Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Milé mé dámy, milí pánové, odezva na předchozí vzpomínky mne mile překvapila - díky za reakce a zde je to slíbené pokračování.

Z průběhu toho lyžařského kursu si nepamatuju skoro nic. Když už se mi podařilo zalézt do postele, usnula jsem, jak mátoha a na sjezdovce se mi permanentně klížila víčka. Ve čtvrtek na mne vyšla služba s vařením a málem se mi podařilo připálit bramboračku, protože jsem si zdřímla u sporáku. Naštěstí jsem neměla moc naloženo, takže oheň už skoro vyhasnul. Martina se mi smála, Vláďa koukal docela chápavě. Tormík jezdil vesele s prvním družstvem a vypadal vyspale, odpočatě a optimisticky. "Není ti nic, Renato ?", ptala se ráno češtinářka. Není, paní profesorko, jenom jsem se za těch pár dní stihla seznámit se všemi kolíčky na prádlo, co jsou v tomhle baráku, skoro s veškerým nádobím a kuchyňským náčiním, které se dá použít jako hračka na sadomaso, Tormíkovým opaskem, svíčkami, bambusovou běžeckou holí a naprosto sadisticky používanými rampouchy všech tvarů a velikostí. Nesmím zapomenout na řemínky od lyží a vázání, prádelní šňůru a zavařovací gumy, gumičky do berušek do vlasů a pinetky. Dvě hodinky spánku denně. Pobolívala mne celá holka, ženské součástky zvlášť, ale lítala jsem. To mé vynalézavé zvířátko vymyslelo, jak na mne přisávat sklenice na čaj - přisával mi je na prsa. Jo, taky jsem dostala naplácáno běžkou...

Kurs je za námi a já se rozešla s Mírou, trošku to bolí, přece jenom, první kluk, ale říkám si, že bych se mu nemohla koukat do očí a řekla jsem mu, co se na kursu dělo. Ne okamžitě, pár dní jsem čekala, jestli to Tormík nebude brát jako zábavu na pár dní. Nebral. Kamarádili jsme spolu už předtím a teď je to o moc intenzivnější. Sedí v lavici přede mnou, říká tomu zákop v první linii a spolu se Zdeňkem na sebe stahují převážnou část komunikace s kantory, další kluci sedí až o čtyři řady lavic dál vzadu, kolem Tormíka naše z velké části dívčí třída. Máme matiku a já si uvědomuju, že se mnou není něco v pořádku - Gert povídá o logaritmech a já šikmo zezadu koukám na Tormíkovo logaritmické pravítko v pouzdře z černé koženky a přemýšlím, jaké by to bylo dostat tím pravítkem a pak tím pouzdrem. A zase motýlci, to je poslední dobou pořád, stačí pomyslet... On snad ví, na co myslím, vyndává to logáro z pouzdra, pootáčí se ke mně a nenápadně si s ním pohrává o dlaň. Všichni mají úzká jednostranná pravítka v plastových futrálcích a Tormík si pořídil takovéhle široké oboustranné... Proč asi. Já snad ještě taky budu žárlit...

Večer - doma říkám, že se jdu k Tormíkovi učit a pak přespím u Alenky. Není to poprvé a vždycky jsem u Alenky přespala, ale dneska se to poprvé chystám porušit. Rodičové se mezi sebou znají, takže mám trošičku obavy, ale poté, co se nám s Tormíkem podařilo přímo kantorům pod nosem strávit bouřlivý týden a nenechat se přistihnout (a občas to bylo o tenoulinký vlásek), začínám věřit, že Tormík to dokáže zorganizovat. Taky jo, říká mamince, že půjdeme k němu do pokoje a že je to dneska na delší dobu. "Večeřela jsi, Renatko ?", ptá se starostlivě Tormova maminka. Děkuju a trošičku váhavě cupitám za Tormíkem do patra. Dveře má bez kliky, místo ní je vedle dveří telefonní číselník a tlačítko. Vytáčí šest čísel, po každém zmáčkne tlačítko a ve dveřích to po šestém čísle cvakne. Kulím oči a Tormík říká "neboj se, z druhé strany je klika".

