Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Hvězdný deník 07 07 2127, 17 50

Zapraskám klouby a kouknu skrz sklo do cely plné otráveně tvářících se ženských. To je zas den.
Pamatuju si dobu, kdy byl Capricorn 70 docela normální vesmírná stanice, pamatuju doby, kdy byl považován za takovou menší vesmírnou stanici a právě teď zažívám dobu, kdy je Capricorn 70 upadající vesmírná poslední štace. Na přistávání velkých nákladních lodí už tu není místo ani technika, a tak tu přistávají malé loďky, naložené „radostmi života“. Drogy, děvky obojího pohlaví, zbraně, chlast… Taky kaktusy, kožešiny a knihy na papíře.

Není to „good work“ dělat tu „security“, vytloukat přiznání z pašeráků, pouštět dealerům do koulí proud a „tělesně trestat“ kňourající prodavačky vzdechů. Žádná elegantní práce, ale pokud mám být upřímný, když někdo pouští proud do koulí vám, je to mnohem, mnohem horší.

Stisknu senzor, dveře se odevřou a dovnitř se vnese další „klientka“. Mrkne na mě nalíčenýma očima, rozhlédne se po místnosti, kde se na lavici u zdi nepohodlně vrtí její předchůdkyně, pak zatřepetá řasami a ukáže bradou na rám: „Tohle je něco jako… bordel?“ Rudá pusa vyplivne jistě důvěrně známé slůvko a kočičí tvářička se zakření.

Mám toho dost. Možná se to nezdá, ale nerad biju ženské. Ječí, brečí, řvou, snaží se vás dostat do postele, tisíckrát radši bych vyslýchal šíbra s kvérama, toho alespoň chápu, ale nedá se svítit. Pokud bych to svěřil bandě podřízených, stane se z toho tady bordel opravdu, a tak se obrátím k té zmalované holčici a vyštěknu: „Čip?“

„Cože?“

„Kde máš čip?“ Beru z pult čtečku a odhaduju, kam ho vpálili téhle. Je nová, nikdy jsem jí neviděl. Bílá kůže a střapaté vlasy obarvené na jasně rudou. Ostrý nosík a černý overal. Kurva, overal ne, s tím jsou jen problémy, pomyslím si.

„Čip?“ žvýká to slovo, jako by ho nikdy neslyšela. „Tady.“ a ukazuje mi náramek těsně objímající zápěstí.

„Ještě toho trochu. Nikde jinde ho nemáš?“ Vrtí hlavou. „Pod kůží myslím.“

„Ne!“

Skvělé, takže ještě přečipovat. Civím na displej, Liz Lejaby, to jméno si určitě vymyslela, pětadvacet ran, no potěš, držení drog, zbraň bez povolení, pěkný číslo…

„Co prodáváš?“ ptám se, aby řeč nestála a uvolňuju pouta, je malá, i v podpatcích mi sahá po bradu.

„Svlíkni si ten vršek.“

Podívá se na mě zkoumavě a pak začne rozepínat zipy.

„Vzrušuje tě to?“ Jedovatý hlásek mi zadrnčí za zády.

„Co jako?“ otočím se a promnu si neoholenou bradu. „Co?“

„Řezat nahatý ženský.“ Vysune z pusy růžový jazyk a ze špičky svine ruličku. „Však víš, ne?“

„Nevzrušuje.“ odpovím utahaně a po pravdě.

„Hm. Mě by to vzrušovalo. Nechceš si to vyměnit?“

„Ne, nechci.“ Cítím, jak mi povolují nervy. „Nechci, mám toho hodně a nemám čas si tu s tebou hrát, princezno. Už sis to svlíkla?“ ke konci zvyšuju hlas a to není dobré znamení.

„Jo.“ Otočí se ke mně zády. Nevěřícně zírám na kůži tenkou jako slupka jablka, skoro průsvitnou, přejedu palcem po lopatce a představím si tu kůžičku pod těžkým plastovým prutem.

„Jak se ti dělají modřiny?“ zachraptím.

„Hodně. Je to otrava, mě stačí... A jo.“ červené hlavičce dojde, proč se ptám.

„Kdo tě soudil?“ sednu si na sedačku a obhlížím nadávající hlouček na druhé straně místnosti.

