Menu
Spokojeni?
Double mě inspiroval svým článkem „O úchylech“, abych sepsal několik sadomasochisticky laděných úvah, které se mi již delší dobu prohánějí po těle.
Obsah
- Kolik nás je?
- Jaký spanking?
- Naše duše sadisty
- Zrod definice úchyla
- Velikonoce a výprasky
- Když nás to bolí…
- Spanking pro pouhé potěšení
- Macaté kozy a výprasky
Kolik nás je?
Nevím o seriózním výzkumu spankingu v Čechách, nepočítaje různé ankety. Při nich ale odpovídají náhodní občané, a proto jejich výsledky neodpovídají průměru. V zahraničí se poslední seriózní výzkum se prováděl v USA a byl shrnutý v „Janusově zprávě o sexuálním chování“ [John Wiley & Sons, New York 1993]. Zaměřil se na chování Američanů a nemusí zcela přesně platit pro Čechy. Nezabýval se přímo spankingem, ale mnohem širší kategorii sadomasochismus (SM).
Američtí muži považovali SM za normální pouze ve 8 %, ženy jen v 5 % případů. Pro srovnání, rovněž 8 % mužů, nemuselo se samozřejmě jednat o tytéž lidi, pokládalo za normální i bondage (BD), crossdressing (CD) a hrubá slova při sexu (HS), a 6 % i vodní sporty (VS). Ženy braly za normální BD a CD v 6 %, SM a HS v 5%, VS jen ze 3%. Nicméně aspoň jeden pokus s SM a BD provedlo 11 až 14% občanů, vlastní experimenty s HS, VS a CD pak přiznalo pouze 3 až 6 % lidí.
Zúžíme-li výběr na BD a SM, zajímá se o to 8 % mužů a 6 % žen. Zahrneme-li všechny výstřednější sexuální praktiky, nejdeme 6 % mužů dychtivých skoro po všem a trpících tím, že mají podporu pouze u 3% menšiny žen.
A co na to ostatní obyvatelstvo? Nemá odvážlivce moc rádo. 45 až 67 % procent americké populace označuje podobné věci za perverzní, zbytek za neobvyklé, či se k nim nevyjadřuje. Zajímavý výsledek se ukázal v případě víry a bolesti a sexu (sem patří nejen SM, ale i různé kousání apod.). Ze silně věřících lidí 20 % považovalo bolest za součást sexu, u věřících a slabě věřících jen 13-15% a jedině 10% ateistů.
BDSM je opomíjenou menšinou, přestože se vyrovná homosexualitě, dnes běžně akceptované. Občasný homosexuální styk přiznalo 9 % amerických mužů a 5 % žen. Čísla zahrnují i bisexuály, čistých homosexuálů mužů jsou známá 4 % a lesbiček 2 %. Všimněte si, že označení 4% je bráno podle mužů. BDSM lze analogicky nazvat 8% menšinou. Převahu má homosexualita nad BD a SM jen při experimentování, aspoň jednu homosexuální zkušenost přiznalo 22 % mužů a 17 % žen.
A nyní názor do pranice – Janusův výzkum neobsahoval jedinou otázku týkající se vztahu lidí k homosexualitě, zato se vrtal v neobvyklých sexuálních praktikách. Z toho lze prohlásit, že 4% menšina již vyhrála svůj boj za uznání, zatímco 8% BD a SM menšinu teprve čeká tuhé klání.
Jaký spanking?
Existují různé spanking formy, od slabých až po kruté. Osobně se zajímám jen o výprasky mezi dospělými osobami a se souhlasem obou stran.
