DEV...ELeferno

                                      Sen o třinácté komnatě

Byla to holka jako každá jiná. Nebo se tak alespoň všem zdálo. Ba i jí samotné. A přesto... Přesto přese všechno jí hlavou bloudily podivné myšlenky.

Vklouzly nenápadně jako myšky a usídlily se v ní. Nechtěly opustit své hnízdo. Myšlenky o čem? Ach, nesmí byť jen slůvkem zavadit, o čem že jsou! Co slůvkem! Ani zlomkem mysli ani koutkem duše! Schovat je, skrýt před cizími vetřelci, zahladit stopu, uniknout tomu všemu... Vy všetečné, utečte pryč, nerozpínejte ve mně svá temná křídla, nekřičte mi do duše ani do těla! Zmlkněte!

Leč nic z toho nezdálo se být užitečným. Čím více se bránila svým pocitům, tím větší padal na ni dojem, že ji zcela ovládají. Když ztlumila světla a unavená ulehla na podušku, aby se mohla v klidu oddávat svému snění, tu začala se jí zmocňovat jakási podivná touha...

Přišel k ní po špičkách, vetřel se do jejího pokoje mlčky a tajně co by vánek pohrávající si s vlasy děvčat v létě na pláži. Nicméně si povšimla jeho tajuplného stínu. Obličej v té temnotě téměř nerozeznala, z toho, co zahlédla,  jí zdálo, že má pevné a ušlechtilé rysy. Když se přiblížil, viděla naň lépe. Byl vysoké štíhlé postavy, atleticky široká ramena obepínalo bílé bavlněné tričko, zastrčené ve značkových džínách černé barvy. Pak její pohled sklouzl směrem k pasu. Ten obepínal tmavohnědý široký pásek vyrobený z kvalitní kůže. Vpředu se zaleskla ozdobná stříbrná přezka.

Rozbušilo se jí srdce. Co když to na ní pozná? Nesmysl! Ona přece vypadá jako každá jiná dívka ve svém věku. Tak jak by ho to mohlo napadnout! Přesto však měla dojem, že On o ní ví všechno. ‘Určitě mě má prokouknutou, čte moje myšlenky,’ napadlo ji. Vše tomu nasvědčovalo, ten jeho potměšilý úsměv, zrádné uhrančivě šedé oči, před kterými nelze uniknout. - Znáte ten pocit? Máte dojem, že vše musíte popravdě vyklopit, jakmile se do Vás takovéhle oči zabodnou. - Ona měla své pomněnkově modré oči sklopené. Po chvíli je bázlivě pozvedla a zděsila se, zároveň však se jí zmocňovalo vzrušení.

Pomalu začal rozepínat opasek, vychutnávaje si svoji důstojnou převahu, stále na ni hleděl s očima zúženýma a lstivě se lesknoucíma, jako mívají kočky. Zavřela oči. Hrála tichá hudba. Ta, kterou si pouštěla pro inspiraci a na uvolnění. Slyšela cinkot přezky a následoval zvuk kalhot pomalu sjíždějících ke kotníkům. Ne! Ano! Tato dvě slova se v ní stále překřikovala, až sama nebyla schopna jednat. Stále ležela na měkkém gauči, nyní již příjemně vlhká slastí. Elegantně si svlékl triko a přiblížil se k ní.

Odkudsi z kapsy kabátu odhozeného na křesle, jehož si prve ani nevšimla, vylovil svíčku, postavil na stůl a zapálil. Lehká záře proměnila svým kouzelným světlem celou místnost. Otočil se k ní a zahrnul její horkou tvář ještě žhavějšími polibky. Jemně uchopil mezi své pevné rty rozkošnou, sněhově bílou průsvitnou košilku, kterou nosila jen na doma, když byla sama, a začal ji svlékat, šikovně, pouze ústy. Pokračoval směrem ke klínu nepřestávaje líbat její rozpálené tělo.

