Menu
Spokojeni?
Myslela jsem, že dva návraty do vzpomínek stačily, nicméně spousta dopisů a zejména pak dotazů na přisávání sklenic od čaje si vynutily tohle pokračování. Nebude tak dlouhé, jako ty předchozí vzpomínky, už zase pracuju a času není tolik. Přesto děkuju za všechny reakce, i za ty, na které jsem zatím nestihla odpovědět.
Středa, je ho tam třeba, chichotají se holky. "Kdybyste věděly", říkám si pro sebe a myslím si své. Ležím v osobním volnu po večeři a snažím se zdřímnout si, mám spánkový deficit a je mi jasné, že do rána toho zase moc nenaspím. Na zadečku mne hřeje široké jelito, kvůli kterému si musím dávat zatracený pozor při oblékání, o sprše nemluvě. Namísto normálního prádla radši dokola přepírám dvoje modré trenýrky na tělocvik, které mají přece jen jakousi maskovací funkci a tiše doufám, že to do neděle, kdy jedeme domů zmizí. Máma je doktorka, podlitinu pozná ... Běžka jako plácačka není nic, co bych musela mít dnes a denně. Ještě na ní byly zbytky klisteru, Tormík mi je pak smýval ze zadečku benzínem z letlampy. Štípalo to, strašlivě a Tormík se mi ještě smál, že jsem masochistka. Na uchu cítím zuby, otvírám oči. Je skoro půlnoc, musela jsem usnout oblečená. Na podlaze vedle postele je namodralým světlem měsíce vysvícený kříž z okénka a vedle klečí Tormík, drží mne zuby za ucho a táhne ke dveřím. Za skly brýlí se mu lesknou oči a na chviličku se mi zdá, že v nich vidím červený přísvit. Naproti na válendě leží Alenka a s vytřeštěnýma očima kouká, co se děje. Tormík se otáčí za mým pohledem, natahuje ruku k Alence, hladí ji po vlasech a šeptá "psst, spi, nic se neděje." Šeptá, ale jako by přikázal, Alí zavírá oči a Tormík mne zase hryže do ucha. Soukám se z válendy na zem a přemýšlím, jak vypadám v uválených teplácích, pomačkaná ze spánku.
V dřevníku je příšerná zima, někdo nechal pootevřené dveře za dům. Tormík nespokojeně kroutí hlavou. "Zmrzneš mi", mručí, "jdeme do kuchyně." Po cestě se staví v lyžárně, bere první přeskáče, které najde a jako had se s nimi souká nahoru po schodech. "Když budou padat, máš dvacet vteřin zmizet na záchod a já půl minuty na to, dostat se do své postele. Oblečení si slož pod schody a prádlo na sebe budeš muset navléct na záchodě. A budeš muset držet sama, nemůžeme riskovat vázání." Maličko mne mrazí, ale kývám a současně mne to vzrušuje, představa, že kdokoliv může přijít mne zvláštním způsobem rozpaluje. Tepláky a košilku skládám pod schody a vracím se do kuchyně. Tormík sedí za stolem, na stole je do dvou sklenic nalitý čaj, hoří svíčka. Sundává mi prádélko a do ruky mi strká sklenici s čajem. "Ohřej se." Čaj je spíš vlažný, než horký, ale rozpálená kamna ještě hicují, je mi příjemně. Pokládám prázdnou sklenici na stůl a tázavě se dívám na Torma. Má přivřené oči a vypadá, jako by se chystal usnout. Cítím se vyspalá a rozjetá, od kamen sálá teplo, jdu blíž a dávám mu pusu. Nereaguje. Chci si na něj sednout a najednou si uvědomuju, že mne zpod těch přivřených očí pozoruje a koutky úst mu hrají. Skládám paže za hlavu a pootáčím se do poloprofilu, provokuju.
