Menu
Spokojeni?
Jeden text, který se vzpíral zveřejnění už na Elefernu mám. Toto je záležitost podobného rázu, nepříliš tématická, možná ale někoho osloví a někomu pomůže. Na titulku ho dávat nebudu.
Od té doby, co jsem prodal Opel Campo, nerad řídím velká auta. Velké auto obvykle znamená i víc lidí v něm a víc lidí najednou je taky víc problémů najednou. Ráno mi ale zdechlo moje auto (jednou ho do té Jizery hodím) a vzhledem k tomu, že dětičky trvaly na večerní přepravě na mejdan / z mejdanu spolu s tlupou kamarádů, půjčil jsem si v práci Caravellu. Tu koncernovou, nikoliv tu lítací ...
Mejdlo mělo skončit v půl dvanácté. Chodit spát na dvě hodiny nestojí za to, tím spíš, když venku sype sníh a nedá se předem určit, zda šikovní hoši v oranžových kravách silnici protáhnou a posypou, jenom protáhnou nebo jestli se na ni vykašlou kvůli tahům s vyšším pořadím údržby. Shrnul jsem tedy radši ze stolu papíry do práce a pustil jsem se do vývojaření hraček souběžně s tím, že jak mi bude tuhnout epoxyd, budu dohánět hořáky pro nemocnici. Lenka takticky zmizela z domu s tím, že přespí u Psa a Kočky, ať dětičky nakrmím a zkontroluju, zda se na mejdle moc neožraly. V prázdném domě šla práce docela dobře od ruky a najednou bylo půl. Hodil jsem na sebe větrovku a po jazyky zatažené silnici jsem se prohrabával dolů z kopce do toho hnízda úchylů v Podkrkonoší.
Mejdlo skončilo kousek po dvanácté. Dětičky se vyhrnuly na ulici a ty moje v počtu devíti kusů se mi nahrnuly do auta. Třikrát odpovídám "ahoj", čtyřikrát "dobrý večer, slečno", jednou pro ty dvě moje vlastní "ne, k jídlu nic doma není" a ptám se, koho mám kam dovézt. "Nikoho nikam, tati, jedeme ještě k nám", odpovídá naprosto samozřejmě syn. No, koneckonců, proč ne, barák je prázdný a dětičky jsou už docela velké. Řadím za jedna a notně přetížený mikrobus se prokusuje jazyky zpátky na kopec. Stopy, které jsem nechal cestou dolů vítr zarovnal dohladka, v noci to vypadá na pěknou futeř. Je mi jasné, že ta squadra bude nocovat u nás a radši si zjišťuju, jestli o tom vědí rodiče.
Doma se rozlezli po pokojích jako chvostoskoci, když jim obrátíte kámen. Nějakým záhadným způsobem zmizely všechny vinné skleničky a zbytky slaných tyčinek, které Lenka drží ve skleněné dóze. Soudě podle cinkajících tašek, žízeň mít nebudou a k nechtěným otěhotněním snad taky nedojde. Chvíli jsem poseděl v obýváku s otráveným kocourem (nemá rád návštěvy) a protože spát se nechtělo, zhasnul jsem a zalezl zpátky do dílny. Zalévačka krásně vytvrdla bez bublinek a véčko už čekalo jen na vyleštění. Vyloupnul jsem ho z formy a usadil do svěráku, aby vychladlo od reakčního tepla. Abych se neflákal, začal jsem si na rádélko rozměřovat místo pro zdířku, když jsem v zátylku ucítil pohled. Otočil jsem se.
Stála ve dveřích a oči jí samy přejížděly ze mne na rozebranou kompresní hlavu od mammografu s vyklopenou bucky clonou, véčko ve svěráku, Lenčin rozebraný vibrátor, hromádku rádélek, specula a haldu řemínků a řetízků s karabinkami, čekající na roztřídění zpátky do kufru. Ty oči svítily. Ve vzduchu se zhmotnil průšvih a pohodlně se uvelebil v očekávání příležitosti.
"Proč nespíš, Báro ?"
Neodpověděla, místo toho se zeptala: "Je to to, co si myslím?"
"To, záleží na tom, co si myslíš, že to je..."
"Pomůcky na sadomaso ... Tak ona je to pravda, co se říká ..." Průšvih si zálibně zamnul přední pazoury a nedočkavě si poposednul.
Být jinak naladěný, asi bych to dlouhovlasé mládě zahnal někam spát a sám se někde jinde pro jistotu zamknul, nicméně v daném okamžiku mi společnost přišla docela vhod a tak jsem přikývnul. "Nevím sice, co se říká, ale pravda to je - teda až na tuhle věc, to je kus nemocnice, momentálně nefunkční." Zatraceně, holka, já tam ty tenzometry snad rychle dopájím zpátky, hezčí prsa na vyzkoušení budu těžko hledat...
"To je takovej ten rentgen na prsa, že ?"
"Jen kompresní hlava od něj, má rozbité posouvání."
"Bolí to ?"
"To by právě nemělo, teda nijak moc silně. Ale pro doktora je to tím lepší, čím víc se ten prs zmáčkne, pak jsou lepší snímky."
Ty oči jí svítily čím dál, tím víc. Bylo mi jasné, že zpátky už to nepůjde. Zapnul jsem Lenčin počítač, nechal naběhnout Eleferno a přilogoval jsem se na sebe. "Nebudeme si nic nakecávat. Projdi si tenhle web, celý nezvládneš, je toho tam spousta, ale zkus nakouknout všude - hlavně se koukni do galérie na obrázky. Kdykoliv se můžeš sebrat a jít spát. Já ještě něco dodělám."
Periferním viděním jsem viděl, jak prolézá galérii, subinec, dílnu, zdraví, pak se začetla do reportů, ale nepoznal jsem, do kterého. Prudce zvedla hlavu.
"Ten sklep ... ten je tady ?"
"Přímo pod tebou."
"A... a mohla bych se tam podívat ?" Průšvih radostně poskočil a zatleskal pazoury.
"Víš to určitě ?"
Nechápavě se na mne podívala. "Co, jako ?"
"Víš určitě, že se chceš podívat k úchylům do sklepa ?"
Sklopila oči. "Já věřím, že se mi nic nestane. Ono... ono je to ... vzrušující." Průšvih obdivně zatleskal a kdyby mohl, hvízdnul by.
"Hele, Báro, zeptám se blbě, ale radši dřív - nejsi už panna, viď ?"
Pod jejím pohledem jsem si připadal jak dokonalý blbec, křížený s dinosaurem. "O dost dýl, než si myslíte."
"Hele, to, že pamatuju Lennona živýho ještě neznamená, že na mně rostou přesličky a část se jich už začíná měnit v uhlí. Dobrá ... Víš co, úchylové si převážně tykají. Já sem Milan."
"Vím..."
Sklep jsem radši zamknul zevnitř, dokrmovat průšviha ještě nenadálou asistencí vlastních dětiček by už bylo příliš.