Menu
Spokojeni?
Dalo se to čekat. Poté, co v kravaťákově okolí výrazně vzrostl počet uživatelek, oděných do leckdy až neesteticky průzračných halenek, přecházejících občas až v rozhalenky začal kravaťák raději nechávat dveře do zděděné kanceláře (z níž její původní držitel, zaměstnanec významného mezinárodního koncernu prchnul krátce po kravaťákově příjezdu) otevřené. Už proto, že odění některých kolegyň mohlo vyvolat dojem, že na ulici je horký konec května, nikoliv pomalu polovina prosince a kravaťák by se nerad dostal do řečí. Do dalších řečí. Historka o zmrskané Kotovské již mezitím stihla obrůst podrobnostmi, které se nikdy nestaly a zejména pikantní detaily o rukách a nohách, přivázaných roztrhanými punčocháči k nohám psacího stolu a puse zacpané kalhotkami ukazovaly na míru tvůrčí invence autorského kolektivu. Zejména na to, jaká videa asi frčí v místní půjčovně.
Mladá paní z controllingu nákladů SKD se objednala na půl desátou. A po příchodu za sebou zavřela dveře. Kravaťák si pro sebe tiše hvízdnul, tuše problém. Nabídnul mladé paní židli, kafe a barevná propagační penězodárcova cukrátka. Bičík jménem Jim ležel na stole mezi telefony a klávesnicí počítače, kterou spolu s počítačem kravaťák zdědil po uprchlém zaměstnanci koncernu. Ryze pracovní ráz rozhovoru první porušila mladá paní.
-А что мне такого надо сделать, чтобы ты меня так же выпорoл, как Тамару Константиновну ?
-Поднять юбку, встать вон к тому столу, стянуть колготки и трусы до колен. Нагнуться, опершись ладошками о стол.
-Что, прямь сейчас ?
-Кричать будеш ?
-Вообще-то не знаю... Это очень больно ?
-Смотря как взяться. А ты как хочешь ?
-Хочу, чтоб больно.
-Давай ка лучше не здесь, и без того народ слухами полон. Телефон запиши.
Telefon zazvonil brzy po obědě. Večerní kravaťákův program se začíná jevit v poměrně jasném, optimistickém světle. Ještě najít domácí potřeby a koupit pár improvizovaných hraček.
Pokud to tuší ti dva mládenci, mrznoucí dole na parkovišti, mohli by se těšit též.