Menu
Spokojeni?
Nad čím přemýšlíte když čekáte na svého Pána? Jak se cítíte když jste v jeho moci? I cesta domů může být zajímavá.
Park, třetí lavička. Park, třetí lavička... Jednoduché přece. A přitom to může být složité...
Přicházím k lavičce na které máme dohodnutý sraz, nebo spíš, kde mám přikázáno čekat. Nikdo kolem není. Sednu si doprostřed lavičky, nohy ksobě, celá chodidla na zemi, ruce spojené za hlavou, rovná záda a pohled přímo před sebe. Snažím se sedět přesně podle Tvých pokynů, ale tak nějak tuším že se nějaká chyba najde. Zírám před sebe a čekám na Tvůj příchod. Jak dlouho Ti to bude trvat? Přemýšlím o tom, že jsi se určitě připlížil, stojíš za mnou a sleduješ mě. Hned na to se okřikuji abych nemyslela na takové hlouposti, ale stejně jsem napjatá co se bude dít. Slyším kroky, neopovažuji se otočit hlavu ani oči, jen překontroluji svoji pozici abys byl spokojený. Kroky jsou už jen pár metrů ode mě a já slyším že jsou to dva lidi. Za chvíli si díky perifernímu vidění uvědomím, že jsou to dva naprosto cizí lidé. Nevadí. Hrdě sedím jak mám nakázáno. Mám ráda když rozveselím ostatní. Ti dva si třeba budou mít chvíli o čem povídat, ale já už je nikdy neuvidím. Slyším že přichází někdo další. Jsi to Ty. Nevidím tě, ale kdo jiný by ke mě přicházel zezadu abych ho neviděla? Stojíš za mnou.
Chytíš mě za vlasy a trhneš mi hlavou do zadu. „Už tě nebaví čekání?“ řekneš milým až starostlivým hlasem. „Ani ne, Pane“ řeknu.
Asi příliš potichu protože odpovíš „Co ? Neslyšel jsem. Mluv zřetelně!“
„Nebaví mě čekání, Pane“ řeknu důrazně.
„Tak dámu nebaví čekat? Myslel jsem že máš radost zúkolů které ti zadávám.“ Významně se odmlčíš.
„Ano Pane, mám ráda úkoly od vás. Odpovídala jsem jen pravdivě na Vaši otázku. Začínaly mě už bolet záda.“ Pustíš mi hlavu a sedneš si vedle mne. „Tebe bolí záda? A myslíš si že ti kvůli tomu odpustím, že si neseděla rovně když jsem přišel?“ prohodíš téměř dobrácky.
„Ne pane, to si nemyslím“ A hlavou mi proběhne jakou to asi bude mít dohru.
„Něco jsem asi přeslechl, holčičko, ne? „ Nakloníš se ke mně se zlým pohledem.
„Pane, omlouvám se ale nevím co máte na mysli“ řeknu tiše a snažím si vzpomenout co kdy mám a nemám říkat. Stačila by mi sekunda navíc ale vzpomněla jsem si pozdě.
„Pokud uděláš jakoukoli chybu musíš požádat o trest? Zapomněla si?“
„Omlouvám se Pane, zapomněla jsem. Prosím o potrestání.“
„Do teď jsi udělala dva prohřešky, mám i to že jsi odprosila jen jeden počítat za třetí?“ Tvůj hlas zní jak práskání bičem. Zase se mi povedlo něco poťapat.
„Pane omlouvám se, že jsem nebyla ve správné pozici jak jsem měla nakázáno a prosím o potrestání. Zároveň prosím o trest za to, že jsem si o něj dvakrát zapomněla říct.“ Doufám, že teď už jsem všechno řekla správně. Tři prohřešky, začíná to rychle.
„Já se jen ptal. Byl bych ti to odpustil, ale jak chceš. Tři chyby. Půjdeme.“ Nasadíš mi obojek, připneš krátké vodítko a vedeš mě. Jdeme blízko sebe, takže kdo se nesnaží nemůže vodítko vidět.
Zatímco jdeme rekapituluji si vhlavě začátek. Ano mám slíbené tresty, ale pořád jsem nad věcí, pořád je to hra. To co říkám, říkám proto, že mě to baví, ne zobavy před následky. Věřím, že vprůběhu dne dojde ktomu, že se budu usilovně snažit nic nezkazit zobavy předdalší ránou. A těším se na to.
Je mi jasné kam jdeme. Tvůj byt je jen pár bloků daleko a tak jen kladu nohu před nohu a užívám si situaci. Dojdeme na okraj parku. Zastavíš se a otočíš se ke mně. Zkapsy vytáhneš zvláštní tmavé brýle. „Nasaď si je“ řekneš tak, že mě ani nenapadne to neudělat. Když si je nasadím vidím, tedy spíš nevidím, že polštářky přilepené zevnitř nedovolují otevřít oči, jsem tedy ve tmě. „Chyť se mě za loket, povedu tě“ slyším a zároveň mi do dlaně narazí loket. Chytnu se jak jsem to okoukala u slepých. Jdeš pomalu a tak bez problému jdu vedle tebe. Vodítko mi volně plandá od krku. Mám ráda když nevidím a jsem zcela vydána do tvé moci.
