Menu
Spokojeni?
V nemocnici na člověka jdou různé myšlenky. Vzpomínky jsou výborná cesta, jak je odvést do jiného proudu a dát jim řád. Za poslední dva týdny jsem si nemocnice užila i z jiné strany, než z té doktorské (hned ve vedlejší budově pracuju) a za tu dobu vzpomínek proběhla spousta - rozhodla jsem se, že se jich pár pokusím zpracovat. Tohle je výsledek onoho pokusu, beletrii jsem pro Eleferno ještě nepsala :-) Nesuďte přísně. Některé ty vzpomínky asi nebudou úplně autentické, ono už to bude nějakých pětadvacet let.
Doplněno dodatečně: Waco, Zvířátko, Torm a Gaurin z toho místa, které popisuju pořídili obrázky aktuálního stavu - jsou v galérii tady.
V pátek mi bylo sedmnáct a v neděli jedeme s gymplem na lyžařský kurs. Je to psina, bydlíme v Krkonoších, sjezdovku mám za domem a děti se u nás rodí s lyžičkama na nožičkách, ale osnovy jsou neúprosné, druhé ročníky gymnasií musí na lyže, kdyby Husák na koze jezdil. No, aby to nebyla taková routina, nepojedeme na klasickou chatu, kam jezdí autobus někde na Mísečkách, ale pěkně po svých se přesuneme skoro na hřebeny, do roubenky spřáteleného gymnasia kousek od Klínové boudy. Nějakých tisíc a fous metrů nad mořem, od horní stacion lanovky pěkných pár kilometrů po lesní stezce, batoh se pronese. Proč já husa nabrala tolik hábků... Pot ze mne leje, dlouhé vlasy mám za chvíli zplihlé od ohromných vloček, smíchaných se solí. Holka z hor se ale nedá, vykračuju tak dlouhým krokem, jak mi to moje subminiaturní figura povoluje vepředu mezi kluky, holky se shlukly vzadu kolem češtinářky, na úplném konci šlapou sníh matematik Gert s mým kamarádem Tormíkem, zabraní do hovoru. Pěšina se začíná zvedat a tempo padá, každý má dvoje lyže, batoh, chlebník. Nakonec se les otvírá do skoro holé pláně, na které je sem tam rozhozeno pár stavení, přes hřeben fičí vánice, někde dole hluboko v lese šumí potok, stmívá se. Oči mám zalepené sněhem, všichni kolem vypadají, jak sněhuláci.
Chata, uf. No, žádná sláva, trochu přestavěná krkonošská roubenka, dole jedna velká světnice jako společenská místnost a pokoj pro kluky v jednom, kuchyň a nějaké zázemí, nahoře jeden velký pokoj pro holky, dva malinké pro kantory a to je vše. Topí se v kamnech, dříví je v dřevníku vzadu, ještěže je tu tekoucí voda a WC. Elektřina taky. Fíha, ta tekoucí voda je jenom studená. To bude síla. Vybalujeme rychle věci a slézáme se dole v té společenské místnosti. Tohle bych nikdy neřekla, kluci mají docela uklizeno, proti tomu bordelu, co máme nahoře u holek je to nečekané. To mi maminka nikdy neřekla. Taky už mají zatopeno. A jsou nalezlí v koutě na jedné kupě, jako by se nás báli. Až na pár výjimek, ti sedí u stolu a hrají s Gertem a třídním karty. Zalézám ke kamnům, rozpouštím si vlasy a pokouším se dát je trochu dokupy. Alenka se má, ta má účes na kluka. Tormík se zvedá od karet, vyndává ze zásuvky hřebínek a beze slov mi ho podává. Je pozorný. K narozeninám mi dal kamínek, krásný krystal křišťálu, úplně jako ze skla. A knížku, tu mám sebou, Myši Natálie Mooshabrové od Fuchse. Rozčesávám si tím hřebínkem vlasy. Hezky voní, ten hřebínek, šampónem. Třídní pokládá karty, zjišťuje, jestli jsme všichni a vede řeč o organizaci kursu, rozdělení směn a služeb a o tom, že čtyři nohy v jedné posteli jsou nepřijatelné. Holky se chichotají, kluci se silácky pošklebují. Nějakou dobu už nejsem panna, myslím si svoje. Při tomhle společném ustájení by to stejně nešlo. Navlékáme oteplovačky a ve svitu jediného reflektoru na štítě se rozdělujeme do družstev. Tatínek mi před kursem nalepil na lyže parabloky proti překřížení, spíš mi překážejí, ale jdu do prvního družstva. Tormík s Marcelkou a Zdeňkem zůstali v boudě dělat večeři, přihlásili se sami.
