DEV...ELeferno

Dojíždíme k chatě. Konečně. Snažím se působit vyrovnaně, ale nejsem si jistá, do jaké míry se mi to daří. Dlouho jsem se na večer připravovala – natočila vlásky do malých kudrlinek, vykoupala se ve voňavé pěně. Chci se líbit. Tisíckrát jsem si v hlavě přehrávala, co kdy řeknu a udělám, ale pomalu mi dochází, že se asi spíš nechám vést a zlobení a škádlení nebude asi součástí této první hry. „Uděláš čaj? Já zatím zatopím v krbu.“ Mňam – kamenný krb, to můžu. Je tu pěkná zima. Stoupám do poschodí a jsem ráda, že jsem zas chvilku sama. Čaj, cukřík i citron jsem dovezla svůj a jsem ráda, že nemusím nikde šmátrat po zásuvkách, kde co mají. Najít lžičky a hrníčky není zas takový problém. Abych si dopřála ještě chvilku času, aranžuji ovoce a oříšky do misek.

Zezdola cítím kouř – no jo, komín špatně táhne, na chvíli musíme otevřít a dovnitř se opět vkrádá zima. Hřejeme se těsně u krbu a chvíli povídáme o hloupostech a popíjíme čaj.

„Chceš se podívat, co tu mám?“ konečně nakousne téma, kterému jsme se celou cestu pečlivě vyhýbali. Přikývnu. (Hmmmm … že by?) Jsem zas o poznání víc nesvá. Vytáhne krabici se spoustou provázků a různých kožených řemínků. „Dej mi ruku !“ měkce se mi podívá do očí. Podám mu ruku a rozpaky zahaluji úsměvem. „Druhou - no neboj.“ Ne, ještě pořád neumím v jeho tváři číst.

Takhle „ozdobená“ jsem na rozpacích. Ale že převzal iniciativu, mne těší. „Počkej, půjdu zapnout cédčko, jo?“ usměju se na něj. „Co rád posloucháš?“ „Mně je to jedno, dej si tam, co se Ti líbí,“ dává mi čas na vstřebání nových „ozdobiček“. Tak to vím přesně – vybaluji CDčko z kabelky a utíkám do patra. To bude romantikaaaa. Pouštím hudbu a sundávám si řemínky ze zápěstí – přece s tím nebudu běhat po chatě – no ne?

S potutelným úsměvem scházím zpět ke krbu. Znovu mi trpělivě nasazuje řemínky. Hmmm, to se mi líbí. Asi budu úchyláček do svazování. „Máš tady ten bičík?“ „Jejda“, pomyslím si. Nejsem si jistá, jestli bych nebyla radši, kdyby na tuhle část výbavičky pozapomněl. „V autě.“ Začínám cítit motýlky v bříšku. „A skočíš pro něj, prosím Tě?“ (Mamíííííí, pomóóóc, už to asi brzo přijde) V chodbičče si znovu řemínky sundávám - no ven s nimi přece chodit nebudu už vůbec. U sousedů se ještě svítí. Dívají se z okna? Co si pomyslí, když uvidí, co nesu do chaty? V okolí nikde koně nemají. Je to jen kousek - vlastně jen pár kroků. Ale i tak se červenám při představě, že by se opravdu dívali. A jak moc to vlastně bolí? A co když se mi to nakonec vůbec nebude líbit? Hopsám k autu a přes všechnu nejistotu mám radost ze sněhu, z okolních lesů, z této chvíle, na kterou nikdy nezapomenu.

Znovu se vracím ke krbu a pokládám bičík na starou pohovku. Znovu mi trpělivě připíná řemínky: „Věř tomu, že tohle už příště neuděláš,“ spíš konstatuje než vyhrožuje. Motýlci v bříšku už mají rej, ale i tak na něj jen šibalsky pomrkávám. Pomalu mění tón hlasu a začíná znít nekompromisně. „Sedni si sem.“ Přivazuje mne do jakéhosi předklonu ke stoličče a zavazuje mi oči. Dává si záležet. Trochu mě to uklidňuje, protože takhle přece nemá ke mně přístup. Navíc – pořád jsem oblečená. Usmívám se, protože mne nenapadá nic lepšího, celá tahle situace mi najednou připadá trošku komická. První zasvištění vzduchem mne vyvede z omylu. Vyjeknu překvapením.

