Menu
Spokojeni?
Abstrakt: Sadomasochismus pracuje s tělem. Stejně jako ostatní sexuální praktiky, avšak na rozdíl od nich pracuje s mezními hranicemi lidského těla. Proto považuji za důležité nastínit filosofickou otázku vnímání a chápání těla v průběhu let.
Sadomasochismus pracuje s tělem. Stejně jako ostatní sexuální praktiky, avšak na rozdíl od nich pracuje s mezními hranicemi lidského těla. Proto považuji za důležité nastínit filosofickou otázku vnímání a chápání těla v průběhu let.
Pokusím se otázku těla nastínit z pohledu estetiky, kde tělo není jen záležitostí umění, ale celé estetiky. Obzvláště té, které se říká estetika každodenní. V té je nejdůležitější složkou člověk a veškeré jeho projevy. Člověk se pochopitelně dává světu svým tělem, které zasahuje do okolního prostoru, přetváří si ho pro sebe - a naráží na hranice těl (tím pádem a světů!) ostatních lidí. Na tomto principu fungují sociální vztahy, apod.
Člověk tedy tvoří okolní svět svým tělem - estetika má pro to výraz aparence, kterým popisuje vlastně vše, jak se který člověk dává číst okolí, jak se projevuje ať už sám na sobě, tak i na předmětech a vztazích, které ho obklopují.
Jenže co znamená tento výraz TĚLO? Jak ho mám chápat? Tady je důležité si uvědomit, že čeština používá jeden výraz (= tělo) pro to, co jsou vlastně dvě rozdílné záležitosti.Tak například němčina má pojem Koerper (jehož ekvivalent v latině zní corpus), který znamená tělo jako těleso, hmota (prostě materiální svět), oproti pojmu Leib (v latině caro), což označuje živé a cítící tělo. V češtině se pro to dá použít opisu, kde by Koerper mohlo být MÍT tělo a Leib BÝT tělo.
Jinými slovy: člověk se projevuje jak svým tělem – matérií, ale tu matérii může vnímat až přes pocity a tím dosahuje toho, že tělo nejen má, ale tělem JE, stává se jím. Tímto tedy tvoří okolní svět.
Pro větší osvětlení bych zabrousila do historie vnímání těla. Důležité je totiž to, že po dvou tisících let bylo v západní chápání těla děleno. Tělo bylo „odpřírodněné“, vnímalo se pouze jako ona hmotná stránka a ta byla opovrhována a důležitá byla duše. Tělo tak bylo potlačováno na úkor duše a nebralo se v potaz vnímání a cítění těla.
V antice byla krása těla ceněna. Mělo se za to, že tělesná krása je cestou k poznání krásy duševní. A té prostě (dle antického názoru) nešlo dojít bez zakušení krásy tělesné. Středověk je již více vyhraněný, ale také více rozporuplný. Tělo se také chápe jako nečisté vězení božské duše. Je hříchem, který se má potlačovat jeho pokořováním. Na druhou stranu je ale zřetelný celkem silný vojenský kult, který oslavuje fyzicky dokonalé tělo. Navíc i každodenní zkušenosti podporují tuto dvojakost, takže se tento pohled začíná od konce devatenáctého století lámat například i díky přispění psychoanalýzy atp…
Ale k největšímu zlomu, tedy odmítnutí původního pojetí těla dochází v šedesátých letech dvacátého století. Tělo samo začíná být adorované. Tento korporeistický přístup čím dál víc klade důraz na pochopení rozdílu Koerper versus Leib. Objasňuje to tím, že Já je podmíněno tělem jako tělesem, ale právě Já se projevuje tím, co dokáže z toho tělesa vytvořit.Tímto výtvorem je pak naše tělo, které není pouhé těleso, je to právě ono Leib. Takže těleso hmotné, materiální, co vlastním, se mění na mou součást, stává se MNOU. K uvědomění si těla jako části mně samé dochází i v každodenních situacích, příkladem může být například tanec nebo sport atp… .