Rozhodně odsuzuji katovské formy bití, jako třeba týrání, které popsala Stoweová, autorka Chaloupky strýčka Toma [Innes, Dějiny mučení, Praha 1999]: „Tváří k zemi na prknech ležela černá dívka, přivázaná na jedné straně za palce na rukou a na druhé za chodidla a řemen přes záda ji tlačil dolů. Kromě řemenu byla zcela nahá. Dva metry od ní stál ohromný černoch s dlouhým bičem, který používal se strašlivou silou a dokonalou přesností. Každá rána strhla pruh kůže, který se přilepil k biči nebo spadl na zem, a z rány vytryskla krev. Ubohé stvoření se svíjelo a křičelo a hlasem, který vyjadřoval strach ze smrti strašlivou bolest, prosila svého pána, který ji stál u hlavy, o slitování. Ale bič dopadal dál a dál strhával jeden pruh kůže za druhým a působil jednu ránu v živém mase za druhou, dokud se její záda nezměnila v promodralou masu obnažených chvějících se svalů.“
Ne, kruté bití by se opravdu nemělo vrátit. Zdánlivě je někdy omluvitelné, jako třeba u taxikáře, který před pár lety znásilnil a poté zabil asi deset holčiček. Islámský soud mu vyměřil devět set ran bičem, vyplácených veřejně, postupně v deseti dnech, a šibenici jako finále, pokud by to náhodou přežil. Jenomže člověk si časem zvykne na vše, spolehlivě i na smrt, a lumpové kruté tresty berou jako riziko svého povolání a při zatýkání mají tendenci bránit se stejně tvrdě. Násilí plodí násilí. Ve středověku horečná píle katů sice ztenčila počty zločinců, ale ti ostatní byli mnohem surovější.
Nezasazuji se příliš ani za tělesné tresty ve školách. Sice by zlepšily chování mnohých nezbedů, avšak před návratem rákosky do výchovy by se napřed musela stanovit velmi přísná pravidla jejího používání, rozhodně bych ji nedal k volnému užití nervózním učitelkám.
Na základní škole jsem protrpěl starou zahořklou ‚úču‘, která se vyžívala v rafinovaném psychickém týráním neoblíbených dětí a ze své třídy vytvořila malý apartheid. Tehdy nešlo jednoduše přeřadit dítě do jiné školy a já měl smůlu, jako málo podlézavý jsem u ní patřil mezi odpad. Naučila mě nenávidět až za hrob, naštěstí jenom ji. Nebila nás, už nesměla a možná, že právě kvůli tomuhle miluji zmalovaný zadek jako lepší alternativu, i když asi neoprávněně. Ze zpětného pohledu si netroufám říct, jak bychom tenkrát my neoblíbení dopadli, kdyby nás ta mrcha mohla pro své potěšení mučit fyzicky. Hádám, že bychom skončili na hranici asi jako heretici ve středověku, nebo v lepším případě polomrtví jako jeden voják prvního regimentu granátnické gardy vévody z Wellingtonu, kterému velitel za opilost vyměřil pět set ran. Tehdy v 18. století udílely soudy i tisíc ran. Voják přežil, protože soucitný seržant regimentu zastavil exekuci po dvou stech ranách. Jiní dopadli mnohem hůře, jeden vojín byl za pouhou ušpiněnou uniformu ubičován k smrti.
Naše duše sadisty
Na universitě v Yale udělali v roce 1974 pokus s mučením. Vybrali čtyřicet osob bez zjevných sadistických sklonů a postavili je do rolí učitelů. Dali jim elektrošokové přístroje, na nichž se dali volit různě silné trestné šoky, od slabých až po životu nebezpečné. Úkolem učitelů bylo vyzkoušet vliv bolesti na proces učení žáků dobrovolníků. Kdykoliv by se žák zmýlil, měli mu dát elektrickou ránu.
Všech čtyřicet osob se po jistém počátečním zdráhání plně vžilo do role učitelů-mučitelů a navzdory úpěnlivým prosbám o milost uštědřovalo žákům stále krutější rány. Dvacet devět z nich dokonce volilo hodnoty označené jako smrtelně nebezpečné. Nikdo mučení nezastavil, nikdo nezahodil přístroj a neprohlásil, že tohle je nelidské. Všichni pokračovali, pouze někteří projevili občas obavy o život svých svěřenců. Když byli ujištěni, že přece jde o výzkum, s klidem je týrali dál. Jeden muž dokonce stál za svým žákem a navzdory jeho řevu a prosbám o milost mu mačkal ruce na kontaktní destičky, aby pořádně skučel pod udílenými šoky.
