Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Se vzpomínkama to není jednoduché, i když tahle má reálnou příčinu a vrací se mi touhle dobou každým rokem - důvod najdete na konci článku.

Jak mám ráda anatomii, tak nerada pitvám. Hnedle od první pitvy se to za mnou táhne, on formalín vlastně nijak strašlivě nesmrdí, alespoň na první čuchnutí. Ale smrdí strašně vytrvale, zažere se do všeho, do šatů, do prádla, do vlasů, snad i do kůže, člověk má pocit, že i ten uzenáč z Lahůdek smrdí pitevnou. K tomu to vedro. Vylézám na rozpálenou ulici před anatomický ústav a šmátrám v kabelce pro cigáro, to, co mám v ústech, na patře a v nose prostě musím přerazit. Na to, že je večer je vzduch žhavý a nehybný. Cigáro nepomáhá. Potřebovala bych skočit na kolej alespoň pro nějaké míň načichlé šaty, ale nestíhám, letadlo z Moskvy je už jistě ve vzduchu a na letiště to mám přes půl Prahy. Řidičák sice už nějaký rok mám, ale naježděno nula nic, tatínek mi rodinnou stodesítku půjčil vlastně jen kvůli Tormíkovi. Během týdne jsem sice po večerech cvičila vyhýbání se tramvajím a jízdu po dláždění, ale v těch horách, co odmala žiju se člověk naučí spíš jezdit po sněhu, prohazovat závěje na silnici a dávat liškám dobrou noc. Odemykám autíčko a z něj se na mne valí další vlna žhavého vzduchu, ještě teplejší, než vyhřátá ulice. Pálí sedačka, pálí volant. Proč do toho auta dávali tolik kontrolek, tolik jich Trabant neměl. To má problikávat, když šlápnu na brzdu ? Že já tátovi nekoukala víc pod ruce. No, popojedem. 
Po Lenince to už švihám celkem zostra, čas tlačí, provoz veškerý žádný, až, sakra, na ten žlutobílý žigulík. "Vaše doklady a doklady od vozidla, slečno řidičko ..." Vy jste mi tu chyběli, soudruzi ... Ano, šedesát v uzavřené osadě jsem určitě nejela, ano jsem si toho vědoma, jistě, s napomenutím souhlasím. Soukám se do auta a říkám si, že smrdět formalínem tak, že i esenbák krčí nos má své výhody. Už na kladenské výpadovce vidím, jak se přes silnici snáší letadlo, ale v šeru nevidím na ocas, Tormík by to poznal podle typu, já jenom hádám. Ale Iljušin to není, ten má čtyři motory a tohle éro má jen tři a není tak veliký, spíš vysoký. Rychle se přesmykám přes nadjezd a stavím škodovku na parkoviště. Na příletech bliká SU143, ty světýlka na tabuli snad vzali z embéčka z blinkrů. Vybíhám nahoru na vyhlídkovou terasu, k letadlu akorát přijíždí schůdky. Tamhle je Tormík, ježíšmarjá, ten je hubenej. S velikou škatulí v jedné ruce a s kufříkem v druhé vykračuje k průchodu, kolem tlupa lidí v teplákových soupravách s ohromnými taškami, to je krása :-) Sbíhám do příletové haly s pauzičkou na dámách, zkouším si na obličej namalovat krásku, ale nějak to nejde, připadám si spíš jak kadáver. Rozhodně se tak i cítím, Lybar nebere. Tormík vylézá z celního prostoru a voní, jako vždycky, Windsorem. Nějak není vidět, že seděl čtyři a půl hodiny v letadle a bůhvíjak dlouho na letišti, vleče svůj obří kufr, tašku přes rameno, v druhé ruce tu bednu, kufřík pod paží, rozhlíží se. Stojím trochu stranou, plížím se k němu zezadu a tiše mu do ucha šeptám "Baf!" Asi to nebyl dobrý nápad, kufřík leží na zemi a já kňučím s rukou zkroucenou za zády v předklonu, kolem nechápavě koukají ruští inturisté. Tormík mi pouští ruku a bere mě do náručí. "Tohle už víckrát nedělej, mohl jsem ti ublížit," šeptá mi do ucha. Odtahuju hlavu, je mi jasné, jakou právě dostává dávku konzervace. Kouká na mě: " ty jsi vzala brigádu v kafilérii ? " Směje se a strá mi do ruky kufřík. "Vem mi to, prosím tě. Mám málo rukou." Natahuju se ještě po té bedně, ale nedává mi ji. "To sice je taky pro tebe, ale tady ti to nedám. Nejde to." Jsem zvědavá, ale snažím se nedat to najevo. Odemykám auto a Torm cpe zavazadla dozadu na sedadlo. Vedle stojí u žigulíka nějaký pán v tesilu, svlíká mě očima a nějak nechápe, když si sedám za volant. Torm se uvelebuje vedle, stahuje si okénko a pochvaluje si, jak je rád, že je doma. Jedu předpisově a dobře dělám, na Červeném vrchu stojí pořád to žlutobílé žiguli, příslušníci sedí s otevřenými dveřmi. Jedu ke koleji a přemýšlím, jak spolubydlící co nejdecentněji naznačit, že má vypadnout a jak dostanu Tormíka přes vrátnici. 