Společenský večer na otrkání. Jsme ztahaní a zábava spíš vázne, nějaké společenské hry, pak Alenka vytahuje kazeťák, že budeme tancovat. Klukům se moc nechce, sedí u karet a pronášejí nějaké mariášové hlášky. Taky bych si zahrála, tatínek mne mariáš naučil dost obstojně. Vedle u stolku mají taky karty, ale nejsem schopná pochopit, co to hrají, píší k tomu na papír nějaké tabulky a Gert sem tam něco vysvětluje. Občas padne slovo whist. Abba dohrála a Alenka se shání po dalších kazetách. V kamnech praská dřevo, škvírami kolem vrátek prosvítají červené plamínky a chce se mi spát, klíží se mi oči. V bříšku hřeje guláš jak od maminky, říkám si, že Marcelka musí umět dobře vařit. Z polodřímoty mne vytrhuje tiché "Můžu poprosit ?" Z magnetofonu chraptí Joe Cocker a Tormík se usmívá. Lehounce mne vodí v koutě sem tam a ruka kolem pasu hřeje. Je mi dobře a chci se k němu přitisknout, ale je na nás moc vidět, tancují jen tři čtyři páry. Potichounku si povídáme, dech mne hřeje na tváři a představuju si, jak by muselo být hezké, kdyby mne hřál i na šíji. Musel to vycítit, přitahuje si mne trochu blíž a ptá se, jestli chci spát. Ke svému překvapení říkám, že nechci. Propána, proč, mám přece Mirka a Tormík je jen kamarád, co mne občas doučuje matyku a fyziku ... Usmívá se víc a povídá "Dneska ne, bude tu moc živo. Vyspi se, jsi unavená." Jsem unavená, moc, leju na sebe tu ledovou vodu a jdu si lehnout.
Ráno horké kakao a nějaké to bububu od kantorů pro ty, co na noční klid moc nedali. Spala jsem jak dřevo, mžourám, venku je skoro ještě tma, kalně svítá, mlha po samá okna. První družstvo má samostatný program, nemusíme se účastnit výcviku a nějak nevíme, co dělat, rejdit po sjezdovce jen tak se moc nechce a vyskytovat se kantorům na očích taky ne. Tlupa se nějakým divným řízením slézá kolem Tormíka - neformální lídr, to je ten výraz. Nijak moc toho nenamluví, ale co řekne, sedí. I ti kantoři na něj dají. "Co podnikneme ?", ptá se. Návrhy padají všelijaké, od uprchnutí do Špindlu do hospody po volnou zábavu. Poslouchá pozorně, ale v očích mu hrají světýlka. "Jsme první družstvo, ne ? Tak budem jezdit jako první družstvo. Zkusíme hada ..." Máme svéráznou třídu, většinou to, co se nazývá slušně vychovaní mladí lidé a pak pár tahounů na všechny způsoby, od sebejistých grázlíků po studijní hvězdu Hanku. Celá tahle společnost se nějakým divným způsobem sešla v prvním družstvu. Celé dopoledne a pak i odpoledne blbneme na sjezdovce, jezdíme v hadovi, v párech, zkoušíme akrobacii. Parabloky překážejí, při piruetce se mi za ně zachytává vnitřní lyže. Když mne Tormík popáté zvedá ze země, kouká na ty kousky plastu a ptá se, jestli je nechci dát pryč. "Jsou přilepené", říkám. Mlčky mi bere lyži, vyndává z bundy nožík a dloube s ním pojistku, které jsem si nevšimla. Na lyži zůstává kovová připevňovací destička a ten nesmyslný kus plastu si Tormík strká do kapsy. Hned se jezdí líp. Dole se u vleku zařazujeme do fronty a Zdeněk mi ustupuje místo, abych vyšla na kotvu k Tormíkovi. Je o kus vyšší než já, kotvu máme nakřivo a já málem upadnu. Drží mne kolem ramen, kotvu má nepohodlně někde nad koleny, něco vykládá a já vnímám spíš jen pohodovou melodii hlasu a teplo v něm.
