Menu
Spokojeni?
Páníček a subinka. Dvě bytosti jejichž vztah musí být velmi pevný a přece je tak křehký. Balancuje na velmi úzké hranici hezkého a ošklivého. A hranice je přitom velice poťouchlá. Není setrvalá, mění se v závislosti na věcech, které často běžný smrtelník nedokáže příliš ovlivnit. Nálada, aktuální psychické či fyzické rozpoložení, starosti, euforie, věk, zkušenosti, neznalost, soutěživost …. A každý je jiný…
Páníček, subinka a hraní. Vše musí být vyrovnané. Aby to bylo trochu hezké a trochu ošklivé. Dostatečně hezké a přiměřené ošklivé. Na hranici. Musí to bolet a musí se to líbit. Oba by si měli užít. Jak najít tu hranici? Je to dlouhé hledání a mělo by být krásné.
Jsem subinka. A mám úžasného Pána. Hledáme spolu hranici již nějaký ten rok. A hranice nám stále utíká, posouvá se. Užíváme si to. Stopku jsem použila jen několikrát v našich naprostých začátcích, kdy jsme to k ní oba úmyslně nechali zajít. I tak se dají hledat hranice. Dnes už jí neříkám. Nemusím. Pán okamžitě pozná první náznak mé „nepohody“ a zvolní či hraní na chvíli přeruší. Občas jsem zlobivá a třeba už na začátku vázání se tvářím nešťastně. Nechci zlobit, ale vím, že když už od začátku budu v nepohodě, užiju si méně jiných věcí, třeba i daleko bolestivějších … ale přece jen je něco jiného, když bolí krk či záda nebo prdelka či bradavky …
Hranice. Jejich hledání a jeho způsob je náročný. Leckdy se to nepovede. I zkušený Pán se musí třeba v nové praktice naučit odhadu. Subinka nechce říkat stopku, protože tím by skončilo celé hraní. Chce jen pro tu chvíli větší dávku něhy. Třeba nejdřív vrhne smutnější pohled než jindy. Třeba zakňučí jinak než jindy. Třeba se snaží uhýbat zoufaleji než jindy. Neřekne stopku a čeká, že Pán si všimne a nedonutí ji jinak krásnou chvíli ukončit. Pak jsou odměněni oba. Páníček i subinka. Když signály nepomáhají a je třeba dění stopnout, nemělo by to vrhnout stín na celé předešlé a třeba i následné hraní. Subinka si určitě zaslouží odměnu. Něžnou a pozornou. A mohou si to opět užít oba. A třeba právě ta následná odměna neočekávaně hranici posune.
Manželství. Partnerství. Je krásné, když jsou oba naladěni na stejnou strunu. Když odmyslím od 24/7, je lepší, když se starosti všedního dne nepřenášejí do hraní a hraní nezanechává stopy na rodinných vztazích. I na to je třeba myslet. Nehledání hranice nebo přesvědčování či nucení k jejímu posouvání nepatří k nejlepším zážitkům, které se mohou subince zprostředkovat. A ona se jich pak velice těžko zbavuje, smutek se drží jak klíště. A jak známo klíšťata přenášejí nepěkné choroby. Leckdy i smrtelné. Smrtelné pro celý vztah.
Pravidla. Teorie. Praxe. Všichni víme, jak to má vypadat. Všichni víme, kdo se má jak chovat. Všichni víme o potřebě otestovat novou praktiku či nástroj dominantem na sobě samém. Všichni víme o bezpečnosti. Ale ono nejde jen o bezpečnost. Empatie. Vcítit se do druhého. Víme to? Umíme to? Ví Páníček opravdu vždycky, co je pro subinku to nejlepší? Neužívá si někdy jen on? No tak, vždyť jsi přece subinka!! Nezvládne někdy situaci z přemíry akce či osob? ………
Zatím jsem byla jen subinka domácí, do společnosti jsem byla vypuštěna teprve nedávno. Nemám příliš praktických zkušeností s jinými Pány. Někdy ostatním subinkám závidím a co jsem okoukala se snažím svého Páníčka naučit. To je moc pěkné. Někdy je mi ale smutno. A to je horší, protože smutek jde ruku v ruce s bezmocí, když vnímám SOS subinek ke svým Pánečkům, kteří neslyší nebo nechtějí slyšet. Nechtějí hledat hranice.