Uvnitř kulím oči ještě víc - Míra měl pokoj polepený plakáty a zarovnaný deskami a časopisy, kromě válendy uprostřed toho v pokoji moc neměl. Tady je pokoj rozdělený na zóny - ohromný pracovní stůl se židlí, nízký stolek s dvěma křesílky, v rohu válenda se svítivě oranžovou dekou - on nemá rozsestláno ? - poličky s knížkami a časopisy všude po zdech, skříň, na ní další časopisy - Amatérské rádio ? Umyvadlo za závěsem. Po zdech obrázky a nad stolem ohromný kus látky, snad z prostěradla s kapsičkami a poutky pro nějaké nářadí a nástroje. Nad postelí veliký model nějakého letadla a růžový polystyrénový červ z odřezků, kterými jsme pro maturitní ročník zdobili jejich ples. Taky Tormův nápad - vyfotili jsme všechny kantory z profilu, ten episkopem promítli na tabuli polystyrénu, Zdeněk to vyříznul rozpáleným drátem a Irena to omalovala barevnými latexy jako karikaturky. Ze zbytků se pak nařezaly žížaly, motýli, osminohý pes a spousta dalších blbinek, které jsme si pak rozebrali domů. Na Torma zbyl tenhle červík. Na stole leží spousta přístrojů, osciloskop poznávám, tatínek má podobný v dílně, zbylé krabice jsou mi záhadou. Vlastně ne, tahle vypadá jako nabíječka, nějaký zdroj. Po stole rozházená spousta barevných součástek, v držáku nějaký zpola zapojený obvod a vedle kus rozestavěného letadélka. Má uklizeno, ale tak nějak přirozeně, ne jako kdyby narychlo uklidil a nacpal věci někam, kde nejsou vidět.

Všímám si, co je všude světýlek - na první pohled nejsou vidět, když ale nesvítí stropní světlo, různě problikávají. Pokoj je nasvícený teple oranžově, skoro do pomerančova - maličké žárovky jsou potopené v lahvích všude kolem. Jenom na stolek svítí oválem normální bílé světlo, v něm jiskří dvě skleničky s vínem a polodopitá láhev. Sedí proti mně v křesle za stolečkem a má pohled plyšového medvěda. Z magnetofonu hraje jakýsi prastarý bigbít a jak se dívám na tu láhev, mám najednou nepřekonatelnou chuť sundat ze sebe oblečení, vylézt si vkleče na ten nízký stoleček s rukama za hlavou a na tu láhev se před ním pomaličku navléct... Ale to bych se musela vysvléct sama a to se mi moc nechce, utratila jsem v tuzíku spoustu bonů za peníze z brigády na luxusní prádlíčko... Vedle stolku píská domácí telefon, bere si sluchátko. "Ne, mami, dík, nepotřebujeme nic, v klidu jdi spát ... Dobře, doprovodím, neměj strach... Dobrou noc." Zavěšuje a dolévá nám víno. Pak z jedné zásuvky u stolu vytahuje černou bakelitovou krabičku, barevné dráty a nějaké kovové destičky. Pokládá si to na stůl mezi skleničky a slané tyčky a spojuje to dohromady. Elektrika ? To snad ani ne, tatínek je opravář a z elektřiny mám docela respekt, od té doby co jsem ještě jako malá holka sáhla tatínkovi do rozdělané televize. Přemýšlím, jak z toho vycouvat. Tormík mi nevěnuje pozornost, namáčí buničinu do lihu a leští ty kovové destičky. A ne, to bude lihobenzín, takhle to voní u maminky v ordinaci. Desinfekce ... Chce se mi utéct a zároveň jsem zvědavá, o elektřině se mi Tormík už párkrát mezi řečí zmínil, párkrát mi s ní vyhrožoval, když jsem zlobila, ale dneska jsem přece byla hodná, tedy v mezích možností. Najednou si všímám, jak se pase na mých rozpacích a zálibně se mi dívá na prsa. "Tormíčku, tohle ne, dneska ne... Necháme to na jindy, jo ?", zkouším smlouvat. "Strach ?", ptá se a oči se mu pobaveně lesknou. "Dej mi pac." Natahuju ruku přes stůl a málem se mi daří převrhnout láhev. Bere mi dlaň a olizuje mi bříška prstů. Ukazovák a prostředník mi pokládá za ty destičky. "Řekneš mi, až to bude moc". Chci ucuknout, ale drží mne pevně, nejdřív necítím nic, pak si uvědomuju lehké mravenčení v konečcích prstů, které postupně zesiluje. Pořád to není nepříjemné. Otáčí pomaličku jedním knoflíkem a dívá se mi do tváře. Mravenčení zesiluje a přechází až do prstů, cítím, jak se mi poškubávají svaly a začíná to bolet. "Prosím, dost." Pouští mi ruku, bere šroubováček a sundává z toho knoflíku točítko. "Tak, víc nastavit nepůjde", říká spokojeně, "pojď ke mně." Zvedám se a s trochu se třesoucími koleny obcházím stolek. "Jsi moc oblečená". Stavím se před něj s rukama v týle, chci, aby si mne rozbalil sám.