„Já jsem Ti dovolil se smát?!“

Dává mi čas, si první ránu prožít a vstřebat. Nějak už mi do smíchu není.. Hlavou se mi honí, že to vážně bolí. Mohla bych ho teď zastavit? Kolik ještě dostanu? Co když to nevydržím? Tohle se jako vážně někomu líbí? Jsem trochu zmatená a mé zmatení roste ještě víc, když si uvědomuji, že chci pokračovat. Tělem mi projíždí první vlna vzrušení. Zrychleně dýchám.

Druhá a třetí rána mne vrátí do nové reality.

„Já jsem se snad na něco ptal, ne?“ Jeho hlas je stále sametově měkký a klidný, tak klidný – ne on mi neublíží. „Ne,“ zrychleně dýchám pod návalem pocitů a točí se mi hlava. „Co ne? Celou větou budeš odpovídat – a nahlas!“ Další rány bičíkem odráží jeho nespokojenost. Kroutím se na židličce, ale není úniku. Trošku při tom kňourám.

Pomalu se učím základy našich příštích her, které stejně budeme podle nálady měnit. Nakonec mne odvazuje a nechává chvíli odpočinout. Klekám si před něj a hlavu skládám do jeho klína, ruce svázané za zády. Hladí mne ve vlasech a mlčí. Oba si tu chvíli vychutnáváme. Poprvé v životě zažívám nefalšovaný pocit pokory.

Po chvíli mne posune blíže ke krbu, který pomalu vyhasíná. „Jdu pro dřevo – zůstaň tady a ani se nehni.“ Nechci se hnout. Mám stále ještě zavázané oči, a tak jen odhaduji, co právě dělá – obléká si bundu, jde ven - a ano, zas mi to připadá trošku úsměvné – představuji si sama sebe, jak tam klečím na rohožce před krbem a třu si horký zadeček o paty. Cítím ale, jak mě šimrá bříško, když se znovu vrací do místnosti.

Krb začíná znovu sálat. Spokojeně nasávám teplo. Je to zlatíčko. Nové nečekané zasvištění vzduchem mne vrátí do pozice – „ty neumíš poděkovat?“ „Děkujuuuu,“ krátká odmlka, abych nabrala dech. „Pane“ - spíš zašeptám „Prosím?“ Vím, co se mu nelíbí. „Děkuju můůůůůůůůůůj Pane,“ kroutím se v kleče - au, takhle bych koně nikdy nebila. Chytne mne za vlasy. Cítím, jak se některé sponky uvolňují a padají na zem. „Ty neumíš odpovídat hned?“ Zlobí se opravdu? „Promiňte Pane.“ Najednou mi to oslovení připadá normální.

„To není odpověď na mou otázku.“ Štípne mne přes tričko do bradavky. Tohle může? Náhle se cítím o poznání víc zranitelná. „Umím, můj Pa.. Pane.“

Stále mne drží za vlasy. „Polib mi ruku a poděkuj,“ sundává mi pásku z očí. Uuuf, na chvíli je trápení u konce.

„Polib mi botu,“ tón jeho hlasu napovídá, že se baví. Cože! To nikdy! Zarytě mlčím, hypnotizuji dlaždičku na podlaze a nemám se k činu. „Tys neslyšela?“stále je klidný Dívám se do země, ale i tak celý můj postoj hlasitě křičí: Vzdor.

„Tak bude to?“ Chvíli ještě vyčkává. Jsem jako ve snu, když mě přehazuje přes pohovku. Znovu mě přivazuje a mlčí. Motýlci v mém břiše se asi zbláznili – cítím, jak mi vlhnou kalhotky. Mám vážně strach a z nějakého důvodu se mi to moc líbí.