Ani nevěděla, jak, červené krajkové kalhotky náhle ležely o kus dál na zemi, kde roztomile završily všeprozrazující hromádku ostatního prádla. Stále ji laskal. I ona jeho polibky opětovala. Hrál si s jejími volně rozhozenými, dlouhými kaštanovými vlasy, jemně ji kousal do šíje a pak... Vklouzl do ní jako malá rybka do vlažné vody. „Nádhera!,“ chtělo se jí zvolat celé blažené štěstím. I on byl jako u vytržení. Celou dobu nepadlo jediné slovo. Jako by si dokonale rozuměli. Přesto se stále nemohla zbavit dojmu, že tímhle vše zdaleka ještě nekončí.

Malinký plamínek svíčky věstil, že svíce již brzy dohoří. Po chvíli nastala úplná tma a takové to známé křičící ticho. Vzdálil se od ní. „Nejspíš se obléká,“ napadlo ji. Prolomil ticho; začal hovořit hlasem zvučným jako zvon a přece tak klidně. „Já vím, co chceš. Vím, o čem tajně sníš,“ mluvil tak sebejistě, že ji až zamrazilo. Opět čte její myšlenky!
„Přijď, budeš-li chtít. Příští pátek v jedenáct večer. Ale ty přijdeš i kdybys nechtěla. Kdyby snad ne, vyzvednu si tě.“
Překvapila ji náhlá změna v jeho chování. Vložil jí do ruky bílý lísteček několikrát přeložený do malého obdélníčku. „A vezmi si na sebe tohle!,“ podával jí malý balíček s neznámým obsahem. Náhle se usmál, jako by se nic nedělo, popadl z křesla kabát, svižným krokem zamířil ke dveřím a - zmizel.

Ležela stále na tomtéž místě jak opařená. Sáhla si na čelo. Ne, horečku neměla. I když jí to tak přišlo. Příliš neskutečné na to, aby to byla pravda. O tom, že to vše skutečné bylo, ji přesvědčovalo hned několik věcí. Nahota ztrácející se ve tmě, horký vosk stékající na ubrus a konečně lísteček, který vytrvale žmoulala v ruce a v té druhé - co jen to může být? Nejprve rozbalila onen papírek. Na něm bylo napsáno jakési místo, jež neznala, místo, na kterém ještě nikdy nebyla. „Asi mě zve k sobě,“ napadlo ji. Vzrušovalo ji to a zároveň ji sužoval strach, strach z neznáma. Co je v tom balíčku? Rozvázala šňůrku a nahlédla dovnitř.
Uviděla v něm černou saténovou podprsenku a podobné kalhotky s krajkovým lemem, byla to tanga. Přečetla velikost na cedulce. Docela se strefil. Na dně ještě objevila černý krajkový podvazkový pás a lesklé punčochy s krajkovým. Neváhala a převlékla se do nového prádla. Chvíli se prohlížela v zrcadle. Musela uznat, že má její ctitel dobrý vkus. Určitě se mu v tom bude líbit.
Všechno se jí na přeskáčku honilo v hlavě. Jedna myšlenka však bodala nejvíce a nakonec také zvítězila. Už aby byl pátek!

Dny ubíhaly až neúnosně pomalu. Čas jako by se zastavil.Tak, jak jí jindy připadal rychlý, zdál se jí nyní jako nekonečně plynoucí řeka bez pramene, ba ani bez ústí. Avšak nakonec se onoho osudného dlouho očekávaného dne přeci jen dočkala.

Přes svoje nové prádlo si oblékla provokativně červené šaty s tenkými ramínky a svůdným dekoltem, který vkusně doplňovaly tmavorudé granátky. Zbožňovala granáty. Ty kamínky jí připadaly tak smyslné, koneckonců byla si vědoma toho, že jí sluší.