Pokusní žáci ve skutečnosti netrpěli a účinky šoků pouze hráli, o čemž učitelé nevěděli. Výzkum se týkal jich a přinesl žalostné výsledky; většinu civilizovaných lidí dělí od tyranů tenká hranice morálky. Poslouchá se to špatně, ale je to tak. To ostatně ukázala 2. sv. válka, různé diktatury a válečné historie. Mnoho lidí se za extrémních podmínek, pokud získají moc na jinými, snadno změní v nelidské bestie, zejména tehdy, když jim něco zaručí beztrestnost a zbaví je strachu z odvety. Lidi dělá výchova. Rozhodně nevěřte Tarzanovi. Jeho nezkaženost civilizací je pohádka. Skutečné děti vychované zvířaty se zvířatům podobala.
A hle, toť jádro pudla, jak řekl doktor Faust, když podepisoval úpis s ďáblem. Při BDSM bude mravně více ohrožen dominant než jeho submisivní trpící oběť. Dominant musí prokázat silnou vůli, aby při působení bolesti jiným neztrácel kontrolu sám nad sebou, nenechal se strhnout jako lidé při experimentu v Yale, či jako něžná holčina z románu Katyně od Pavla Kohouta [Praha 1990]. O exekutorově riziku se vědělo i v dobách, kdy fyzické tresty patřily k běžným rekvizitám života, a svěřovaly se raději vybraným osobám; ve starověku kněžím nebo zvláštním otrokům, ve středověku pak katům či drábům. Někde existoval i pedel, který jako jediný směl trestat nezbedníky, ostatní je za ním posílali.
Rozdíl mezi pouhým nařízením trestu a vlastním vykonáním trestu je obrovský, ač by se logicky zdálo obé totožné. Bezprostřední kontakt mění situaci. Filmy, počítačové hry, povídky, včetně „věrohodných“ reportáží z Iževska, se snům podobají a slouží k odreagování. Reálný prožitek působí jinak. Ostatně kvůli němu se objevuje i spanking, a též BD, CD, HS, SM, VS atd., jako reálné odpovědi na snový svět sladkých seriálů, hollywoodských pohádek a fantazijních románů. V podobných praktikách existují nemalá rizika, ale ta přináší i jinak oblíbené chování bojových psů.
Zrod definice úchyla
Psychologicky se afinitě k bolesti říká masochismus, podle rakouského spisovatele Sacher-Masocha. Opačný jev, týrání druhý se klasifikuje jak sadismus, podle románů markýze de Sade. Obě formy se řadí k úchylkam. Jenomže já se žádným úchylkou necítím! Mám slušnou práci, normální rodinu a své děti vychovávám skoro bez bití, rákosku používám výhradně při hodně špatných prohřešcích, naposledy zhruba před půlrokem. Psycholog by na mně asi našel nějaké defekty osobnosti a kdybych se mu dostal do spárů, určitě bych putoval mezi cvoky, kteří potřebují léčení. Ale proč? Já se nechci vyléčit – mně se spanking líbí! Kde se tedy stala chyba?
30. ledna 1889 se v loveckém zámečku Mayerlingu zastřelil Rudolf, jediný syn císaře Františka Josefa. Samotné pozadí jeho sebevraždy je parádním úletem, ale jeho popisem bychom se dostali od tématu. Pro nás je důležitá skutečnost, že lékaři uznali Rudolfa jako psychicky nemocného a nezodpovědného za své chování. Díky tomu byl milý Rudolf pohřben ve vysvěcené půdě, jinak by skončil kdesi za hřbitovní zedí. Nechme stranou odbornost tehdejšího lékařského dobrozdání i jeho následné uznání církví, císař pro ni vybudoval klášter na místě Mayerlingu, který dal zbourat.
Nejdůležitějším faktem byl samotný precedens zbavení odpovědnosti pro duševní poruchu. Vstup téhle skutečnosti do soudních síní si žádal vytvoření normy – definice normálního člověka.
