Menu
Spokojeni?
Návštěva mučírny
Okolnosti mě přinutily domluvit u Pána Trautenberka prohlídku jeho mučírny. Jenže z prohlídky sešlo. Mailem jsem se omluvila a zmínila se, že mě to mrzí, protože jsem subinka a masochistka a na mučírnu jsem se těšila. Galantní Pán Trautenberk mi nabídl prohlídku soukromně. Napsal mi pár pokynů a kromě jiného toto:
„Subinka přichází s důvěrou a oddaností, neboť do návštěvy vkládá svou duši, pán jí přijímá a dává najevo, že se nemusí ničeho obávat, neboť oba se setkávají z důvodu prožití něčeho krásného a příjemného.“
K návštěvě došlo ve čtvrtek v 9:00 hod. Zvědavá, trochu vzrušená a s důvěrou jsem stála před domem a čekala na Pána Trautenberka. Přišel vysoký, štíhlý muž, na první pohled dominantní. Byl pohledný, ale trochu ďábelského vzhledu, černé vlasy, černé oči, černé obočí. Projelo mi hlavou: „Pěkný chlap!“
A už mě vedl po schodech dolů, do sklepa. Odemkl a vešli jsme do male předsíňky, kde byl bar.
“Uvaříš kávu!” přikázal. “Bílý hrníček, jedna lžička!”
Bylo tam málo světla, téměř šero. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala.
“Jestli piješ kávu, můžeš si taky uvařit!”
Hotovou kávu jsem posunula před Pána Trautenberka, který seděl na židli u baru. Moji jsem měla dát na malý stolek u zdi.
“Klekni si!”
Trochu mě to překvapilo, ale proč bych si neklekla. Sundala jsem si boty a bylo mi dovoleno sednout si na paty. Pán Trautenberk se mě ptal na různé věci. Jestli jsem vdaná, kolik mám dětí, kolik mám času, jestli mám Pána, atd. Odpovídala jsem, docela příjemně jsme si povídali a popíjeli kávu, až na to, že mě začaly bolet nárty. Ale nedala bych to najevo ani za nic! Až když mi dovolil vstát a přikázal obout si boty, byla jsem trochu nejistá, protože nárty byly úplně strnulé.
Šli jsme se podívat nejdřív do šatlavy. Malá místnost se spoustou řetězů a kruhů zapuštěných ve zdech a se slamníkem opřeným o zeď. Jednou tam prý nějaký otrok byl zavřen čtyři dny! Bŕŕŕ! Pak jsem byla zavedena do ordinace s gynekologickým křeslem a velkým halogenovým světlem jako dekorací. Místnost byla zařízena jako opravdová ordinace.
Vrátili jsme se do předsíňky s barem a musela jsem zaujmout základní postoj, stát s mírně roztaženýma nohama a rukama za zády.
“Teď ti vysvětlím pár příkazů”,
řekl Pán Trautenberk a znova si sedl na židli k baru.
“Pozdrav Pánovi - přijdeš, poklekneš, políbíš Pánovu ruku a položíš si ji na čelo! Je to jasné?”
“Ano, Pane!”
“Pozdrav Pána!”
Udělala jsem to přesně tak, jak požadoval, a vrátila jsem se na místo.
“Nabídnutí ňader Pánovi - přijdeš, předkloníš se do pravého úhlu, ruce za zády, a vložíš prsa do Pánových rukou!”
Zase jsem byla vyzvána ke splnění tohoto příkazu. Pán prohmatával moje kozičky, ale přes vypodloženou podprsenku to asi nebylo ono. Vrátila jsem se na místo.
“Přijímání pochvaly od Pána - přijdeš k Pánovi, uděláš vlevo bok a skloníš se do pravého úhlu!”
I tento příkaz Pán Trautenberk vyzkoušel. Když jsem byla skloněná, hladil a poplácával mě po zadku a byla to docela příjemná pochvala.