„Takovejch cavyků s ní,“ remcá tělnatá černoška s růžovými loknami. „Se mnou takový řeči nenadělal.“

„Tak kdo tě soudil? Viděl tě?“

Potřese hlavou. „Ne. Vyslechli mě, sepsali to, a pak mě poslali sem.“

„Hm. To byl O´Shea. Musím se ho zeptat. Počkej tu.“ Nechce se mi mluvit s šéfem před touhle tlupou toulavejch koček. „Na nic nesahej, nebo uvidíš.“

Vypadnu s úlevou na chodbu. Kdyby to tak někdo vzal za mě.

„Shea.“ syknu do komunikátoru a čekám.

„No, co je?“ Chraplavý hlas, který nemám spojený s nejpříjemnějšími okamžiky života.

„Co je, Rate?“

„Chci se jen zeptat. Ta Lejaby, jak moc to má slíznout. Má takovou tenkou kůži, bojím se, že půjde rychle dolů. A vůbec je ta holka problematická.“

„No jo.“ slyším, jak prsty ťuká po klávesnici „Červený vlasy?“

„Souhlasí.“

„Jó, taky má přezdívku Redcat. Jen malá dealerka. Prostě jí nařež, jak uznáš za vhodné, nelam si s tou holčinou hlavu. Ty, ale tak, aby si to pamatovala.“

„O.K. Díky.“

Snadno se řekne, nelam si hlavu, ale aby si to pamatovala, jenže když holka skončí na ošetřovně, budu mít průser já. Naštěstí se blíží záchrana.

„Hanzi, pojď mi píchnout.“

„S kočkama?“

„Jo, s jednou červenou kočkou.“ Popadnu kolegu za rameno a nálada se trochu srovná.

Dočasně. Redcat sedí na stole a zírá na displej.

„Jeď dolů, co tam děláš?“

„Čtu si,“ říká nevinně.

Obrazovku pro jistotu zaklapnu, vidím, že sjížděla svoje záznamy, potvora.

„Tak si to zas obleč a svlíkni si kalhoty.“

„Odkud tě shodili, bratříčku?“ prohodí přátelsky.

Mám toho právě dost.

„Ty hadry dolů!“ zařvu. „Nebo ti s tím pomůžu.“

Založí ruce na prsou „Jdi se bodnout.“

„Hanzi, slečna má problém s garderobou, nemůžeš jí pomoci?“

Otočím se k regálu a hledám něco, čím neproseknu kůži.

Obušky, pruty, vidlice, dráty a hroty se válejí v zásuvkách, které už dlouho nikdo neuklízel. Kurva, takovej chaos tady. Za zády se mi ozývají zvuky, které nejvíc ze všeho připomínají manželskou hádku.

Věci se sypou na zem, látka praská.

„Kousla mě,“ nadává Hanz. „Sakra, Kryso, co tam děláš?“

„Já to na vás prásknu.“ Panenka ječí jako siréna a já konečně vyštrachám jakousi plácačku. S tímhle stoprocentně neproseknu nic.

„Dokážeš ji dostat do těch pout?“

„Snad jo.“ Hanz se snaží popadnout dech. „Ale je to blbej nápad, pokud jí chceš dát na zadek tímhle. Ohnu ji přes pult.“
„Parchante.“
„Všechno tu rozmlátíte,“ nadávám.
Přihlížející ženské se smějí. Není divu. Připadám si jako postavička z dětského komixu.
I zadek má bílý a trochu připomíná jablko. Kousnout si… Kuš.

Zvednu plácačku, guma nepříjemně páchne dezinfekcí, máchnu, na půlce rudá stopa, ještě že jsem nevzal ten prut, znova, nadávky, prskání, křik, zadnice teď připomíná jablko mnohem více zralé…

„Je dobrá, Hanzi?“ ujišťuju se.

„Ale je.“ Hanz se naklání, aby viděl děvčeti do obličeje.

„Dobrá je, ale pěkně nasraná. Jen pokračuj.“

Samozřejmě nevím, kolikrát jsem ji přetáhnul, ptát se divoké kočky, to bych neriskoval, a tak to odhaduju od oka. Hlavně ať už to mám za sebou.

„Co to tu provádíte za show?“

O´Shea stojí ve dveřích a užasle se dívá na změť nářadí a kusů látky, která se válí po podlaze.

„Zbláznil ses?“ ptá se mě ostře. Chci odpovědět a samo sebou to od červené kočky (přezdívka teď dostává i poněkud jiný význam) koupím podpatkem do stehna.

