Menu
Spokojeni?
Abstrakt: Úvaha o biologických kořenech BDSM
Následující řádky jsou úvahou neboli volným tokem myšlenek inspirovaných článkem Násilí v zahradě. Třeba jejich obsah bude zajímavý i pro někoho dalšího.
Přečetl jsem si článek Násilí v zahradě a mám pocit, že autorka si trošku odporuje. Sama sebe prohlašuje za feministku, přitom hlavní myšlenkou jejího článku je to, že feminismus ve své současné podobě ženy neosvobozuje, ale svazuje nějakými dogmaty. Nemůže mě nenapadnout analogie s komunismem: původně možná i dobrá myšlenka (vycházející ale z mylných předpokladů) je politickou propagandou zmasírována někam úplně jinam a lidem je pak nějakou autoritou diktováno, co je pro ně dobré a co ne.Původní myšlenkou feminismu (tak, jak ji vnímám já bez nějakého hlubšího studia) bylo postavit ženu na roveň muži. Mylným předpokladem, ze kterého feminismus vychází, je, že muž a žena jsou stejní. Jsem vzděláním biolog a mám na věc zcela odlišný názor (a jsem velice rád, že žiji v natolik demokratickém státě, že mě za něj žádný feministický soud nepověsí na nejbližší sosnu :-). Muž a žena jsou sice příslušníky téhož živočišného druhu (Homo sapiens), ale nejsou stejní. Nejjednodušším důkazem je, že dáte-li mi 100 náhodně vybraných jedinců, celkem bez problému poznám, který z nich je muž a který žena. Zrovna včera jsem slyšel v televizi, že ženy jsou více odolné vůči dlouhodobému stresu než muži. Muži jsou mnohem odolnější vůči krátkodobému stresu s mnohem vyšší intenzitou. Důkaz par excelence.
O tom, proč když není shodné tělo, nemůže být shodné ani myšlení by se dalo napsat velmi mnoho, velmi mnoho už napsáno bylo, já se pokusím o zjednodušené shrnující vysvětlení. Důležité je si uvědomit, že takoví, jací jsme, jsme proto, že jsme k tomu zdědili dispozice po svých předcích. A tyto dispozice (geny) se modifikovaly tak, aby umožnili svým nositelům přivést na svět co nejvíc svých vlastních kopií, tedy dětí a vnuků jejich nositelů. Gen, který by toto nedělal, by se sám odsoudil k zániku. To je velmi zjednodušené vysvětlení principu biologické evoluce, důkazy, že tomu tak skutečně je, jsou obsahem řady fundovaných knih (mohu doporučit Sobecký gen R. Dawkinse).
Lidská společnost (včetně lidských genů) se nevyvíjela v prostředí velkoměst a tržního hospodářství, ale v patriarchálním prostředí lovců a sběračů. Od doby, kdy takto naši předkové žili, uběhla příliš krátká doba na to, aby se naše geny (a tedy i veškeré vrozené dispozice) nějak podstatně změnily. Co se změnilo, byla informace předávaná negeneticky, kulturní cestou (dítě sebelepšího inženýra nemá vrozenou schopnost projektovat stroje o několika stech tisících součástí, ale relativně snadno se to naučí, stejně jako jakékoliv jiné dítě, třeba i ze zapadlého divošského kmene na Tasmánii). Naše psychika je nám ale vrozená, vlivy prostředí (kultury) fungují pouze jako přepínače mezi vrozenými možnostmi.
