Menu
Spokojeni?
Před léty jsem bavil spolucestující při projíždění exponovaných úseků silnic rozborem formalit přeměny divoké prostituce v koncesovanou živnost: stanovení pojmů, souboj ministerstev školství, zdravotnictví, vnitra, financí, pro místní rozvoj, práce a soc. věcí a možná i kultury o ne/zařazení problematiky do působnosti resortu; názvosloví, pravidla, hierarchie, kvalifikační předpoklady, učební plán, osnovy, lektoři&lektorky, závěrečné zkoušky ... před komisí; naturální korupce...
Nepřeháním. Česká veřejnost je sice nadprůměrně tolerantní k sexuálním radovánkám i ke gayům (ve srovnání se světem), mám dojem, že nemá z čeho si vytvořit vlastní názor na bdsm-hry. Příčin je mnoho: neznalost, nezájem, lhostejnost, nedostatek použitelných informací, dezinformace atp. I s tímto základem však může diskuse propuknout, a jak víme, není pro řadu lidí ("odborníků", politiků) naprosto žádný problém, halasně zaujímat pevná stanoviska k věcem, o kterých nikdy ani neslyšeli. Informací o bdsm má veřejnost ještě podstatně méně než např. právě o homosexualitě - moje léty vycvičené kontrolky potenciálních průšvihů začínají žhnout.
Jímá mě hrůza při pomyšlení, že tato diskuse bude vedena via "Trní", "Kotel", nebo pod taktovkou "profesionálek". V tom okamžiku se "komunita" (v naprosté většině slušní, vyspělí lidé, bavící se v soukromí některými prvky bdsm) v očích veřejnosti nutně musí proměnit v tlupu dementních deviantů, plazících se na vodítku pod ranami biče, s pérem v zadku, olízat boty znuděné "dominy".
Vlastně toho sami o sobě víme dost málo. Jen velmi zhruba se dá odhadnout: 100-200 lidí chodí často na akční srazy, možná až 500 se občas přijde podívat na velké gala-večírky s programem (podle registrací), v posledním roce přibylo alespoň na "neakčních srazech" hodně nových tváří.
Kolik je celkem "bdsm-nakažených" se odhaduje ještě hůř. Např. podle počtu přístupů ke článkům na bdsm.cz četlo téměř 30 000 lidí článek o bondage (/art/clanek.asp?id=47), která je současně podle ankety o stavu bdsm (http://www.bestijka.cz/anketovnik/anketa.asp?IDankety=9) nejoblíbenější bdsm-praktikou (počty přístupů k různě zaměřeným článkům zhruba odpovídají oblíbenosti praktik ve zmíněné anketě). Přivřu-li vidoucí oko a zdvojnásobím toto číslo (=zahrnutí lidí bez přístupu na internet nebo odpadlíků, kteří nečtou www.bdsm.cz) dostanu se přibližně na 1% sexuálně aktivní populace. Zhruba před dvěma roky jsem četl rakouské statistiky, které uváděly 3 - 5%, existují i mnohem odvážnější odhady, pravda je asi někde mezi.
S určitostí ani nevíme, jaký je v široké veřejnosti o sadomasochismu převládající názor. Z odposlechnutých rozhovorů: "vůbec nebyla schopná něžného sexu", (komentář k filmu Klavíristka), "von by se jim jinak nepostavil" (z rozhovoru vanilek v restauraci), "voni nejsou schopní jít s holkou na Petřín" (výrok sexuologa - co by si tam s ní asi počali?:). Další střípky do mozaiky např. z encyklopedie sexuality: "TV jsou schopní vzrušení pouze před zrcadlem (kolik TV žije spokojeným rodinným životem ... víte sami:). Nic moc povzbudivého, spousta nesmyslů. Mnohem lépe se poslouchala např. rozhlasová debata s Dr. Uzlem: "klidně mu ten latexový obleček dopřejte", k dalším praktikám (bondage) se už ovšem vyjádřil poměrně zdrženlivě. To jako zodpovědný sexuolog musí - v rozhlase neví, ke komu promlouvá.
Uvnitř komunity existuje obava z reakcí široké veřejnosti: nepříjemných sankcí při "provalení", nechuť (strach) z vyčnívání z průměru, obava z nepřijatelnosti tohoto sexuálního jednání, vědomí společného pytle s "kriminálními devianty" a většinová nečinnost (spoléhání na to, že to nějak dopadne, popř. že se postarají jiní). Ověřené (doložené) případy nějakého systematického pronásledování výhradně z důvodu bdsm-pozitivity neznám, moje osobní špatná zkušenost byla víc "opatrné otření v celkovém kontextu" (správci IS se dostanou všude) než příčinou potíží.
