Menu
Spokojeni?
Další z variací na lidovou slovesnost od úchylné bardky veverky.
Na lavici místa málo,
děvče na ní leželo.
Bodejž by jen trochu málo,
co ho čeká, tušilo!
Nahlas pláče v okamžení
vystavení nahoty.
Úchylák se blbě tlemí,
zkouší na ní novoty.
"Mlč! Hle, děvče, mám tu dárek!
Křičet budeš, přijde čas!“
Vybírá si z vaginálek,
zasunuje nadoraz.
A zas do hrozného křiku.
"Neřvi! Nejsem tady sám!
S kamarádem otrokyňku
v mžiku z tebe udělám!"
"Pojď sem k nám a nebuď mírný!"
Děvče chytá panika.
A hle, tu kdos od mučírny
dvéře zlehka odmyká.
Velká, silná, tváři divé
pod latexem osoba;
v ruce řetěz, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
„Já jsem dítě! Kriste Pane,
proč jsem na té lavici?"
Div že smrt jí neovane,
obr béře palici!
S palicí se plíží tiše
obr v masce jako stín:
děvče hrůzou sotva dýše,
zachvěje se jeho klín.
A třesouc se, zpět pohlíží -
běda, běda děvčeti!
Černý obr blíž se plíží,
blíž - a již je v zápětí.
Již pozvedá silnou ruku -
dívka celá zděšena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Buch buch! Jedna - druhá - třetí -
do děvčete udeří;
elektřina káblem letí -
první dávky vyměří.
Ve mdlobách tu děvče leží,
k ňadrám svorky připnuté.