Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Když se řekne křesťanství, lidé si obvykle vybaví bibli, kostely, Ježíše Krista přibitého skobami na kříži nebo ctnostnou Pannu Marii se sepjatýma rukama a svatozáří okolo její siluety. Někomu se ale vybaví spíše černě oděná mužská postava v plném kněžském ornátu, vymítání ďábla nebo mučírny středověké inkvizice. A v rámci objektivity nutno dodat, že akademik vzdělaný v oboru historie nejspíše doplní ověřená fakta jakože skutečný Ježíš z masa a kostí měl oproti své zidealizované podobě ve skutečnosti pleť tmavou jako ebenové dřevo :o).

Na první pohled je patrná dvojakost křesťanství, i když by zde měla být spíše trojjedinost :o), každopádně na povrchu víry se vznáší cudnost a láska, pod povrchem bublá hřích a nejedna úchylnost. Dnešní článek proto přináší lehké zamyšlení nad tím, co je a není úchylné v kontextu nejen křesťanství.

Vyznavači kultu Ježíše Krista budou muset vypít svůj kalich hořkosti, ale podstata popsaného jevu je veskrze jednoduchá. Oprostíme-li se od nánosu náboženského dogmatu, vyvstane před námi starý dobrý antagonismus těch, co dominují a těch, kdo hledají rozkoš a smysl svého štěstí v submisivní službě. Tzv. fenomén „switch“ zosobňuje mezi Bohem všemohoucím (D-) a Ježíšem (-S) sama svatá církev sklánějící se před Nejvyšším a zároveň tvrdě obracející na víru kohokoli ve svém dosahu, aby udržela stádo svých oveček v excitovaném stavu ovladatelnosti. Kdo má zájem si doplnit něco málo znalostí o ovečkách, nechť sobě dopřeje film Woodyho Allena „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)“ z roku 1972. Ano, mám na mysli povídku o ovečce Daisy, kterou přebere psychiatr řeckému sedlákovi, opustí rodinu a s ovečkou odletí do Řecka.

Velmi hezký „úkaz“ je v křesťanství „sexuální tabu“, které ve většině případů pojímá kult Ježíše Krista jako hřích nebo smilstvo nejohavnější, ale zároveň není možné si nevšimnout, že sex v případě křesťanství zakořenil v každém detailu kultu a je jeho neoddělitelnou součástí. Ovšem v případě rituálů vypiplaných římsko-katolickou církví až k dokonalosti je třeba zdůraznit, že není sex jako sex. Například smilstvo definuje církev svatá jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů takto: „Tento hřích původně označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení, v současnosti je ale vnímán pouze jako realizování této touhy.“ Tedy v případě, že si představujete byť jen nudnou misionářskou polohu v předmanželském sexu, je vše v pořádku. Jakmile vykonáte na své přítelkyni/příteli soulož, jedná se o zavrženíhodné smilstvo :o). Jak je vidět, páchání smilstva je nejen snadné, ale i slastné. Laskavému čtenáři, jehož všeliké záliby sexuální dovedly až sem na eleferno.cz, jistě netřeba opisovat slasti přijetí Pána za svého spasitele a vykupitele, extatickou touhu po trestu nebo vyjádření svátosti milosti a odpuštění. Onen neviditelný zdrojový kód křesťanské víry a lásky je protkán množstvím sexuálních podobenství až deviací, které v člověku oživují prapůvodní dominantně-submisivní rovinu vztahů v jejich ryzí animální podobě.

Navzdory mnoha protivenstvím, které kult Ježíše Krista člověku klade do jeho životní cesty, vřele doporučuji ctěné pozornosti zdejších Pánů dívky, jimž byla dopřána tvrdá katolická výchova. Osobně znám jeden příběh přímo od mé kamarádky. Tato dívka „jemných mravů“ z přísně bigotního katolického prostředí odešla do většího města studovat vysokou školu a nahromaděný přetlak její smyslné žádosti vyústil v nevšední zážitek. Řízením osudu se dostala do rukou latexového šílence, který ji dopřál velmi neortodoxní start do sexuálního života. Ve svém doupěti ji oblékl jako jeptišku, přivázal ji na kříž a okolo zapálil v kruhu spoustu svíček. Pak se oblékl do černého latexového oblečku s maskou a mezi kabalistickými proslovy na ní postupně rozřezal uniformu jeptišky a namaloval ji na kůži králičí krví různé hebrejské znaky, jimž přisuzoval zvláštní význam. Následně jí zmrskal nejdřív důtkami z koňských žíní, pak rákoskou a na pranýři ji rituálně odpanil. Jak říká klasik – „odpíraného chleba největší krajíc“. Neméně důležité však je, že na mou kamarádku má tento zážitek veskrze pozitivní vliv až doteď. Otevřel jí dveře do oblasti, která pro ni byla do té doby tabu a mohu-li osobně podotknout, udělala od tehdy vskutku velké pokroky v oblasti tvrdého otroctví, takže z ní cosi specificky dráždivého dnes vyzařuje na dálku, akorát, že dnes už tomu „lépe“ rozumí :o).

