Menu
Spokojeni?
KRITERIA SUBJEKTIVNÍHO URČOVÁNÍ HRANICE
MEZI EROTIKOU A PORNOGRAFIÍ
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.(http://psav.chochola.net/)
1. ÚVOD
Začněme osobním příběhem autora, neboť
ten byl prvotním impulsem vedoucím ke vzniku této práce zabývající se současným
pojetím pornografie jako společenského fenoménu. Vlastně úplně první zkušenost se
sexuálně explicitním materiálem se datuje do dětského věku a období tzv. filmů z
hvězdičkou – rodiči nekompromisně zakázaných, s vysvětlením, že „to není pro
děti“. Zmatek z odmítání bez relevantního vysvětlení a touha po zakázaném ovoci
ustaly až s příchodem prvních časopisů pro pány, ve škole tajně předávaných
pod lavicí z ruky do ruky. Šok z naturalisticky pojaté reality sexu byl vzhledem k
neexistenci jakékoliv sexuální výchovy obrovský, po jeho překonání se však tyto
časopisy staly jedním z „tajemství“ skupiny vyvolených, tajemstvím, které je
nutno pečlivě střežit před okolním světem, jenž se k podobným záležitostem
nestavil vůbec přívětivě, tajemstvím, které utužovalo skupinovou kohezi.
Po revoluci (1989) sexualita pomalu ale jistě přestávala být z našeho pohledu
absolutně censurovaným jevem a začala se objevovat i v rámci medií: byli jsme svědky
nástupu prvních televizních inscenací nenápadně lechtivého zaměření, v
trafikách bylo možno při troše vytrvalosti najít nově vzniklé časopisy – nyní
již orientované pouze na sex, vedle silnic se vyrojily reklamní billboardy s často
dvojsmyslným obsahem. A nakonec: internet. Vzrušení, kdy po hodinové snaze člověk
nalezl jeden obrázek polonahé slečny v příšerné kvalitě, se snad ani nedá popsat.
Doba se však mění, a s ní se mění i podoba presentované lidské sexuality. Televize
vysílají pravidelné sexuálně zaměřené pořady a pokud si připlatíme za některý
z komerčních kanálů, můžeme mít na obrazovce sex od rána do večera. V trafikách
občas marně hledáme denní tisk v záplavě ňader, penisů a roztažených nohou.
Billboardy již beze studu presentují odhalená těla. A internet? Sexuálním
materiálem přímo přetéká – každý, kdo opustí bezpečnou půdu domovské
stránky, ví, že se na sexuálně orientované servery dříve či později (ač
neúmyslně) dostane.
Sex je, alespoň ve své obrazové podobě, všude kolem nás. Kouzlo nepoznaného (a
nepoznatelného) již dávno zmizelo, ono dříve pečlivě střežené tajemství
dostává nádech absurdity. Jako bychom již byli tím, co je tak lehce dostupné, ba co
víc – co leckdy agresivně útočí na naši pozornost, již přesyceni. Pokud zrovna
nemáme chuť sexuálně explicitní materiály aktivně vyhledávat, dostavuje se u nás
jistý druh obrany: sexuálně zaměřené televizní pořady již nejsou zábavou, ale
stávají se nudnými. Billboardy a tituly v trafikách se stávají předmětem více či
méně vědomé selektivní ignorace. Sex na internetu vnímáme jako již vyloženě
obtěžující, práci znepříjemňující a skýtající též mnohá nebezpečí (viry,
ohrožení bezpečnosti počítače, nevyžádané služby etc.).
Obtěžující. Ano, můžeme říci, že v podobě, s jakou se se sexuálně
explicitními materiály v současné situaci setkáváme, vzhledem k jejich množství a
agresivitě distribuce jsme těmito materiály obtěžováni. A nejsme sami: napříč
společností začínají být slyšet hlasy jednotlivců i celých občanských
sdružení volajících po restrikci, censuře, či omezení těchto materiálů. Motivace
lidí jsou různé a jistě se k nim v rámci naší práce dostaneme, jedno však mají
společné: snaží se před sexuálně explicitním materiálem ochránit děti a
mládež. Jako bychom se dostávali zpět na začátek našeho příběhu, k filmům s
hvězdičkou...
