DEV...ELeferno

Abstrakt: Něco teorie o tom, co vlastně ženy skutečně chtějí.

Žena je nesporně schopna dosahovat a prožívat mnohem vyššího sexuálního a erotického požitku nežli muž a je pouze vinou staletých předsudků a zábran, že toho ženy nijak prakticky nevyužívají a většinou o tom ani nevědí. Stejně tak je evidentní, že muž není schopen klasickým způsobem (pohlavním stykem) ženu ukojit tak, jak by potřebovala, a proto se snažil (tím víc, jak se muži ujímali rozhodující role v řízení společnosti) ženiny přirozené sexuální a erotické potřeby tlumit.

Když muži zjistili, že ani tak na ženy nestačí, zakázali jim sexuální požitek úplně. Pomocí obratné manipulace s vědomím společnosti a vyhlašováním stále přísnějších “morálních” zásad a stále nepřirozenějších norem “patřičného” sexuálního chování se jim to nakonec podařilo.

Sexuální aparát žen se však mužům předělat nepodařilo: dodnes je schopno dosáhnout vůbec (aspoň jednou) vyvrcholení během soulože pouze asi 35-40 % žen a počet těch, kterým se to daří bez problémů či dokonce vícenásobně lze v procentech nepochybně vyjádřit pouze jednomístným číslem.

Soulož je pro mnoho žen čistě fysiologickou záležitostí nezbytnou k početí potomka, jinak prostou jakékoli erotiky, která se díky jejich druhořadému sociálnímu postavení pro ně stala jen jakousi společensky podmíněnou partnerskou povinností, v lepším případě výrazem dobrého vztahu k mužskému protějšku; asi podobně, jako když žena uvaří partnerovi dobré jídlo. Samozřejmě i ona si pak s ním na něm zpravidla pochutná, ale s vyplněním jejích skutečných erotických potřeb to má společného pramálo.

Nejúčinnější způsob manipulace s nejintimnějšími orgány ženského těla, vedoucí u naprosté většiny žen ke skutečnému erotickému požitku a následnému pohlavnímu uspokojení, však naproti tomu je sexuální dráždění (manuální, orální) včetně různých automanipulačních technik.

Ženiny pohlavní orgány a prsy, na nichž toto dráždění probíhá, jsou ovšem jen jednou, byť velmi důležitou součástí jejího sexuálního aparátu, ke kterému patří také m.j. podvěsek mozkový (hypofýza), který činnost celého ženina sexuálního aparátu řídí.

Jakákoli cílevědomá manipulace prováděná na ženiných pohlavních orgánech, prsech a případných jiných erotogenních (eroticky vnímavých) oblastech = “zónách” jejího těla (které souhrnně říkáme pohlavní dráždění) tedy znamená i manipulaci s celým ženiným sexuálním aparátem a prostřednictvím podvěsku mozkového i prakticky se všemi jejími tělesnými funkcemi, vědomými i nevědomými reakcemi a - což je nesmírně důležité, i s celou oblastí jejích vědomých a nevědomých pocitů, emocí a dalších ženiných psychických pochodů.

Uchovávání lidského rodu je po všech stránkách mnohem namáhavější pro ženu než pro muže a je pro ni spojeno s mnoha nepříjemnostmi: nejen velice krutými bolestmi při porodu (které by většinu mužů od jakýchkoli pokusů o pohlavní spojení odradily a které by mnozí snad ani nevydrželi), ale i nejrůznějšími tělesnými, zdravotními a psychickými obtížemi po celou dobu těhotenství.

Moudrá a především spravedlivá příroda - zřejmě ve snaze vynahradit ženě veškerá utrpení spojená s udržováním existence lidského rodu - obdařila ženu schopností dosáhnout mnohem většího (kvalitnějšího) požitku než muž a dokonale ji k tomu vybavila jak psychicky, tak tělesně - anatomicky. To, že v praxi to vypadá obráceně, svědčí o naprosté nepřirozenosti společenského (sociálního) vývinu naší civilisace, která muži právo na sexuální požitek bez námitek přiznává, zatímco ženu donedávna snižovala (a v mnoha oblastech světa dodnes považuje) za pouhý nástroj k plození dětí a ze všech sil jí brání, aby se přirozeně naplno sexuálně rozvinula.

