Menu
Spokojeni?
Na známém úchylném serveru, bylo nebylo (už není), nacházelo se fórum s převelice zvláštním názvem i obsahem.
Co se subinkou, která podléhá svodům jiného Pána? A má dominant právo svádět cizí subinku s vědomím, že už Pána má?
Podtitul: "Jde mi o etické hodnocení "kradení" subinek.
Obsah diskusí v onom fóru je již dávno zapomenut, avšak jeho samotný název je natolik zajímavý, že si zaslouží zvláštní pojednání. Nakreslíme si jednoduchou tabulku, abychom si znázornili, jaké atributy se zde konatelům děje přisuzují.
Jak si (snad ještě) pamatujeme z českého jazyka, každý přísudek má také podmět, tedy někdo musí být konatelem děje. Přísudky už máme, podměty budou, zdá se, ve větě dva. Trochu si to přepočítáme...
Zdá, že subinka do toho tedy moc nemá, co kecat. Stojí si takhle přikovaná řetězy ke skále v úhledně roztrhaných šatečkách, které toho moc nezakrývají a úhledně naříká, jako každá hrdinka - princezna, a čeká, až přijde vysvobodit chrabrý princ. (Nebo černokněžník, který mezitím chrabrého prince vysvobodil z jeho pozemského utrpení a teď se chystá totéž udělat s princeznou, akorát daleko sofistikovanějším a delším způsobem.)
V pohádkovém světě panují také drsné poměry Divokého západu, založené na právu silnějšího a vlastnictví. Pro subinku je druhý pán jiný, ona je pro něj cizí. Z použití dvou synonym se dá soudit, že respekt k majetku a příslušnost ke klanu jsou zde velké hodnoty.
Jak je to s tím kradením?
Inu subinka... je věc. Pokud by byla chápána jakožto lidská bytost obdařená svobodnou vůlí, stvořená k obrazu božímu (doplňte podle svého přesvědčení), muselo by se jednat o "únos" nebo "omezování osobní svobody", případně "podvod" kam až moje chabé právní povědomí sahá, nikoliv krádež. Podvod by předpokládal, že byla sprostě obelhána, například, že jí ten bídák slíbil sňatek a potom nedodržel. To se v minulosti slečnám často stávalo.
Slečna - subinka je od přírody naivní, podvod neprohlédne a proto je třeba ji bránit, nejlépe uzavřením do patřičně vysoké věže a zajištěním senilní chůvou s patřičnou zásobou vlny a pletacích jehlic.
Subinka je určována svou příslušností, je tedy budˇmoje nebo cizí. Je to jednoduché. Když je moje, musím ji bránit přede všemi, vůči nimž je cizí. A oni to dělají stejně s těmi cizími, které jsou zase z jejich pohledu "moje". Hlavně to nesmíte poplést a zaměnit subinku "moji" a "cizí". (Občas se hovoří i o existenci subinek společných, viz níže.)
Dominant se vyskytuje v podobě dvojí a to buď hodného prince, všemi ctnostmi oplývajícího, který vždycky svoji subinku brání a cizí si nevšímá a v podobě zlého černokněžníka, který otcovsky za "svoji" považuje i "cizí" subinku, jedna mu nikdy nestačí a nejraději by je měl všechny. Porušuje pravidla a zavádí špatné mravy tím, že subinky půjčuje nebo se o ně dělí, čímž si ostatní podplácí a dělá v majetkových poměrech hrozný zmatek.
Existují i tak zvaní dominantisté, kteří sepsali "Dominantistický manifest", ve kterém přišli s novou revoluční myšlenkou, aby všechny subinky byly společné. Na každého by se dostalo, černokněžníci by tím přišli o moc a oloupení princové dostali svoje ukradené subinky zpátky. Přidělování by bylo spravedlivé, nikdo by nemohl používat nekalých triků jako svádění, peníze, moc a parfémy od Calvina Kleina.
Doministé zatím nejsou moc úspěšní. Všichni se sice dušují, že věří ve svou myšlenku tak, že by si i stoupli do fronty před ÚV v Den Přídělu jako poslední, ale zatím se vždycky strhly bitky o místa.
A tak v podstatě zůstává všechno při starém... nebo ne?
Naučná BDSM pohádka s ponaučením
Žil byl, jeden obzvlášť mocný a podlý černokněžník. Říkal si Tormans Elefernus, kdykoliv někde viděl mladou pannu, rozsvítily mu oči a pokud někde právě nepáchal nějaké ohavnosti, tak je plánoval. Byl spolčený s černokněžníky z cizích panství a na své kouzelnické holi, která byla elektrifikovaná a připomínala meč ryrířů Jedi, měl už hodně zářezů bleskem sesmažených princů, kteří se pravidelně vydávali obtěžovat k jeho věži, ve které držel ukradené subinky.