„Říkal jsem, že jsou s ní problémy,“ mnu si stehno a pokouším se botou shrnout tu spoušť alespoň k panelu zdi.

„Obtěžujou mě,“ syčí rudovlasá a snaží se vykroutit z Hanzova sevření. „Nevyskákaný magoři.“

„Máte nějaké konkrétní obvinění, slečno?“ snaží se Shea zůstat na výši.

„Ať mě pustí.“

„Pusť ji,“ nařídí šéf a na výsledek nemusí dlouho čekat. malá se zvedne a pořádně Hanze natankuje do nosu. Až to křupne.

„Doufám, že jsem ti ho přerazila, šmejde.“

„To by stačilo.“ Shea popadne útlý krček a překvapivě svižně holku vytáhne na chodbu. Uleví se mi. Takový bouřlivý temperament je u ženské spíš na škodu, dokonce i pokud ji vidíte jen patnáct minut.

Hvězdný deník 07 07 2127, 22 30

„Tak pánové, to s tou Redcat byl totální lapsus.“ O´Shea bubnuje prsty o desku stolu a parta od zásahovky se šklebí.

„Copak nedokážete dva zpacifikovat jednu malou holku?“

„Co dva, tři,“ říkám tiše. „Prostě jsem ji nechtěl zabít, no.“

„Není tak snadné ji zabít, synku.“ zašklebí se Shea. „Vy jste nezažili to čipování. Nevěřil bych, že existuje tolik sprostých slov a že je někdo může znát v tolika jazycích.“

„Kam jí to píchli?“ ptám se krvelačně.

„Doufám, že někam, kde to bolí,“ huhlá vedle mě Hanz, který sice nemá nos přeražený, ale zato pořádně zhmožděný.

„Do zadku, kam jinam. Je to hluboko ve svalu a těžko se to vyndává.“

„Řvala?“

„Jo, sprostě. Je to opravdový andílek.“

„A kde je teď?“ Pevně doufám, že ne v celách, které mám pod patronátem. V duchu té malé přeju noc v kapsli samotky, nedobrovolné tiché rozjímání, které vyléčí jekot vzteklé bestie.

„Kde by byla. Pustili jsme ji. Co tady s ní? Vzal by sis ji na starost?“

„Snad radši ani ne,“ vrtím hlavou. Tahle stanice je, na mou hříšnou duši, doménou cvoků a nemám pocit, že by proti tomu pomáhaly elektrické obušky.

Hvězdný deník 07 25 2127, 13 05

Prodírám se davem spoutaných lidí ke své kanceláři. Zátah. Nic neobvyklého. Stačí vkročit do jakéhokoli ze zdejších podniků a vždycky se vrátíte s haldou „Rudých snů“ a „Hightballů“ a také s nějakými těmi pulsními ganami. Okukuju tváře zadržených, abych viděl, jak se chlapci dneska tužili. Rozbité hlavy nejsou výjimkou, u zdi někdo zvrací, nějaká ženská kvílí jako při porodu. Skvělý. Senzační. Tohle všechno budu vyslýchat. Srandy kopec.

„Kryso…“ Povědomý hlásek zní naléhavě a když se otočím, všimnu si rudé čupřiny, vykukující mezi skloněnými zády zadržených.

„Do čeho ses zas namočila, kotě?“ Kdoví proč mám pocit, že se známe víc, než by se za těch pár minut zdálo slušné.

„Nechceš mě vyslechnout?“ gestikuluje na mě spoutanýma rukama.

„No, můžu, ale že o to tak stojíš?“

„Jsou to blázni. Celou cestu sem nás mlátili.“

Pátravě se na ni dívám, zmlácená mi nepřipadá.

„Kam?“

„Co kam?“

„Kam tě mlátili? Jestli je ti zle, můžu zavolat doktora.“

„Ale no tak. Přímo mě nemlátili. Ale,“ nadechne se pro větší dramatický účinek, „viděla jsem, jak zmlátili v transportéru jednu holku.“

„Jó, taky jsem takový věci viděl. Chceš ten výslech?“

„Hm.“ Kývá hlavou a škube plastovým páskem zadrhnutým kolem zápěstí.