Obdobný „životní cyklus“ vývoje preferencí bylo lze odjakživa pozorovat u evropských šlechtických rodů, jejichž příslušníci přicházeli do kontaktu s výkonem práva církevního i světského. Tito průkopníci byvše prakticky neomezeni ve svých možnostech co se týká iniciačních technik, rituálů a přísunu materiálu z řad svých poddaných zanechali pro budoucí generace jedinečný odkaz – jakési zrcadlo moci inspirované činností a rituály církve svaté v podobě BDSM. Komu koluje v žilách alespoň trochu modré krve, ví, o čem hovořím. Nenormální je naopak postoj římsko-katolické církve, kam vstupují adepti „neposkvrnění sexuální zkušeností“, kteří se vzdají rozkoší vezdejších a uzavřou se do celibátu. Celý život pak spíše zápasí se svou přirozeností, vymítají ďábla a jeho skutky vidí i tam, kde ničeho není. O obludné výši a rozsahu deviací v řadách klerikálů ve srovnání s běžnou populací nemá smysl polemizovat – je to jen další důkaz o přítomnosti sexu v samé podstatě tohoto kultu.

Přítomnost chtíče chápe církev svatá jako posedlost nečistým duchem, jako důkaz, že do člověka vstupuje sám ďábel. Kdo má zájem se vzdělat v oblasti vymítání ďábla, tomu doporučuji jít přímo ke zdroji a začíst se do knihy „Kladivo na čarodějnice – Malleus Malefficarum“. Ovšem mám na mysli nedávnou edici původního vydání obsahující věrný překlad Jitky Lenkové ve vší syrovosti oné doby, i když nelze nevzpomenout nezapomenutelný slovní doprovod Václava Lohniského ve stejnojmenném českém filmu. V úvodu knihy je následující preambule, která leccos napoví:

Kladivo na čarodějnictví,

čarodějnice a jejich kacířství kopí hubící, z různých autorů složené a do čtyř svazku správně rozdělené.

Z nichž první dva se nehmotností ďáblů zabývají, šálením jejich vidin, pověrečnými čarodějnickými obřady, příšernými s nimi spojenými shromážděními, nakonec i přesným vyšetřováním tohoto moru a jsou ukončeny jeho trestáním. Třetí se zabývá způsoby vymítání ďáblů a zapuzováním kouzelnického čarodějnictví z Krista od věřících. Čtvrtý zajisté obsahuje umění, jak učit, žehnat a vymítat.

Vydání nejnovější, bezmezně lží uvnitř zbavené, čímžto k útěku ďáblů přispívající a umění vymítání ucelující.

Muž či žena, v nichž by byl duch věštecký nebo jasnovidecký, musejí zemřít smrtí (Bible, 3. Mojžíšova, kap. 20).

Vydáno v Lyonu Claudiem Bourgeatem pod znamením Merkura galského.

1669

S KRÁLOVSKÝM SVOLENÍM

Je až úsměvné, kolik nařčení z obcování s ďáblem de facto přesně popisuje chování samotné církve svaté a mrazí při pomyšlení, kolik lidí muselo ve jménu kladiva na čarodějnice zemřít. No, někdy holt nestačí pouze podobenství, ale je nutno použít sílu, že ano. Zmínka o věštcích či jasnovidcích a nutnosti je zabíjet proto zvlášť vyniká v kontrastu s mnoha svatými, kteří měli sami bludy, pardon – vidění :o). Forenzní antropologie zkoumala např. nedávno ostatky jedné svaté odněkud z Rumunska, na jejíž počest před několika sty lety vznikl na onom místě klášter a samostatný řád jeptišek, přičemž zjistila u oné svaté tzv. francouzskou nemoc neboli syphilis. V posledním terciárním stádiu syphilidy nastává současně s odpadnutím nosu a měknutí lebky progresivní paralýza, kdy nemoc člověku rozežere mozek zaživa. Nebožačka, než skonala, dramaticky změnila své chování, nezřídka klela nejdrsnějším myslitelným způsobem, což prokládala megalomanií a paranoiou, kdy vzápětí měla vidění Panenky Marie. Dlužno podotknout, že v drtivé většině se nákaza přenáší pohlavní cestou, což u někoho, kdo byl po smrti prohlášen svatým, minimálně udiví.