Pak mi Pán Trautenberk řekl, že další příkazy můžu odmítnout a on se nebude zlobit.
“Svlíkni si halenku a podprsenku!”
To už šlo do tuhého, chvilku jsem váhala. Ale, koneckonců, proč ne? Celé mě to bavilo a byla jsem zvědavá, co se bude dít dál a za kozičky se snad nemusím stydět. Svlékla jsem se do půl těla. A až teď mě Pán Trautenberk vyzval, ať s ním vstoupím do mučírny. Chvíli mě nechal rozhlídnout se a pak mě zavedl k výklenku ve zdi a přikázal vstoupit. Zavřel železnou mříž a zamkl zámek. Zapálil několik svíček a odešel. Zavřel za sebou dveře. Myslela jsem, že mi chce umožnit, abych do sebe nasála atmosféru středověké mučírny. A že za chvilku přijde a vysvobodí mě. Jenže jsem slyšela, že úplně opouští celý sklepní prostor a zamyká. Za dveřmi mučírny hrála stylová hudba. “No dobře,” myslela jsem si, “nic mi nepřikázal, udělám si pohodlí. Sednu si na zem, a kdyby dlouho nechodil, třeba si zdřímnu.” Sedla jsem si, opřela se zády o cihlovou zeď, lokty o kolena a byla jsem, v rámci možností, v pohodlí. Jenže za chvíli přestala hrát hudba. Přemýšlela jsem, jak dlouho mě tam nechá. Nadávala jsem si v duchu, protože na otázku, kolik mám času, jsem předtím odpověděla, že to záleží na něm, kolik času mi chce věnovat, já nikam nespěchám. Možná mě tam nechá hodinu, dvě, nebo ještě déle? Vždyť já ho vůbec neznám! Důvěru stavím na pár mailech. Co když je to sadistický maniak a už se odsud nikdy nedostanu? Můj Pán mi říkal, že hodně riskuju a ať si dávám pozor. A já, kráva, dobrovolně vlezu do mučírny a nechám se tady zavřít! Zaháněla jsem ty myšlenky a obnovovala důvěru v Pána Trautenberka. Ale říkala jsem si, že až přijde, tak budu chtít odejít. Viděla jsem, nasála atmosféru, to mi stačí. Byla jsem moc šťastná, když jsem po nějakém čase slyšela odemykat dveře. Přišel, sedl si do křesla u zdi a začal mluvit:
“Copak mi to sem drábové přitáhli? Zas jedna hříšná, co nebyla dostatečně pokorná a porušila příkazy našeho krále! A já, Jeho Veličenstvo kat, ji musím naučit poslušnosti! Jenom na mně záleží, jaké prostředky k tomu použiju a jak dlouho to bude trvat!”
Poslouchala jsem a úplně zapomněla na své předsevzetí odejít. Začal krásnou hru, k tomu se přece musím připojit! Miluju hry!
“Já jsem nevinná, Pane!”
“To říká každá! A až na mučidlech se přizná ke svým hříchům, které z ní musím dostat stůj co stůj! Neválej se tam a vstaň! Prostrč ruce mříží!”
Přistoupil ke mně a na obě ruce mi připevnil kožená pouta. Pak odemkl zámek. Za vlasy mě vyvedl ven.
“Svlíkni si kalhoty!”
Zase krátké zaváhání a svlékla jsem je. Popadl mě za vlasy a zavedl ke sloupu u protější zdi. Musela jsem ho obejmout a pouta spojil karabinkou.
“Teď ti ukážu, jak napravuju hříšnice, jako jsi ty!”
Začal mě švihat po zádech důtkami. Slyšela jsem svištění, asi je roztočil, ale švihal mě jemně, jenom konečky. Spíš hladil. Bylo to velmi příjemné, užívala jsem si to. Řekl, že je to dvacetiocasá kočka a musel ji mistrovsky ovládat. Jenom párkrát švihnul trošku víc, abych z toho taky něco měla. Pak mi uvolnil ruce a za vlasy mě opět zavedl do mého předešlého vězení. Zamkl a odešel. Teď už jsem se nebála, těšila jsem se, co bude dál. Ani jsem si nesedala, ale stála a čekala. Za chvíli se vrátil a vyvedl mě ven.
