Menu
Spokojeni?
Je tu očekávaná sobota. Pečlivě jsem se na ni připravovala. Je to jako výprava do neprobádaného lomu. Dobrodružství. Pro mě. Pro něj? Také. Jsem ještě neprobádaná tajemná jeskyně. Ne ne, jsem malá vyplašená holčička. To se mi líbí víc.
S napětím sedím na sedadle spolujezdce. Vypadám pravděpodobně chladně. Ale je to jen nejistota. Kam jedeme. Jak to tam bude vypadat. Jaký je majitel. Kdo tam všechno bude. Poslouchám jeho vyprávění jen ušima. Myšlenkama jsem daleko.
Konečně jsme na místě. Vystupuji z auta jako by nic. Ostatně nic se vlastně neděje. Jen vystupuji z auta. Ze vrat domu nás vítá úplně obyčejný úchyl. Tedy člověk. Žádný úchyl. Kdo by chodil na návštěvu k nebezpečným lidem, že? Vcházíme do útrob domu. Takového normálního rodinného domu. Až na tu mučírnu. Ale mému příteli to zjevně vůbec nepříjde divné. Tak jako si lidé odkládají kabáty, odloží si své dva „mučící“ kufříky s výbavou do oné inkriminované místnosti. I ten kabát tam odloží. Zvědavě, přesto však nesměle až prkenně nakukuji dovnitř.
„Jéje, to není šatna“
Povídám téměř infantilně. A očima sjedu zeď s věšákem, na kterém visí mnoho známých i neznámých pomůcek slasti.
„Ne, to není šatna“
Potvrzuje On se shovívavým úsměvem mou nesprávnou doměnku ... Můj těkající pohled spočine u stropu. Visí tam dva řetězy...Raději pryč. Rychle do klidnějšího prostředí.
Majitel domu vaří kávu. Smějeme se. Bavíme se. Prostě jako na návštěvě. Už si říkám, že do té místnosti asi nepůjdeme. Nebo kdy tam vlastně půjdeme? Začínám být neklidná. A mám potřebu to říct. Co takhle koketně na sebe upozornit. Ksakru, copak neví, jak jsem z toho vyplesklá? Pohladí mě po vláskách. Jako by mi četl myšlenky.
„Zajdeme se podívat do mučírny“ Oznamuje majiteli.
Jsem v pěkných rozpacích. Co teď? Nesměle vstoupím dovnitř. Přemýšlím, co mám dělat dál. Nechám to na něm (Jsem přece subinka!) On nic neříká. Otvírá kufříky. Kouká po stropě. A já se za zarazím nad jednou věcí. Koupelna i záchod jsou přímo v mučírně. To jako…to se na mě bude dívat???!A kam si hajneme? Kde se pomazlíme?
„Tady je jenom jedna sprcha…“ Oznamuji opět svým infantilním stylem.
„Půjdeš první Ty, nebo já?“
„Jen se vysprchuj“ Odpoví.
A já stojím pořád na místě a tisknu si k tělu kabelku.
„A nemohl bys jít na chvilku ven?“ Osměluji se. Horší už to být nemůže.
„Dobrá, půjdu si zatím nacpat dýmku“ Odchází. Možná se potutelně usmál.
(Tenkrát jsem si toho nevšimla).
Rychle ze sebe shazuji oblečení a prchám do sprchy. Ve skutečnosti se koupat nepotřebuji. Jsem vymydlená z domova, ale jeden nikdy neví, co se tam „dole“ přihodí. Jistota je jistota. Kontrola je kontrola. Lepší to udělat sama, než aby….Ale voda! Je studená…No však je to jen chvilka. Všechno je v pořádku. Hups do ručníku. Moc času mi nedal. Tak tak jsem se stačila zabalit do černého župánku. Přichází přímo ke mně, objímá mě a hladí. Tulí mě k sobě.