Pokládá mne na válendu, na tu oranžovou deku. Chlapi prádlu nerozumějí, je to jasné, mé luxusní pavučinkové hadříčky se válí na opěradle křesla. Jednu destičku mi náplastí lepí nahoru na prs, druhou kousek pod bradavku. Tisknu zuby, aby mi necvakaly, po těle mám husí kůži, i když v pokoji je krásně teplo. Tormík nemá rád teplo, je mi jasné, že topí jen kvůli mně. Cvaká vypínač a já podvědomě napínám svaly v očekávání rány. Ta nepřichází, místo ní se mi ňadrem rozlévá šimravý pocit jako ze stovek malých nožiček. Tormík otáčí knoflíky a ten pocit se neustále mění, chvíli je to tlak, potom přelévající se horko, chvíli zase podivný pocit, jako by mi veliká ruka kroutila prsem. Je to podivné a strašlivě nezvyklé, ty pocity se nedají vylíčit, nic takového jsem dosud necítila. Pak najednou cítím, jak se mravenčení mění v rychlé ťukání které se pomalu zesiluje a zrychluje a najednou přejde v tak nepopsatelně vzrušující vrnění, až vykřiknu. Trvá to jen chviličku a pak je tam zase mravenčení. Tormík otáčí knoflíkem kousek zpátky a ten pocit je tu zase, lapám po dechu a zatínám pusu Tormovi do předloktí, abych nekřičela. Pase se na mně očima a já mám pocit, že už to déle nevydržím. Vypíná to. "Líbí ?", ptá se. "Líbilo", mumlám,"proč jsi mi to vypnul ?" Předává mi destičky na bradavky - oho, tohle je jiná káva, cítím každý jednotlivý elektron. Hraje si s knoflíky a já mám několikrát pocit, že vyskočím z kůže, několikrát se jen ztěží ubráním bolestivému zaječení, mezitím je to zase neuvěřitelně příjemné. Jednou rukou si hraje s krabičkou, druhou mi hladí kočičku a je to tak příjemné, jako ty elektrody, má elektrizující prsty. Jaké by to asi bylo dole, říkám si v duchu a pak šeptám "dej mi to dolů, prosím...". Moc se k tomu nemá, zjevně ho baví dívat se, jak se kroutím a snažím se popadnout dech. Sahá do šuplíka a podává mi náramky. Zatímco si je připínám, odtahuje válendu od zdi a zpod válendy vyndává polystyrénový špalík.

Ležím vyšponovaná a roztažená na zádech, ruce i nohy řetízky přivázané k nohám válendy, s tím špalkem pod pánví. Pod hlavu mi dal polštářek, abych dobře viděla. Rozhlíží se po roubíku a pak se natahuje pro mé kalhotky. "Ne, tyhle ne, prosím, stály padesát bonů." Určitě bych je prokousala nebo alespoň proslintala a byly hodně drahé, za sto bonů byly džínsy. "Jako bys nevěděla, že se mi líbíš víc bez nich", šeptá a hledá dál. Ne, prádlu kluci nerozumnějí. Nakonec obaluje buničinou šroubovák, dává mi ho skousnout a upevňuje ho řemínkem jako udidlo. Jednu tu destičku mám pod zadečkem a místo druhé má drát s krokodýlkem, který se mi ani trochu nelíbí, vypadá ostře, moc ostře. K tomu ten roubík - má to tolik bolet ? Tormík občas rád přitlačí, ale nikdy ne do krve. Jsem hodně rozjetá, cítím, jak mi krev tepe skoro všude, stačí škrábnutí... Předává si hodinky na pravou ruku a ten krokodýl si zacvakává za pásek. Natahuje tu ruku ke mně a přejíždí mi s ní po prsu - do očí se mi hrnou slzy, tohle není něžné pohlazení ale surový šok v krystalické podobě. Nespokojeně vrtí hlavou, pak namáčí další chuchvalec buničiny do vody a navlhčuje mi prsa. Lapám po dechu, voda je docela studená a na rozpáleném těle působí jak jehla. Znovu mne hladí a tentokrát už je to mnohem lepší, nevím, co je účinnější, jestli dotek kůže nebo ta elektřina. Sjíždí mi rukou na podbřišek a motýlci začínají zuřivě poletovat. V koutku vědomí, který ještě drží kontrolu se mi převaluje myšlenka, že ten polystyren bude pěkně vypadat, až mne z něj odváže a pak už jenom lomcuju řetízky a celou válendou, hryžu udidlo a snažím se vyřvat si plíce do roubíku.

