Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Ježíšmarjá, jak se ta biochemie táhne... Obrovité schéma citrátového cyklu vedle tabule, připomínající kolo od bicyklu se pomalu valí po utahaných mozkových závitech a  doktor Kraml svým dobře posazeným hlasem vykládá a vykládá a vykládá. "Dehydrogenace isocitrátu za vzniku oxalsukcinátu je katalyzována isocitrátdehydrogenasou" Bože můj, jak já bych si hrála... Týden bez chlapa, týden bez hraní, týden bez Torma. Zabitý týden. "Enzym sukcinátthiokinasa  - sukcinyl-CoA-synthetasa - katalyzuje přeměnu sukcinyl-CoA na sukcinát. Uvolněná energie je použita k vytvoření makroergní vazby mezi fosfátem a ADP za vzniku jedné molekuly ATP. Reakci, při které vznikne ATP mimo dýchací řetězec, se říká substrátová fosforylace." Zvenčí do učebny pere sluníčko a bez ohledu na to, že jsem si pod lehounké letní šatečky vzala jen poměrně symbolické kalhotky, je mi vedro. Šílené vedro. Všude. To není jen ze sluníčka. "Riboflavin B2 je ve formě FAD  flavinadenindinukleotidu  kofaktor alfa-ketoglutarátdehydrogenázového komplexu a sukcinátdehydrogenasy. " Myslím na Torma.