Zvedá se, bere do ruky skleničku po čaji a pečlivě ji studuje. Tohle už znám, přemýšlí, jak z ní udělat hračku. Obyčejná silnostěnná sklenička, něco přes dvě deci, zevnitř kulatá, zvenčí šestihran, trochu se rozšiřuje. Otáčí ji v rukách a zkoumavě se na mne dívá. Nevolky začínám přemýšlet, co se chystá udělat - napadá mne jediná věc, a té se bráním, tohle se mi do kočičky nevejde. Přikrývám si rukama klín. "Ruce", utrousí nevzrušeně. Vracím je zpátky za hlavu. "A nohy", dodává. Ajajaj. Stavím chodidla na šířku ramen. Opravuje mi postoj, musím se hodně rozkročit. To nemůže myslet vážně. Bere ze stolu svíčku a staví ji pode mne. Cítím stoupající horký vzduch. Pokládá mi ruku do klína a nespokojeně kroutí hlavou, podkládá svíčku kastrolem. To už skoro pálí. Kontroluje teplotu a zdá se, že je spokojený. Rozsvěcí si další svíčku na stole a z lékárničky vytahuje indulonu. Propána, na co - ohně se bojím, moc. Natírá mi tou mastí prs, dává si záležet, důkladně ji vtírá. Jestli takle ještě bude chvíli pokračovat, uhasím mu tu svíčku na podlaze. Otvírá lékárničku a vyndává z ní vatu a líh. Teď už vůbec nic nechápu. Trhá smotek vaty a kape na něj líh. Pronikavě to zavoní a já pořád nechápu, co chce dělat. Pak bere sirky a mně se na chviličku udělá špatně, když ten líh zapaluje. Vyskočí modrý plamínek a Torm ten hořící smotek hází do sklenice. Nechává to rozhořet a pak mi sklenici otvorem přikládá na prs kolem dvorce. Bradavku ošlehne horko, pak ten plamínek zhasne a já cítím, jak se mi prs nasává do skleničky. Nějakou dobu je to skoro příjemné, už chápu, proč ten mastný krém. Tormík namáčí utěrku do studené vody a sklenici zvenčí otírá. Sání se zintenzivní, až to zabolí. Natírá mi druhé ňadro mastí a připravuje si skleničku. Cítím, jak mi prs nabíhá a současně vidím, jak se rychle přisáté místo prokrvuje. Přisává na mne druhou skleničku a zálibně mne pozoruje. Ty sklínky jsou nečekaně těžké, táhnou mi prsa dolů, přes zamlžené sklo vidím, jak mi trčí bradavky a je mi jasné, že budu mít i pořádné cucfleky. Už je mám teď, bolí to ale hlavně v místech, kde se hrana skleničky zařezává do kůže, cítím tam bolestivý tah. Pořád se mi to líbí, ale jsem neklidná, netuším, co bude, až mi ty skleničky bude sundávat. A jak mi je vlastně bude sundávat ? Přisáté místo začíná štípat, zakňučím. Prohlíží si mne a pak říká "tak jo". Přizvedává tu první skleničku, aby mne netížila a neočekávaně něžně mi tiskne po straně ňadro. Trochu to zabolí a pak s rychlým zasyčením sklenička povolí. No těbůh, tohle mi snad nezůstane - přisáté místo je sytě červenofialové a zdeformované. A je citlivé, moc citlivé, Tormík mi sundává i druhou skleničku a ze zásuvky stolu vyndává svazek špejlí. Gumičkou stahuje dvě uprostřed k sobě a ten skřipeček mi navléká na bradavky. Maminko, to je bolest. A aby toho nebylo dost, vylepšuje to gumičkami na koncích. Bere nůž a další špejli pomalu ořezává do ostré špičky. Namáčí ji do lihu a hladově se mi dívá na prsa. Tak tohle snad opravdu ne. Zvedá hlavu a já vidím úsměv. Natahuje ke mně ruku a hladí mne po tváři. "Neboj se pořád", šeptá. Přejíždí mi tou dřevěnou jehlou po kůži a já cítím každý jednotlivý nerv. Už to nemůžu vydržet a sedám si na něj.
Sedíme u snídaně a posloucháme přednášku češtinářky o nebezpečích hor. U okna sedí Láďa a nespokojeně poprskává. Nakonec se ozve: "Zdá se mi to, nebo je to kakao cítit indulonou ?"