Žil ve věži spokojeně už tři sta let, a byl by se věnoval užitečnějším činnostem (jako například rožnění libových, vypasených dětí), kdyby ho jenom nechali být. Černokněžník Elefernus byl v jádru humanista, nikdy si neliboval v přehnaně dlouhém mučení a svoje protivníky usmrcoval jednou ranou bleskem. Jediné, co pokládal za technický deficit svojí oblíbené zbraně, byl příšerný puch spáleného masa, který po sobě elektrokuce zanechávala. Jelikož byl gurmán, tak zápach čehokoliv spáleného nesnášel a po zabití dalšího vetřelce kolem sebe vztekle švihal bičem a šel obvykle potrestat princeznu, která právě sloužila v kuchyni, než se vše vysvětlilo. Dobré jídlo byla jediná věc, která dokázala obměkčit jeho veskrze zvrácené srdce a proto se u něj dobré kuchařky měly poněkud lépe, než ty ostatní.
Společné chvíle nad rožněnými dětmi, které se k věži nemoudře vydávaly na bojovku, patřily k nejidyličtějším chvílím na věži.
Elektrický plot kolem věže postavit nechtěl, protože ten, ač by jej zbavil protivných dobrodruhů, by zastavil přísun dětí. Především byl ale Elefernus milovníkem přírody a nechtěl si kazit hezký výhled nějakou drátěnou ohavností, plnou seškvařených těl. (Někteří hrdinové totiž věřili, že rozjedou-li se v plné plátové zbroji na svém oři přímo proti té směšně křehké hradbě, musí ji probořit. Některé princezny se pubertálně chichotaly z nejvyššího okna, protože jim přišlo legrační, jak celí na chvíli zajiskří.)
Mezitím však v okolím světě, o který se Elefernus nikdy zvlášť nezajímal, proběhla Velká Doministická Revoluce a černokněžník byl vyzván, aby svoji věž vydal ke znárodnění a ponechal si pouze jednu subinku a zavazadlo do 30 kilogramů.
S těžkým srdcem se podíval na svůj harém, který se právě se sladkými úsměvy dělil o kýtu, a usoudil, že to jim nemůže udělat. Znáš ženské, říkal si. Mně by v mém požehnaném věku 351 let sice jedna na přechodnou dobu stačila, ale ostatní by jí vyškrábaly oči a zabily ji, technik tu mohly okoukat dost. Pak si vybereš náhradní a udělají s ní to samé. Bylo by přece nelidské, dohnat ta něžná stvoření k několikanásobné vraždě.
Doministé byli narozdíl od hrdinů, kteří přicházeli vždy jednotlivě, organizovaní, a bylo jich hodně.
Nejprve se jejich delegaci pokusil zlikvidovat tak, že je pozval na slavnostní ohňostroj, který měl být organizován pomocí obrovské antény, která svojí vahou nakláněla věž doleva, z níž vycházelo spoustu drátů, z nichž ty nejmenší končily na falešných barevných jiskřidlech, a ty silnější vedly hluboko do podzemí. Podle černokněžníkových výpočtů při optimální vlhkosti vzduchu a délce přeskoku náboje 26 metrů by celou delegaci mohl poslat do doministického ráje a svoje stádo nahnat do osmého patra sklepení, kde byly přecejenom dobře uzemněné.
Reakce delegace na ohňostroj ho mírně překvapila, ti, kterým se zdálo, že jsou od ohniska příliš daleko, se s prolitím hrdla vodkou a mocným řevem "HURÁÁ!" vrhali vpřed. Zemřeli tedy alespoň hrdinnou smrtí, kterou by byl Ústřední výbor Doministické Strany kompenzoval jejich příbuzným přidělením vyššího subi-koeficientu v čekací frontě, ale protože nebyl, kdo by to dosvědčil, byli jejich příbuzní popraveni jako zrádci.
Elefernus přecijenom doufal, že po nocích strávených nad tabulkami, o nichž se před 329 lety na ČVUT (Černokněžnickém vysokém učením technickém) zapřísahal, že už je nikdy neotevře, bude mít od narušitelů chvíli klid.
Jenže doministů bylo čím dál tím víc. Přidávali se k nim i dobrodruhové, kteří neměli úspěch a doufali, že tady dostanou alespoň malý podíl. V dalekých zemích, o čemž Elefernus díky svým informátorům věděl, pouliční verbíři dokonce šířili legendy, že ve svojí věži drží princezen tisíce a dostane se tedy zaručeně na každého. Což nemohlo být při pohledu na věž, stále poněkud nakloněnou doleva, ani omylem pravda (sotva se tam vešlo třiadvacet toaletních stolků a zrcadel) a těch dětí se kolem zase tolik netoulalo. Elefernus byl podrážděný a mumlal si něco o tom, že ti hejskové nemají představu, kolik toho takové stádo sežere. (Ve sklepě by je chovat nemohl, protože tam nebylo dost místa na to, aby každá mohla spát se nejlepší kamarádkou.)
O to usilovněji přemýšlel nad řešením vzniklé situace, která se mu ani trochu nelíbila. Doministická strategie byla nepříjemně kvantitativní a Elefernus spočítal, že na příští "ohňostroj" by musel postavit elektrárnu. Což by opět kazilo hezký výhled z jeho věže a navíc neměl rád industriální architekturu.