„Dáš mi to dolů?“

„Až v buňce.“

„Beru si k výslechu Redcat,“ řvu na velitele zásahu, abych překřičel šum několika desítek lidí, namačkaných v stísněném prostoru haly a ukazuju na červenou hlavu.

„Je ti přáno,“ řve na mě zas on. „Ale nech něco i pro nás, těšili jsme se, že tahle je zrovna celá.“

„Zmrdi,“ syčí vedle mě rudovláska a vztekle si ničí zápěstí marnými pokusy vyvléknut ruku z úzce staženého oka.

„Mlč,“ dloubnu ji do žeber a táhnu ji skrz lidskou masu ke dveřím „kanclu“.

Hvězdný deník 07 25 2127, 15 55

„Víš, jak jsme tu dlouho? Skoro tři hodiny! Zatím jsi mi řekla, že máš žízeň, že do tebe při zatčení strkali a sahali ti na prsa, že tě bolí hlava, taky žes u sebe měla drogy a to jsi přiznala jen proto, že je to zaprotokolovaný. Pěkně si povídáme, ale už potřebuju jména. A fofrem.“

Zírá na mě a kolem očí má rozmazané líčidlo.

„Nemůžu.“

„Co zas nemůžeš?“

„Říct ti jména. Zavřeli byste je.“

„Zavřem je stejně. Shoděj je ostatní dealeři, se kterýma se nikdo nemaže tak, jako já s tebou. Uděláme to jinak. Budu ti číst jména, která vypověděli ostatní a ty mi prostě řekneš, jestli jsi od nich taky brala, OK?“

„To by šlo.“

Čtu.

„Jason Bryar.“

„Neznám. Co dýluje?“

„Nedělej si legraci. Přiznal se, že to rozstřelil i tobě.“

„Přezdívka?“

„Freak Jaj.“

„Tos měl říct rovnou. Říkej přezdívky.“

Začínám si připadat jako totální idiot.

„Tak ten Jaj ti prodával?“

„Jo.“

„Co?“ Každý slovo z ní páčit, zato jinak jí huba jede.

„Amfetaminy, Low smoke, a folie.“

„No vidíš, jak nám to jde. Pat Timberstone alias Timber?“

„Valogen. A draho. Je to přitěžující okolnost?“

„Přitěžující okolnost je, žes toho sama měla kolik géček. Ola Jeveny řečená Kůže?“

„Hm... Kouření, ale moc jsem od ní nebrala, my se nemáme…“

„… rády, to koukám. Vypověděla o tobě, cituju: špinavá sesmažená triksterka, upalte jí cecky. Dobrá kamarádka, což?“

Lejaby se na mě zašklebí. „Bitchka pička je to. A nechává si to dělat za fet.“

„Zajímavá informace. Budu dbát na to, abyste se mi nedostaly do jedný cely. To by tahle stará rachotina taky nemusela přežít.

Šklebí se ještě víc a jezdí sem a tam se zipem své kombinézy. Ten zvuk mi jde na nervy, a ještě víc to, že nevím, jak hluboko overal rozepne. Měl bych zajít za Tifany z centrály, nebo se z těch babetek na mou duši zcvnoknu.

„No, a teď to začne být zajímavé, kotě. Kdo ti dodává Shot? Nikdo jiný ho tu neprodává, a nikdo z dealerů ho taky nemá, takže… Je to na tobě.“

Skousne si ret.

„Nikdo o tom nemluvil?“ sonduje nejistě.

„Ne. Všichni říkali, že ho máš ty. Chceš slyšet záznam?“ doufám, že poněkud emotivní a zadýchané výpovědi kolegů pohnou i tvrdým srdéčkem rudé kočky.

„Jo.“ Poposedne na židli a nakloní se dopředu.

Cvrnknu do displeje a z reproduktoru se začnou linou zvuky, připomínající něco mezi zvracením a produkcí graindového zpěváka.

„Ten Shot, co o něm víš?“ slyším Hanzův otrávený hlas.

Výkřik. Kašel.

„Níc.“

„Nebavíš mě, kámo.“

Jekot.

„No tak?“

Kašel. „Redcat ho má. Jí se zeptejte.“

Další jekot.

„Redcat.“

Vypnu záznam.

„Tak co?“

„Hustý. Jazda.“

„Neptal jsem se, co si myslíš o Hanzových metodách konverzace. Odkud máš ten Shot?“

„Co mu dělal?“ Tmavé oči září a panenky v nich jsou jako míče.