Je-li ctnost výsledkem dlouhodobého vyzrávání charakteru, zaslouží úctu. Je-li ovšem ctnost vlastnost, která do člověka vstoupí poté, co si oblékne kněžskou sutanu, jedná se jen o potlačovaný chtíč dotyčného, který za ctností maskuje svou zvrhlost vykazující znaky tu submisivity, tu fetišismu či homosexuální pedofilie. To, že křesťanství leckdy popírá samo sebe, je známá věc. Řady uctívačů Krista se však vždy spolehlivě sešikují ve svatém boji, když někde vycítí použití podobných praktik, jaké znají z bible nebo z dob působení svaté inkvizice. Celý život je provází snaha zbavit se strachu ze smrti, v němž je církev udržuje, a snaha odčinit své hříchy, za něž je považováno již potlačování vlastní přirozenosti. Ze všeho nejvíc však kristovce dopaluje fakt, že jiní mohou dojít životní moudrosti i bez obracení na víru, šíření evangelia a doživotního dobrovolného otroctví, na němž je praktikování víry založeno a přitom vesele „smilnit“ aniž by je stihla nějaká temná kletba Tovaryšstva Ježíšova. Důkazem je kniha „Příběh O“, která u normálních lidí zaujímá v knihovně podobné místo jako bible u těch, co se zmanifestovali ve jménu Ježíše Krista. Ctěné pozornosti doporučuji recenzi Matěje Turka, který Příběh O přeložil do češtiny. Jedná se o text zachráněný z cashe, který se nachází zde.

Je zajímavé, že v původních a tradičních pohanských náboženstvích obvykle pojetí viny nebo hříchu odráželo dobovou morálku i specifické náboženské požadavky. Moderní Pohané a ne-Pohané se hlásí ke svobodné a aktivní snaze činit dobro bližním i sobě samému a nikomu neškodit, pojem hříchu v rigidním křesťanském pojetí neuznávají. Toto pojetí morálky je blízké jak moderním teologickým i humanistickým směrům, tak důrazům v původním Ježíšově učení. A to je velmi důležitý poznatek. Křesťanství samo o sobě tak nenormální není, nenormální je forma, kterou vytvořila církev svatá v čele s katolickou frakcí. Sice se bude každý kristovec bít v prsa, jak je víra v Ježíše Krista individuální atd. atd. (mimochodem dnes existuje na 3000 odnoží těchto náboženských sekt), ale když půjde do tuhého, sešikují se okolo Vatikánu, kde sídlí v přepychu papež – hlava římsko-katolické církve, tož asi tak :o). Pravé kristovce dnes naleznete max. na Filipínách, kde se u příležitosti Velikonoc demonstrativně bičují do krve a nechávají se pozorováni davem krvežíznivých turistů zaživa ukřižovat na kopci.

K čemu jsou všechny tyto postřehy dobré ?

Inu, obsahují inspiraci ve formě skvostných rituálů a iniciačních obřadů, z nichž dodnes čerpají opravdoví znalci již 21 století :o). Není od věci si připomenout několik pikantností, kterými náš nejen sexuální život obohacují rigidní postoje ŘKC:

Jestli to nevíte, podle kristovců je každý zatížen prvotním hříchem již v okamžiku početí a z tohoto hříchu se lze očistit pouze rituálním očistcem zvaným křest – nejlépe již v kojeneckém věku, aby dostal dotyčný cejch ještě dřív, než z toho bude mít rozum a jeho duše byla přislíbena Ježíši Kristu.

Co se týká sexu, tento doporučuje církev svatá vykonávat pouze za účelem plození. Vše ostatní je ohavné smilstvo :o). Vzniklo-li současné lidstvo z Adama a Evy, tak by mě osobně zajímalo, jak tento neposkvrněný styk vyjmout ze všeho, co zavání smilstvem. Vznikla-li Eva z Adamova žebra, nejedná se ani o incest jako o soulož s vlastním genově upraveným klonem. Následnou replikací podle tohoto učení vznikli všichni naši předci. No raději to nebudeme domýšlet do detailů, protože Adam měl s Evou syny Kaina, Ábela a Šeta. Jestliže tou dobou byla dle kristovců na světě jedinou ženou Eva, asi jim nezbylo, než aby se o ní s Adamem podělili. Tady zřejmě někdy vzniklo bukake :o).

Díky ŘKC je dnes také tak populární anální styk. Tato praktika umožnila smilnit růžolícím dívkám i ctnostným mladým ženám a zároveň vejít v pouto manželské jako cudné panny.