Rudolfovým současníkem byl i rytíř Sacher-Masoch, narozený 1836, a milující sebetrýznění v různých formách. V jeho románech, literárně dost nízké úrovně, vystupují dominantní ženy v kožiších a sviští biče, zatímco milenci na kolenou škemrají: „Zbičuj mě!“ [třeba povídka Pod bičem]. Když Sacher-Masoch slavil svoje pětadvacáté výročí autorské činnosti (zhruba kolem Rudolfovy smrti) gratulovali mu Ibsen, Björson, Victor Hugo, Zola, Daudet, Pasteur, Gounond, Rubinstein a mnoho dalších významných osob té doby. Uznávali jako velkého spisovatele a objevitele duševních propastí!
Slyšíte dobře, tehdejší společnost se na podobné manýry dívala většinou jako na výstřelky či zvláštní libůstky. Odpustila i Tolstému, autorovi Vojny a mír, když přišel na ples v dámských šatech, aby si vyzkoušel chování své hrdinky Tatjany. Mnohé se tenkrát bralo za pouhé výstřednosti. Tipněte si, jak byste dopadli, kdybyste tohle dělali veřejně dnes.
Kolem přelomu století mnoho vědců pracuje na prototypu normálnosti, třeba Krafft-Ebing, který vymyslel název masochismus. Definici normálnosti si žádalo nejen soudnictví, ale i industrializace společnosti, protože život občana ve městech či dělníků ve velkých továrnách svazovaly mnohem přísnější normy, nezbytně nutné pro existenci takových celků. Povolení rozvodů zase potřebovalo normy na rodinný život a tím i na sexualitu.
Do dneška se již pojem normálnosti vpil jako krém do kožených bot. Jak se nedávno ukázalo při obžalobě Clintona, Amerika má sice volnou tržní ekonomikou, ale příšerně spoutanou sexualitu. V amerických filmech se často předvádějí obnažené vnitřnosti, ale jen výjimečně obnažená prsa, o jiných důvěrnostech ani nemluvě.
Když se na věc podíváme očima soudců, psychologů a dalších institucí, pak nejsnáze se hodnotí prostá pravidla, třeba ve stylu: „Normální sexuální život je posloupnost akcí - ukecat, líbat, osahat, vytáhnout ho, vybrat pozici a dodělat to. Tečka. Smutnou pravdou zůstává, že s udržením funkce tohohle příšerného primitivního sexuálního modelu bývá v mnohých rodinách dost starostí. Možná pro jeho primitivnost.
Doufám, že se jednou definice normálního člověka přežije. Snad jednou se uplatní pohled na lidstvo jako na louku plnou květin – každá kytka je trochu jiná a vzájemné odlišnosti se navíc považují za žádoucí a každý občan smí v klopě klidně nosit svoji oblíbenou kytičku.
Velikonoce a výprasky
Bolest patří k milování. Psychická muka lásky opěvují básníci, umírání milenců patří k základním pilířům romantické literatury, jiný slovy psychický sadomasochismus se v lásce opěvuje. Co takhle milostné výprasky?
Bití při milostném aktu popisuje nejen Kámasútra, ale i její opomíjená konkurence Anangaranga [Mladá Fronta, Praha 1992]: „Jsou ještě dvě pomocné zbraně významné v milostném souboji, totiž bití a pazvuky. Bití je čtvero a to plochou dlaní, hřbetem ruky, pěstí a roztaženými prsty. Zmíním se teď o místech, kam a jak má milovník při souloži bít svou gazeločku. Roztaženými prsty se bije přes boky, na podbřišek a na hrmu. Pěstí se bije přes hýždě, hřbetem ruky do ňader, plochou dlaní přes hlavu. Provádí-li milenka milování po mužsku, bije muže pěstí do hrudi a jinam; to střídá s bitím plochou dlaní nebo roztaženými prsty, nebo jen kloubem ohnutého palce. Je-li hodně rozvášněna, bije ho pěstí s prostrčeným palcem, což dávní mudrci zovou jarní poupě. To mají frejíři zvlášť v oblibě. A teď popíši patero pazvuků, a to sténání, chropt, sykot, funění a mlaskání.“
Anangaranga uvádí dále kousání i škrábání, Kámasútra navíc ještě kopání, s poznámkou, že ho nedoporučuje, protože jeden král kdysi jím zabil svou konkubínu. Můžeme z toho soudit, že v Indii bylo bití v oblibě. Všimněte si však, že se provádělo výhradně holou rukou. Starověké erotické miniatury zachycují ledacos, včetně souloží vznešených dam se psíky, ale nenašel jsem jedinou kresbu, na níž by milenec k výprasku své lásky používal nástroj. V arabských Pohádkách tisíce a jedné noci občas ženy sundají trepku a tou pleskají nehodného muže, ale nástrojem dostávají jen otroci či provinilci.