Večer, vyhodnocení dne a důrazná výstraha od třídního pro včerejší experimentátory. Následuje zábava. Hodně lidí se bavit nešlo, polehávají s knížkou nebo jenom tak. Kolem Tormíka se nahromadili kluci a Petra - hrají čáru, tak tohle by mne nenapadlo. Gert sedí u stolu s knížkou, pro formu zvedá obočí: "hazardní hry nejsou na kursu povoleny." "Jistě, pane profesore", odpovídá Tormík,"všichni hrajeme na jistotu, hazard v tom žádný není." Gert se směje. "Hele, Pepíčkové a Mařenky, do rána mi určíte pravděpodobnost vypadnutí všech tří šestek na třech kostkách, aby vás přešla chuť na hazard". "Jedna lomeno kombinace třetí třídy nad šesti prvky s opakováním. Šest plus tři méně jedna nad třemi... Takových šestapadesát, z toho převrácená hodnota... Kousek pod dvě procenta, řekl bych." Ta odpověď z Tormíka vypadla bez přemýšlení, mezi dvěma hody desetníkem. Na tancování se nechalo zlákat víc lidí, než včera, převládá první družstvo, ostatní vypadají utahaně. Ani kantoři nevypadají dvakrát odpočinutě, nakonec zůstává jen Gert u své knížky. Ploužíme se se Tormíkem u zdi, impulsivně mu pokládám paže na ramena, cítím, jak si mne lehounce přitahuje. Přemýšlím nad tím, co mi šeptá do ucha, prý by se mi mazlení s ním asi nelíbilo, je prý trochu jiný, než kluci jsou, tak trochu dominantně založený řekl. Kdybys věděl, o čem sním, když si hraju sama se sebou... V podbřišku začínám cítit motýlky, asi se červenám, cítím, jak mi hoří tváře. "Možná že by se mi to i líbilo", říkám tiše. Ano, chci to zkusit, nemusíš se ptát...
Venku se vyjasnilo, do maličkého okénka nakukuje měsíc. Ležím v teplácích, pyžamo jsem neriskovala. Tedy, ty tepláky mám na holém těle. V rohu si pod dekou tichounce špitají Zdeněk s Petrou, dobře polovina holek je vzhůru a špicuje uši. Dveře na chodbu jsou pootevřené, kantoři spí naproti. Schodiště pamatuje určitě ještě dobu, kdy v tomhle podkroví bylo uskladněné seno pro kravku, skřípe ohlušitelně. Když se Zdeněk plížil nahoru, měla jsem pocit, že vzbudí celou boudu. Nechávám se trochu unášet představavami, pak se vzpamatovávám, jsem přece slušná dívka... Najednou cítím na skráni teplý dech a zašeptání "Renčo, spíš ?" Nespím. Soukám se zpod deky a připadám si jako hrošice ve srovnání s Tormíkem, který jako by se podlahy nedotýkal. Chviličku mám absurdní pocit, že ho vidím jen já, sune se ke dveřím a po schodem naprosto bezhlučně, zatímco pode mnou praská každé prkno. Zastavuje se a mlčky mi ukazuje na skoro neviditelné značky, nakreslené mýdlem na prknech. Během vaření guláše nezahálel... V přízemí je to lepší, pod linem je betonová podlaha. Nevede mne do společenské místnosti, ale do lyžárny. Brr, zima... Asi ho taky trochu zarazila, přemýšlí, pak bere svoje lyže a sundává z vázání pojistné řemínky - až teď jsem si všimla, že má zvláštní lyže, že to, co jsem považovala za nějaké atypické A jako Artis je ve skutečnosti stylizovaná špička lyže a že pod vázáním je napsáno Fischer... Červené Tyrolie jsem si všimla hned, ta se přehlédnout nedá... Bere moje lyže, odepíná řemínky z nich a šeptá si pro sebe. "Málo, budou krátké... Pamatuj si, které jsou které." To už ke mně a sundává ještě dva nebo tři páry z nejbližších lyží. Ve vymrzlé lyžárně voní mokrá hrubá kůže, lyžařský vosk a kolínská Windsor. "Tumáš", šeptá, strká mi do ruky řemínky a bere svoje lyže. Otáčí se ke mně a s úsměvem říká "hezky voníš". Že bych ? Asi ano, motýlci řádí ostošest a musí to být znát. Rudnu jak pivoňka. Vede mne do dřevníku, ten přimyká k velké světnici, na tváři cítím, jak z