Sukýnka šatů jí sahala sotva do půli stehen; stačilo, aby se nepatrně pro něco sklonila a každý měl šanci zahlédnout lesklý satén, oddělující tajemství pečlivě ukrytých zákoutí ženského těla od okolního světa. Ramena zakrýval pouze lehký šátek šitý z černého hedvábí. Pokud by pohled pozorovatele sklouzl po dlouhých hladkých nohou oděných v lesklou pavučinku směrem dolů, nestačil by se divit nádherně štíhlým kotníkům, jež šikovně ovazovaly na několika místech překřížené stužky lakovaných červených lodiček dokonale ladících k šatům. Na levém kotníku se skvěl neodmyslitelný jemný zlatý řetízek. Zkrátka, připadala si, že jí patří celý svět a všichni muži by jí měli padnout  k nohám.

Čím více se blížila ke svému cíli, tím neklidněji se rozhlížela, zda ji někdo nesleduje. Stále měla dojem, že jí lidé čtou z očí jako ze slabikáře. Uvažovala o tom, zda se neotočí a nevrátí domů, ale rychle tento nápad zavrhla. Nějaké neviditelné pouto ji k neznámému hostu a zanedlouho hostiteli přitahovalo. Navíc, kdo ví, co by se stalo, kdyby nepřišla? Tušila to. Řekl přece „Ty přijdeš, i kdybys nechtěla!,“ a to s takovou jistotou, že se mu ani ve svém vědomí neodvažovala odporovat. Kdyby nepřišla, tak by si ji zkrátka nějakým způsobem našel.

Dorazila k popsanému číslu domu. Velká, nejspíš nedávno krémově natřená vila se zahradou srdečně lákala návštěvníka otevřít branku a vstoupit dovnitř. Odhodlala se odlepit ztěžklé nohy od země a zmáčkla zvonek.

Hned  na to uslyšela kroky. Jakmile se začaly pomalu otevírat dveře, rozzářila se lucerna nad nimi. Uviděla jeho tvář. Zdál se jí být nejen krásný, ale i takový vyrovnaný, až moc klidný na to, co mělo následovat.

Pomohl jí zout boty a pozval k sobě do pokoje. Útulná pohovka ze světle hnědé kůže přímo lákala k odpočinku. Měkký světle šedý koberec jemně masíroval bosá dívčí chodidla. Z krbu se linulo příjemné teplo a rozlévalo se celou místností. Zmizel kdesi ve vedlejší místnosti a po chvíli se vrátil se stříbrným podnosem, na kterém stály dvě sklenky a láhev granátově červeného vína, jehož nasládlá vůně svědčila o výborné kvalitě nápoje. S úsměvem jí podal sklenku; sám přivoněl a polkl. I ona tak učinila. Ucítila lahodnou chuť vína, jež nebylo ani příliš suché ani moc sladké, mělo spíš výraznou ovocnou příchuť. Chvíli tam tak seděli,popíjeli víno a poslouchali hudbu.

Znovu pozvedla číši k ústům, zahleděná do jeho očí, ze kterých se též snažila něco vyčíst. Jak nešikovně hýbla rukou, potřísnila se. Vzápětí si povšimla několika kapek rudé tekutiny, nestoudně smáčejících její z části obnažené hrdlo.

Tu se k ní přiblížil a jemně svými rty očistil hedvábnou bílou pleť. Postupně se dostával výš a výš, až se jejich rty setkaly. Líbal ji zprvu velmi něžně, ale pak se jeho dech začal najednou zrychlovat. Stále dychtivěji ji zahrnoval divokou vášní a ona se tomu poddala. Pak náhle, stejně tak rychle, jak vzplanul, polevil.

"Jdi do ložnice!", řekl tichým, leč nesmlouvavým hlasem.
Tak nějak vytušila, za kterými dveřmi se ložnice nachází. Po poslední zkušenosti ji už tato náhlá změna nepřekvapovala. Zvedla se a šla ke dveřím. On se chvíli zdržel. Jako by jí chtěl dopřát krátký okamžik                      pro vzpamatování a možná také sobě.

