Menu
Spokojeni?
Tak včera mi bylo dvacet. Jmenuju se Milena a někteří mi říkají micinka, tedy mi_cinka. Občas mám cukání dělat ulítlé věci a tohle asi bude další z nich. Před dvěma lety jsem si řekla, že až mi bude dvacet, napíšu o sobě něco, co vědí jen tři lidi na světě. Comming out se tomu říká, že jo ? No, nečekejte žádné péčko, nehodlám se šířit o tom, kde mám G-bod, stačí mi, že to z těch tří vědí dva. Taky žádný necudný fotky nebudou - bydlím na malém městě a nejsem nijak fotogenická. Uf, nejhorší je začít.
Odmala se mi líbily divné věci - z pohádek jsem si vybírala ty, kde jde o nějaké mučení. Přišly mi zajímavější, než ty, kde chudá dívka ku štěstí přišla nebo jak tupý Honza získal vedoucí post. Na půdě bych asi ještě našla sešit s výstřižky, lepila jsem si do něj články a fotky, které mě zaujaly. A zaujímaly mě čím dál, tím divnější věci, alespoň z mého tehdejšího pohledu a pohledu spolužaček, tedy ty si ťukaly nechápavě na čelo. Pak jsem zjistila, že se mi líbí bolest. Náhodou, u doktora, na gyndě. Bralo mě to a jenom jsem měla vítr, že to na mě pozná. No, asi poznal, i když to najevo nedal. Tak jsem si bolest začala dělat sama, s tím, co bylo po ruce, kolíčky na prádlo, kancelářské svorky, tužky ořezané naostro. A pořád mne lákala elektřina. Zkoušela jsem všelijak baterky, ale nestálo to za nic. Zklamání.
Na gymplu jsme jednou měli výpočetní techniku a pan profesor nám ukazoval, jak se hledá googlem. Zadala jsem si mučení a elektřina a do konce hodiny bylo vystaráno. Odpoledne jsem vyrazila ke kámošce, sprostě jsem ji vyhodila od jejího počítače a tiše jsem zírala. Spousta odkazů nestála za nic, ale ty tři nebo čtyři ... Všechno, co jsem měla v hlavě nasypané bez ladu a skladu tu najednou bylo srovnané do poliček a roztříděné. A pojmenované. A špatně dostupné, Mirka mi koukala přes rameno a nechápala. Pár odkazů jsem si poznamenala, abych nezapomněla a druhý den jsem vyrazila přes kopec do Šumperka do inetkavárny. Prolezla jsem ty dva weby zepředu dozadu a v hlavě mi začala klíčit šílená myšlenka, že to chci vyzkoušet. Založila jsem si adresu, napsala dopis a neposlala ho. Napsala jsem další a taky jsem ho neposlala. Dokud jsem všechno brala jako fantazie, bylo to dobrý, ale když se objevila najednou možnost, že bych něco takového mohla prožít, přišel strach z toho, co dělám. S přítulem, prvním v životě, jsem si nějak přestala rozumnět. Párkrát jsem mu nadhodila, že by se mi líbilo, aby třeba na mě přitlačil a ono nic. Zkusila jsem si dát inzerát do seznamky, jen tak na zkoušku. Pár let jsem si přihodila a ty nabídky, co došly mě zas na nějakou dobu vyléčily. No, ale červíček hlodal. Začala jsem si pro sebe ujasňovat, co vlastně chci. Napsala jsem další dopis, člověku, který mi připadal jako nejrozumnější. A poslala jsem ho, i když jsem ho chtěla zase smazat.