Odvazuje mne a utírá. Stydím se a cítím se jako fenečka, schovávám mu tvář do košile, a tělem mi doťukává orgasmus. Podává mi skleničku a přikrývá mne dekou. Asi vypadám, uplně cítím, jak mám zplihlé vlasy, ofinka se mi lepí na čelo. "Koupelna je vedle", říká mi klidně, jako by mi četl myšlenky. "A co vaši ?", ptám se. "A co myslíš, jsou slepí ?", odpovídá nevzrušeně. Taky pravda, s tím už asi nic nenadělám, co mi ale řeknou mí rodiče, až se to dozvědí je ve hvězdách. Neřeším to a do koupelny jdu tak, jak jsem, i s náramky. Labužnicky ze sebe smývám sůl a sním si, jak by bylo hezké, kdyby sem za mnou zašel. Nejde, beru si suchý ručník a utírám se, na jednom náramku cinká karabina. Mokrá kůže intenzivně voní. Napadá mne, že by bylo hezké mít řemínek kolem krku, jako obojek. Už zase mám chuť na hraní.

Odestláno nemá, ale pokoj vypadá jinak. Světlo nad stolem je zhasnuté, a pokoj tone v oranžovočerveném přítmí, svítí jen tři nebo čtyři lahvičky a ten model letadla nad válendou, rozsvícená je řada okének na boku a docela silná světla vpředu na křídlech a u předního kola, na ocase bliká červené světélko. Něco úžasného na pohled. Je hračička. Schovávám se mu do náručí. Zase mne přivazuje, tentokrát s nohama nahoru. Tedy, maminko, kdybys mne viděla, jak tu vyvaluju kočičku... Sedá si přede mne a pomalu, systematicky mne celou prozkoumává kovovou kuličkou. Občas se neudržím a vřísknu, někdy bolestí, někdy rozkoší a už zase se cítím jako fenka, chtěla bych se Tormíkovi revanšovat. Trvá to dlouho, trápí mne, dovede mne vždycky až těsně na hranici a nechá mne. Když se to opakuje popáté, je mi do pláče. Asi to vidí, odvazuje mne, říká "povlečení je ve skříni" a mizí v koupelně. Rychle rozestýlám, zalézám pod deku a dívám se na to přistávající letadlo nad hlavou.

Probouzí mne šepot a teplý dech na uchu, nemůžu se zorientovat, kde jsem. Za žlutým závěsem svítá. "Máš věci do školy ?" ptá se Tormík. Přikyvuju. Souká se přese mne. "Udělám čaj. Nebo chceš kafe ?" Říkám, že čaj a přemýšlím, co řeknu doma, jakkoliv to bylo krásné, mám výčitky. Svěřuju se Tormíkovi. "Mám zavolat tvému tátovi ?" ptá se. Lapám po dechu. "Co bys mu říkal... Ježíšmarjá, to snad radši ne, Tormíčku." "SKoro pravdu, že jsi spala tady ... Stejně ví, že spolu chodíme. Tak mi drž palce." Usmívá se. Vrací se s kávou, čajem a spokojený. "Vyřešeno. Jenom prosímtě doma nevykládej všechno, co jsme tu prováděli." Nevěřím, myslím si, že si ze mne utahuje ale přesvědčuje mne, že s tátou opravdu mluvil. Do školy jedeme spolu a já pořád nevím, jak se mám doma chovat. Dveře domů otvírám moc nejistě. Maminka se dívá nějak divně, ale neříká nic, táta se uculuje. Vykládám o škole a nabývám jistoty. Když se pak v pokojíku učím, tatínek nakukuje. "Jenom abys věděla, oceňuju to. S mámou si hlavu nedělej, už to strávila, ale Renuško, dávejte si pozor. Musíš udělat maturitu. Ale on je rozumnej, ne takový třeštidlo jako ty." Dávám tátovi pusu a přemýšlím, co by říkal, kdyby věděl...

Komentáře   

+1 # loutka 2014-05-03 07:14
strašně hezké a milé (a legrační).. skutečnost vyjímečná.

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 87 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 87

Kalendář

listopad 2017
Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
22 lis 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
23 lis 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
29 lis 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
30 lis 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
06 pro 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
02838760
Statistik created: 2017-11-19T00:10:49+01:00