Proč však tedy za téma naší práce volíme pornografii? Vždyť ve společnosti je
spousta dalších jevů, které nás určitým způsobem osobně „obtěžují“, a
před kterými bychom měli děti chránit: drogami počínaje a znečištěním ovzduší
konče. Opět se jedná o náš osobní zážitek, který se stal jakousi poslední
kostičkou do mosaiky, katalysátorem, který spustil vlnu našeho aktivního zájmu o
fenomén pornografie:
Jednoho rána jsme v trafice, kde si poměrně často kupujeme noviny a cigarety, potkali
maminku s dcerou: holčičce mohlo být okolo sedmi let. Maminka si kupovala noviny,
holčička chtěla také něco ke čtení a poprosila maminku o zakoupení BravoGirl.
Prodavač je ujistil, že titul má k disposici, nastal však problém, neboť v široké
nabídce dlouho nemohl žádaný časopis najít. Podařilo se mu to až po notné
chvíli: časopis, mající na titulní straně polonahou dívku, byl zařazen mezi tituly
pro pány, a dle našeho mínění se od nich svým vzhledem příliš nelišil. Prodavač
v radosti z nalezení titulu na něj upozornil a nasměroval tak pozornost matky i dcery
tímto směrem, tedy k sekci časopisů pro pány. Nastalo (z naší zkušenosti)
očekávatelné: matka zčervenala, dcera si tyto časopisy začala se zájmem
prohlížet, aby se vzápětí maminky zeptala „cože to dělají ti lidé tady na tom
obrázku“. Dostalo se jí odpovědi, že „na to je moc malá“, prodavači bylo
vynadáno velmi jadrným způsobem, avšak: časopis BravoGirl pro dceru byl zakoupen.
Po odchodu obu žen jsme pociťovali jakýsi zmatek daný neadekvátně rozdílnou reakcí
matky na dva typy časopisů, mezi nimiž jsme neviděli zas tak velké odlišnosti (tento
pocit se ještě prohloubil po prolistování BravoGirl, kdy se polonahota změnila v
nahotu). Prodavač, mírně vyveden z míry matčinou insultací, tento rozdíl vysvětlil
tak, že zatímco fotografie v BravoGirl jsou erotické, tudíž akceptovatelné, ostatní
časopisy obsahují pornografii, něco, co není pro děti. Neváhali jsme tedy
prolistovat i ostatní časopisy pro pány, rozdíly mezi oběma pojmy nám však někdy
přišly dosti mlhavé.
Od tohoto okamžiku se datuje plán na vytvoření naší práce; dny následující jsme
obtěžovali své okolí jednoduchou otázkou: „Jaký je rozdíl mezi erotikou a
pornografií?“ Prvotní reakce byla vždy podobná: „No to je přeci jasné...“ –
aby se vzápětí ukázalo, že lidé v tom jasno sice mají, ale každý myslí svým
způsobem trochu (někdy i výrazně) něco jiného. Z čehož nám vyplynulo, že rozdíl
mezi vnímáním erotiky a pornografie je velmi variabilní subjektivní záležitostí.
Rozhodli jsme se tedy, že tento vztah prozkoumáme blíže a systematicky.