Rozhodl se tedy Doministickou Stranu porazit jejími vlastními prostředky. S čelními funkcionáři, kteří byli ze všech nejfrustrovanější a neměli pro samé sjezdy čas ani na nevěstinec, natožpak, aby se dvořili princeznám, uzavřel dohodu o přátelské družbě s jeho spojenkyní, královnou Dominií II., paní Feminlandu.
Ve Feminlandu měli problémy s nedostatkem dominantů, přesněji řečeno s jejich existencí vůbec, neboť být dominantem tu bylo nelegální. Na denním pořádku ozbrojené nepokoje submisistek, které zarputile trvaly na tom, že osvícený pořádek, nastolený Velkou Feministickou Revolucí a nový společenský řád, ve kterém má každá feministka přiděleny tři otroky, je nespravedlivý. Mučení a veřejné mrskání nepomáhalo, ani ty nejukrutnější muka. Submisistky se v neslýchané extázi vrhaly na pranýře a bránily vlastní holou kůží svoje trestané sestry, které je odnáněly srdnatými slovy, že pro svou věc jsou ochotny srpět jakýkoliv trest. Umírněnější kolaržetky zase blokovaly provoz pro sulky a rikši poháněné otroky u ulicích, kde se tvořily zácpy. Provolávaly hesla na svých transparentech "Collars for women".
Rozmáhalo se dokonce mrskačské hnutí, kde submisistky stavěly vlastní pranýře a mrskaly se navzájem. Elefernus měl na pódiích s pranýřem svoje logo, protože v rámci svojí zahraniční politiky považoval za výhodné mít v rostoucí frakci spojence. Královna Domínie naštěstí měla příliš mizerné informátorky na to, aby se dozvěděla, že Inferno, s.r.o., sponzor submisistek, je dceřinná firma Eleferno Corporation, Elefernova monopolu na export domácí zábavní pyrotechniky.
A tak slovo dalo slovo a černokněžníkovu věž navštívila delegace domin v černé kůži, tentokrát vyjímečně bez ohňostroje. Veškeré submisistky a kolaržetky byly z Feminlandu vypovězeny a naloženy na velkou loď, která měla lodní výtlak velikosti menšího ostrova, a přeplaveny do Harm-Burgu. Tam je převzali Elefernovi informátoři ze spojenecké kolonie Insex - Amsterodam, tvořené uprchlíky z totalitní Federace Pruhů a Hvězd. Její arcivévoda Peterson měl co dělat, aby nasadil všechen svůj personál na zklidnění toho hejna nadržených koček.
Za šest týdnů tedy mohla výprava pokračovat.
Mazaný výrobce X-Don toho využil, a stihl prodat několik tisíc obojků, po kterých byly zvláště kolaržetky jako divé. Dříve se tento vykutálený odpůrce poctivé práce živil v zemích lidově-doministického bloku, kde ale právě pšenka nekvetla. Všichni mluvili o subinkách a subi-koenficintech a Dnu Přídělu, ale bičíky a obojky nikdo kupovat nechtěl.
Tou dobou Elefernovy subinky sěděly u monitoru a celé to sledovaly na Infer-Netu, což byla ostatně hlavní fuknce antény na černé věži. Zprávy o pochodu submisistek je ohromně zajímaly, ovšem nemohly se ani zdaleka dívat najednou všechny. A tak se začaly strkat, tahat si navzájem vlasy a popraly se, při čemž vytrhly důležitý kabel a shodily tím už tak poněkud nahnutou a přetíženou anténu. Temná věž se ocitla bez připojení právě ve chvíli, kdy černokněžník sledoval důležité zprávy. Ten se rozlítil do nepříčetna, princezny zpráskal na hromadu, sebral jim notebook a všechny hračky a ty zavřel do sklepa.
Chvíli se věnoval temným myšlenkám, zda by ona vícenásobná vražda nebývala lepším řešením. Protože jsme ale řekli, že Elefernus byl v podstatě dobrák od kosti (dobrým morkem nikdy nepohrdl), tak se jal ve svém úctyhodném věku 351 let vyšplhat na věž, znovu osadit anténu a dokončit svůj plán. Podařilo se mu obnovit připojení právě ve chvíli, kdy jásající davy s vlaječkami vítaly submisistické soudružky.
A co dál?
Od té doby Doministická strana prošla reformou, funkcionáři abdikovali, protože na sjezdování najednou neměli čas a přestali tolik popravovat. Z X-Dona se stal boháč, když začal v Doministické lidově demokratické republice prodávat, arcivévoda Peterson skoupil přístav Harm-Burg, již tak proycený všemi neřestmi, a začal organizovat úspěšné výletní plavby do Feminlandu, protože za vlády Doministické strany se o existenci nedominantů příliš nemluvilo.
Elefernus pochopil, že si bude muset pořídit na sklep o dost bytelnější zámek, má-li v úmyslu tam příště něco zamykat. A královna Domínie II. vládla v obnoveném míru pevnou rukou. Zajímá vás, co vlastně dostala výměnou za submisistky, které byly sice politicky nepohodlné, ale pořád představovali dležitou pracovní sílu?
Černokněžníkovu hůl, o jejímž anatomickém konci snila od doby, kdy se zatoulala coby malé děvčátko k podivné věži v černém lese.