Když přišla odpověď, zatrnulo mi. Donutila jsem se ji přečíst a byla jsem docela zklamaná, ať se prý nezlobím, ale jsem moc mladá, to mi ještě nikdo neřekl, kromě tatínka. Bylo tam ještě pár adres, dopis milej, ale studenej. Byla jsem naštvaná, na sebe i na Milkova, já se tu nabízím na stříbrným tácku s mašličkou a on tohle. Napsala jsem na nějaké z těch adres a nic moc, neshodli jsme se. Nebavilo by mne bezpodmínečně poslouchat, v tom mám jasno. Pak mě jednou maminka zavolala k telefonu. Neznámý ženský hlas, hodně nízko posazený a naprosto šílená nabídka - že s Milkovem jedou kolem a jestli to teda ještě chci zkusit. Podlomily se mi kolena. Řekla jsem, že chci. Dostala jsem pár instrukcí, na něco mě napadlo zeptat se a ve sluchátku cvaklo. Zbylou hodinku jsem si střídavě nadávala, že jsem kráva, přehrabávala skříň a prádelník, dávala se do fazóny a malovala se. Ven jsem vylezla na vysokých kramflíčcích a nožičkách z vaty, mít víc času, rozmyslela bych si to a utekla pryč :-)
Auto stálo tam, kde mělo a vedle něj úžasně krásná dlouhovlasá blondýnka. Hrklo ve mně, že je to doopravdy. Torm seděl vevnitř a vypadal úplně obyčejně. Vyšisované džíny, vyšisovaná flanelka, mokasíny. Naproti tomu hodně netuctové brýle a drahé hodinky, v přihrádce spona do kravaty... yuppie. Hezkej mužskej, tak pětatřicátník. Začíná šedivět, proběhlo mi hlavou. No, sekla jsem se, je mu přes čtyřicet, můj tatínek by mohl být klidně jeho mladší brácha, i jistá podoba tu je :-) Nadechla jsem se a do toho auta jsem vlezla. Že jsem se cestou málem počůrala strachy, radši vynechám, hrdinně jsem neutekla, když byla možnost :-) Zatímco jsem lízala Bailyes a zapíjela ho kafetem, Torm vykládal. Klidně, rozvážně. Jako kantor. Měl to srovnaný, kulatý věty, od jednoduchého k složitějšímu. Poslouchala jsem a dívala se na jeho ruce. Na první pohled nic moc, běžné, vymydlené, upravené nehty, snubní prstýnek. Nic, čeho by si člověk všimnul, ale bylo v nich něco provokujícícho. Dostala jsem chuť schovat do nich dlaň, stočenou do packy. Přitom jsem se souběžně snažila srovnat s myšlenkou, jak se proboha při své stydlivosti za plného denního světla vysvleču před dvěma úplně cizími lidma. Nakonec jsem se rozhodla brát to jako návštěvu u doktora. To vysvlečení nakonec nebylo nijak strašný, Gábina mi prostě ukázala, jak na to a Torm mi to usnadnil tím, že jednoduše vypadnul ven. Hrozně se mi líbilo, jak to oba dva berou naprosto přirozeně, Gábina měla na prsou docela ohavný modřiny a když šel Torm kolem, vyloženě něžně a lehounce je pohladil. Dál to šlo ráz na ráz, nějak se mi do paměti nestihlo moc nahrát, co se se mnou všechno dělo :-) Ale bylo to mnohem intenzivnější, než jsem si představovala a mnohem míň nepříjemný, než jsem se bála. Hodně mě to rozdělalo, do mžitků před očima. Vždycky jsem si myslela, že už, už a pořád nic. Vyzkoušeli na mě leccos, ale hrůzu jsem měla snad jen z jedné elektrody, myslela jsem, že něco takového se do mě nikdy nemůže vejít. Vešlo :-) I ten orgasmus mi nakonec povolili. Úplně groggy jsem se odpotácela do sprchy a pak se přitulila ke Gábině. Vůbec jsem nevěřila tomu, co se se mnou dělo. Vyptávala jsem se ještě po cestě domů a následoval týden tak trochu s hlavou v oblacích. Stoupla jsem ve svých očích v ceně :-)
Ten další týden už tak lítací nebyl. Z ničeho nic jsem si začala uvědomovat, že i když přítul je príma, fajn a ze zlata, nějak je to s ním čím dál, tím stejnější. A potmě. Když jsem se ho optala, jestli si nezapálíme svíčku, vytřeštil oči. Když jsem ho zkusila svést v lese, vytřeštil oči. Když jsem ho zkoušela navést na nějaké tématické stránky, vytřeštil oči. Když jsem mu řekla, že bych ráda, aby na mě byl občas surovější, zalily se mu nejdřív oči slzama a pak mi vysvětlil, že jsem zkažená a deviant a vůbec... Ještě nějakou dobu to připomínalo trápení zvířat. Pak jsme se dohodli, že dál už ne.
