Menu
Spokojeni?
Co chci a po čem toužím
Mám svého Pána, a můžu říct, že ho mám ráda tak jak nejlépe umím,
nijak jinak. V mém Pánovi je to co jsem vždycky chtěla, a po čem jsem
od malička toužila. A myslím, že to jsem mu ještě neřekla. Můj Pán je
dokonalý - pro mě dokonalý. Ale tento příspěvek na mém blogu, bude o
něčem jiném, ne o mě a mém Pánovi.
Bude o tom jak vidím a vnímám BDSM. A o mých začátcích.
pro začátek si ujasněme některý věci.
2. Nemyslím, že mě někdy budou brát BDSM srazy za účelem nezávazného oddání se někomu cizímu. Protože by to ode mě byla lež a jen hra. A já bych jí hrála a vyhrála. Byla by to jen hra na hraní si na něco co nejsem a zrcadlení lži jako pravdy, že zrovna teď jsem fakt jenom tvoje a můžeš si se mnou dělat co chceš, dokud neřeknu dost (stop). Ale nic by mi to nedalo, kromě toho, že bych ztratila kousek duše a sebe. A já těch kousků už na rozdávání moc nemám. A navíc by to za moc nestálo. I tak nemám nic proti lidem co se tomuto pro mě zvrácenému aktu oddávají - pokud si to svobodně vyberou. Žádné podobojí. Buď chléb nebo víno. Ale člověk nemůže být chlebem i vínem. Otrokem i Pánem. Aspoň ne zároveň. Pokud mě na nějakém akčním srazu uvidíte a já budu skutečně akční..tak to bude smutné. A budu jen obal bez duše. Srdce bez lásky.
3. Lidi kteří tvrdí, že mají jen jednoho Pána/majetek, který může být a většinou je zároveň jejich partnerem a přitom si "nezávazně" s vědomím toho druhého "užívají" s někým dalším. Někomu dávají příkazy a někoho poslouchají jsou mi odporní. Proč? Protože podle mě takový pán je vykořisťovatelem, protože dopustí aby někdo jiný zacházel s jeho majetkem, tak jak smí jen on. Občasné půjčení majetku může být odměnou či trestem - právem majitele. Ale pro mě je to jedna s nejponižujích věcí co by mi Pán mohl udělat. Svěřit mě do cizímu člověku. A každý jiný člověk, kromě Pána je pro mě v tomto ohledu cizí.
Jistě teď namítnete, že stím majetek souhlasí. A vlastně namítnete, že o žádný majetek nejde, protože to dělá dobrovolně. A tak se o majetek nejedná. Pro mě je označení toho, že jsem "Pánův majetek" to nejhezčí. I když, jsem teda někdy pěkně neposlušný, otravný a hloupý majetek...
A vůbec se teprve teď dostáváme ktomu co jsem chtěla napsat. Opravdu dlouho, předlouho jsem nevěděla co je to BDSM. Asi tak do 14-ti let, pak jsem teda věděla co tahle zkratka znamená. A vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak pořád nevím co to vaše BDSM je a nerozumím tomu.
Moje představy se dlouho utvářely a pořád se formují. Ještě když jsem chodila do školky, tak jsem měla jisté fantazie o tom, že pod postelí jsou neviditelné dveře a já až usnu tam vjedu i spostelí, která bude plout na běžícím pásu a bude sloužit jako vyšetřovací lehátko. A já musela přetrpět a vychutnat si jistá vyšetření spoutaná a bezmocná. Můj doktor, doktoři, mimozemšťani...neměli tvář ani jméno. Ale já se vždycky těšila až usnu a zároveň se strašně bála, co bude tentokrát. Tato fantazie mi vydržela poměrně dlouho a byla opravdu živá a někdy biraznní. Neměla jsem žádné hranice, nic co by mi říkalo tohle už je špatně, tohle není možný. Bylo to krásný. Postupně můj trýznitel dostával jistou tvář, vysněnou. A s věkem se prohlubovala i romantická forma snů, o tom jak usínám v bezpečí teplé náruče, o tom jak někomu patřím a žiju pro něj. O tom jak stojíme jeden při druhém, jak jsme srostlí a jak sdílíme myšlenku, život, sny, tajemství. Jak mě obejme a já se vněm navždy ztratím, splynu. O tom jak jeho slzy jsou moje a moje jeho. O tom, že jdu kamkoliv řekne, bezvýhradná důvěra a láska. Ještě teď by mě to dojalo k slzám. A někde mezi nedobrovolným vyšetřováním mojí buchtičky od ostatních chlapečků ve školce se vlezlo tulení a obdivné koukání na muže. Pak jsem měla takový smutný období o kterým bych radši nemluvila a po kterém mám jizvy na hrudi. A pak jsem byla já tou která vyráběla jizvy na srdci. A pak jsem napsala, ve 12-ti nebo 13-ti text o polušné manželce. A teď nedávno, jsem ho našla v jedné knížce špinavý, politý. Byl se všemi těmi překlepy a komolením slov. A přesto vněm bylo to co bych tolik chtěla. Být majetkem, majetkem co se svěří a důvěřuje, majetkem co nemá na výběr, majetkem co dobře slouží.