Žena je rozhodně více založena emočně (pocitově) - to znamená, že je schopna pohlavní vzrušení lépe vnímat a pak i mnohem silněji prožívat. Navíc to příroda “zařídila” tak, že žena má na rozdíl od muže na těle zvláštní orgán, jehož jedinou funkcí je přijímat a pak dále patřičně transformovat do těla pohlavní vzrušení - poštěváček (lat. klitoris).

Každý dotek či manipulace na poštěváčku silně působí na ženin sexuální aparát a proto už po krátké době cílevědomého dráždění klitorisu žena jeví (pokud se tomu sama vnitřně vědomě či nevědomě nebrání) zřetelné známky pohlavního vzrušení a rozkoše. Lze říci, že každou ženu lze drážděním poštěváčku po určité době přivést ke kvalitnímu orgasmu.

Je proto téměř zločinem naší civilisace ovládané po mnoho staletí výhradně muži, že soustavným nátlakem ve jménu jakési “pseudomorálky” založené na (domnělé) mužské nadřazenosti znásilnila ženinu přirozenost tak, že mnoho žen stále pokládá dráždění poštěváčku za cosi nepřirozeného, neslušného nebo dokonce perverzního - a namlouvá si, že jedině správné a normální je dráždění pohyby údu v pochvě při souloži, pro které zdaleka není tak dobře fysiologicky ani anatomicky disponována a které, jak známo, u značné části žen k patřičnému pohlavnímu uspokojení (orgasmu) nestačí a ani nevede.

Až tedy dojde i v pohlavním životě k opravdové emancipaci, budou ženy na mužích velmi často namísto soulože - navíc dodnes probíhající naprosto stejně jako u pračlověka, opic a jiných primátů - vyžadovat, aby je intenzivně, rafinovaně, dlouho a většinou opakovaně dráždili na poštěváčku.

Zdá se, že na odmítání současného pojetí sexuality je do jisté míry založeno i současné feministické hnutí. Tyto ženy odmítají být pouhým předmětem, sloužícím k uspokojení mužů a chtějí být svéprávnou osobností; nejenže odmítají primitivní pudový sex vyžadovaný muži, kteří na víc nemají (protože nechápou, že sex není jen fysiologickou záležitostí, spočívající v tělesném vybití) a na rozdíl od představ většiny mužů vyznávají - a prosazují - nepochybně správný názor, že jediným pánem svého těla je žena sama; proto nesnášejí ani pouhé doteky, pokud je nechtějí ony samy, stejně jako různé dvojsmyslné pohledy, vtipy a jiné narážky na sex - z onoho mužského pohledu, založeného na vlastnictví ženy jako předmětu.

Mnoho těchto žen je přesvědčeno, že každý nežádoucí dotek muže na jejich tělo (byť přes šaty) je nejen urážkou, ale i zločinem stejně jako znásilnění - vždyť soulož, pokud ji žena sama chce, je také velmi příjemná záležitost, a pro hodně žen dokonce jednou z nejpříjemnějších, jakou znají...

Ovšem i téměř všechny ostatní ženy (vědomě či podvědomě) dobře vědí, že sex není pouze věcí funkce pohlavních orgánů či sexuálního aparátu (protože u nich - na rozdíl od mužů - skutečně není!) a podmiňují ho aspoň určitým emočním souzněním, prozatím většinou citovou stránkou vztahu.

Značná část žen však kromě spojení sexu s emocemi vyžaduje romantiku a chce být středem pozornosti mužů - touží, aby se jim partner dvořil a plnil jim veškerá přání.

Příležitostně je to jistě příjemné a dokonce i žádoucí - ovšem, milé ženy, zamyslete se, imponoval by vám muž, který by kolem vás neustále “poskakoval” a plnil každé vaše přání dřív, než byste ho vyslovily - a když, tak na jak dlouho? Jak dlouho by trvalo, než byste ho znechuceně odkloply?

Ale co od toho uzlíčku pudů a komplexů, léčených často u piva a u fotbalu (mnohdy jen v televizi s tím pivem v ruce), vůbec můžete v intimní sféře očekávat, kromě toho, že se na vás občas fysicky (sexuálně) vybije (vystříká) a pak usne?