No konečně. Házím do kabely skripta a poznámky, ven tahám zrcátko a šminky a snažím se dát trochu dokupy škody, napáchané na nosánku vedrem a včerejším přepepřeným gulášem v menze. Vypadá to, jako by mi vyrážel druhý nos. Nadávám si, že moc kořením a ráda žeru kořeněné, i když s tímhle metabolismem bych měla tak maximálně kopr a šalvěj. Chybí mi mužské hormony, vstřebávání testosteronu je na kožní problémy ideální lék. Vylézám bočním východem ke Karlovu, v Kateřinské se blbě parkuje a tak nějak tuším, že Torm bude spíš tady, někde ve stínu. Nemá rád sluníčko ani horko.  Ulice je skoro prázdná, lidi jsou ještě většinou v práci a těch pár študáků se docela ztrácí. Na zastíněné straně stojí pár aut, ale žádná oranžová čtyřoká škodovka s černým pruhem. Vlastně žádná škodovka, když nepočítám sanitku. Zklamaně se zastavuju. Nepřijel. Tohle je pech, těšila jsem se, moc jsem se těšila. Rozhoduju se ještě kouknout za roh do Kateřinské, jestli nestojí tam, ale jen udělám pár kroků, vidím Torma vylézat z čehosi napucovaného, sytě modrého, u čeho nejsem schopná poznat značku. "Můžu tě svézt, Castellanová?" ptá se s úsměvem. "Můžeš mě klidně i svést, Barney, klidně přímo tady", skáču mu kolem krku. "Co je to za auto?"
"To jsem koupil. Od pana doktora Vaníčka, on už s tím nechce jezdit."
"A co vosa ?"
"Víš, Renče, já už nechci jezdit soutěže. Ve Šternberku jsem se vyloženě začal bát a strach je špatný kamarád za volant."
"Nekecej mi. Ty ježdění nenecháš. A co já budu leštit ?"
"Třeba péro... Ne, vážně, Renče, nedělá to dobrotu, krade to čas a nestíhám moc školu. Měl jsem si vybrat obor někde blíž. Vosa už má kupce a  vezme i oba motory.  Tohle je pro mě lepší auto."
"Nepoznám značku."
"Simka. Je na rok stejně stará, jako ty."
Otevírá mi dveře. Vždycky mi otevírá dveře, s nějakou takovou starosvětskou noblesou. I když se občas pohádáme, zakládá si na tom, že i když na sebe vrčíme, chová se jako gentleman. Přihlazuju si šatečky a naprosto neočekávaně zapadám hluboko do předního sedadla. Připadám si, jak v obýváku, auto vypadá je zevnitř o moc větší, než zvenčí a něco je jinak. Ze škodovky jsem zvyklá na tvrdá soutěžácká sedadla a hromadu budíků a tohle je... Aha, to přední sedadlo je vcelku. A řazení je pod volantem, jako když jsme ještě měli oktávku. Autíčko vypadá  jako nové, má nádherné modré čalounění a vypadá jako malá amerika. Torm zabouchává dveře na své straně a sahá pravou ruku na neexistující klíček. Nastavuju mu tam koleno. Směje se a naklání se na druhou stranu, aby viděl na skříňku. Motor není skoro slyšet, když se zaposlouchám, slyším hluboké vrčení. Auto se při rozjezdu zhoupne a pak neočekávaně svižně vyrazí. "Kam to bude, Castellanová ?"
"Nejradši do postele, ale Milena se učí... Co s tím ? Zajedeme domů ?"
"A v noci zpátky ? Škoda odpoledne."
"Mohli bysme jet ráno. Naši tě rádi uvidí. Ne, máš pravdu, to je blbost, ráno mám cvíčka. Co to místo u Jenče ?"
"Moc lidí. Ale máš pravdu, tam začneme."
Projíždíme po nábřeží. Vidím, že Torma řízení zaměstnává víc, než obvykle a snažím se moc neprovokovat, ale není to lehké. Na smíchovské straně si toho všímá a natahuje po mě ruku. Automaticky dávám kolínka od sebe. Šklebí se a z popelníku - je to popelník ? - vyndává dva prádelní kolíčky. "Tumáš"
"Kam ?" dělám nechápavou.
"Kam chceš", odpovídá nevzrušeně, ale v očích mu skáčou čertíci.
"Málo", kňourám.
Trochu přibržďuje, natahuje se na moji stranu, otevírá přihrádku a vyndává z ní celou krabičku. Sakryš, zase jsem si naběhla... No co mám dělat. Rozepínám šatečky do pasu a aby mě z nebylo okénkem moc vidět, nasazuju si kolíčky po dvojicích kolem bradavek. Za bradavky nechci, jsou i tak citlivé a líbilo by se jim něco úplně jiného. Tohle je ale taky moc pěkné, cítím, jak se v vedlejšího sedadla line ušima neslyšitelné spokojené vrnění. Otáčí ke mně hlavu a očima mi ukazuje do klína. No dobře, řekla jsem si o to sama... Stahuju kalhotky (jejda, děvče, ono je to hodně akutní) a nasazuju si dva kolíčky. Do očí mi skáčou jiskřičky, ale Torm mi podává třetí kolíček. Jej, tohle bych nemusela, ale musím. Torm si sklápí moji sluneční clonu se zrcátkem, aby na mě líp viděl. To je tedy vynález... "Sedni si pořádně."  No co mám dělat, zouvám si lodičky, vykasávám šatečky k pasu i z druhé strany a capím se. Jestli je do auta zvenčí vidět, potěš pánbůh. Ještěže sedím tak hluboko.
Po Leninově už to docela frčí. Torm jede na zelenou vlnu a co chvíli po mně zálibně zašilhá. Na Červeném vrchu mi oči automaticky sjedou na krajnici, jestli tam nestojí ti dva policajti v žigulíku, ale tentokrát je tam prázdno. Torm si užívá a dorovnává autobus MHD, chvíli pendluje kolem něj než mi dojde, že hledá nejlepší úhel, aby na mne bylo vidět. Pak pouští autobus před sebe a dělá divadlo skupince študáků na zadní plošině. Jednomu to došlo, nevěřícně valí oči a strká do souseda. Za chvíli jich na mě civí možná deset. No, tu radost jim neudělám, abych se červenala,  zastrkávám si mezi kolíčky ještě ukazováček a labužnicky se uculuju. Jeden uznale naznačuje potlesk a Torm se šklebí. Autobus odbočuje na točnu a my za chvíli na Karlovarskou. V Jenči couvají popeláři s kuka-vozem a já si užívám dalšího vytřeštěného pohledu.
To místo kousek od Jenče už neexistuje, když jsem se tam před třemi léty byla podívat, stavěla se tam dálnice a kolem byla hromada nových asfaltek. Radši si ho nechám v paměti jako rozmlácenou a od traktorů rozježděnou cestu mezi poli, odbočující ostře kolem plotu letiště někam zpátky ku Praze. Až k plotu Torm nikdy nezajížděl, prý tam není zdrávo kvůli nějakým anténám. Odbočuje k malé terénní vlně, zvedající se kousek nad okolní kukuřici. Stahuje si okénko, chvíli kouká dozadu a pak docela brutálně do té kukuřice couvá. Auto se houpe, jako lodička. Přímo před předním sklem se tetelí rozpálený vzduch nad ranvejí a v okamžiku, kdy se ke mně Torm otáčí, vypadává  z něj  ohromné letadlo a přelétá přímo a nízko nad střechou auta. "Sundej si to", ukazuje očima na šatečky. Rozepínám zbylé knoflíčky a stahuju si šatky přes hlavu. Jsou vypasované gumičkama a jak pás zadrhne za kolíčky na bradavkách, zakňučím. Torm se natahuje někam za sedadlo a sklápí opěradlo. Úžasné, už chápu, proč první sex v Americe probíhá v autech, opěradlo krásně zapadá před zadní sedačku. Moje válenda na koleji je menší. Sahám Tormovi po košili, ale přidržuje mi ruce. "Nepospíchej", říká polohlasem a zpod sedadla vytahuje poutíčka a řetízky. Pouta na přední packy mi podává, na zadní mi je nasazuje sám. Zapínám si je a v hlavě se mi perou rozporné pocity, chtěla bych se milovata a chtěla bych si hrát.  Natahuju packy s poutíčky. Přicvakává karabinkou řetízky a druhý konec chytá smyčkou za madla zadních dveří. To auto se mi líbí čím dál tím víc. A ono to jde i s nohama, tentokrát za přední dveře. Řetízky mi sice táhnou kotníky nahoru, ale je to docela i příjemné. No, pohled na mě asi bude zajímavý, ale jsem rozjetá a je mi to jedno. Torm nespokojeně mručí a odepíná mi levou nohu, aby mohl z auta ven. Nad hlavou mi přelétá další letadlo, tentokrát slyším vrtule. Slyším bouchnutí kufru a Torm se vrací s věcí, která vypadá, jako by ji amputoval slonovi. Ale sloni na sobě nemají takovéhle žebrování. Když mi Torm upíná nohu zpátky, už to nevydržím. "To je na mě ?", ptám se.
"Jistě", odpovídá, zjevně zabraný do příprav.
"Tohle nepoberu, to je moc velký"
"Neříkal jsem do tebe, ale na tebe." Zamýšlí se. "Ale to taky není špatný nápad." 

... a taky není špatný nápad, udělat tenhle textík na pokračování. Jsem zvědavá, jestli mi někdo napíše :-) Administrátoři (teda někteří určitě) už pokračování znají, ostatní mi tenhle joke prominou. Prosím :-)

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 379 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 379

Kalendář

květen 2017
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
31 kvě 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
01 čen 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
07 čen 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
08 čen 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
14 čen 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
02021738
Statistik created: 2017-05-28T12:20:36+02:00