Důtky se dávaly jako symbol nadřízeného postavení, práva jejich držitele udílet tělesné tresty. V římských legiích se ke stejnému účelu používala révová hůl, jako odznak svého úřadu ji nosil centurion, zhruba dnešní seržant. Biči zase honáci popoháněli dobytek či kat trestal odsouzence. Kvůli tomu se nástroje dříve do milování nehodily. Do erotické literatury vnáší bití nástroji až markýz Sade, avšak jeho Justýna nebývá při výprascích vzrušená, ale strašně trpí. Teprve po zániku veřejných exekucí se nástoje dostávají i do erotiky.
Existuje snad jediná erotické oblast, kde se i dříve používaly k bití důtky či pruty - šlo o léčbu neplodnosti. Šlehání zadnice doporučovali arabští lékaři, protože jejím mírném bití se prokrví pozadí a tím i blízké pohlaví. Slabý výprask účinkuje jako afrodisiakum. Ostatně většina chemických afrodisiak působí podobně překrvují orgány. Skutečně účinné afrodisiakum se dosud nezná, Viagru z toho nevyjímaje.
Výprasky se léčila neplodnost také u starých Slovanů a jejich obyčeje se dodnes dochovaly ve Velikonocích. Nemylte se, dnes jsou sice Velikonoce křesťanským svátkem, ale původně šlo o ryze pohanské slavnosti plodnosti. Ty si církev později přivlastnila a doplnila o křesťanské prvky, ostatně totéž spáchala i s Vánocemi, původně byli slavnostmi zimního slunovratu, známé divoké římské Saturnálie, při těch se také dávali dárky. Kristus se narodil úplně jindy, což se dnes již ví.
Velikonoce jsou krásným spanking svátkem. Holky dostanou metličkami na zadek, aby se posílila jejich plodnost, a vykupují se vajíčky, pohanským symbolem zrození, příslibem dání nového života. Velikonoce mívaly i obrácenou část. Druhý den chodily ženy a sešlehaly kluky, aby jim dobře stály jejich nástroje lásky. Tenhle zvyk se stále drží na Moravě.
Jsem zvědav, jestli se někdy objeví v evropských milostných příručkách rady stylu: „Je-li váš milenec již unaven, vytrestejte ho z legrace jemným šleháním jeho pozadí a uvidíte, že se nabude síly.“ Nebo: „ A pokud jste se pohněvaly a váš drahoušek se na vás mračí, nabídněte mu zadničku potrestání a svými vzlyky a steny převeďte jeho hněv v milostnou hru.“
Když nás to bolí…
Hádejte, co dělal starý Říman, když ho bolel zub? Nebo sparťanský chlapec, když ho do krve zbičovali na oltáři? Nic. Prášky proti bolesti ještě neexistovaly, snad s výjimkou odvaru s divokého máku, ale ten byl málokdy po ruce. Zbývalo jedině tiše trpět. Pravé hrdinství předváděli válečníci, kteří pořezaní a pobodaní dokázali pochodovat či jet v sedle koně – sanitky nějak právě nejezdily, nahrazovaly je povozy, ale na nich se vozily jen těžké případy.
Zkuste je někdy naše předky napodobit, třeba až šlápnete na střep, tak ostrou chůzí dojděte do nemocnice vzdálené třicet kilometrů během pěti hodin, přitom ještě vláčejte třicetikilový náklad na zádech, jako vaši zbroj a proviant. Přesně tohle bylo normou římského legionáře, k tomu se občas přidával ještě zahrocený kůl na rameno, pro večerní stavbu palisád kolem tábora. Ve filmech podobné věci sice nevidíte, ale podle historiků se takové náklady skutečně tahaly. Nejsem žádná sušinka, ale poctivě přiznávám, že bych asi zdechl už po prvním kilometru. Chybí mi totiž výcvik. Nemyslím vojenský, zelených mozků jsem si užil dost, ale nemám patřičnou fyzickou průpravu. Chybí mi výcvik ve snášení bolesti a rychlém hojení ran, na který se dbalo v dávných dobách.