Stávající přítul je v pořadí druhý. Moc jsem toho nevystřídala. S Tormem jsou nejlepší kamarádi, i když ze začátku na jeho existenci koukal moc nepřívětivě. Teď ho má za staršího bráchu, někdy si myslím, že ho má radši, nežli mě :-) Na koleji je to výrazně lepší, než doma na maloměstě a taky snad budu mít víc času na jeden svůj oblíbený server.
Odmala se mi líbily divné věci - z pohádek jsem si vybírala ty, kde jde o nějaké mučení. Přišly mi zajímavější, než ty, kde chudá dívka ku štěstí přišla nebo jak tupý Honza získal vedoucí post. Na půdě bych asi ještě našla sešit s výstřižky, lepila jsem si do něj články a fotky, které mě zaujaly. A zaujímaly mě čím dál, tím divnější věci, alespoň z mého tehdejšího pohledu a pohledu spolužaček, tedy ty si ťukaly nechápavě na čelo. Pak jsem zjistila, že se mi líbí bolest. Náhodou, u doktora, na gyndě. Bralo mě to a jenom jsem měla vítr, že to na mě pozná. No, asi poznal, i když to najevo nedal. Tak jsem si bolest začala dělat sama, s tím, co bylo po ruce, kolíčky na prádlo, kancelářské svorky, tužky ořezané naostro. A pořád mne lákala elektřina. Zkoušela jsem všelijak baterky, ale nestálo to za nic. Zklamání.
Na gymplu jsme jednou měli výpočetní techniku a pan profesor nám ukazoval, jak se hledá googlem. Zadala jsem si mučení a elektřina a do konce hodiny bylo vystaráno. Odpoledne jsem vyrazila ke kámošce, sprostě jsem ji vyhodila od jejího počítače a tiše jsem zírala. Spousta odkazů nestála za nic, ale ty tři nebo čtyři ... Všechno, co jsem měla v hlavě nasypané bez ladu a skladu tu najednou bylo srovnané do poliček a roztříděné. A pojmenované. A špatně dostupné, Mirka mi koukala přes rameno a nechápala. Pár odkazů jsem si poznamenala, abych nezapomněla a druhý den jsem vyrazila přes kopec do Šumperka do inetkavárny. Prolezla jsem ty dva weby zepředu dozadu a v hlavě mi začala klíčit šílená myšlenka, že to chci vyzkoušet. Založila jsem si adresu, napsala dopis a neposlala ho. Napsala jsem další a taky jsem ho neposlala. Dokud jsem všechno brala jako fantazie, bylo to dobrý, ale když se objevila najednou možnost, že bych něco takového mohla prožít, přišel strach z toho, co dělám. S přítulem, prvním v životě, jsem si nějak přestala rozumnět. Párkrát jsem mu nadhodila, že by se mi líbilo, aby třeba na mě přitlačil a ono nic. Zkusila jsem si dát inzerát do seznamky, jen tak na zkoušku. Pár let jsem si přihodila a ty nabídky, co došly mě zas na nějakou dobu vyléčily. No, ale červíček hlodal. Začala jsem si pro sebe ujasňovat, co vlastně chci. Napsala jsem další dopis, člověku, který mi připadal jako nejrozumnější. A poslala jsem ho, i když jsem ho chtěla zase smazat.