Vrátnici Torm řeší sám a neuvěřitelně, na obligátní "kampak, mladý pane ?" strká vršek těla k vrátné do okénka. "Dovnitř, služebně," strká jí před oči nějakou knížečku v modrých tvrdých deskách. Vrátná kýve, Tormík jí diktuje nějaké číslo a spokojeně jde dál. "Cos jí to, prosím tě, ukazoval ?" ptám se udiveně. "Propustku na výpočetku ministerstva energetiky", šklebí se a vyndává tu knížečku z kapsy. Veliké azbucké nápisy, zlatý znak SSSR a uvnitř šikmý červený pruh, fotografie a opravdu, nápis Vyčislitělnyj centr Minenergo SSSR. 
Milena kouká na Torma naprosto nechápavě - pánské návštěvy tady prostě nejsou nikterak obvyklé, zejména v tuto hodinu. Zuřivýma očima jí ukazuju na dveře. Torm se zjevně dobře baví a tvrdou lámanou češtinou povídá "Dobryj věčer, dévuška." Milena třeští oči ještě víc, pak zabouchává Borovanského a mizí s ním za dveřmi. "Máš trochu vody ?" ptá se Tormík. Beru skleničku, ale kroutí hlavou. "Do misky," říká. No to snad ne, teď mu teda fenečku dělat nehodlám! Rozbaluje tu krabici. "To je pro tebe." Nevěřícně koukám na ohromný osciloskop. Pochechtává se a vytahuje ven jeden šuplíček. Za ním je vidět, že skříň je skoro vybraná a vyložená kartónem. "Na veterinární kontrole jsem tvrdil, že je to osciloskop, a celníkům, že je to přepravka pro něj", sahá dovnitř a vytahuje malé bílé kotě. "Jmenuje se Čip." Kocourek mžourá a snaží se zastrčit růžový čumáček Tormovi za mikynu. Tormík mi ho podává a když si kotě beru, kocour zoufale zatíná do Tormíka drápky, odvrací tlamičku a hlasitě frká. Torm se šklebí: "myslí, že ho chceš pitvat." Vařím Tormovi kafe a mizím ve sprše. Když se vracím, lemtá kocourek vodu z misky a Tormík mi luxuje ledničku, stíhám ho akorát zastavit, aby se nepustil do jogurtu, který má Milena na pleťovou masku. "Pojedem domů ?" ptá se. S chutí souhlasím, stejně musím tatínkovi vrátit auto a Milena by se vztekla, kdyby měla spát na schodech. Torm bere kocourka a postrkává ho k osciloskopu. "Nuka, idi damoj... česky ho musíš naučit sama", to už ke mně. Zvířátku se moc nechce, ale nakonec zalézá mezi součástky a smotává se na kartón. Torm bere osciloskop a zvedá se. Automaticky jdu za ním, než si uvědomuju, že jsem jenom v ručníku. Přetahuju přes hlavu lehké šaty na tkaničkách a capu po schodech, právě včas, abych zastihla Torma, přátelsky se loučícícho s vrátnou. 
Sedím u Torma v oranžově nasvíceném pokoji a upíjím nějaké víno z Kavkazu s nevyslovitelným mnohoslabičným názvem, končícím snad na kchbili. Torm pomalu a rozvážně vykládá neuvěřitelnosti o zemi, kde zítra již znamená včera, občas se zastaví v půli věty a pokračuje zjevně jinou myšlenkou, než o jaké chtěl původně mluvit. Zhubnul, hodně zhubnul a mé čerstvě nabyté znalosti z interny mi našeptávají problémy s gastroentritidou, už to, že místo vína usrkává plzeňské a na umyvadle drží almagel, načnutý ... Změnil tabák, místo Ampfory nacpává do dýmky slaďounce vonící Zlaté rouno. Všímá si mého pohledu a posunuje ke mně krabičku. "Tři ruble ... směšná částka. A nikdo to tam nekouří." Tak tady vím, že machruje, máma byla měsíc na stáži v Leningradě, takže vím, že za tři ruble je večeře v nóbl restauraci. Zvedá se. "Ještě pro tebe něco mám." 