Po chvilce chůze, když jsem se přestala orientovat kudy jdeme, se zastavíš. „Vyhrň si tričko“ řekneš. Cože? proběhne mi hlavou nevcházeli jsme do žádné budovy takže jsme na ulici. Na druhou stranu vím, že stejně vždycky udělám všechno co chceš tak proč si přidělávat nepříjemnosti. Vyhrnu si tričko nad prsa. Chytíš mě za ramena, otočíš o čtvrt kruh a opřeš o zeď, kterou jsem měla po pravé straně. „Ruce“ utrousíš. Dávám si ruce za hlavu a vypínám hrudník. „Stůj bez hnutí“ Pohladíš mě jemně přes ňadra bříšky prstů. Potom ohneš prsty pohladíš mě nehty. Vrátíš zpět kbradavkám, které už stihly díky chladnu a situaci ztuhnout. Chytneš mi každou bradavku mezi dva nehty, které máš zabroušené do špiček a začneš mi vytahovat bradavky. Pomalu ale stále dál a dál. Myslím na to že se nesmím hnout, takže poslušně stojím jak si mě postavil. Bolest mi vystřeluje do zad. „Nepohnu se. Vydržím.“ Honí se mi hlavou. Snažím se zhluboka dýchat a upínat pozornost jinam. Potlačím nutkání zmenšit tah vyklenutím hrudníku, ale mám pocit že již o moc víc nevydržím. Pouštíš mě a já ulehčením vydechnu. „Hodná“ pochválíš mě a pohladíš mě po vlasech. Zatetelím se blahem. Nejenom že jsem vydržela bolest ale hlavně jsem potěšila Pána, možná jsem ho i překvapila tím co vydržím a to mi vždy udělá velkou radost. Najednou mi vrazíš prsty do boku. Jsem lechtivá takže vyjeknu a zkroutím se. Hned se vracím o původní pozice ale tuším že porušení příkazu nenapravím.
„Omlouvám se, Pane, že jsem nezůstala jak jsi mě postavil, prosím o potrestání“ vydechnu.
„Pokud si dobře vzpomínám, říkala si že se umíš ovládat když tě někdo lechtá“ řekneš hlasem vyjadřujícím, že máš radost že mi máš co vytknout.
Po chvilce ticha dodám „Překvapil jsi mě...Pane.“
„Já jsem tě překvapil?“ říkáš jak kdyby si nahlas přemýšlel.
„Myslela jsem že už jsi přestal. Kdybych o tom předem věděla, tak bych se nepohnula, Pane“
„Aha, dal jsem ti jediný úkol abys rovně stála, dokonce opřená. Když něco takového řeknu, tak je logické že může být něco co ti to bude ztěžovat, že? Neříkám stůj když chci abys stála, viď?“
„Ne Pane, ale tohle jsem nečekala“
„Ale tys neměla nic čekat měla jsi jen rovně stát, ale asi ani to nezvládáš. Jsi strašně nešikovná, víš to?“
Myslím, že bych měla říct něco jako že si vážím tvojí péče, ale nejde mi to ven zpusy. I to „Pane“ zní vždycky tak ukňouraně. Není to tak jednoduché říct jak jsem si vždycky představovala. „No, další tvoje neposlechnutí. Pamatuj si to.“ Cítím jak mi něco přikládáš na bradavku. Je to nějaký tenký stahovací proužek kovu. Utáhneš to, uděláš to samé i sdruhou bradavkou a vrátíš tričko zpátky kde bylo. Říkám si, že ven to vidět nebude, jen budu mít poněkud zřetelnější bradavky. Vytáhneš z kapsy pouta. Stále stojím srukama nad hlavou a čekám. „Ruce za záda“ Otočím se ktobě zády a nastavím postupně ruce kpřipnutí pout. Slyším známé cvaknutí.
Chytneš mě za vodítko a kolem pasu. Neodcházíme stejným směrem jakým jsme přišli, takže jsme nejspíš byli vnějakém průchodu či na nějakém dvorku. Můžu si to jen domýšlet. Povrch se změnil vtrávník potom v dlažbu a zastavil jsi. Odemkneš a vedeš mě po schodech které tak dobře znám. KTobě domů. Moc dobře vím vkterém koutě stojí rákoska a tuším že dneska na mě vytáhneš i něco co neznám. Miluji na tobě, že máš vždycky v zásobě nějaký nový nápad. Odemykáš dveře od bytu. Užívám si pocit že jsem ve tvých rukou a strach z toho co nastane.Vše co jsem provedla se mi vrátí. A já se těším…
Pokračování bude.