„Svlíknout!“
Poručí náhle. Nevím, co mě čeká a raději poslechnu. Toto není aréna vhodná na přetahování. A opět mě hladí. Jenže pak náhle dopadne na zadek rána. Proč? (Jé ta ale sedla!) A další. Takové velké plácnutí? He? Krotnu i tvrdnu zároveň. Vzdor je tak krásný. Strach je tak krásný.
„Ruce za hlavu!“
Přikazuje dál. Hlas má bezbarvý tón. Ovládá se. Za to já ne. Takhle jsem nikdy nestála. Jenže tady funguje moc. Ne jeho. Ale moc lidského vzrušení. Já to chci. I když jsem šokovaná. Nebo právě proto? Ještě pár ran padne. Jeho bičíkem. Začíná mě to štvát. Ale ani za nic bych to ted neukončila.
„Otočit! Pojď sem!”
Velí. Otevírám na něj oči, abych byla schopna zaregistrovat, co po mě chce. Mám jít k řetězům…
„Oblékni si pouta.“
Nemám v tom příliš praxi. A hodlám to zdůraznit. Nejen, že mi to nejde z nedostatku praxe, ale jedním očkem sleduji, co si připravuje a co hodlá dál provádět. Zavázat mi oči, tak se zjančím.
Hotovo. Bere mé ruce v poutech a karabinami je připíná do horní polohy k řetězům. Cítím napětí. Co bude? Čím mě chce mučit? Co má v úmyslu? Ale kdepak Dominant. Jen mlčí.
(Ještě že tak. Kdyby mi řekl, co mi bude provádět, mohla bych si rovnou vzít knížku na čtení).
Stopující slovo jsme dohodli na slově Stop. To mě uklidnilo. To, co následovalo, by tu stopku zasluhovalo. Jenže, paličatý subince ještě abyste i tu stopku poručili. Nestačila jsem vnímat čím vším na mě dopadaly rány. Nejdřív to bolelo. Pak to bolelo moc. Moje tělo se svíjelo jako mořská sasanka. Olizovalo řetězy a špičky baletily na dlažbě. (Není tohle lepší než aerobik?) Krucinál to bolí! Instinkt mi velel Braň se! Jak se ale můžu bránit, když jsem přivázná? Začala jsem na něj vrčet jako vzteklá fena. Jen kousnout. „Nevrč na mě!“
Zaslechla jsem mezi bublajícím adrenalínem a hučícím splavem krve, která nestačila zásobovat všechny ty napjaté svaly.
Dost už dost. Říkala jsem si v duchu. Přemáhala jsem se. A potom přišel vzdor. Nedostane mě! Už ani neceknu. Tak proč mě tělo zrazuje? Proč ztrácím stabilitu? Proč se napínám jako luk? V duchu křičím ne. Dme se ve mně vztek. Chtěla bych plakat. Ale na pláč je to málo. To by mě musel zlomit…Zlomit. (A potom se mu zhroutit do náručí a k nohám…Ach, ta iracionální romantika).
Přestal. Opustil zadní část těla. Něco hledal. Cítila jsem se vyčerpaná. Odněkud vyštrachal rozporku. Její konce mi připevnil za karabiny k poutům na nohou.
Bože, jak dlouho to ještě bude pokračovat? Snad už mě nebude bít. Sahá si dovnitř. I když nic neříkám, ona, ta dole, odpovídá za mě zcela jednoznačně. „Ano, ano, pokračuj.“ Jenže jinak, dodává mozek. Lehla bych si. Ale musím stát. Dostávám na prsa. Chvílemi mžourám z přivřených víček, čím vlastně. Stejně ty nástroje neznám. Jen bičík si pamatuju. A bolest. Nejdřív malou. Skoro k smíchu. U té ale dlouho nezůstalo. Už to pálí. A znovu rána. Je třeba tančit. Tančit mezi ranami, které stejně dopadají, ať se tělo brání nebo ne. Chce se mi ho pokousat. Chňapu ústy po bičíku. On pokračuje ve své práci. Jsem tak bezmocná….