Pánečku, děkuju, že patřím zrovna Tobě!
Jsem subinka. A mám úžasného Pána. Hledáme spolu hranici již nějaký ten rok. A hranice nám stále utíká, posouvá se. Užíváme si to. Stopku jsem použila jen několikrát v našich naprostých začátcích, kdy jsme to k ní oba úmyslně nechali zajít. I tak se dají hledat hranice. Dnes už jí neříkám. Nemusím. Pán okamžitě pozná první náznak mé „nepohody“ a zvolní či hraní na chvíli přeruší. Občas jsem zlobivá a třeba už na začátku vázání se tvářím nešťastně. Nechci zlobit, ale vím, že když už od začátku budu v nepohodě, užiju si méně jiných věcí, třeba i daleko bolestivějších … ale přece jen je něco jiného, když bolí krk či záda nebo prdelka či bradavky …
Hranice. Jejich hledání a jeho způsob je náročný. Leckdy se to nepovede. I zkušený Pán se musí třeba v nové praktice naučit odhadu. Subinka nechce říkat stopku, protože tím by skončilo celé hraní. Chce jen pro tu chvíli větší dávku něhy. Třeba nejdřív vrhne smutnější pohled než jindy. Třeba zakňučí jinak než jindy. Třeba se snaží uhýbat zoufaleji než jindy. Neřekne stopku a čeká, že Pán si všimne a nedonutí ji jinak krásnou chvíli ukončit. Pak jsou odměněni oba. Páníček i subinka. Když signály nepomáhají a je třeba dění stopnout, nemělo by to vrhnout stín na celé předešlé a třeba i následné hraní. Subinka si určitě zaslouží odměnu. Něžnou a pozornou. A mohou si to opět užít oba. A třeba právě ta následná odměna neočekávaně hranici posune.
Manželství. Partnerství. Je krásné, když jsou oba naladěni na stejnou strunu. Když odmyslím od 24/7, je lepší, když se starosti všedního dne nepřenášejí do hraní a hraní nezanechává stopy na rodinných vztazích. I na to je třeba myslet. Nehledání hranice nebo přesvědčování či nucení k jejímu posouvání nepatří k nejlepším zážitkům, které se mohou subince zprostředkovat. A ona se jich pak velice těžko zbavuje, smutek se drží jak klíště. A jak známo klíšťata přenášejí nepěkné choroby. Leckdy i smrtelné. Smrtelné pro celý vztah.
Pravidla. Teorie. Praxe. Všichni víme, jak to má vypadat. Všichni víme, kdo se má jak chovat. Všichni víme o potřebě otestovat novou praktiku či nástroj dominantem na sobě samém. Všichni víme o bezpečnosti. Ale ono nejde jen o bezpečnost. Empatie. Vcítit se do druhého. Víme to? Umíme to? Ví Páníček opravdu vždycky, co je pro subinku to nejlepší? Neužívá si někdy jen on? No tak, vždyť jsi přece subinka!! Nezvládne někdy situaci z přemíry akce či osob? ………
Zatím jsem byla jen subinka domácí, do společnosti jsem byla vypuštěna teprve nedávno. Nemám příliš praktických zkušeností s jinými Pány. Někdy ostatním subinkám závidím a co jsem okoukala se snažím svého Páníčka naučit. To je moc pěkné. Někdy je mi ale smutno. A to je horší, protože smutek jde ruku v ruce s bezmocí, když vnímám SOS subinek ke svým Pánečkům, kteří neslyší nebo nechtějí slyšet. Nechtějí hledat hranice.
Pánečku, děkuju, že patřím zrovna Tobě!