S pocitem lehké závrati, snad z vína, vzala za kliku. Dveře šly otevřít celkem snadno. Rozevřela výhled do starobylé, v renesančním stylu upravené ložnice. Okna byla zakrytá sametovým vínovým závěsem, aby tak vytvořila dokonalý dojem pro právě vstoupivšího návštěvníka. Hned vpravo od dveří trůnila rozložitá postel z tmavohnědého dřeva. Kousek od ní stál malý vykládaný stolek s šachovnicí na desce a na něm svícen se čtyřmi zapálenými svíčkami, jejichž rozehřátý vosk omamně voněl celou komnatou. Ano, skutečně to tam vypadalo jako v komnatě asi tak  patnáctého století. Výhled k levé zdi zakrývala masívní skříň. Popošla o pár krůčků blíž.                                       Znenadání se za ní ozval mužský hlas. „Jen dál, nemusíš mít strach.“ 

Vypadalo to, že čeká na její reakci na to, co za chvíli spatří.

„Já..já nemám strach, já jen...,“ nevěděla, co říci dál. Znělo to nejistě. Zavřela oči a opět je otevřela, jestli se jí to nezdá. Na levé zdi viselo velké zrcadlo se silným ozdobným rámem. Vpravo i vlevo od něj byla zeď posetá skobami, na kterých visely... Nadechla se, na každém hřebíčku byl upevněný jiný nástroj. Věcičky, které párkrát viděla v nějakém filmu.
„Jen si to tu pořádně prohlédni, nestyď se,“ pokračoval hostitel, co tomu říkáš? Je to tvůj sen? Můžeš jej nyní uskutečnit. Stačí se jen rozhodnout.“

Přemohla svůj stud a přistoupila blíž. Pohledem přejela stěnu po levé straně. Tu zase zdobila různá kožená pouta é doplňky, které ani nevěděla, k čemu by se daly použít. Pod tím vším stál malý stolek a na něm úzká skleněná váza s červenou růží a jakási kniha zastaralého vzhledu. Točila se jí z toho všeho hlava.
Posadil se na postel a viditelně se bavil jejím užaslým pohledem nyní překrývajícím rozpaky. Vyndal z kapsy krabičku cigaret a nabídl jí. Ač normálně nekouřila, jednu si vytáhla. Měla dojem, že jí to pomůže překonat strach. Sám si zapálil také.

„Pojď ke mě blíž,“ ani to nedořekl a přitáhl si ji k sobě, „tak co, otevřeme spolu třináctou komnatu?“

„Já nevím, možná,“ vykoktala ze sebe.

Usmál se nad jejímu rudnoucími lícemi. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha:

„Ale já vím, co chci. Chci odemknout onu třináctou komnatu a vzít tě s sebou. A ty to jistě chceš také, jenže se to bojíš říct nahlas.“

Zamrazilo jí v zádech. Lehounce kývla hlavou. Možná má pravdu. Bylo jí nad slunce jasný, že z tohohle se tak snadno nevykroutí. Raději ho poslechne. Snad po ní nebude chtít nic hrozného.

Vstal a vybral ze sbírky CD na poličce jedno, které pustil; začla hrát pomalá rytmická hudba.

„Tak tedy“, pokračoval, „vstaň a zatanči mi.“

Podívala se na něj, jestli to myslí vážně. Zdálo se, že ano. Opět usedl a hleděl na ni, jako když čeká na přestavení.

Pomalu vstala a stydlivě se začala vlnit. Vzpomněla si, že podobnou scénku viděla v jednom akčním filmu.

„Uvolni se, jsme tu přece jenom my dva,“ řekl polohlasem.

Za chvilku se hudba trochu zrychlila. Byla sice ještě trochu nesvá, ale postupně se jí rytmus dostával do těla, takže se nakonec přece jen uvolnila. Když navíc přivřela oči, pomalu ani nevnímala, kde je, co právě dělá a že se na ni někdo kouká. Až najednou ucítila za zády jeho horký dech.

Uchopil ji kolem ramen a hladil po šíji a postupně sjížděl až k bokům a zadečku. Splynul s jejími pohyby.