Když už mi začíná být jedno, kdy a kam která rána dopadne, když už nemám sílu se svíjet a nejradši bych se svezla k zemi, přestává. Odvazuje mi ruce. Cítím úlevu. A nevím, čí jsem. Obejme mě. To bývá obvykle milé. Jenže já se po tom výprasku cítím vzdorovitě. Přimykám se k jeho tělu poněkud prkenně. Nic mu neopětuji. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych ho pořádně rafla. Představa dalších minut s rukama nad hlavou a bičíkem na těle mne však vrací zpátky do reality.
„Běž do sprchy“ řekne.
Chvíli čekám, jestli mi dá pryč tu dřevěnou rozporku.
„No tak šup!“ Pobízí mne.
„Ale, ale…s tou rozporkou?“ Ptám se překvapeně.
„No jistě“ klidně odpovídá a očima šmíruje kolem umyvadla.
Přivinu se k němu a šeptám.
„Proč musím do sprchy? Jsem čistá. Čisťoučká. Úplně všude…“
On se jen usmívá a kroutí hlavou.
„Do sprchy!“
Jdu s nohama na metr od sebe jako opilý veleještěr a lezu do širokého sprchového koutu. On za rohem cosi kutí u umyvadla s hadicí. Vykukuju na něj. Jsem zvědavá. Pak ještě chvíli přešlapuji na bílých kachlíkách (které studí). Přemýšlím, co po mě bude chtít a zároveň vnímám úlevu z toho, že již nemám ruce spoutány nad tělem.
Už je u mě. Míří na mě zelenou zahradní hadicí se zahradním postřikovačem a reguluje jeden jediný silný kužílek proudu. Míří mi přesně tam. Právě tam, kam, když si mířím sama,prožívám rozkoš.
Jenže tohle je nelidský proud. A voda je studená! Neee, to se nedá vydržet. Dávám si do klína spoutané ruce. Během chvíle je mám opět zavěšené v řetězu visícím ze stropu. A proud začne znovu zdolávat velmi citlivou krajinu na zahradě slastí.
Snažím se uhýbat. Kličkuji ve vymezených možnostech daných mou fixací. Kachlíky pode mnou líbají moje vypjaté špičky nohou a stěny slyší zpěv bezmocné slasti. Když se mi občas povede úspěšně se svinout proti proudu, On přepne postřikovač na jarní déšť a zamíří do obličeje. Opět se vzorně vracím do polohy X, ale ne na dlouho. Já bych to tak chtěla vydržet…ale nevydržím. A je mi zima. Prosím, aby přestal…kvůli hloupé zimě to vzdávám.
Uklízí hadici. Odepíná mi rozporku. Utírám se. Mohu si konečně sundat mokrá pouta. Nastavuje mi náruč.
„Půjdeme na chvíli do pelíšku, ano?“
„Ano, kývám jako malá holka a jsem ráda. Je mi taková zima a cítím se tak slabá.“
V postýlce se zahrabu do deky a vnímám to nádherné uvolnění, nechávám únavu plynout a rozpouštět se v teple. Nastavuje mi tlapu jako polštář. Políbím ji.
„Víš, takhle mě ještě nikdo nenasekal, jako Ty dneska. Cítila jsem se jako vzteklá fena“ Překvapeně, velmi překvapeně se na mě podívá.
„Proč jsi neřekla stopku?! Tohle už víckrát nedělej….To není o tom, kdo vydrží víc“.
Kývu na souhlas, ale přesto dodávám:
„Když já ráda bojuju. I se sebou. Aspoň jsem si udělala procházku k hranicím.“
Bere mou hlavu do rukou a pokládá si jí na svá prsa. Hladí mne po vláskách.
„Tohle už víckrát nedělej, ano? A jestli chceš bojovat, dostaneš víc prostoru….“
A pak, že dominantni jsou zlí a krutí. Ne víc, než my samy k sobě….
Zdola zavoní večeře. Takhle jsem si na jídle ještě nikdy nepochutnala.