DEV...ELeferno

C U K R   A   B I Č

Les šuměl jako hladina oceánu. Listí stromů jako by našeptávalo jakási tajuplná slova, postupně spřádaná do magických vět a souvětí. Ty se pak navzájem proplétaly jako větve stromů všude okolo.

Pod těžkými kroky tu a tam zapraskala suchá větvička, jinde zas uvízlo bílé vlákno plátěné košile, to jak se neznámý návštěvník prodíral houštinou. Vypadalo to, že zná svůj cíl. Cosi ho hnalo stále vpřed. Jako když rozum ustupuje vášni, která chce být nasycena.

Náhle se zvedl vítr. Setmělo se. Na okamžik les ozářil svým jasným světlem blesk. Hned za ním následovalo burácivé zahřmění.Azurově modrá obloha se zatáhla a vystřídala ji šedá mračna. Vzduch všude kolem čpěl jakousi neznámou, leč přesto něčím tak důvěrně blízkou energií.

Cítila to i ona. To, jak se snoubil vítr s deštěm jako by jí dodávalo veškerou sílu a odvahu. Smáčené šaty, jejichž běloba najednou zcela zprůsvitněla a přestala skrývat její ženskost... Plavé slámově zbarvené vlasy jí vlály ve větru, jako kdyby chtěly spolu s ní odletět neznámo kam. A ta vůně jehličí a pryskyřice, jež zde rozpínala svá mocná křídla a rozpoutávala další a další vlny fantazie! Všechno ji nutilo dát se do běhu. Tančila s vichřicí jako o závod, tak dlouho, dokud to neunavilo ji samotnou.

Tu se opřela o šikmo skloněný kmen rozložitého dubu; zklidnila rozbouřenou mysl, nezkrotnou vášeň, zavřela oči a odevšad, snad i z kůry stromu, nasávala všechnu tu energii, jež se jí nabízela.

Pojednou se jí zdálo, že slyší kroky. Následné slabé zapraskání větvičky utvrdilo její domněnky. Avšak než stihla otevřít oči, aby mohla spatřit náhlého vetřelce, kdosi jí zavázal oči jemným hedvábným šátkem .

„Pššt, nebraň se,“ uklidňoval ji tichým podmanivým hlasem.

Okamžitě poznala, komu ten hlas patří. Ano, tenkrát v jeho ložnici... Dech i tlukot srdce se začal zrychlovat. V jejím nitru se vystřídalo několik pocitů, ze kterých nakonec převládly dva - vzrušení a strach. Strach a vzrušení...

Nezmohla se na odpor. Možná ani nechtěla. Jemně uchopil její paže za zápěstí a přivázal je ke stromu. Cítila se bezbranná. Ano, měla strach, ale do jejího strachu se vmísil ten zvláštní dojem...

Déšť se na chvíli utišil. Leč všechna ta sesbíraná energie spolu s napětím přetrvávala a umocňovala představy obou dvou.

 Stál za jejími zády a obdivoval zaoblené dívčí tvary.

„Jsi krásná,“ zašeptal. Líbilo se mu, jak je oproti němu drobná.

Nebyla to však jen krása prosvítající přes bílý šat. Nebyly to jen mokré vlasy splývající  přes ramena. Bylo to něco smyslného, okouzlujícího, co mu našeptávalo a vzbuzovalo v jeho mysli záludné hlasy, myšlenky a představy...

Chtěl bych tě ovládnout, mít nad tebou moc a zároveň bych tě objímal a zasypával tvoji hedvábnou pleť něžnými doteky a polibky... Chtěl bych tě mít jen pro sebe a dělat si s tebou, co by se mi zachtělo... Líbal bych tvá horká ústa, svlažil tvé rozpálené tělo kostkou ledu... Až bys ses celá utápěla ve vlnách rozkoše a tvé sny by zaplavily tvoji duši, pak bych se tě zeptal, co chceš, co potřebuješ, co bys chtěla zažít, co prostě musíš mít. Snad...cukr a bič? Něhu a vášeň?

Klopila bys oči studem, zdráhala by ses odpovědět po pravdě. Tvé oči by však nelhaly. Mluvily by za tebe, mohl bych z nich listovat a číst jako ve slabikáři. Možná bych tě donutil říct nahlas, nač myslíš. Jak? Ptáš se, jak? Ptám se i sám sebe.

Nechtěl bych ti ublížit, jen bych tě měl celou, celičkou pro sebe, oddanou a žhavou touhou udělat pro mě vše, co bych si přál. A já bych pro tebe udělal totéž. Vše, co by sis přála...

Možná by ses trošku vzpouzela, až by se ti něco nezamlouvalo. Ale k ničemu by ti to nebylo. Nemohla bys nic dělat. Čím víc by ses škubala, tím větší potěšení bych měl já. Kdyby ses bránila hodně, odvedl bych tě k jinému stromu, jehož větev by nerostla moc vysoko nad tebou. Stála bys tam celá bezbranná. Přivázal bych ti k té větvi ruce. Hezky vzhůru, až bys byla hezky propnutá a vynikly by všechny tvoje skryté krásy. Déšť by tě objímal a vítr by chladil  žár tvé voňavé, démanty poseté kůže. Nic bys přes šátek na očích neviděla. Na chvíli bych kamsi poodešel. Prostě bych tě tam na chvíli nechal stát. Možná by ses snažila vymanit, dostat se z toho.

Připlížil bych se k tobě po špičkách, vyhrnul ti sukýnku, opatrně a pomalu z tebe stáhl  kouzelné krajkové kalhotky a párkrát bych tě lehce plesknul, přičemž bys sebou nejspíš škubla překvapením. Následovalo by několik seznamovacích ran, než bych přitlačil, až by tvoje půlky zrůžověly jako plátky pivoněk, a nepřestával bych, dokud by se zadeček nezbarvil pěkně do červena. Nemohla by ses bránit. Tak by se mi to líbilo. A tobě jistě také, ač bys ses snažila nedávat to na sobě příliš znát. Pak bych tě zase hladil, jemně masíroval šíji i záda, laskal tvůj zadeček, tvoje ňadra, stehna, lýtka... Dýchala bys rychle - vzrušením.

Po chvíli bych ti rozvázal ruce i oči. Navzájem bychom se zahrnovali láskou a něhou. Dlouho bychom  se mazlili, spojovali své horké rty a taky … milovali. Za letní bouře ve větru... Cukr a bič... Něha a vášeň...