S tím jak korporeismus začal na tento fakt upozorňovat, tak se jako podpora této situace objevil nový umělecký směr - BODY- ART.
K jeho historii a uměleckému kontextu bych uvedla, že se objevil v době, kdy uměleckým směrům začalo dominovat akční umění. Ať se už některé jeho typy uplatňovaly v ateliérech (v podobě akční malby), nebo mimo ně (na ulici, v přírodě na veřejném prostranství atp..) a ať již byla nutná aktivní spoluúčast diváka či ne, tak nejdůležitější byl vždy potenciální recipient, kterému tak byly víceméně každodenní situace představeny v jiných logických souvislostech a konotacích.
V body-artu se tělo stává nástrojem nové senzibility.To tělo je obyčejné, každodenní a vlastně až anonymní, neboť umělci, kteří takto své tělo využívají jsou "normální" lidé, nikterak fyzicky odlišní od svého okolí. Ale tím provedeným uměleckým aktem své tělo ozvláštní, zbaví svých klasických významů a podtrhnou do té doby opomíjené možnosti. Tím se prozkoumávají, hledají a překonávají hranice vnímání těla a k tomu se využívají základní prvky lidských situací, jeho funkce, nárazové situace atp…
Často jsou při body-artové performanci ony předváděné každodenní situace vyháněny až do extremních situacích hraničících až s ohrožením života (připomeňme si českého umělce Jana Mlčocha, který se ve svém představení Spánek nechal zavěsit ke stropu půdy a oči a uši si pro větší prožití vlastní senzibility zalepil voskem). Dost často jsou při body-artových performancích využívány různé piercingové a jiné praktiky, které tělo zraňují. Princip spočívá v tom, že tímto až krajním prožitkem svého těla si uvědomíme ono individuální tělesnění. Proto je zde důležitý recipient, který se buď více či méně aktivně té které performance účastní nebo vnímá akci, která kvůli intimnímu prožitku umělce nebyla přístupna veřejnosti, z následné dokumentace. Ten tím situaci nejen vnímá, ale i prožívá.
Proč zdůrazňuji ono zpětné vnímání? Neboť při aktu samotném je člověk ponořen „do sebe“, vnímá tělo jako subjekt, nikoliv jako objekt. Aby ho tedy mohl vnímat jako objekt je potřeba být nad tím.
Jak se toto vše má se sadomasochismem? Sadomasochistický akt je „hra“, při které aktéři objevují neznámé části těla, zkouší své vlastní meze. Toto poznání je velice libé. V samotném zakoušení jde o extrémní prožitky. Tělo masochisticky zaměřeného člověka je „otupeno“ běžnými praktikami, nedovede skrz ně vnímat své tělo jako objekt pro vzrušení. Nedojde k tělesným reakcím, které by k vzrušení a uspokojení vedly. Respektive: tělesné uspokojení a uspokojení psychické se k sobě má stejně jako Körper a Leib. K „hmotnému“ uspokojení tedy dojde, člověk tak „má“ uspokojení, ale nestává se jím, není tedy psychicky uspokojen. Fyzické reakce, které ho dovedly k vrcholu, nemohou nahradit uspokojení psychické, ke kterému nedošlo.
Chybí mu přitom onen extrémní prožitek.
Již jsem zmínila, že při aktu (v tomto případě sexuálním) lze těžko tělo vnímat. Aby totiž člověk něco vnímal a vzápětí to ohodnotil a tím tak to, co prožil, pochopil a přijal do své výbavy poznatků, tak musí být k vnímané věci ve vztahu distancovaném. Což v sexu není, je do těla bezprostředně ponořen a na těle má praktický zájem, kterým je uspokojení. Aby svůj prožitek pochopil musí tedy odlišit dílčí tělesné pocity libosti od celkového hodnocení těla obecně.