Rozepnul jí zip u šatů a lehkými dotyky svlékal ramínka šatů z ramen, až se nakonec šaty samy sesunuly k zemi        k jejím kotníkům. Vystoupila z nich a snažíce se zachovat klid tančila dál.

Hrál si s ní jako s panenkou. Otočil si ji k sobě a poodstoupil, aby si ji lépe prohlédl v krásném novém prádle, které sám vybral. Napadlo ho, že opravdu udělal dobře, když dal na slova prodavačky.

„Nádhera, to prádlo ti moc sluší. A tancuješ taky hezky, zvlášť, když jsi uvolněná a zcela poddaná hudbě,“ pochválil ji. „Teď si pomalu sundej podprsenku a kalhotky. I ten zbytek,“ vyžadoval.

Trochu se zalekla. Přece jen nebyla zvyklá stát před někým uprostřed místnosti zcela nahá, zejména, pokud se            ke svléknutí sama nerozhodla. Zaváhala. Ale jeho oči neklamně dávaly najevo, že by měla udělat, co si hostitel přeje.

Nacvičeným pohybem si rozepnula podprsenku. Pak vzaly za své i kalhotky a podvazkový pás. Opatrně si svlékla     i punčochy. Přestala tančit. Najednou jí to nějak nešlo.

Nechal ji tam stát a stále si ji prohlížel, až jí to bylo skutečně nepříjemné. Měla pocit, že se za chvíli propadne           do země. Nejraději by byla utekla, avšak neodvážila se hnout z místa.

Pak ho něco napadlo. Poodešel směrem ke stolku. Z něj vyndal tmavomodrý hedvábný šátek. Sroloval jej a zavázal jí oči. Byla trochu nesvá, ale zároveň ji vzrušoval pocit, že neví, co bude následovat. Utápěla se ve tmě a vnímala jen jeho doteky a zvuky pohybů.

Přitočil si ji k sobě zády a začal masíroval šíji a ramena. Bylo to příjemné; hřejivé a uvolňující. Pro něco dalšího se opět sklonil. Jemně jí stočil ruce za záda a svázal jí ruce; pevně, ale ne tak, aby to bolelo.

„Nemusíš mít strach, neublížím ti, jen si s tebou trochu pohraju,“ uklidňoval ji. Z tónu jeho hlasu vycítila pousmání.

No, příliš ji tato slova na klidu nepřidala, leč zvědavost mísená se strachem nakonec zvítězila. Jak to asi vypadá v pověstné třinácté komnatě, o které se několikrát zmínil?

Měla dojem, že celá zrudla. Tváře jí jen hořely. Líbal jí obličej. Cítila jeho lehce kořeněný parfém.
Po chvíli jí ruce rozvázal a za jednu ji vzal a natočil kamsi, tušila, že směrem k posteli. Nepříliš šetrně jí pomohl ulehnout. Mimoděk vztáhla ruku k šátku, jako by si ho chtěla sundat, aby se zbavila tmy a obav z neznáma.

„Ani se ho nedotýkej,“ uslyšela varování. Lekla se a nechala šátek šátkem.

Cosi zacinkalo. Opět ji pevně uchopil za ruce a spoutal je kovovými náramky, které připevnil k pelesti postele.

‘Tak, konečně tě mám celou ve své moci,’ napadlo ho.

„Teď buď hodná holka,“ řekl pak nahlas, „nic neříkej, jenom klidně lež.“

Uvědomila si, že jí vlastně ani nic jiného nezbývá.

Chvíli ji jenom tak hladil po celém těle, jezdil jazykem po bradavkách a občas zabloudil rukou i k místům intimnějším, až ucítila vlnu vzrušení. Líbilo se jí to. Pak doteky ustaly. Kamsi poodešel a zase se vrátil.

Náhle vyjekla bolestí, to pod kapkou horkého vosku, který jí skápnul na bříško a rychle zchladnul.