Člověk si svého majetku, pokud je co kčemu váží a má ho rád. Je sice fajn si půjčovat hračky co patří jiným dětem, ale já stejně vždycky nejradši usínala se svým míšou, kterej byl jen můj. A dělala jsem mu pokojíčky v nočním stolku a dávala mu kousnout svojí čokolády. Měla jsem ho radši než všechny superplyšáky co mi nepatřili. Ale pak, když jsem šla do 2. třídy mi ho maminka vzala, protože velký holky si už nehrajou a nebrečí a dala mi místo něj encyklopedii pro děti (ta doslova splesnivěla). Vyhodila ho, protože byl špinavej a ucouranej. A stejně je to můj nejmilovanější plyšovej medvídek. A žádný jinej takovej není. A i kdyby byl, tak to není ten můj špinavej a ucouranej medvídek. A já svýho medvídka nikomu nepůjčovala. Ani těm nejbližším. Byl to můj medvídek a já ho milovala a on miloval mě. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, že nějaké slovo "milovat" existuje. To mi vysvětlila moje setra o pár let později, když jsem se jí na to zeptala. Ale přesto jsem ho milovala a byla jsem strašně smutná, tak smutná, že můj táta, kterýho jsem tehdy ještě asi měla ho šel hledat do popelnice. Ale prý tam už nebyl, ale myslím, že mi lhal...jako později mnohokrát. Asi umřel smutkem. Byl to můj majetek a tak jako byl on mým majetkem bych chtěla být majetkem svého Pána.
Proto jsou mi odporné moderní "BDSM" vztahy, protože půjčují medvídky. A kde je zaručeno, že medvídek se vrátí? A že se vrátí v pořádku? Já bych svého medvídka nepůjčila.
Můj medvídek, byl můj. Nikdy neměl na výběr. Někdy mi říkal jak moc se bojí a plakal a já ho utěšovala. Někdy mě zlobila schovával se mi, někdy se strapčil a rozčiloval, že se mu to nelíbí, nebo že něco nechce. Ale stejně vždycky udělal to co měl a šel tam kam jsem šla já. A já se sním potom v noci tulila a věděla jsem že tam budeme ráno jeden pro druhého a budeme si spolu hrát. můj medvídek, ať jsem mu udělala cokoliv mě měl pořád rád a byl se mnou/při mě. Sušil mi slzy a já ho utěšovala, že se tmy bát nemusí, protože jsme spolu.
A já přestože jsem jaká jsem a nejsem jaká bych měla být, bych chtěla být medvídkem. A lidi co ubližují medvídkům a vyhazují je do popelnice a nechají je válet ve sračkách, kde si na něj můžou šahat cizí jsou mi odporní a nechutní. Kdybych chtěla svého medvídka vyválet v popelnici a sračkách udělám to a medvídek mě má pořád stejně rád. Ale já bych si už sebe nemohla vážit a podívat se medvídkovi do očí. Odpusť medvídku.
Člověk může mít jen jednoho medvídka a medvídek může být jen jednoho člověka, kterému skutečně patří. Medvídek co je nikoho a všech je medvídek v nicotě co zněj každý trhá kousek..a pak nakonec to už není ani medvídek, ale líheň molů.