „Deux Magots“ a v Německu je na indexu.

Četl jsem, že neexistují žádné sadomasochistické ženy.

Také tato představa je podmíněna historií výzkumů a je již překonána. Krafft-Ebing a další výzkumníci byli názoru, že ženská sexualita je v podstatě masochistická, mužská v podstatě sadistická. Tato představa byla později převzata i Freudem. Protože ale bylo považováno za nemožné odlišit od sebe normální ženskou sexualitu od „patologické“, byli zkoumáni pouze muži. Sadistické sklony u žen byly pro Krafft-Ebinga příznakem, že jsou vlastně lesbické.

Vzestup psychoanalýzy tuto představu ještě upevnil. Když podnikl Spengler v roce 1974 první výzkum sadomasochistické subkultury, nijak zvlášť se nenamáhal najít tam nějaké ženy, protože bylo přeci známo, že tam žádné nejsou. Jeho práce byla přesto průkopnická, stala se východiskem pro další studie, které trvaly až do roku 1985, kdy Breslow zjistil, že existuje i množství sadomasochistických žen, což potvrdil i Levitt roku 1994. Tento omyl je hlavní příčinou, proč mnoho sadomasochistických žen nebere vědecké teorie o sadomasochismu vážně.

Také Alice Schwarzer tvrdí, že sadomasochisté jsou jen muži.

Alice Schwarzer a EMMA museli desetiletí bojovat proti freudovskému předsudku, že všechny ženy jsou masochistické. Když si ale člověk uvědomí, jakou roli hrály tyto teorie při soudních procesech projednávajích znásilnění, je výrok Alice Schwarz pochopitelný. Jsme vlastně první, kdo s ní souhlasí v tom, že psychoanalytické představy o ženském masochismu patří na smetiště dějin.

Nejedná se zde o masochistky, nýbrž o sadomasochistky. Od té doby se ke svým sklonům otevřeně přiznalo jen málo žen, např. v bulvárním tisku Sine–Aline Geissler nebo už v roce 1982 Maria Marcus, v hudební branži Grace Jones a samozřejmě Madonna. Feministky jako Pat Califia patřily již od dvacátých let k nejdůležitějším předchůdcům sadomasochismu a hrály hlavní roli při propagaci nekomerční subkultury. Litujeme, že EMMA a Alice Schwarzer považují stále sadomasochistky za „kolaboranty“ ve „válce s nepřítelem“.

Jaké role mají ženy v subkultuře?

Úplně stejnou jako muži. Jsou takové, kterou jsou raději Top, jiné jsou raději Bottom a velké procento „switchuje“ mezi oběma rolemi. Skutečně ale v našich skupinách je méně žen než mužů, čemuž se ale nesmíme vzhledem k výše uvedeným důvodům divit. Ženy mají důležité role ve výborech, nebo patří k zakládajícím členům, v mnoha skupinách mají vlastní diskusní kroužky a kde je to možné, zastávají i funkci telefonické kontaktní osoby. Tento vysoký stupeň rovnoprávnosti je věc, na kterou jsme hrdí.

Jak je to s těmi dominami?

Lze rozlišit dvě formy sadomasochismu. Nekomerční sadomasochistickou subkulturu (to jsme my) a komerční scénu domin.

Komerční scénu tvoří jednotlivé osoby nebo studia, kteří se SM zabývají pro peníze, jde o jednu z forem prostituce. Mnohé dominy samy nemají sadomasochistické sklony, pouze vykonávají povolání. Jako protipól existují stále se rozrůstající nekomerční skupiny s různými cíli. Nejstarší je skupina v USA již z roku 1925 se čtyřmi tisíci členy. V Německu byly skupiny zakládány koncem osmdesátých let a jsou (zatím) menší. Chtít vědět něco od nekomerční subkultury o dominách je jako chtít od mlékaře pečivo. Všeobecně moc kontaktů neudržujeme.

Jaká je struktura SM sdružení?

Struktura nekomerčních SM sdružení sahá od oblíbených stolů v restauracích až po úředně registrovaná sdružení s vlastními kancelářemi, které se příliš neliší např. od svazu chovatelů holubů. Nic mimořádného. Pokud čekáte pokoutní setkání v temných kobkách, musíme vás bohužel zklamat.

Lze tam jen tak přijít?

Proč ne. Justice ani medicína proti nám nic nemá, takže není důvod hrát si na tajný spolek. V našich sdruženích lze najít architekty i zubní asistentky. Jediné, co si člověk musí přinést s sebou, je upřímná zvědavost. Oproti tomu, co se o nás v posledních sto letech tvrdí, nikoho nesníme. Nebo alespoň ne příliš rychle…

Můžu si ve vaší skupině najít partnera?

Aby bylo jasno: sadomasochistická sdružení nejsou žádné sexkluby nebo seznamovací kanceláře. Jde o společné zájmy sexuální menšiny. Jasně, také zde člověk může potkat svou lásku, ale to může i ve zmíněném spolku chovatelů holubů.

Dejme tomu, že jsem zvědavý. Kde bych našel takové sdružení?

V každém větším městě již existuje nějaké sadomasochistické sdružení, člověk musí jen trochu hledat. Mnohé inzerují v SM časopisech s palcovými titulky, částečně i v regionálních časopisech, ve kterých jsou oznamovány koncerty atd. Na konci takových textů je i adresář sdružení. Sdružení jsou na zvědavce a nováčky zvyklá, takže se nemusíte bát, že bychom na vás zírali jako na nový exemplář v zoo. Koneckonců, každý byl kdysi poprvé ve stejné situaci.

Mnoho sdružení je možno kontaktovat telefonicky. Dovoláte se lidem, kteří jsou připravení i na ty nejneobvyklejší otázky. Můžete si zcela nezávazně popovídat s mužem nebo ženou na druhém konci.

Nejlepší knihy jsou v současnosti z USA v angličtině a z tohoto důvodu také těžko k sehnání. Jediná výjimka je Grimmova SM příručka, která vám poradí se začátky, s bezpečností, praktikami i způsobem myšlení.

Vedle zmíněné SM příručky patří mezi nejlepší knihy Screw the Roses, Send Me the Thorns, kterou autoři napsali s velkou dávkou humoru. Obecně lze doporučit i knihy od Pat Califia. Mezi nejlepší vědecká díla v němčině patří v současnosti Scény a rituály, i když dostatečně neodděluje komerční a nekomerční scénu. Všestranný pohled na homosexuální sadomasochismus nabízí kniha Lederlust. Žádná z těchto knih ovšem nemůže nahradit jedno zavolání nebo návštěvu, byť krátkou – ostatně je vždy nejlepší vytvořit si vlastní názor.