Menu
Spokojeni?
Kterak zrecenzovati nerecenzovatelné
Recenzent či kritik to má jednoduché. Přečte si pozvánku, společensky oděn se dostaví na místo, na pozvánce uvedené, s číší v ruce projde mezi shromážděnými celebritami, rozdávaje bonmoty a vyzvídá klípky ze zákulisí. Poté s nadhledem ostříleného matadora shlédne premiérové dílo, zasytí znavené tělo vybranými lahůdkami ze studeného bufetu či jiné rautové formy pohoštění a během světácké rozmluvy s autory a představiteli hlavních rolí zjistí, co že to vlastně viděl. Ano, recenzent či kritik to má jednoduché a příjemné, pokud se nezaměřuje na produkci Lupus Pictures.
Lámání tradice začalo samotnou formou a obsahem pozvánky - v rámci premiéry měla být uvedena hned dvě díla, jedno avízované jako "to, kvůli čemu si nás diváci oblíbili", druhé pak jako "to, kvůli čemu si od nás už nikdo žádný film nekoupí". Již tato formulace vyvolala v úchylné obci živý ohlas, doprovázený spekulacemi o tom, co že se opět autorskému týmu Šťastný/Schertel podařilo spáchat a zda konečně bude na plátně vykonán Incest. Proti všem zvyklostem byl též změněn premiérový den - budiž podotknuto, že pátek je lepší po všech stránkách a velmi se přimlouvám za to, aby byl zachován i pro další, méně atypické prezentace. Naopak zůstaly již letitou praxí prověřené prostory v Holešovicích, tentokráte zaplněné v optimální míře.
Premiéra sama byla zahájena značně svéraznými promluvami Rackerovými a Marcovými - obvyklé "díky bohu, vlasti, národu" byly nahrazeny omluvami týmž a Marcovo kryptické vysvětlení, pro protentokrát zvolil šátek s kačenkami coby hlavní doplněk oděvu vyvolaly mezi shromážděnými další vlnu dohadů.
Prvním premiérovým dílem je (tuším) již třetí díl Polepšovny. Tato řada mne poněkud míjela a zdá se, že nezaslouženě. S lehkostí napsaný příběh ředitelky ústavu, bohatého sponsora a mecenáše téhož ústavu, zvrhlé zdravotnice a povinného stádečka chovankyň potěší. Potěší oko, duši i bránici. Již úvodní sponsorova promluva o nedbalém vzhledu dívek totiž při pozorném pohledu pasuje daleko spíše na formálně upjatou ředitelku ústavu, než na mladičké a vzorně upravené chovankyně. Příběh se ubírá po osvědčené linii přestupek - odsouzení - potrestání, sama dějová linie se ale výrazně vymyká postupům, které známe z Ředitelny. Zatímco v Ředitelně je oprávnění trestat dáno řediteli Šťastnému reálnými a důkazy podloženými proviněními, v Polepšovně je naznačen jiný mechanismus - jeho rozkrytí ponechám na divákovi, abych jej nepřipravil o požitek z vypointování závěrečné scény filmu. Prohřešek je tedy dívkám sdělen a film rozehrává kaleidoskop svěžích nápadů, začínající převlékáním dívek do vzorně složených a vyžehlených plášťů, přezdívaných v LDN "andělíček". Dívky se přitom převlékají v absurdním prostředí jakéhosi křížence lékařské ordinace a cely příjmu federální věznice v přítomnosti zástupkyně ředitele a felčarky. V rámci trestu je nejprve aplikován klystýr a následně i nezbytný výprask. Ten je ovšem vizuálně obohacen - namísto obligátního vehementu jsou dívky fixovány do V polohy na - jak to nazvat - trojpranýř ? Zde si nemohu odpustit drobný postřeh - mechanismus a procedura trestání dívek v lehkých náznacích cituje postupy při soutěžích domácích mazlíčků z iževského cyklu - ve vyšetřovně je instalována stacionární trojice klystýrů, fixační zařízení je též postaveno pro tři delikventky, postup je, jak se zdá, formalizován až na hranice možného. Dívky jsou tedy fixovány do vizuálně velmi atraktivní polohy, která má navíc, jak se ukáže dále, i své reálné penologické opodstatnění. V dalším záběru pak potkáváme překvapivě mecenáše ústavu, vybírajícího vhodný nástroj pro aplikaci střední části trestu. Tím nástrojem je nakonec pobavený úsměv vzbuzující modifikace paddlu, vyrobená z kuchyňské vařečky s odvrtaným středem. Vizuálně nevinný domácky vyhlížející nástroj se ukáže neočekávaně účinný. Čitelný podpis tvaru mezikruží zanechává již jeho první rána. Kvalit nástroje si užívá v maximální míře zejména prostřední dívka éterického zjevu, s bledou slabounkou kůží. Vzhledem k tomu, že navíc jde o novicku je věrohodnost jejího prožitku nebývalá - svalový třes je zcela autentický. Zábavným kontrastem je pak kontrast s třetí trestanou dívkou (starou známou z role Marušky v Guvernantce), která si výprask vyloženě vychutnává :-) Výprask je prokládán prostřihy Alexandy Wolf v roli felčarky, připravující v ošetřovně jakýsi léčivý magistraliter balzám, určený zjevně na ošetření ran po výprasku. Podiv divákův vzbuzují pouze některé používané ingredience a velmi, velmi zvláštní výraz na tváři zdravotnice.