Bičování do krve, z dnešního pohledu nesmyslné a kruté, mělo svoje opodstatnění. Mládež se tak učila nejen snášet bolest, ale posilovala si tím i proces hojení ran. Různé drastické iniciační obřady pak představovaly pouhou zkoušku jejich výdrže. Kdo neuspěl, nestal se dospělým. Řekněte sami, šli byste do války vedle někoho, kdo kvůli takové drobnosti jako zásah šípem do nohy zkolabuje a přestane vám chránit záda?
A jsme u výprasků. Pokud měly rozumnou formu a nejednalo se o surové exekuce, pak vlastně potrestaným prospívaly, protože trénovaly jejich schopnost trpět a procesy hojení, bez čehož se tenkrát nedalo dlouho přežít. Ostatně něco podobného tvrdila i jedna hvězda našich SM filmů. Prohlásila při rozhovoru, že její zadek si už zvykl a za tři dny z něho zmizí všechna jelita, i když během jednoho natáčení dostane třeba i přes dvě stě ran. Mně z toho tenkrát přeběhl mráz po zádech, když jsem se ale zamyslel nad jejími slovy, uvědomil jsem si, že si vypěstovala již obranné reakce a dvě stě ran je pro ni běžná norma.
Takže se vraťme do současnosti. Copak uděláme dnes, když nás bolí zub? Koupíme si prášek. A copak by se asi stalo, kdybychom byli odolnější a uměli přetrpět bolest? Kupovalo by se méně prášků a farmakologický průmysl by nás neměl rád. Užívalo by se rovněž i méně jiných drog. Naše děti nejsou zvyklé snášet utrpení, protože z jejich výchovy vymizely „kruté metody“. Ty se nahradily chemií. Nemohu si pomoct, ale mám silné podezření, že právě tohle přichází někomu docela vhod. A kdyby se někdy ve vzdálené budoucnosti vypsalo rákoskové referendum, hlasoval bych za něj hlavně kvůli tomu, aby se naše děti naučily snášet fyzickou bolest.
Spanking pro pouhé potěšení
Výprask má mnoho erotických momentů. Obnažují se při něm intimní místa, předchází mu napjaté očekávání, při něm dochází k excitování nervů a po něm zase k uvolnění. Kolik lidí ale chce výprask pro radost ze samotné bolesti? Určitě se ve spankingu skrývá hra na pána a podřízeného, přináší vykoupení z pocitu provinění či uplacení osudu. Tohle vše znalo středověké katolictví, sebemrskačství patřilo k oblíbeným prostředkům. Avšak co takhle nechat si dát na zadek jenom pro ten krásný pocit bez jakékoliv erotiky?
V románu Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy se hlavní hrdinka po své nedobrovolné smrti dostane do pekla, kde ji čerti strčí do složitého mučícího stroje o sto komnatách trýzně. Nevzdává se, ale svou vůlí se přepóluje, aby muka vnímala jako rozkoš. Stroj se zasekne a hrdinka je vyhozena z ven pekla. Jiný motiv se objevuje v románu Hellraiser, který napsal Clive Barker. Hlavní hrdina vyvolá duchy Cenobity, aby mu dali rozkoš. Dostane ji, jenže Cenobité mají jiná měřítka a chápou bolest jako nádherný pocit.
Je vůbec něco takového možné ve skutečnosti? Nevím, existují záznamy o lidech, kteří se radovali z jakkoliv silné bolesti a při stahování pruhů kůže ze zad se svíjeli blahem. Jsou však ojedinělí. Běžnější masochisté vnímají slabší bolest jako vzrušující a silnou stejně nepříjemně jako ostatní. Do téhle skupiny patřím i já.