„To, co já začnu dělat tobě, jestli okamžitě nezačneš příčetně odpovídat.“

„Tak co?“

Mám toho právě dost, takže vstanu, opřu se o senzor na zdi a ta s hrkáním popojede. Krám.

Ve vedlejším modulu stojí kovové lehátko. Zavane pach dezinfekce, která se za ta léta zažrala do umělohmotného potahu.

„Podívej.“ ukážu bradou na postarší skvost technického pokroku. „Chceš tohle poznat na vlastní kůži?“

„Eee. Nechci, ale… Můžu se podívat?“

V mžiku je u lůžka a tahá za dráty.

„Kam se tohle strká?“

„Nehraj si se mnou, kotě,“ ženu ji zas pryč, ještě než nás oba zabije proudem.

„To jméno!“

„Když já fakt nemůžu…“

„Si jen myslíš. Každej může. Dodává ti to tvůj starej?“

Koketně se usměje. „Nemám starýho. Mám raděj nový.“ Potom se drobná tvář stáhne do vážné grimasy. „Já fakt nemůžu. Nemůžu ti to jen tak říct.“

„Neblbni. Ostatní taky řekli.“

„Jistě. Jenže ty jste mučili. Přece ti to nemůžu jen tak vypláznout. Pro nic za nic.“

Sepnu ruce v zátylku. „Nenuť mě dělat něco, co nechci, jen pro tvůj plezír. Hele,“ snažím se vykřesat z ní jiskru zdravého rozumu, „jsi dealerka, žádná bojovnice za ideály. Přestaň si hrát na hrdinu a polož to jméno. Polož toho typa a můžem se jít oba najíst.“

„Ne.“

„Ne? Opravdu ne? A to mi říkáš ty, která jsi ječela jak poplachová siréna, když jsem tě plácnul po zadku? Víš, jak to bolí, když ti někdo pustí proud do bradavek? Do prstů? Do chodidel? Víš, jak to bolí?“

„No, to ne, ale v jednom bordelu jsem viděla, jak...“

„Kurva,“ začínám řvát, „tady nejsi v bordelu, chápeš to, ty čubko blbá?“

„Sklapni, srando. S hysterickejma chlapama se nebavím.“

A je. Sepnu ruce pod bradou a dívám se na malou utahanou holku proti mně. Sahá mi tak k bradě, zápěstí, která obejmete prsty jedné ruky a ulomíte, pod kombinézou růžové bradavky s kůží, kterou spálí pouhé pomyšlení.

„Takže ne?“

„Ne!“

Nerozhodně se ohlédnu k lůžku a pak ťuknu na komunikátor. „Hanzi, jsi už hotovej s tím svým?“

Ještě, než slyším odpověď, hvízdne reprák ve zdi a potom se ozve O´ Shea: „Co tam děláte? Čtyři hodiny a v protokolu nic.“

Ztuhnu. Jasně, nezapsal jsem zatím ani slovo. Co taky? To, že je Ola Jevany pička?

„Už končíme.“ mumlám do mikrofonu a doufám, že to nezní moc nedůvěryhodně.

„Končíte? Jdu tam.“ Cvak, a konec.

„A máš to, prdelko. Třeba si budeš se Sheou líp rozumět.“

„Budeš mít průser?“ Tváří se soucitně, jako by ji to zajímalo.

„Průser máš ty, o mě se nestarej.“ Štětka, co si to vlastně dovoluje.

V komunikátoru chrastí Hanzův hlas: „Potřebuješ píchnout?“

„Už ne, kámo. Mě teď píchne šéf.“ vrčím. „Nejspíš něčím do zadku.“ doložím tiše.

„Tak co je?“ Shea se přiřítí, tvář zarostlou šedivým strništěm, volné kalhoty s kapsami na hubeném těle, zmačkaná bunda. Nevypadá zrovna jako velitel vesmírné základny. Ale je.

„Co tu vyvádíte?“ obrátí se k Lejaby a tón jeho hlasu naznačuje, že další nesmysly už nám trpět nehodlá. Nejspíš ani jednomu.

„Co by?“ říká vzdorně rudovlasá a pro jistotu si sedá na malou otáčecí stoličku.