Tohle skutečně nečekala. Stiskla zuby a doufala, že to s tím voskem moc nepřežene.

Další kapka sjela po jejím stehně. Nyní jen slabounce sykla.

„Pššt,“ zašeptal, „já si tě jenom tak pěkně rozehřeju. Vypadala jsi, jako by ti bylo chladno.“

V tu chvíli by ho nejradši za tu lež uškrtila.

Ještě pár horkých kapek nechal stéct po jejím chvějícím se těle, než svíčku odložil.

Neměl to naplánované. Jen ho to tak napadlo, že to zkusí a celkem se mu to líbilo.

Nechtěl jí však působit příliš velkou bolest, proto se ovládl a přestal. Očistil jí kůži od zaschlého vosku.

Slyšela, jak se jeho kroky vzdalují, tentokrát kamsi do vedlejší místnosti.

Čekala, co bude následovat. Co zase vymyslel. Vrátil se a zamířil k ní.

Najednou sebou opět škubla, nyní pod čímsi studeným.

Pomalými krouživými pohyby jí přejížděl kostkou ledu po těle. Nejvíc to studilo na bříšku a na místech, která byla stále ještě trochu rozehřátá od vosku. A samozřejmě také.... na bradavkách. Bylo to však o mnoho příjemnější, hlavně, když jí zbytkem kostičky ledu dráždil na bradavkách, které pod studenou lázní okamžitě ztvrdly.

Celá zvlhla rozkoší. Led se pomaličku roztával, až z něj nezbylo nic, kromě pár kapek vody.

Odepnul pouta z pelesti postele, jedním pohybem ji otočil na bříško a pouta připevnil zpět.

Líbal její hedvábně hladká záda, zadeček i nohy, od stehen postupně až ke kotníkům.

Začal jí mnout zadeček, nepřestávaje líbat její nahé tělo a sem tam ji lehounce plácnul.

Pak si cosi pro sebe zabrumlal a zvednul se. Slyšela, jak něco sundavá ze zdi a vrací se k ní.

Na její půlky dopadla o něco ostřejší rána. Odhadla to na něco koženého, snad důtky.

Stiskla zuby a odhodlala se nedat na sobě nic znát. Na to, aby dala najevo bolest, byla příliš hrdá.

Avšak nebylo třeba se příliš přemáhat. Byl k ní poměrně citlivý, takže ono pálení jí přišlo celkem příjemné.

Dopadlo ještě pár dalších plesknutí, které se střídaly s hlazením a masírováním. Všude se jí rozlinulo vzrušující horko. Dlouho oba dva mlčeli, jako by hrozilo, že kdyby někdo z nich promluvil, tak by porušil posvátnou atmosféru třinácté komnaty.

Po chvíli odložil nástroj, svlékl si tričko a přitisknul se k ní svým nahým rožhaveným tělem. Něžně hladil a líbal její zadeček a vlhkými rty postupoval směrem k šíji.

„Byla jsi statečná, ty moje holčičko,“ zašeptal.

Pousmála se. I jeho slova byla hřejivá jako rozptýlené světlo z plamínků svíček.

Uvolnil jí ruce, promnul zápěstí a sundal šátek z očí. Ulevilo se jí.

Začali se mazlit. Něžně, jemně, jako kdyby se před krátkým okamžikem mezi nimi vůbec nic významného nestalo. Laskal a hladil ji po celém těle, sjel dlaněmi po zádech až dolů, kde ucítil horký příznak večerního rozvášnění.
„Bolí, viď?“ zašeptal. „Jen trochu,“ odpověděla stejně tiše.
„Pš, to nic,“ políbil ji, „příště budu jemnější.“
Svlékl se úplně; následující chvíle se pak vůbec nedaly srovnávat ani ve zlomku vteřiny s předchozím milováním.

Oba teď tak hořeli vášní! Vstoupil do ní jako do tokoucí řeky nechaje se unášet silným proudem.......

Jen pár věcí ležících o opodál by mohlo prozradit tajemství třinácté komnaty...