Kdysi na devítce jsem s jedním kamarádem hrál nějakou deskovou hru vystřiženou z časopisu, analogii monopolů, na přesná pravidla si nevzpomenu. Hrávali jsme napřed jenom tak, ale ztrácelo to napětí, poté jsme to zkusili o peníze, jenomže těch jsme mnoho neměli a zadlužování strašně kazilo hru, protože dlužník hrál přeopatrně. Nakonec jsme se rozhodli vyrovnávat dluhy prutem na holou. Teprve teď to dostalo správný říz a zuřivě jsme hráli o své zadky. Zdůrazňuji, že mezi námi nikdy nedošlo k jakémukoliv náznaku sexu, něco podobného nás dokonce ani nenapadlo. Pravda občas jsme společně onanovali, ale přitom jsme si vymýšleli historky, jak někde potkáme nahatou holku. Nic víc. Šlo nám hlavně o napětí ze hry a potěšení z výprasku. Bohužel, v devítce utekli rodiče kamaráda do Kanady, takže naše hry skončily.
Takže znovu otázka, může někdo milovat výprask pouze pro něj samotný? Aspoň za sebe odpovídám: „Ano, přiměřený vejlupek se mi líbí i bez sexu. Jak vám?“
Macaté kozy a výprasky
Jak může souviset velikost prsu s výpraskem? Ač je to k nevíře, tyhle zdánlivě odlišné věci mají něco společného. Gigantická prsa se snad uctívala v pravěku, aspoň podle sošek, ale později, na úsvitu civilizace, se na ženách oceňovala malá prsa. V té době se patřilo k běžným jevům i sebemrskačství a dokonce se oceňovalo jako bohulibé chování. Dnešní bílá civilizace Evropy a Ameriky odsuzuje výprasky a současně oceňuje obrovské tvary kozy stejně jako pravěcí lovci, zatímco Asie miluje krásky s drobnými pevnými prsy a africké černochy vůbec nevzrušují odhalená obrovská prsa jejich žen. Otázku, kdy se pro nás bělochy staly „macaté kozy“ fetišem, dobře rozebírá Marilyn Yalom v knize Dějiny ňadra [Praha : Rybka, 1999].
Od antiky až k renesanci se dávalo přednost menším pevným prsům. Ta byla přepychem a mohly si je dovolit jenom bohaté ženy, které si najímaly si kojné, aby měly hezkou postavu. K zlomu došlo počátkem baroka, když se prosazovalo měšťanstvo vůči šlechticům a potřebovalo důvod k důkazu, že má stejně vznešené chování jako šlechta, spíše ještě lepší. Nemohlo soutěžit v majetku a tak vsadilo na morální bohabojný život jako kontrast proti zhýralým urozeným stavům. Za vzor ctnosti se dávala vlastní výchova dětí. Měšťanky kojily a své jednání dávaly za příklad šlechtičnám. Umění té doby je plné bujarých prsou a kojících matek, hlavně panny Marie. Situaci završila 2. světová válka, v níž se bordely zcela záměrně nahradily kultem prsatých filmových hvězd.
Ač je to k nevíře, dnešní idol „macaté ženské“, na který většina chlapů přísahá, byl z velké části uměle vytvořen z ryze politických důvodů. A co výprask? I dnešní civilizace má svoje kréda, stejně jako barokní měšťanstvo. Dnes se přísahá na humanismus a demokracii, univerzální zaklínadla vyspělé Evropy a Ameriky. S nimi se prosazuje úplně vše. Jsou nezpochybnitelná a odůvodní ledacos. Ekolog by řekl, že se naše civilizace jimi obhajuje svůj šílený způsob života, vedoucí k devastaci životního prostředí. Mnohý sociolog by si asi přisadil a prohlásil by, že násilí vůbec nezmizelo, ale pouze změnilo formu na jinou, mnohem skrytější a psychicky náročnější.
My ubozí 8% příznivci BDSM si jen povzdechneme. Do humanismu a demokracie se výprasky prostě nehodí, ani dobrovolné, a musely pryč spolu s mnoha dalšími věcmi, jako třeba s popravami masových sadistických vrahů, aby láska konečně zvítězila nad nenávistí. Humánní bombardování se ale toleruje. Řekněte, není tohle nespravedlivé?