„Ukaž mi, co máš,“ nahlíží mi přes rameno na displej a pak si do sluchátek pustí záznam výslechu. Přetáčení, koneckonců, na naše sociologické rozpravy o morálním stavu Capricorna asi není zvědav. Rozpačitě si mnu oči. Mám hlad, hrozně rád bych se osprchoval a padnul do pelechu.

„Zajímavý,“ dívá se střídavě na mě a na Redcat. „Hrozně zajímavej rozhovor, jenže trochu od tématu, nezdá se vám?“

„Hm,“ říkám já.

„Hm,“ mňoukne Redcat.

„Chyba, měl jsem to vědět dávno, že na tohle kotě jsi moc mladej.“

„Mladej?“ Momentálně si připadám nad hrobem

„Jo, mladej.“

„Nechtěl jsem jí zbytečně…“

„Jo, to tě ctí a šlechtí, ale jméno toho dodavatele potřebujem, takže se obtěžuj do buňky 632 a dej do figury svoje dnešní záznamy. My si popovídáme bez tebe. Od srdce k srdci, co?“ otočí děvče na sedadle k sobě.

„A mladá dáma mi věnuje několik okamžiků soustředěné pozornosti. Mohu poprosit?“

Kočka na mě vytahuje obočí, jako bych se měl dál nějak angažovat, ale kdepak. Zmizím z místnosti a ani se neohlédnu.

V šetsettřicetdvojce se zhroutím do sedadla, vyštěknu své heslo a začnu se probírat soubory. Odposlech stažený na minimum chřestí a … Odposlech? Vytáhnu zvuk a hlasy zesílí.

O´Shea: „Kotě, jestlipak víš, co tě čeká?“

Ticho.

O´Shea: „Jáma, nebo Purga. Dva roky, možná víc. Jsou tam samotky, jsou tam cely, kde ti píchnou epidurál do páteře a výživu do žíly a máš vystaráno, jsou tam smradlavý hromadný cely a nucená práce ve strojovně, kde je 45 stupňů. Ale to se tebe netýká, protože jsou tam taky kamrlíky, kam se chodí chlapi pobavit. Dozorci, žádná honorace. Dva roky, nebo tři. Postel, hajzl, sprcha. Nic víc. Není to legální, ale co dneska je. Opravdu to chceš?“

Redcat: „Hm. Hele, ale já…“

O´Shea: „Já vím, nemůžeš. Tak aby bylo jasno, nelíbí se mi představa Purgy, ani té kajuty. Tolik se mi nelíbí, že z tebe to jméno dostanu, pak tě nechám potvrdit žádost o ochranný dohled a veřejně prospěšné práce tady na Capricornu a ostatek už se nějak zařídí. Nekoukej na tu ten krám, já proud do holek nepouštím. Jsem staromódní. Jsem starej dědek. Mě bude bohatě stačit, když ti naklepu kostru. Nepoškodím ti kůži, nepoteče z tebe krev, v podstatě se ti nic nebude dít. Ale může to trvat dlouho. Máme čas. Hodinu, dvě, tři… Holčičko, ty jsi prskavka, ne běžec na dlouho trať. Unavíš se, otráví tě to, protože nemáš ráda nepohodlí. Je jen na tobě, jestli mi to řekneš teď, nebo až pak.“

Redcat: „Co se domluvit?“

O´Shea: „Domlouvej se.“

Redcat: „Hm, já ti řeknu, kdo by mohl…“

O´Shea: „Kdepak, kočičko. Jméno chci, ne bajky.“

Redcat: „Když myslíš…“ Hlas má hádavou notu a…

Praskání, plesknutí sklapnutého monitoru, shit, co to tam zas…

Nezaměnitelný zvuk rány dopadající na kůži, mužský i ženský hlas nadává, udýchaně…

Rány, bota kope do pultu, ruka na kůži, dech…

„Pitomče, jsi magor?“ V rozrušení naše princezna ztrácí výmluvnost a rétorickou lehkost.

„Čůráku.“

„Ale notak. Do pytle, ty máš taky kůži…“

Pleskot. Pak rána.