Troufám si tvrdit, že k tomuto obecnému hodnocení dochází vždy po extrémním prožitku. Je to pochopitelné – dělám-li něco, co dělám každý den, tak to beru již automaticky a nehodnotím to. Danou věc, zážitek pak už vlastně ani nevnímám. Avšak extrémní situace nás z té každodenní otupělosti vytrhne a my musíme daný zážitek nějak vstřebat a pochopit. Tím se nám i obohatí seznam všeho, co známe a rozšíří se nám obzor.
Takto je tomu i v sadomasochistickém aktu – člověk si tak prožil (ať už v roli příjemce, či distributora) něco nezvyklého, co musí zpětně pochopit a přijmout. Vzhledem k tomu, že k prožitku dochází skrz tělo, tak zakoušení těla je zde vystavěno extrémním podmínkám a bolesti.
Když jsem výše popisovala body-artové performance, které používají bolestivé praktiky, tak bych chtěla upozornit na jejich podobnost se sadomasochistickým aktem. Dalo by se namítnout jaký je rozdíl v tom, když XY sváže svou drahou přítelkyni, zavěsí ji ke stropu a zaváže oči a v tom, když Jan Mlčoch předvedl to stejné. V případě Jana Mlčocha šlo o umění, v případě XY šlo o sex. V čem byl tedy rozdíl? Zřejmé je, že v tom, že akt XY byl akt „sám pro sebe“ zaměřený na tělesné uspokojení vedoucí ke vzrušení, kdežto v případě Mlčocha šlo o DEMONSTRACI takového extrémního prožívání těla. Avšak i akt XY se může stát (a stává se) „demonstrací“, ač nikým jiným neviděnou. Tou se stává právě ve zpětném prožívání. Ve chvíli, kdy mučené tělo není subjekt mého uspokojení, ale je objektem, vůči kterému jsem distancovaný a tak ho chápu bez vlastního zainteresování.
Pochopitelně, že interes v podobě toho, že vím, co se děje, má velkou váhu. Dala bych to na příkladu vnímání např. přírody: např. takový lesník ví o lese víc, než průměrní lidé. Avšak na každý les se nekouká jen jako na předmět své profese, ale vnímá ho jako les. To, že ví o lese víc, mu však dává možnost lesu více rozumět. Stejně tak člověk vnímající sadomasochistický akt: má-li s ním svou vlastní zkušenost může lépe chápat, co se s tělem děje. A právě na tom ZVNĚJŠNĚNÉM aktu vidí a vnímá svůj vlastní akt.
Tímto chci tak trochu brojit za veřejné performance představující extrémní bolestivý zážitek – např. piercing, kruté bičování, nezvyklou manipulaci s tělem. Nejde o to, že performéři jsou exhibicionisté, kteří se rádi předvádí. Jde o to, že takové „divadlo“ předvádí někdo, kdo má s tím velké zkušenosti a ví, jak to sdělit ostatním. Takovým veřejným zvnějšněním něčeho intimního si mohou přihlížející uvědomit mantinely (vlastního) těla a na základě viděného aktu si zakusit svůj vlastní prožitek. Ten může zprvu být „teoretický“ – tedy na základě viděného, o kterém přemýšlím, porovnávám se svými zážitky a to vše s mezí svého těla. Jako takový se však pochopením – a mnohdy i následným zpodobením viděného – stává praktickým, díky kterému své tělo přestávám vnímat jako hmotnou věc, ale stávám se jím.
ČERPÁNO Z:
přednášky:Dr. Helena Jarošová: Dimenze současného estetického hodnocení, Filosofická fakulta, obor estetika
Doc. Jiří Vaněk: Estetika myšlení a těla, Fakulta humanitních studií, filosofický modul
literatura:Jiří Vaněk: "Úvod do estetické zkušenosti", Praha 1997, VŠE
"Problematika pohybu a těla"- sborník konferenčních příspěvků, Pedagogická fakulta Ostravské university
Pavlína Morganová: "Akční umění", Olomouc 1999, Votobia