Když přišla odpověď, zatrnulo mi. Donutila jsem se ji přečíst a byla jsem docela zklamaná, ať se prý nezlobím, ale jsem moc mladá, to mi ještě nikdo neřekl, kromě tatínka. Bylo tam ještě pár adres, dopis milej, ale studenej. Byla jsem naštvaná, na sebe i na Milkova, já se tu nabízím na stříbrným tácku s mašličkou a on tohle. Napsala jsem na nějaké z těch adres a nic moc, neshodli jsme se. Nebavilo by mne bezpodmínečně poslouchat, v tom mám jasno. Pak mě jednou maminka zavolala k telefonu. Neznámý ženský hlas, hodně nízko posazený a naprosto šílená nabídka - že s Milkovem jedou kolem a jestli to teda ještě chci zkusit. Podlomily se mi kolena. Řekla jsem, že chci. Dostala jsem pár instrukcí, na něco mě napadlo zeptat se a ve sluchátku cvaklo. Zbylou hodinku jsem si střídavě nadávala, že jsem kráva, přehrabávala skříň a prádelník, dávala se do fazóny a malovala se. Ven jsem vylezla na vysokých kramflíčcích a nožičkách z vaty, mít víc času, rozmyslela bych si to a utekla pryč :-)
Auto stálo tam, kde mělo a vedle něj úžasně krásná dlouhovlasá blondýnka. Hrklo ve mně, že je to doopravdy. Torm seděl vevnitř a vypadal úplně obyčejně. Vyšisované džíny, vyšisovaná flanelka, mokasíny. Naproti tomu hodně netuctové brýle a drahé hodinky, v přihrádce spona do kravaty... yuppie. Hezkej mužskej, tak pětatřicátník. Začíná šedivět, proběhlo mi hlavou. No, sekla jsem se, je mu přes čtyřicet, můj tatínek by mohl být klidně jeho mladší brácha, i jistá podoba tu je :-) Nadechla jsem se a do toho auta jsem vlezla. Že jsem se cestou málem počůrala strachy, radši vynechám, hrdinně jsem neutekla, když byla možnost :-) Zatímco jsem lízala Bailyes a zapíjela ho kafetem, Torm vykládal. Klidně, rozvážně. Jako kantor. Měl to srovnaný, kulatý věty, od jednoduchého k složitějšímu. Poslouchala jsem a dívala se na jeho ruce. Na první pohled nic moc, běžné, vymydlené, upravené nehty, snubní prstýnek. Nic, čeho by si člověk všimnul, ale bylo v nich něco provokujícícho. Dostala jsem chuť schovat do nich dlaň, stočenou do packy. Přitom jsem se souběžně snažila srovnat s myšlenkou, jak se proboha při své stydlivosti za plného denního světla vysvleču před dvěma úplně cizími lidma. Nakonec jsem se rozhodla brát to jako návštěvu u doktora. To vysvlečení nakonec nebylo nijak strašný, Gábina mi prostě ukázala, jak na to a Torm mi to usnadnil tím, že jednoduše vypadnul ven. Hrozně se mi líbilo, jak to oba dva berou naprosto přirozeně, Gábina měla na prsou docela ohavný modřiny a když šel Torm kolem, vyloženě něžně a lehounce je pohladil. Dál to šlo ráz na ráz, nějak se mi do paměti nestihlo moc nahrát, co se se mnou všechno dělo :-) Ale bylo to mnohem intenzivnější, než jsem si představovala a mnohem míň nepříjemný, než jsem se bála. Hodně mě to rozdělalo, do mžitků před očima. Vždycky jsem si myslela, že už, už a pořád nic. Vyzkoušeli na mě leccos, ale hrůzu jsem měla snad jen z jedné elektrody, myslela jsem, že něco takového se do mě nikdy nemůže vejít. Vešlo :-) I ten orgasmus mi nakonec povolili. Úplně groggy jsem se odpotácela do sprchy a pak se přitulila ke Gábině. Vůbec jsem nevěřila tomu, co se se mnou dělo. Vyptávala jsem se ještě po cestě domů a následoval týden tak trochu s hlavou v oblacích. Stoupla jsem ve svých očích v ceně :-)
Ten další týden už tak lítací nebyl. Z ničeho nic jsem si začala uvědomovat, že i když přítul je príma, fajn a ze zlata, nějak je to s ním čím dál, tím stejnější. A potmě. Když jsem se ho optala, jestli si nezapálíme svíčku, vytřeštil oči. Když jsem ho zkusila svést v lese, vytřeštil oči. Když jsem ho zkoušela navést na nějaké tématické stránky, vytřeštil oči. Když jsem mu řekla, že bych ráda, aby na mě byl občas surovější, zalily se mu nejdřív oči slzama a pak mi vysvětlil, že jsem zkažená a deviant a vůbec... Ještě nějakou dobu to připomínalo trápení zvířat. Pak jsme se dohodli, že dál už ne.
Stávající přítul je v pořadí druhý. Moc jsem toho nevystřídala. S Tormem jsou nejlepší kamarádi, i když ze začátku na jeho existenci koukal moc nepřívětivě. Teď ho má za staršího bráchu, někdy si myslím, že ho má radši, nežli mě :-) Na koleji je to výrazně lepší, než doma na maloměstě a taky snad budu mít víc času na jeden svůj oblíbený server.