2. Člověk a pornografie
Co tedy bude obsahem naší práce? Čtenář nechť
rozhodně nečeká rozsouzení sporu mezi matkou a prodavačem, naopak: hodnotícímu
hledisku bychom se chtěli vyhnout. Naším cílem není obhajovat či soudit, zda jsou
sexuálně explicitní materiály dobré či špatné, zda se mají zakázat či nechat
tak, jak jsou. Rozhodně zde nechceme moralisovat, kde by měly být vystavovány a komu
prodávány. Naší snahou je osobní názorová neutralita: chceme zjistit, jak jsou tyto
materiály v dnešní době chápány společností, postihnout převládající diskurs a
konečně nalézt modální vnímání slov erotika a pornografie v české populaci. Toto
vnímání bychom rádi popsali pomocí definic obou termínů, a to definic takových,
které by zároveň dokázaly jak vymezit hranici mezi erotikou a pornografií, tak
akceptovat subjektivní hledisko každého z nás.
Ačkoliv se naše práce týká pornografie a erotiky, bude to právě pornografie, která
se stane středem našeho zájmu. Neboť právě pornografie je tou kategorií, vůči
které má určitá část společnosti vytvořeny silné předsudky. Abychom se těmto
předsudkům, postojům a názorovým stereotypům vyhnuli, myslíme si, že je vhodné
pokusit se v rámci vědeckého poznání pochopit a popsat vnímání pornografie v
celém jejím kontextu. V teoretické části naší práce se proto vynasnažíme
předvést psychologický význam pornografie a její chápání v kontextu historie
euroamerické společnosti, tj. popsat ji z pohledu společenského uspořádání,
politiky, technického vývoje, náboženství, práva, sociologie a psychologie.
Jistěže jsou všechny tyto oblasti propojené, stejně tak jako se v nich nebudeme
zabývat pouze pornografií, ale také erotikou.
Účelem této teoretické části je dodat čtenáři tolik relevantních informací, aby
si dokázal utvořit na erotiku a pornografii svůj vlastní hodnotný názor. Proto se
vlastně první definice obou zkoumaných pojmů z naší strany objevuje až v
závěrečné kapitole teoretické části: chceme, aby se čtenář svou aktivitou na
povaze naší práce sám aktivně podílel.
To, oč se snaží teoretická část narativní či výkladovou formou, je dále
rozpracováno v následující části praktické formou vědeckého výzkumu: jejím
obsahem je popis našeho dotazníku zkoumajícího výše zmíněné a dále jeho závěry
týkající se subjektivního vnímání hranice mezi erotikou a pornografií v rámci
české společnosti dnešních dnů.
2.1. Uchopení pojmu pornografie
Abychom porozuměli současnému pojetí pornografie, musíme pochopit i pojmy vytvořené
během historických procesů. Ačkoliv pornografie byla vynálezem 19. století (viz.
2.2), my nyní žijeme v „postpornografickém“ světě a díváme se na svět
„postpornografickýma“ očima (Allen et al., 1995). Než abychom používali vynucené
a nepři-rozené termíny, např. „prepornografický“, budeme raději využívat
termínu „pornografický“ i v kontextu před devatenáctým stoletím, kdy nám
připadá tento termín vhodný pro označení děl, která jsou ze sexuálního hlediska
pohoršující a která podléhala censuře.
V obecném povědomí je zakotvené, že když je něco erotické, je to též sexuální
a to je v pořádku - na rozdíl od toho všeho však pornografické pro někoho v
pořádku není. Jak poukázal umělecký kritik Edward Lucie-Smith (Lucie- Smith 1991,
str.91): „Naši rodiče neměli žádné výčitky, když se dívali na obraz Venuše a
Kupido mezi časem a šílenstvím od Bronzina, na kterém je znázorněna nahá žena,
která se líbá s otevřenými ústy s nahým chlapcem, jenž je nejen mladistvý, ale
navíc je to i její syn. Dělají si však starosti s tím, když si jejich děti
vyhledávají podobné věci na internetu“.
Rozdíl tedy není v obsahu, ale v kontextu. Příliš často zakrýváme slovem erotika
určitou nesmělost a ostýchavost. Je to pouhá rouška používaná pro estetické
zkrášlení nepřijatelného, syrového výrazu sex.