„Auuu.“

„To jsem nechtěl. Řekni to, než se tu potlučem oba.“

„Okamžitě mě pusť.“

„Pustím. Jak se jmenuje ten chlápek?“

„Vyser si voko.“

„Doprdele, ten Rat tu taky nic nemá. Budeš modrá, to ti garantuju.“

„Pusť.“

„Kurva, jsem starej dědek, já už se nerad peru.“

„Mě to bolí.“

„Oba nás to bolí, kvůli nějakýmu zkurvenýmu prodavači šmejdu. Drž, sakra.“

„Hollynoe.“

„Cože?“

„Tak se jmenuje jeho loď.“

„Jo aha. Au. Jsem se praštil o ten lem tady.“

Musím se smát. Z reproduktoru se line šum, jak na sebe Lejaby tahá šaty.

„Vidíš, ani to nebolelo.“

„Cha, nebolelo.“

„Tak bolelo? Chtělas, aby do tebe pouštěl proud. To bolí. Já se tady s tebou…“

„Jste tu všichni loseři. Bléé.“

„Jasně, slečinka by chtěla specnaz v krunýřích. Podepíšeš to?“

„Ne!“

„Dobře, tak zítra.“

„Kryso!“ štěkne mi najednou reproduktor u hlavy, „pojď si, kurva, pro ni, nebo skončím ve špitále.“

Zvednu zadek a hnu se zas zpátky.

Hvězdný deník 07 26 2127, 09 05

Vylézám ze sprchového boxu a kůži mám po sušení napjatou jak kůže bubnu. Nepříjemný pocit. Z boxu vytáhnu kombinézu, po paměti, stejně jsou jedna jak druhá, mhouřím oči před sprškou deodorantu a pak se sunu na snídani. Potřebuju dovolenou. Nutně. Vypadnout někam pryč, koktejly, ženskou, která voní a nedělá drahoty. Ženskou, co nedýluje smážo. Nejlíp úplně pitomou. Buchtu s prázdnou hlavou. S dlouhejma nehtama. Kunetku.

„Kryso, hele,“ dloubne do mě Enroy, velitel noční směny, zrovna když se snažím vymámit z automatu kafe, „ta tvoje kočka začala držet hladovku.“

„Moje ko… Cože?“ vyjeknu, protože mi dojde, o kom je řeč.

„Hladovku.“

„Do prdele, proč?“

„To se mě zeptej.“

„A od kdy?“

„Od rána.“

„Kurva.“

Enroy soucitně pokývá hlavou a kolíbá se k bedně, co mu vyplivne koblihu. Zamyslím se na chvíli a na dovršení všeho se poliju kafem.

Na tohle nemám. Představa, že nalačno vyslechnu projev o teroru a zvůli mě natolik zdeprimuje, že zbaběle naklepu raport O´Shenovi a dřív, než stačí odpovědět, zmizím na střelnici.

Narazím na uši sluchátka a záblesky zbraní v šeru mě zkonejší tak, že se za chvíli dokážu i trefit.

Hvězdný deník 07 26 2127, 12 20

Vkráčím do jídelny a první, na co padnu, je Shea a Redcat. On vypadá zatraceně starší než obvykle, ona se znechuceně rýpá v něčem, co připomíná puding.

„Pojď sem,“ kývne na mě velitelsky šéf a já jdu. Zatracená subordinace.

„Dohlídni mi tady na ni, musím dneska taky něco dělat, ne jen krmit potrhlý baby.“

„Přerušila jsi hladovku?“ ptám se potměšile.

„Zmlátil mě. Zase.“ Redcat ukazuje prstem na O´Sheu, jako by čekala, že s tím budu něco dělat.

„Hovno zmlátil, na zadek jsi dostala. Takový blbý nápady pořád.“

„Zmlátil.“

„Kuš, nebo…“

„Sedni si tady,“ obrátí se ke mně šéf, „a koukej, ať to sní. Naobědvej se s ní, nějak ji zabav. Přes noc udělala málem revoluci s peticema. Jo, a večer chci mít potvrzenou žádost o spolupráci. Udělej to s ní, jak chceš. Ale podepíše to, jasný?“

„Nepodepíšu.“

Shea zatne zuby a do senzoru, co otvírá dveře, praští víc, než by bylo zdrávo.

„Dojez to,“ šoupne mi Redcat svůj nedojedený talíř. Mechanicky strčím lžíci do pusy a teprve když polknu, dojde mi, co vlastně dělám. Kurva drát...

Hvězdný deník 07 26 2127, 13 18

Pozval jsem si Hanze a hučíme do ní oba.