Zase ten bičík - au - nešetří mě. Rozepíná a stahuje mi kalhoty pod zadeček. „To ne!" křičí něco ve mně, ale nahlas bych si to říct netroufla.Oči mi svítí jako baterky. Chrání mne už jen černé kalhotky a hebké punčocháče.

„No, jak myslíš, děvenko.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměšek? „Budeš počítat, dostaneš patnáct ran. Popros o trest.“ Chvilku se odhodlávám. Vím, že jsem neposlechla. Odkdy že to vlastně poslouchám?. Ne, nechci to zkazit. Poprosím.

„Takže znova. Co jsem Tě učil? Jaká máš být? „Poslušná - oddaná - přítulná - pokorná…“ opakuji po něm každou moji novou vlastnost. Švihnul mě jen dvakrát.

„Tak, a teď mi to všechno pěkně zopakuj.“ S hrůzou si uvědomuji, že si už vůbec nepamatuju, co říkal na začátku. Jsem naprosto zmatená a hučí mi v uších. Co mám říct? Improvizuju, a kupodivu mi to chvilku vychází. Chvilku. Pak už bičík dopadá tak rychle, že nestíhám počítat a děkovat – ale ubral na intentitě. Vlastně to už vůbec nebolí. Přivírám oči - na chvilku mám pocit, že lítám.

„Tys neslyšela?“ Trošku mi zatrne. Vůbec netuším, že něco říkal. Ta směs pocitů mne naprosto pohltila. Zmateně se na něj podívám. Pochopí - a jen se usměje. Znovu mě rozvazuje. „Klekni si na zem ! Ruce na podlahu! Vystrč zadeček!“ Dává mi čas, abych poslechla. Pomalu, se zrychleným dechem, plním jeho pokyny. Vyhrnuje mi tričko a šeptá, že jenom odhalí trochu zádíčka. Má mě to uklidnit? Šimrá mě na bříšku, dýchá mi na krk, na ouško...

„Takhle? Víš, že jsi nádherná? “ Je něžný. Cítím i jeho vzrušení. Líbá mne na obličej, drží mi bradu ve své dlani a chvílemi to vypadá, že mne i políbí – ale ne, nepsanou hranici neporuší. „Jemněji prosím,“ vzdychám, když mně šimrá bříško. Sotva se mne dotýká, a přitom mám pocit, že za chvíli zešílím rozkoší… nikdy předtím jsem se tak na ničí dotyky tolik nesoustředila. Hladí mě lehce i po zadečku.

„Broučku, tys ale zlobila, viď?“ Alarm ve mně se zase začíná probouzet, což jen zvyšuje mé vzrušení. Nepřestává mne jemně šimrat. „Copak broučku? Zlobilas?“ šeptá mi něžně do ouška. „Ano,“ jenom špitnu. Nechá mne klečet na zemi a pro něco odchází. Skrývá tu věc za zády, když po něm zvědavě - ale i s obavou - pokukuji. „Přehni se přes pohovku.“ Jeho hlas je měkký, ale už vím, že kdybych neposlechla, rychle by se jeho postoj změnil. Neochotně tedy poslouchám. Přitlačí mne kolenem těsněji k pohovce a po chvíli už cítím, jak kapky vosku dopadají na záda. Chvěju se a kroutím. „Tak co, líbí se Ti to broučku?“ Líbí? Vlastně zjišťuji, že ano. Stále se chvěju, ale už jsem se naučila užít si pocit vlastní bezmoci. Ještě chvíli mne slastně trápí, než začne vosk jemně seškrabovat na zem.

Ležím na pohovce a můj Pán mne hladí. Ruce mám stále svázané za zády, než se usměje, políbí mne na ouško a zašeptá „konec - tak co, líbilo?“

Tobě, který se v této povídce poznáš, děkuju za toto citlivé a romantické uvedení do světa neposedných her - i za všechny další hry a pěkné okamžiky, které jsme spolu prožili. Snad najdeš novou lásku.