Společným zájmem ženy a muže je plození potomstva a přivedení jej do produktivního věku (připomínám, že kdyby naši předkové tento zájem neměli, my bychom zde vůbec nebyli), a tohoto cíle mohou dosáhnout pouze vzájemnou spoluprací. Nejlepším způsobem, jak zajistit spolupráci, je učinit ji příjemnou, proto je pro nás sex jednou z nejpříjemnějších chvil života (opět jednoduchá logika – komu byl sex nepříjemný, vyhynul). Samotným aktem zplození ale problém nezačíná ani nekončí. Žena investuje nepoměrně více do energie a času do tvorby jednoho vajíčka, než muž do milionů spermií. Následně žena musí plod 9 měsíců nosit a pak se o něj minimálně 9 let starat, než bude alespoň trochu soběstačný. V té době je její schopnost plodit další potomky značně omezena. Muž naopak může plodit děti téměř nepřetržitě. Ke zdárnému vývoji ale dítě potřebuje ochranu a výživu, kterou mu samotná matka může poskytnout jen těžko (ve společnosti lovců a sběračů). Proto když už se rozhodne (a rozhoduje se většinou neuvědoměle, „její geny se rozhodují“) vzdát se jistému muži a mít s ním dítě, bude se snažit, aby tento muž byl co možná nejsilnější (měl schopnost přežít, ochránit a nakrmit její dítě) a současně nejvěrnější (tj. aby své schopnosti využíval ve prospěch jejího dítěte). Muž bude mít podobné zájmy, jen bude mnohem méně vybíravý co se týká partnerky, resp. důkladně bude vybírat pouze partnerku „pro život,“ s ostatními bude rád plodit děti „jen tak,“ protože „ho to nic nestojí“ (čte-li tuto stať někdo znalý problematiky, nechť promine, zcela záměrně velmi zjednodušuji).
Od takto pochopené problematiky je již jen krůček k pochopení dominantně submisivních vztahů. Opět vznikaly ve společnosti lovců a sběračů. Člověk je v podstatě stádový živočich a v každém stádě existuje hierarchie. D/s vztahy ale v mnoha oblastech našeho života přetrvávají doposud, aniž si to uvědomujeme. Názorným příkladem je uzavření pracovní smlouvy: zaměstnanec odevzdává část své svobody do rukou zaměstnavatele, je připraven jej poslouchat a očekává od něj, že firma nezkrachuje a on že se bude „mít dobře.“ Naopak zaměstnavatel očekává poslušnost a výkon a je připraven brát na sebe závažná rozhodnutí. Nečetli jste takovouto definici na stránkách BDSM už stokrát?
Mnoho z našeho chování je naučené, už jsem se zmínil o vrozených předpokladech jako o soustavě přepínačů, které se v raných fázích života nastaví. Podle mého názoru není krásnější důkaz (byť těžko statisticky hodnotitelný) než existence celé škály D/s a SM vztahů, obzvláště pak jedné eventuality zvané switch – všichni máme zhruba stejné dispozice, všichni zhruba umíme být dominantní i submisivní, jen na osobní zkušenosti záleží, které pozici dáváme přednost. Narodím-li se jako syn otrokyně ve starověkém Římě, mnohem spíše zplodím potomka jako oddaný otrok milující svou Paní, než budu-li se snažit prosadit vlastní vůli (to bych velmi brzy skončil jako Spartakus). Všichni takto zplození potomci ponesou kombinaci genů definujících dominantní pozici (po matce) a submisivní pozici (po otci). A je zcela jedno, zda tím potomkem bude muž nebo žena, protože i přes všechno výše uvedené, valnou většinu genetické výbavy mají obě pohlaví stejnou.
Abych se vrátil k původnímu tématu úvahy, k feminismu. Ten je jedním z projevů zmatu moderní doby, kdy díky průmyslové a informační revoluci došlo k velmi rychlému vývoji mezilidských vztahů a mnohé z po staletí platících předpokladů přestaly fungovat. Žena a její děti (nebo díky řízené porodnosti dítě) již nejsou materiálně závislí na muži, rozumem, který špatně ovládají (ne proto, že jsou ženy, ale proto, že schopnost logického myšlení se rozvíjí rychleji než citového vnímání; muži neovládají rozum o nic lépe), došly k závěru, že jsou stejné jako muži a snaží se to uvést do praxe. Nedaří se jim to a ještě dlouho se jim to dařit nebude, právě proto, že jejich citové vnímání je zcela odlišné (opět nikoliv horší nebo lepší, ale jiné).
Můj zcela osobní názor je, že pokud někdo si je schopen uvědomit a někomu jinému sdělit svoje sexuální a citové potřeby tak otevřeně, jako to musí dělat příznivci BDSM (ti civilizovaní pro oboustrannou potěchu, nikoli ti v Iževsku), překročil právě magický kruh mýtu o uniformitě a něco jako feminismus nemůže brát vážně.