Menu
Spokojeni?
Tento text je převzat z projektu BDSM.CZ a není tématicky zatříděn. Veškerá autorská práva jsou totožná, jako v uvedeném projektu. Jeho autorem je Alraune
Abstrakt: Ne, nepřeskočilo mi… Jen jsem se závějemi paměti dobrodila do časů, kdy pětiletá hnědoočka poprvé vzplála při nějakém bičování indiána v černobílé telce. Kdo byl vaším „prvním“? Vzpomínejte…
Věřit, že teprve puberta přináší velké sexuální „satori“ je přinejmenším pošetilé…, oheň vzplane už mnohem mnohem dřív a dlaň sklouzne do klína, ještě než si vůbec uvědomíte, že tohle je Sex.
Pohádky přinášejí tolik sadistických motivů, princezny přikované ke skále ječí hrůzou, když je olízne oheň z dračích nozder, Kostěj čeká celá desetiletí přikován v třinácté komnatě, kati a pranýře se zdvíhají na náměstích jako pikantní vykřičník před konečným happyendem.
I v dětských knížkách je plno řemenů a rákosek, trestů spravedlivých i nezasloužených, slziček a svištění …
A ti, kdo zažili éru povinných výchovných filmů z druhé světové, si jistě užili ad libitum esesáků v dlouhých kožeňácích, mučících hrdinné sovětské partyzány obojího pohlaví a rozličného věku.
Dobře, je nám tedy znovu pět nebo třeba sedm, film běží, průvodkyně popisuje zařízení mučírny, někdo snad má přísné rodiče … a teplo se lije podbřiškem… Nevinné děti. Jak se srovnáme s tím, že chceme ubližovat, že chceme, aby nám bylo ubližováno? A na kterou stranu vlastně patříme? Je to zatraceně tvrdé, když se v jehněti tahle brzo probudí vlk … a chce svoje.
Jako dítě vychované v přesvědčení, že násilí je zbraň primitivů a pravé dámě stačí pohled, jsem velmi těžce nesla, že v mých snech svištěly biče a klády se svíraly kolem končetin nešťastníků … dokonce i potom, co jsme s mou předškolní přítelkyní založily klub, kde jsem diskutovaly o mučení dospělých (dneska bych do diagnostikovala jako klinik v jedné z jeho přísnějších forem, jako dítko jsem v tom viděla celkem přijatelnou zábavu a ostatně, kdo neonanuje, že?). A jestli jsem si tolerovala snění sadistické, potom masochistické fantasie mě uváděly do trapných rozpaků. Co s tím? Svěřit se rodičům? I dospělý těžko hledá přijatelnou formu. Vyhnat to z dětské makovičky? Nepodařilo se. Co tedy dál? Smířit se s tím. A já se, po těžkém boji vybojovaném mezi přikrývkami mezi desátou a jednou hodinou noční, nakonec se vším smířila.
Tedy šťastný konec? Nebo „to je tvůj kříž“? Nebo co vlastně? Proč jsem vás vzala na krátkou procházku dětstvím?
Snad, abych se zeptala, co vy jako děti? Snad, abych vám připomněla, že to dneska možná už tolik nebolí, ale bolelo to? Nebo abych pomohla někomu, kdo sem zabrousí a vůbec, ale vůbec mu nebylo osmnáct a hoří mu tváře a za chvilku poběží a bude hledat něco o sexuálních úchylkách a nalezne… povídání o de Retzovi a sadistických vrazích, kteří skončí v psychiatrické léčebně, ve vězení nebo na šibenici? Nebo abych pomohla malé pubeťačce, co ji medicína a veřejné mínění pošle rovnou do nějakého SM bordelu? Možná.
Tenhle článek není z těch, nad kterými si „uděláte dobře“… Nejvyšší ambicí, kterou mám, je, aby jste si někdy na chvíli sedli, vrazili pěst pod bradu a zapřemýšleli, co byste řekli svým dětem, co byste vůbec řekli dítěti, kdybyste měli mluvit o bdsm.
A co bych řekla já, co jsem chtěla slyšet v šesti, kdy jsem si lámala hlavu nad tím, jak zlá a ošklivá a nebezpečná jsem, nebo můžu být?
„Nestyď se, holčičko. Je to jen hra. To je prostě jen taková zvláštní hra.“
Uvítáme jakékoli příspěvky na toto téma. Hej, vylijte si tady svá černá srdíčka…