Pro vzdálené země mám slabost od mládí. Číst jsem se (s vydatnou pomocí dědečka, který se v té době vrátil po dvanácti letech z okružní cesty po bolševických vězeních v Leopoldově, Mírově a Valdicích, když soudruzi zjistili, že není vlastizrádce ani nepřítel lidu) naučil poměrně brzy - daleko před školou, ale ještě předtím patřil k mým nejoblíbenějším věcem atlas. Ty barevné obrázky, o kterých mi děda vykládal, že ukazují vzdálené země, pohoří a moře mne zvláštním způsobem fascinovaly.
Když jsem se naučil číst, začaly patřit k mým nejoblíbenějším věcem knihy. Přečetl jsem (a dodneška přečtu, je-li příležitost) vše, co leží v dosahu a je psáno v dostatečně srozumitelném jazyce jedním ze dvou písem, které jsem schopen číst plynně (pokusy přeslabikovat řecké nápisy vyvolávají obdivné pohledy doprovázejících dívek a heroický smích rodilých potomků Hérónových a Archimédových), snad jen s výjimkou časopisů pro paní a dívky. Ty sice zmínky o zemích vzdálených obsahují, ale v podobě pro mne nestravitelné.
Když jsem se naučil vybírat si v knihách, začaly k mým nejoblíbenějším knihám patřit cestopisy a vyprávění o cestách do vzdálených zemí, potažmo o příbězích, které se ve vzdálených zemích odehrávaly. Jak jsem bral rozum, přesouvalo se těžiště zájmu od Kormidelníka Vlnovského a Čtyř kapitánů přes Richarda Halliburtona (jehož Létající koberec mne poprvé přivedl k úvahám o tom, že chci jednou létat) a Karla Maye k cestopisům Hanzelky a Zikmunda, Františka Alexandra Elstnera a nakonec i k panu Kryštofovi z Polžic, pánu na Bezdružicích a Pecce, řečenému Harant. Jejich líčení cest do vzdálených zemí bylo natolik poutavé, že mne donutilo přečíst si i jiné knihy, než ty z místní lidové knihovny.
Vsuvka, vědomě porušující eleferní pravidla:
Po návratu z jedné sice nepříliš geograficky vzdálené, kulturou však na světelné roky daleko ležící země začala moje slabost pro vzdálené země nabývat výrazněji formovaných rysů - ideální vzdálená země rozhodně neměla obsahovat vládu jedné strany, socialistický centralismus namísto demokracie a společenské vlastnictví výrobních prostředků. Ta, kterou jsem nakonec našel nebyla ani tak vzdálená a nebýt roku 89, využil bych laskavé nabídky jednoho tamního výrobce motorových vozidel (jiného, než mne zaměstnává nyní) a tyto řádky bych psal ze slunného Sárska.
Když padla železná opona, zabraňující tomu, aby se davy lidí, prchajících před vymoženostmi tábora míru a socialismu navzájem pošlapaly s hordami agresívních štváčů z Wallstreetu, útočících opačným směrem, ztratilo cestování do zemí vzdálených punc exkluzivity a stalo se mnohdy nudnou rutinou práce specialistovy. A já jednou zjistil, že část velmi zajímavých vzdálených zemí se nachází v podstatě docela blízko, na dosah ruky.
Poslechněte si BSP :-) Znám tě mnohem líp, Země vzdálená. A ty mi, Lizzino, neopravuj velké písmeno, až to budeš zveřejňovat.