To něco je černé, bakelitové, v ohavné plastové krabici s menší krabičkou uvnitř a tlustým sešitkem ve víčku. Má to šňůru, ale netuším, k čemu je to dobré. V menší krabičce jsou nějaké skleněné trubice - něco mi to připomíná, ale sepne mi až za chvilku,Postřižiny, předloni jsme na nich byli spolu. Ty trubice by měly svítit... Rozsvěcí se mi oči. Koukám na Tormíka, jak to sesazuje dohromady a mručí, že ho taky mohlo napadnout dát k tomu českou zástrčku. Nakonec to řeší štípačkami a překážející kus zástrčky prostě odštípavá. "Ráno ti tu zástrčku vyměním", říká. Přemýšlím, kam a jak se to aplikuje, na rozčesávání ohonu by to sice asi taky bylo nádherné, ale kvůli tomu by se s tím Tormík jistě nevezl přes půl Evropy. Pak si rozvazuju tkaničky, vylézám ze šatiček a sahám za válendu pro náramky. Jsou tam, je tam všechno. To by mě zajímalo, jestli maminka Tormovi uklízí v pokoji ... Místo oražových světýlek se rozsvěcí model letadla nad válendou. 
Ta hračka vrčí a trubice po přiblížení k ruce opravdu krásně svítí, světlo se stěhuje za prstem a kolem příjemně voní ozón. Proti prstu přeskakuje fialová jiskřička a na kůži zlehýnka štípe. Kotě v krabici od bot otevírá oči, chvilku zvědavě nakukuje přes okraj, co se to kolem děje a pak zase spokojeně uléhá, stáčí se do opačného klubíčka, aby ho nebrněly tlapy. Je legrační, chumáček bílé srsti s růžovým čumáčkem a nepoměrně velikýma tlapama. Lehám si na záda, s náramky a nátlapníky.Tak to je jiný kafe ... Zvláštní účinky, na prsou pořád dlouho nic a pak začíná pálit kůže. Na bradavkách je to cítit hnedle, jako malý poskakující jehličky. Budu se muset podívat do fyziologie, jak to funguje, ale je to příjemné, moc příjemné, v kombinaci s Tormíkovými prsty zvlášť. Jakoby nenápadně dávám nohy dál od sebe. Ten lump předstírá, že si toho nevšiml ...Ještě jinačí kafe je to po ránu, prsy mám tak citlivé, že si přelepuju bradavky náplastí, abych vůbec mohla obléct šatečky. Kalhotky jsou problém, ale ono se toho zas tak moc nestane, když je vezmu do kabelky. Doma si dávám vanu a hned z ní lezu mamince do knihovny - fyzioterapie, ale co z ní ? O rentgenu to jistě nebude, kobaltové zářiče taky ne, magnetoterapie už vůbec ne - diatermie, jiskrová vysokofrekvenční diatermie, to pasuje. Ohřívá tenoučkou vrstvu tkáně, zlepšuje prokrvení ... Prokrvení tedy zlepšuje, jen co je pravda, po dva následující dny je většina hraček passé. 
Týden utekl jako voda a vezu Torma zpátky na letadlo. Osciloskop už má zprovozněný doma a kufr veze zpátky, narvaný konzervami, polévkami v pytlíku a šumáky. Kocourek už začíná rozumět česky, slyší na "čičíí" a zabydluje se u mne na koleji. Vypadá to, že mu to nevadí, u Torma taky bydlel mezi študáky. Krásný, ale krátký týden. 
Čip se mnou pobyl dlouho, tedy dlouho na kočičí život. Absolvoval se mnou všechny mé podnájmy a praxe, zvládnul i přestěhování do Drážďan coby respektovaný šéf naší kočičí smečky. Dneska to bude skoro přesně pět let, co ráno zůstal spát, stočený do klubíčka. Hračka stěhování nepřežila, nějak se v krabici uvolnila a z jiskřivek zbyly střepy.

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 96 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 96

Kalendář

listopad 2017
Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
22 lis 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
23 lis 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
29 lis 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
30 lis 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
06 pro 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
02838763
Statistik created: 2017-11-19T00:10:49+01:00