jedné stěny jde teplo. Ale teplo tu není, je tu míň zima, než v lyžárně. Uprostřed stojí veliký špalek se zaťatou sekerou a v mé hlavě na vteřinku prokmitává představa sebe na kolenou u toho špalku. Kolem jsou kuláče dřeva, polínka, piliny a to dřevo nádherně voní. Ve stěně jsou zatlučené čtyři kramle, zcela čerstvě, pod jednou se odštípla dlouhá tříska a dřevo pod ní není ani trošku zašlé. Tormík zasouvá patky lyží za ty spodní kramle, kříží lyže a řemínky ty lyže skluznicí nahoru přivazuje k těm horním kramlím. Pracuje skoro poslepu, jako kdyby to měl nacvičené... Cítím, jak mi měknou kolena a přemýšlím, jestli dělám dobře. Stíhám si všimnout, že ty lyže mají žlutou skluznici, takovou jsem ještě neviděla, kofix je přece černý... Otáčí se ke mně a za ním je na zdi žlutý kříž se šikmo stojícími břevny. Pokládá mi dlaně na ramena, dívá se mi do očí a ptá se, jestli mu důvěřuju. Chtěla bych zakňučet, že ne, že se na nic takového necítím, ale slyším se šeptat, že ano. Rozepíná mi bundu a věší ji na hřebík. Objímá mne, bez ohledu na zimu má teplé ruce a šeptá mi do ucha, že se nebude zlobit, kdybych si chtěla nechat kalhotky. Neudržím se a vyprsknu smíchem: "To těžko, Tormíku..." Dívá se trochu nechápavě. Sundávám si tepláky, bez ohledu na zimu, moc chci, aby se mne dotýkal těma teplýma rukama. Směje se - vlastně se usmívá skoro pořád. Staví mne k tomu žlutému kříži a přivazuje mne řemínky od vázání. Snažím se neopírat se, lyže jsou vymrzlé a ledové a hrany vyloženě pálí do zad, zadečku a stehen. Chvilku mám pocit, že jsem v kině a dívám se na někoho jiného, mozek nebere, že jsem v jednu v noci na horské boudě, v dřevníku, jak mne pánbůh stvořil, přivázaná s roztaženýma nohama ke kříži z lyží a že místo abych řvala hrůzou mi trčí bradavky a podle všeho si hodně necudně teču až po stehnech... Tormík stojí přede mnou s pohledem plyšového medvěda a kouká na mne jako na novou hračku... Hladí mne. Chtěla bych ho taky pohladit a nemůžu, zápěstí a kotníky mám přivázané, ne k lyžím, ale k těm kramlím. Zavírám oči a vychutnávám si ty dotyky, dokud mi nepřikáže "Ne, dívej se, otevři ty oči !" Ta změna v hlase ! Takhle ho vůbec neznám, rozhodný, klidný, velitelský tón, přitom to řekl šeptem. Po rozpálené kůži mi přebíhá mráz, asi to cítí, protože šeptá "neboj se, kdykoliv můžeš říct dost, prosím a odvážu tě". Kývám. Zase mne hladí, ale cítím změnu, to už nejsou něžné zkoumavé doteky, i v těch lehounkých dotecích prstů je síla, jako kdyby něco hledal. Sem tam neznatelně přitlačí a mně tělem projede podivný pocit mezi trnutím, zamrazením a bolestí, až zasténám. Nic takového se mnou Míra nikdy nedělal, ono popravdě řečeno toho se mnou Míra zas tak moc nedělal, kromě toho jediného. Fascinovaně sleduju ty prsty na svém těle a přestává mi být zima. Občas se zastaví a dlaní mi přikryje ruce a zápěstí, spokojeně kývne a pokračuje. Až za chvíli mi dochází, že má starost o krevní oběh. Chtěla bych se k němu přitisknout a trochu těch krásných pocitů mu vrátit a nejde to, zkouším to alespoň pánví. Sahá do kapsičky u košile a vytahuje kolíček na prádlo - nechápu jenom chviličku, to té doby, než mi ho zálibně přiloží k bradavce. Propána, to snad ne. V protikladu s tím, co si myslím cítím, jak se mi bradavka šponuje a vidím, jak mám prsa naběhlá. Pomaličku ten kolíček uvolňuje a mně v očích explodují jiskřičky bolesti, honem, jak to bylo - aha, "prosím, dost". Kolíček je vmžiku dole, ale bolest ustupuje až za chvilku, cítím, že mi vyhrkly slzy. Místo kolíčku mi k bradavce přikládá rty