Výprask (dvě sady po dvacíti ranách) je ukončen a mecenáš si navléká gumové rukavice. Vchází felčarka s třecí miskou, zaplněnou hojivou mastí. Dosud tlumený nářek dívek se mění ve zděšené kvílení, rychle přerůstající v jekot po aplikaci balzámu do klína a jeho následném pečlivém rozetření. Zde se v plné míře uplatňují technické i vizuální výhody nového způsobu fixace, umožňující divákovi v plné míře ocenit hloubku prožitku zúčastněných. Účelu trestu je dosaženo, mecenáš odchází, aby své dobročinnosti učinil zadost v náležité formě. Závěrečná dvojscéna je pak vypointována způsobem, zasluhujícím pero povolanější mého, její ocenění ponechám, s dovolením, na divákovi. Dovolím si pouze podotknout, že již okřídlená věta "polovina přítomných v tom hraje, druhá polovina to natáčela" se dočkala opětného potvrzení v podobě další ulovené dušičky :-)
Druhý prezentovaný snímek se svojí naprostou šíleností vymyká čemukoliv, nač je divák spankových filmů zvyklý a co je recenzent schopen vtělit do psaného textu. Poslední případ doktora Freuda by se asi dal nazvat freudistickou absurdní twoman show s účastí žen, proutku a rekvizit. Film je vizuálně pojatý jako poškrábané, zapršené a hrubě zrnité retro s hluchým zvukem, v klíčových scénách přecházející do technicoloru s vazelínou na objektivu, to ale je jen rámec, ve kterém rozehrávají koncert stařičký invalidní doktor Freud (Marco Schertel) a otec (Pavel Šťastný). Až po shlédnutí filmu jsem pochopil, proč si tento film nemůže koupit příčetný milovník spanku, neovládající český jazyk - třicet minut filmu je doslova a dopísmene prošpikováno špílci, slovními hříčkami a tragickou hloubkou nechápání obsahu sděleného protistranou. Zdá se, že pojmy jako "nalinkování dívčích stehének", "mýdlo s jelenem", "kalhotky s medvídkem" či "hraní s kačenkami" vejdou do zlatého fondu české spankové kinematografie. Další vrstu brutálního humoru pak tvoří soukromé vtípky, mimo komunitu nesdělitelné - za všechny budiž citována věta "odkud se mi tam vzal ten valach", doprovázená záběrem na sošku koně, popsanou jakýmisi kabalistickými znaky. Ve filmu je přítomen i spankový motiv, ovšem způsobem, naznačujícím neskrývaně to, že jde o úlitbu bohům žánru. Oproti všem zvyklostem je navíc "behind the scene" nedílnou součástí filmu a v DVD verzi je navíc k dispozici "slovníček" pro anglofonní diváky. Divák si tak může plně vychutnat kupříkladu vypjatou scénu výprasku dceřiny přítelkyně, do níž z pravé strany brutálně vjede očko, snímající detail výprasku.
Roli Otce si Pavel Šťastný psal pro sebe - to je zjevné od prvního záběru, kde namísto lehátka psychoanalytikova leží na vlastním kanapi až po záběry, kdy ve své druhé oblíbené herecké poloze, do půl pasu neoděn šmíruje s chlípně nepříčetným výrazem v tváři obě dívky. Zdatným sekundantem je mu pak Marco Schertel, shrbeně na invalidním vozíku nesoucí svoji linii a vytvářející svoji verzi probíhajícího dění. Ani zde si autoři scénáře neodpustili vlastní citaci, takže zazní znovu klíčová teze o falu s ušima, kterou (tehdy ještě mladý a bodrý) doktor Freud zdůvodňoval řediteli Šťastnému skryté motivace jeho vztahů ku studentkám ve Zločinu a trestu.
Za dobu, kdy recenzuji vlčí obrázky se mi ještě nepoštěstilo spatřit plnou síň smíchy řvoucích a hýkajících úchylů, doslova a dopísmene se za břicha popadajících. Až do pátku. Závěrečné "behind the scene" jsem si pak vychutnal ze zadních řad, abych mohl autorům potřást rukou jako první. Za tento film si zasluhují ohromné a významné plus, byť se zjevně nestane kasovním trhákem na běžném bdsm trhu. Sám se přiznám, že dílko mne zaujalo natolik, že jsem zcela ze zřetele vypustil hudební doprovod Johanna Brunera - ano, hudba je přítomna, podkresluje nevtíravě děj, ten je ale natolik hutný, že jakýkoliv hudební zážitek mizí v hlubokém podvědomí :-)