Jistý muž přišel po několika letech úporného snažení na stavbě večer domů v době, kdy se jeho žena nerušeně bavila s kamarádkou, a jako “správný chlap” před ni položil na stůl klíče od právě dostavěné rodinné vily. Manželka na něj otráveně pohlédla a nevrle řekla: “Neotravuj, nevidíš, že mám návštěvu?”

Je snad vůbec možné pochybovat, že oba tito lidé jsou v intimní sféře každý úplně jinde a že této ženě přitom asi - byť po létech soužití už asi jen podvědomě - proběhlo hlavou “když už mě neumíš pořádně uspokojit, tak pro mne aspoň stavěj vily - a hlavně neotravuj!” a že možná pocítila neodolatelnou touhu poslat ho, aby šel stavět další - hlavně aby ji neotravoval, když ji umí “jenom” normálně ošukat?

Příčinou tohoto úpadku erotiky v současných sociálních podmínkách, kdy se žena ve všech směrech stále více vyrovnává muži a hlásí se o svá přirozená práva, je neschopnost muže rozpoznat skutečné erotické zaměření ženy a její erotické přání a skryté tužby; a to, že žena se raději baví s kamarádkou, sleduje televizní seriály nebo štrykuje (protože ji “erotika” v mužském pojetí nic neříká a tudíž ji neuspokojuje) je důsledkem této mužovy neschopnosti.

Žádná žena (snad kromě zarytých fantatických feministek) však nebude tak bláhová, aby se úplně vyhýbala souloži s mužem, kterého má jinak ráda, a s radostí se s ním “normálně” pomiluje, ale samozřejmě chce, aby jí muž taky někdy poskytl maximální rozkoš a úplné vybití tak, jak to potřebuje ona.

Sexuální a erotické založení člověka se dodnes skutečně moc nezměnilo; i současná žena tedy má určité - aspoň podvědomé - masochistické sklony a proto občas cítí silnou - opět třeba jen podvědomou - potřebu celá se muži úplně odevzdat a všemožně mu tuto svou odevzdanost dokazovat. Tato vlastnost je ženě - jako fysicky slabší bytosti - dána od přírody a nic na tom nezmění ani její rovnoprávnost: i dnes se žena bezesporu cítí mnohem lépe, když má vedle sebe muže, o kterém je přesvědčena, že ji uchrání před všemožnými nástrahami života, zejména před základními existenčními problémy.

Není málo žen, které přitom podvědomě touží odevzdat se muži úplně, stát se bezbrannou hříčkou v jeho rukou a podádávat mu důkazy své naprosté odevzdanosti. Čím více je žena ve svém skutečném životě samostatná, tím více si svou přirozenou potřebu závislosti na muži vynahrazuje ve svých intimních silně eroticky vzrušujících představách.

I dnes tedy žena instinktivně touží být ovládána, ovšem nikoli jen jako pouhý předmět mužských pudů a prostředek či dokonce nástroj k jejich ukojení, ale jako svéprávná lidská osobnost, která má také plné právo na vlastní uspokojení, erotický požitek a chcete-li rozkoš.

Tedy: nechat se od muže ovládat - ano, ale tak, aby z toho měla požitek i ona, a především ona! Ovládaná, resp. podřízená žena proto chce být oddána do mužovy vůle - a do jeho rukou - naprosto nepředstíraně, naplno a do důsledků tak, aby to skutečně cítila, a mohla to vnitřně naplno prožívat a pocitově vychutnávat...

Žena chce mít možnost mluvit do toho, jak bude ovládána (a přitom případně i mučena) a pak je ochotna udělat proto cokoliv, mnohdy zacházet na úplný pokraj možného, protože je v podstatě - a v těchto věcech zejména - mnohem silnější bytostí než muž. Ovšem na druhé straně za to chce být náležitě obdivována a proto vyžaduje, aby přitom byla (jako ona pradávná rituální oběť) centrem veškerého obdivu svého okolí, zejména mužů (ve dvojici tedy svého partnera),středem jejich pozornosti a úcty - a aby jí to bylo (zejména v těchto chvílích) dáváno naprosto jednoznačně najevo.

Autor má dobré důvody domnívat se, že právě těmto emancipovaným ženám bude nejlépe vyhovovat role “otrokyně” v jeho pojetí.