a bolest utichá a rozplývá se. Rozplynula bych se taky, ale vytahuje ještě jeden kolíček a s poťouchlým výrazem mi oba ukazuje. Zavřela bych oči, ale vím, že by se zase ozval ten studený nesmlouvavý hlas. Prohrabuje se v hromadě dřeva u špalku a vybírá nějaké třísky. Podlamují se mi nohy. "To ne, prosím", šeptám. "Ticho", ozve se studeně a pak normálním tónem "neboj se". Nevím proč, ale okamžitě se uklidňuju. Slyším, jak se za zdí někdo převaluje a skřípe palanda - napadá mne absurdní představa, jestli někomu z kluků není zima a nepůjde pro dřívi na přiložení. Ta představa se mi dokonce i líbí, já snad budu ještě ke všemu exhibicionistka... Maminko. Tormík taky chvilku špicuje uši, pak řešitelně kroutí hlavou. Bere ty třísky a zálibně na mne kouká. Cítím, jak mi raší ledový pot, protivné kapičky mi stékají po bocích a po čele. Přistupuje tak blízko, že se mne skoro dotýká, zvedá mi ty třísky před oči a pak je zasouvá do kolíčků, aby se nemohly úplně sevřít. Úlevný pocit je přehlušen bolestí v bradavkách, tentokrát ale ne tak hryzající, hvězdičky v očích neskáčí a je to svým způsoben i příjemné. Vlastně je to příjemné, příjemná je i ta představa, že můžu říct dost, ale že to říkat nemusím... Tormík mne hladí po vlasech a pak se otáčí a neslyšně mizí ve dveřích. Šel si odskočit, říkám si a vychutnávám si ten pocit bezmoci a bolesti. Všude je ticho, sem tam zapraská dřevo, občas venku zaskučí meluzína - zvedá se vítr a asi bude notná fukeř. Nevím, jak dlouho tak stojím a pomaličku mne ovládá panika - to mne tu chce nechat ? Začíná mi zase být zima a bolest v bradavkách se stává tupě pulsující. Tormík se objevuje nachlup přesně v okamžiku, kdy sbírám odvahu zavolat na něj. Nikoho nevidím radši. Kontroluje mi oběh v zápěstích a objímá mne. "Bolí", zašeptám. "Prosím ?" Studeně. "Dost, prosím". "Tak zatni zuby", říká a pomalinku mi uvolňuje jeden kolíček. Ježíšikriste, tak tohle je teprve bolest. Sahá za dveře a vytahuje notný rampouch. Kousek odlamuje, přikládá mi ho k rozbolavělé bradavce a opatrně mi sundává druhý kolíček. Jak mi střídavě chladí kozičky ledem a ohřívá ústy, začíná mi být opět notné horko. Bere si ten rampouch a přejíždí mi s ním po těle. Nervy mám vyšponované k prasknutí, chci a nechci, aby se mě tím rampouchem dotýkal na kočičce, chtěla bych se s ním strašlivě moc milovat a on mne mezitím jenom hladí... Nakonec mne odvazuje a k milování používáme kuchyňský stůl, pod který stihnul mezitím přetahat nějaké nepoužívané deky. Poprvé je to krátké, jsem rozjetá tak, že vybuchuji po prvních dotecích, přikrývá mi ústa, abych nevzbudila celou boudu. Druhý pokus je lepší a po schodech nahoru se plížím jako myška notně ospalá. Při pohledu na hodinky nějak nemůžu uvěřit, že za dvě hodiny bude budíček. Tepláky jsou k nepotřebě, ráno je musím vyprat, navlékám pyžamo a propadám se do spánku.
Ráno je Tormík nechutně svěží, jiskří energií, jako by celou noc spal. Ploužím se do kuchyně pro kakao a párek a můj pohled padá na závěs u okna - ve výšce stolu se na něm svítí mé nachytané světlé vlasy. Opatrně a nenápadně hledám další stopy - zaplaťpánbůh nic dalšího nenalézám. Lyže jsou v lyžárně na místě a řemínky přichycené - na ně bych zapomněla, jak na smrt. Dopoledne stojíme s Tormíkem ve frontě na vlek vedle Gerta, který kouká velmi chápavě a ušklíbá se, když zrudnu až po uši. Až po nějakých deseti letech od maturity mi na srazu, už notně ovíněný, sdělil, že s Tormíkem chvilku pokuřovali na zápraží v době, kdy jsem si užívala kolíčků a samoty ve dřevníku...