“Svlíkni si kalhotky!”
Tento příkaz už jsem odmítla a Pán to respektoval. Zavedl mě ke kládě, která stála u zdi a musela jsem do ní dát krk a ruce. Přiklopil a zamkl. Přinesl si silnou rákosku a jemně mi poklepával na různé části těla. Na záda, na zadek, na stehna, na lýtka. A přitom mi vysvětloval:
“Toto je pranýř, v něm jsou hříšné ženy vystavovány na náměstí, aby je viděli všichni počestní občané a mohli je odsoudit. Teprve potom je jim vyměřen trest, který já, kat, s radostí vykonávám. Protože ty jsi tady poprvé, bude mírný, jenom třicet ran rákoskou.”
Při posledních slovech švihl trochu citelněji. Mlčela jsem.
“Hříšník si musí počítat rány! Kolik jich bylo?”
Nevěděla jsem, jestli jsem měla počítat i ty jemné předtím.
“Nevím, Pane, nepočítala jsem.”
“Jedna rána to byla!”
Tak jo. To přece znám. Nejen, že jsem počítala, ale za každou jsem poděkovala. Cítila jsem je, trochu bolely, ale švihal opravdu citlivě. Předtím se ptal, kdy uvidím svého Pána, řekla jsem, že za týden a tak mi Pán Trautenberk vyráběl na zadku jenom slabé červené pruhy, které velmi rychle zmizí. Švihání přerušoval a jezdil mi rákoskou po těle. Bože, to taky dobře znám, a je to strašně vzrušující! A když jemně švihal moje visící kozičky, už jsem se neovládala a sténala jsem rozkoší. Když skončíl trest třicátou ránou, začal mě jemně švihat mezi nohy, po pyscích, a to bylo ještě horší. Bála jsem se, že budu mít promočené kalhotky. Pak mě začal plácat rukou, oběma rukama, na záda, zadek, boky, hnětl mi prsa a nejhorší bylo, když mi drsně chytil kundu. Blahořečila jsem si, že jsem si nechala ty kalhotky. Stejně jsem slyšela, jak mi mlaská vlhká kundička. Najednou mi, bez varování, vylil na záda horký vosk. Zasténala jsem a trochu jsem se kroutila. A znova, na druhou půlku zad! A pak ještě na stehna. Slušně to pálilo!
Konečně mě osvobodil a za vlasy zavedl do výklenku. Zase na chvíli zamkl a odešel. Když se vrátil, měla jsem vzorně sklopené oči, protože jsem se styděla za to vzrušení, co jsem před chvílí předvedla. Vyvedl mě z vězení, spojil ruce za zády a připevnil k řetězu, co visel ze stropu. Sedl si do svého křesla, co připomínalo trůn. Když jsem se odvážila na něj podívat, musela jsem se usmát.
“Promiň, Pane, mimo hru Ti musím říct, že se mi strašně líbilo, jak jsi mi ukázal svou mučírnu.”
Usmál se, potěšen, a řekl, že je rád. Byla jsem sice připoutaná k řetězu, ale povídali jsme si už skoro normálně, jenom s dávkou povinné úcty subinky k dominantovi. Po čase, když už docela pěkně bolely zkroucené svaly, mě odpoutal, přikázal uklidit pouta, rákosku, důtky a směla jsem si všechno důkladně prohlídnout. Nejhorší se mi zdála ostrá koza, vůbec si nedovedu představit na něčem takovém sedět.
Ještě jsem umyla hrníčky od kafe, oblíkla se a rozloučila. Odcházela jsem plná euforie. Bylo to opravdu tak, jak napsal ve svém mailu:
“…oba se setkávají z důvodu prožití něčeho krásného a příjemného.”