Nezavrhujme tedy křesťanství pro jeho upjatou prudérnost. Naopak si važme řehole a resorpce chtíče generací mnichů, kněží a jeptišek do praktických základů samotné oblasti BDSM. Svět uměle pozitivní křesťanské lásky mohl vzniknout a existovat pouze tehdy, pokud byl živen chtíčem a sexualitou prostého lidu i aristokracie. Je to sice nenormální postoj, ale chcete-li s někým manipulovat, obraťte smysl věcí naruby a úspěch je zaručen :o).

Závěr, který mi z výše uvedeného vyplývá, je, že BDSM je naprosto normální a i když to na první pohled nevypadá, má silnou oporu v miliardě více méně organizovaných vyznavačů kultu Ježíše Krista.

Chcete-li mít pojem o tom, co je úchylné, doporučuji knihu Diagnóza deviant nebo si alespoň v rychlosti pročtěte nejzajímavějších 50 úchylek na webu maxim.cz, katolíci mohou pokračovat zde. Nedá mi, abych několik nejzásadnějších úchylek necitoval:

Katagelofilie
Katagelofil se vzruší, když ho někdo zesměšňuje.

Chremastistofilie
Člověk postižený touto úchylkou se vzruší, je-li okraden.

Censtrokrefilie
Censtrokrefil se nemůže zbavit touhy tisknout šourek na skleněnou tabuli – například na výlohu obchodu nebo okénko projíždějícího auta. Vytvářejí se tak dvě chlupatá kola.

Folikulismus
K uspokojení dochází při sledování žen, které nafukují nebo mačkají gumové balonky, pinkají si s nimi nebo na nich sedí.

Canis in labro
Praktika, která spočívá v zastrkování varlat do análního otvoru dívky. Téhle činnosti se tak prý říká proto, že je stejně obtížná jako udržet psa při koupání ve vaně.

Nauseofilie
Poněkud nechutná a také potenciálně nebezpečná praktika. Žena při ní spolkne jeden konec dlouhé a tenké kůžičky ze slaniny, přičemž druhý konec drží v ruce. Kůžičku si pak z krku pomalu vytahuje. To způsobuje dávení a současně i silné stahování poševního svalstva.

Kakorrhafilie
Úchylka, při níž se osoba sexuálně vzrušuje vlastním sexuálním neúspěchem.

Knissofilie
Vzrušování se silně aromatickými látkami, zejména kadidlem/františkem, které se zapaluje na římskokatolických bohoslužbách nebo o vánočních svátcích.

Velvetismus
Dospělí muži se ukájejí tím, že se převlékají za postavičky z pohádek a kreslených seriálů. Úchylka se rovněž vztahuje na vyhledávání chlupatých hraček vhodných k „mazlení“ genitálií.

Hentai
Hentai je japonské kreslené porno. Dívky se srnčíma očima a až nemožně velkým poprsím souloží s roboty, démony a dalšími bytostmi, které byste nechtěli potkat ani ve zlém snu.

Contunderismus
Specializovaná kategorie pro ty, kdo se rádi dívají, jak ženy ve vysokých podpatcích rozdupávají malé hlodavce. Ostatní se mohou obrátit na ochránce zvířat.

Skutečnou raritou mezi úchylkami je však Matsutake. Jak již název sám napovídá, jedná se o znaleckou záležitost z Japonska. Matsutake se provozuje tak, že japonské mladé dívky se oblečou do školního stejnokroje a dostaví se brzy ráno na zastávku MHD, kde se obvykle Matsutake provozuje. Taková zastávka se vyznačuje tím, že v její blízkosti postávají businessmani a pozorují, kterak se malá holčička ve školní uniformě přikrčí v rohu prosklené zastávky, vyhrne si sukýnku a před zraky přihlížejících se vyčůrá. Tak to je Matsutake :o).

Teď je jen na Vás, zda se rozhodnete strávit život v motlitbách a nebudete váhat vyloupnout své oko či utnout svůj oud, pohoršuje-li Vás chtíč nebo se budete věnovat smilnění bez hranic a pak, jestli mají katolíci pravdu, Vás místo svatého Petra přivítá před bránou pekelnou černý pes, jemuž budou olizovat řiť plameny Geheny :o) / tedy Amen s Vámi.

 


od editorky: Věřím, že Torm ani Aleff nebudou mít námitky, když k tomuto textu povolím diskusi. Tady je: {mos_sb_discuss:13} Diskutujte slušně.

 

Lz.

 

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 190 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 190

Kalendář

červen 2017
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
červenec 2017
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
29 čen 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
05 čec 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
06 čec 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
12 čec 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
13 čec 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
02244974
Statistik created: 2017-06-29T00:31:16+02:00