„Podívám se a vidím“, pronesl soudce amerického Nejvyššího soudu Potter Stewart
v roce 1964 (Hyde 1994). Nám všem stačí, když se podíváme a vidíme. Ať už se o
pornografii mluví v soudních síních či ve vědeckých časopisech, přítomnost
pornografie je zřetelně patrná a neoddiskutovatelná. Na pornografii, kterou lze určit
na první pohled, je cosi nezkrotného a neredukovatelného. Neredukovatelného proto, že
už byla redukována v té nejvyšší možné míře: na tělo či jeho sexuální
části, na sex jako mechanismus (Nead 1992). Dá se říci, že je zcela obnažená až
na samotné jádro. Proto je tu riziko, že když je sexuální vyobrazení – ať už v
literatuře, ve filmu či na internetových stránkách – zbaveno umělecké či
kulturně vzdělávací hodnoty, začne být posuzováno z pohledu autority jako cosi
obscénního (pojmem obscénní zde rozumíme morální kategorii, viz. 2.2.2).
Pornografie se svými atributy neměnnosti, nezpochybnitelnosti a okamžité
rozeznatelnosti nás může svádět k myšlence, že stojí jaksi mimo rámec kultury
(Donnerstein et al., 1987). Zdá se, jako kdyby byla opravdu na pomezí kultury, jako by
balancovala kdesi v místech, kde kultura končí.
Teoretická část mé práce by měla ukázat, že pornografie vůbec nestojí mimo
oblast kultury, popravdě řečeno, že dokonce je kulturním pojmem. Že zatímco se nám
může zdát, že stojí na jejím okraji, ve skutečnosti je v samotném kulturním
středu – vytvořená na průsečících sexuality, náboženství, politiky, umění a
práva. Jak se vyjádřil antropolog Bernard Arcand (Arcand 1993, str. 65): „Historie
pornografie je historií společnosti a nic, k čemu ve společnosti došlo, by nemělo
být v žádném případě opomíjeno.“
Pornografie je nejen kulturním pojmem, ona je i zároveň výtvorem moderního světa,
který transformoval sexuální explicitu do nové, problematické kategorie zvané
„pornografie“
Jednou z mnoha pornografických ironií je, že k osamostatnění pornografie došlo
právě ve viktoriánském období (Hunt et al., 1993), které si nejvíce spojujeme se
sexuální pruderností. Právě v této době totiž technologie moderní reprodukce dala
poprvé podnět ke vzniku materiálu, který dnes za pornografii považujeme. Nejenom
proto, že tehdy byla pornografie poprvé vyrobena v měřítku, které z ní učinilo
masový fenomén, ale že v rámci regulace obscenity byla postavena mimo zákon. Hlavním
důvodem však bylo, že právě v tomto období se pornografie vydělila jako samostatná
kategorie.
Přes očividně starodávný původ tohoto výrazu – z řeckého pornographos (řec.
porne = děvka, prostitutka, graphein = psát, zobrazovat, Machek 1971), tj. „popis
života, zvyků a činnosti prostitutek“ – bylo slovo „pornografie“ použito
poprvé až v roce 1857 (Anglický Zákon o obscénních publikacích, viz. Hyde 1994).
Ačkoliv toto slovo ve starověkém Řecku existovalo, bylo ve skutečnosti antickému
světu neznámé – zdá se, že existuje pouze krátký odstavec v jediném antickém
textu, kde se letmo setkáváme se slovem označujícím autora pornografie: tento text s
názvem Hostující Mudrci (Depnosofistai) napsal Athénaios a objevuje se tam
slovo pornographoi – „ten, kdo popisuje prostitutky“ (Galán 2003).
Proto se jedná o relativně nové slovo oděné do hávu starobylosti. Avšak jaký mělo
význam znovu oživit tento zapomenutý výraz? Kde se vzala ta náhlá potřeba nového
slova, bez něhož se civilisace obešla celá staletí? Jako jedna z možností
vysvětlení této otázky se nabízí exkurs do ne zcela probádané oblasti historie
pornografie: