DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Tak tedy to pokračování, když jinak nedáte. Pozor, je to hodně explicitní.

Sundává ze mne kolíčky,  souká do mne dva prsty do palpační polohy a pootevírá si mě. Úplně automaticky mu přirážím. Směje se a vyndává prsty, nehledě na mé sevření, chtěla bych je mít ještě chvilku uvnitř. Rozmotává ten sloní chobot a jedním koncem ho zastrkává do mřížky od větrání. Druhý konec na sobě má přidělané dva kusy lesklého drátu, ohnuté do oblouků. Kolem boků mi utahuje řemínek s očky a do dvou oček váže  kusy prádelní gumy. Opírá mi ty oblouky o třísla a gumu přivazuje ke konci toho chobotu. Začínám chápat, oč jde, tohle bude drahý orgasmus. Torm má hravou. Vrací mi kolíčky na malé pysky a dalšími dvěma gumami je odtahuje do stran. Z palubní přihrádky tahá ven půlku dvacítky stříkačky, zastrkává ji do konce toho chobotu a omotává to náplastí. No jistě, starý trik s rozšroubovanou propisovačkou, zase budu vřískat. Ale ne, z přihrádky ještě vyndává nějaký větrníček a náplastí ho lepí ke stříkačce.  Začínám se lehounce bát. Torm na mě spokojeně kouká a je přímo vidět, jak je pohlcený hraním. Otáčí se dopředu, cvaká klíčkem a pouští ventilátor. Ježíšmarjá, tak tohle je o MOC horší, než rozšroubovaná propisovačka. V panice se snažím ucuknout pánví, než mi dojde, že tryska je přidělaná na mně a hýbe se společně se mnou. Torm si hraje s rychlostí ventilátoru a já mám pocit, že mi praskne poštěváček, takhle naběhlá jsem snad nikdy nebyla. Na propisovačku si šlo zvyknout, ale tady dělá vrtulka přerušovaný proud a na to se zvyknout nedá, strašlivě to mazlí a současně to trápí, zkouším napnout svaly a udělat se, ale tah za pysky pobolívá a vrací mě zpátky, nemůžu se pořádně zatnout. Má to dobře vymyšlené, zatraceně dobře vymyšlené. Ještě mě napadá, jak asi bude vypadat to sytě modré čalounění, až mě z něj Torm odváže a pak se soustředím na to, jak se udělat co nejrychleji a pokud možno i co nejtišeji. Z nějakého důvodu si myslím, že mě musí být slyšet až na letišti, i když občas přelétávající letadla dělají určitě o moc větší kravál. No, o moc ... Určitě dělají větší kravál. Proud vzduchu mi vrčí na poštěváčku, začínám si myslet, že vybuchnu a ten lump pomalu stahuje obrátky větráku. No to snad ne ? Ten člověk snad mi snad vidí do hlavy, vypnul mi to v poslední sekundě před orgasmem, první začínající stah se rozplývá do ztracena. Šklebí se na mě jako satyr. "Tohle by byl moc brzy konec, ty si ještě budeš užívat a užívat". Nechci si užívat, chci dodělat, teď, hned a říkám mu to. Nevypadá, že by mě poslouchal, rozebírá ten sloní chobot a ze stříkačky odřezává křivákem spodek. Zbytek stříkačky si zkouší přicucnout na předloktí ruky a nespokojeně vrčí, dyž se mu to nedaří. Vytahuje zapalovač a zkouší ten ostrý kraj opálit. V autě smrdí pvc, stříkačka se škvíří a taví, ale Torm není spokojený. Otevírá okno a do auta s poryvem horkého vzduchu proniká i vůně spáleného leteckého benzínu. Nemám ji moc ráda, letadla mi Torma odnášejí do Moskvy a já byc ho radši měla blíž k sobě.  Vytahuje z pravazky píst a zastrkává ho zpátky z té odříznuté strany. Tentokrát vypadá spokojeněji. "Přichystej se, lásko, tohle je jen pro tebe", brouká si polohlasem a přilaďuje mi ten konec stříkačky s madlíčky na poštěváček. Dochází mi, že mám volné boky a uhýbám, jak to jen jde. Je ale silnější a jednou rukou si mne přidržuje za hráz. "Kloužeš, slinto", komentuje potichu, jak moc jsem rozdělaná. Bodejť bych neklouzala.
Snažím se alespoň vychutnat si tu ruku na hrázi a nevšímám si, že se natahuje k tašce před zadním oknem. Cože, ručník ? On mě chce UTŘÍT ? Fakt že jo.... Vypadá to,  jako by se mě snažil vytřít dosucha. Skřípu zubama, jak mě ručník mazlí. Všímá si toho a dává si ještě záležet. Lapu po dechu. Nechává mě chvilku vydýchat a pak mi ukazuje očima na tu stříkačku. Mlčky kývám, začíná mě to zajímat. Opatrně to ke mně přikládá a popotahuje píst. V očích mi vybuchuje světlo a v klíně bomba.  Snažím se neřvat, ale moc to nejde, naštěstí se ten vjem rychle transformuje do příjemna, neočekávaný byl hlavně ten dotyk plastu na obnažené sliznici. V zrcátku na té skopené sluneční cloně se vidím a žasnu. Takhle se opravdu neznám. Torm ještě trochu opatrně popotahuje píst a já mám zase v mindě povodeň. Torm vyndává z kapsy hřebínek a zuby pomaličku přejíždí přes stříkačku. Tohle už je moc, zatínám znovu svaly a zkouším to podruhé. Zase zbytečně, Torm v poslední sekundě ucukává a a já zklamaně povoluju svaly. Ne, že bych to neznala, tohle je Tormovo oblíbené hraní, ale slzičky mám na krajíčku. Hladí mě po tváři. "Ještě chvilku vydrž", šeptá mi.  Netuším, že toho člověk může tolik vydržet, ale roztahuju čenich do úsměvu. Sundává mi ty kolíčky, co mne roztahují a mě vyhrkávají slzy podruhé. Sahá mi do kabelky a vyndává kartáč na vlasy. Otáčí se s ním ke mně a pomalu, vlásek po vlásku z něj vyplétá moje zacuchané vlasy. Třeštím oči. Pase se na mně a pokračuje v čištění. "To nemyslíš vážně, viď ?" ujišťuju se. "Můžeš si vybrat stranu", odpovídá nedbale. "Rukojeť", vypadává ze mne automaticky. "Takže tu se štětinkama", přikyvuje spokojeně a fouká do kartáče. Vytahuje ještě pár vlásků a pak se ke mně naklání. "Tak jo, lásko, učešu ti kožíšek... stop", bere ten ručník a strká mi ho pod pánev. "Tohle bude lepší". 
To pucování si mohl odpustit, jsem hotová po třetím tahu. Házím sebou, zatínám mu zuby do paže a posledním zbytkem vědomí se ho snažím nekousnout, před očima mi běhají obrovská rudá kola a přímo fyzicky cítím, jak se mi zužuje zorné pole. Přece tu neumřu, probleskne mi hlavou. Stahy doznívají dlouho, jako snad zatím nikdy ne. Odepíná mi pouta od řetízků. Rovnám si záda a s překvapením zjišťuju, že sluníčko je už docela nízko nad Jenčí a že provoz na letišti zeslábnul. Torm otevírá na své straně dveře. Venku je příjemný chládek, z dálky zní vrtule nějakého velkého letadla a ze silnice do Dobrovízi je slyšet traktor. Utírám se do toho ručníku, budu ho Tormovi muset přemáchnout, než zase pojede. V té chvíli mi dochází, že si se mnou celou dobu hrál oblečený. Snažím se stáhnout ho k sobě a obejmout, ale vrtí hlavou. Místo toho zvedá opěradlo a na můj nechápavý pohled se usmívá. "A vyrážíme na Zbraslav. Víš, Renče, já s tím autem pořídil ještě něco." 

No, modří dál vědí. Torm kolem toho domku prý rád jezdí, já se mu vyhýbám. V souvislosti s ním jsem udělala jedno z nejproblematičtěších rozhodnutí ve svém životě. Radši vzpomínám na to, co jsem popsala v předchozích odstavcích.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 170 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 170

Nejnovější uživatelé

  • monk
  • Nicoletta02
  • G45HRLE5 www.yandex.ru fdgfjkghiluy
  • IvaVin
  • robert