Poslední zkušenosti jsou naopak poměrně příznivé: ať reakce personálu v Ariadne, nebo zadání zakázky na ušití lycrové kukly a trikotu - účel jsem netajil (budu dělat ukázky bondage + nerad se fotím), nikdo ani "necek", prodavačky neprchaly, nezamykaly se, dalo se s nimi naprosto pohodově popovídat.
Začínám sdílet názor, že problémy bdsm-komunity se zabývá a vytváří jen bdsm-komunita sama, laická veřejnost - pokud tuší, že sadomasochismus není jen pouhá fikce - je buď zcela lhostejná, občas snad i zkusí napodobit něco z filmů, ale současně také vnímá katastrofické zprávy o občasném řádění nejrůznějších deviantů, příp. o jejich zaslouženém potrestání.
Naopak v komunitě samotné to vře: vztahy nejsou nijak ideální, stále je cítit rivalita, prosazování vlastních zájmů, myšlení pinďourem (vaginou, análem) ... lhostejnost. Komunikace vázne, často je vedena tak, že jsou z ní patrné krví podlité oči diskutujících. Kamarádství není časté, přátelství na život a na smrt je už poměrně cizím pojmem a vzájemné padání do náruče řídkým jevem. Pojmy typu smysl pro fair play, slušnost, pochopení, vzájemný respekt, nezištnost, čestné jednání - posuďte sami. Znatelné je roztříštění do mnoha skupinek, daných zaměřením členů, jejich osobními vztahy a zájmy, popř. jejich podnikavostí (akčností). Toto hodnocení vychází z aktivit na internetu nebo na srazech. O mlčící většině nelze usoudit nic.
Zvláštní kapitolou jsou pražské "velké nekomerční srazy" bdsm-příznivců. Od jejich počátků (Mayday - podzim 2000?) se v průběhu let rozdělily na akční a předváděcí. Časem vznikl a ustálil se jakýsi "návštěvnický kodex" (téma na samostatný článek), jehož hlavním bodem je skutečnost, že pravidla hry si určuje výhradně ten, kdo si dá práci s pořádáním akce. Je to jeho výsada za vynaloženou námahu, čas, a někdy i (nemalé), z vlastní kapsy vynaložené peníze. Pravidelní návštěvníci si už vybrali to, co se nejvíce blíží jejich vkusu a nemají potíže vyhovět více či méně prosazované představě pořadatele. Nové (přizpůsobivé) zájemce nikdo nevyhání, po několika návštěvách buď zapadnou do celku, nebo se poohlédnou jinde.
S železnou pravidelností se však objevují troubové, kteří už po 1. návštěvě bez znalosti podstaty věci hlasitě prosazují zrušení mnohokrát prodiskutovaných a praxí prověřených pravidel, najdou se i idioti, kteří to stihnou dřív než vůbec nějaký bdsm-sraz navštíví. Z neznalosti, nepochopení, osobního nepřátelství nebo ignorantství k záměru pořadatelů (kdo chce, ten se dozví) vychází rovněž poměrně časté napadání i od návštěvníků jiných akcí. Organizátoři, usilující primárně o vlastní prestiž pravidelně vyšumí už při náznaku možnosti zlepšení některých detailů, slovo kritika radši vynechám. Z českých akcí znám pouze pražské srazy (a v blízkém okolí), je-li jinde situace jiná - tento popis je pouze o těch pražských.
Češi jsou pro okolní svět tlupa neovladatelných oportunistických individualistů, téměř totéž se dá říct o informaticích, uvnitř komunity je informatiků spousta.
Takový je výchozí kontext před případným pokusem o vytvoření přijatelného obrazu o bdsm-pozitivních (sadomasochistech) v očích široké veřejnosti. Zdá se Vám to proveditelné? Pokud by se ukázalo, že to je skutečně potřebné nebo dokonce nutné - někdo s tím bude muset nějak začít. Samo se nic neudělá. Dění v komunitě postrkuje jen několik málo osobností a nelze předpokládat, že automaticky budou chtít převzít i tuto úlohu - každý si stanoví své priority podle svých vlastních potřeb a své vlastní situace.
Otázkou je i co sdělit a jak to sdělit. Podat naráz komplexní informaci by bylo asi příliš odvážné, účinnější je po kapkách: je to zábava, na bázi dobrovolnosti, sadomasochisté nejsou kriminální devianti (doufejme, že alespoň v naprosté většině), není to o výkonu násilí (spankaři odpustí - cucky odletující ze zadků o tom těžko přesvědčí), pedofilie, zoofilie a (možná ještě i jiné filie) s bdsm nesouvisejí ... co ještě? Kudy do toho?
Sotva lze pomýšlet na to, že by se v příštích 10 letech projednával Zákon o registrovaném otroctví, ale cesta je důležitější než cíl, tlak proti bdsm ještě nenastal, nemusí nastat nikdy, ale co přijde, pokud jednou nastane?
Nápady? Náměty? Pokud možno konkrétní a proveditelné.