„Podepiš to, nebo to nebude hezký.“

„Nejsem práskač.“

„Taky nejsme práskači.“

„Ne, vy jste benga.“

„No, a původně?“

„Jak původně?“

„To si myslíš, že jsme se tu narodili, nebo co?“

„No, co jste byli původně, hm?“

„Pašerák,“ řeknu hrdě. „Zbraně, koťátko.“

„A ty?“

„Palivo.“

„Hustý. A proč jste to podepsali?“

„Nó…“ nechci se pouštět do podrobných popisů, ale v hlavě se mi rozběhne tisíckrát přehraný sled obrazů, chuť krve v puse, křeče, povolující svěrače, nakonec pláč. Člověk by nevěřil, jak dokáže brečet, když si s ním hraje někdo, kdo to umí.

„Podívej, vydržel jsem to tři dny, ale ten třetí už jsem celej prosil, aby mi to DOVOLILI podepsat, rozumíš?“

„Hm. Hele, je ta Purga fakt tak vostrá?“

„Je. Ale ty se tam nedostaneš, protože to podepíšeš. Zatím to podepsal každej.“

„Nepovídej.“

„To víš.“ Hanz si obejme hrudník rukama. „Kdybychom to opravu potřebovali, podepíšeš za deset minut, ne za tři dny. Pár dní by sis pak poležela na ošetřovně, a pak bys byla móc loajální. Chápeš? Jsou věci, které opravdu bolí. Například stimulace trojklanného nervu, nebo, hm, hluk, nebó, co tak nemáš ráda?“

„To ti tak budu vyprávět!“

„Podívej,“ opravdu se snažím, „z mýho hlediska je úplně nesmyslný, že to nechceš potvrdit teď a mít klid. To se necháš mučit jen tak pro svůj dobrej pocit, žes to chvíli vydržela? Věř mi, že si nebudeš připadat drsně, ale uboze. Počůráš se, pozvracíš, co je na tom hezkýho? Nám se do toho nechce, tebe to bude bolet… Shea bude nasranej a nechtěj ho poznat opravdu nasranýho.“

„To už je.“

„Nasranej?“

„Jo. Řek, že jestli budu ještě chvíli takhle vyvádět, tak že mi utrhne bradavky.“

„No vidíš.“

Sedíme v proskleném velíně, cucáme přeslazenou limonádu a Redcat mluví. Nepřetržitě. Hanz se houpe na židli, já čárám prstem po displeji sprosté obrázky. Pohoda. Klamná pohoda.

„Podepsala to už?“ Shea se dokonce oholil, vypadá teď skoro seriózně a já si uvědomuju, že, jako již tradičně, nemáme, co mu říct.

„Ehm, ne.“

„Ne?“ Shea poklepe rukou na desku, pobryndanou červenou limonádou. „No dobře.“ Skloní se k dívce a pohladí ji po tváři. „Blbneš. My se fakt snažíme. My se maximálně snažíme. Jsi chytrá holka. Když ti uděláme něco ošklivýho, zůstane to v tobě. Bude to problém. Podepiš to, prosím.“

„Trhni si.“

S takovou fackou bych měl co děla i já, ale Redcat odhodí přes půl místnosti. Hanz má postřeh. Měl ho vždycky. Chytí ji a ona se mu opře o hrudník.

„Praštil mě.“

„No jo, viděli jsme to.“

„Je fakt nasranej?“ stočí oči k Hanzovi a mne si tvář.

„No je.“

„Opravdu?“

„Do píči, holka,“ Hanz je trošku mimo sebe.

„Mám to teda podepsat?“

„Sláva.“ Shea spráskne ruce. „Neudělal jsem ti něco?“

„Nekoukejte,“ okřikuje nás rudovlasá, když čáře svůj podpis na dotykový dispej.

„Chtěla bych panáka.“

„Dostaneš ho za chvilku.“

„No, tak to bychom měli, ale není to všechno, kotě.“

„Jak to? Jestli to je podraz, tak…“

„Ale žádnej podraz, ale musíme tě soudit.“

„Takže je to k ničemu?“ chmuří se Redcat na Sheu a rudý otisk dlaně pod její lícní kostí vystupuje skoro plasticky.

„Ne. Odsoudím tě k dvěma letům veřejně prospěšných prací a k nějkému „corporal punishment“.

„Ne.“ vydechnu. Moje nejtemnější představy se začínají plnit.

„Já to nedělám, Krysa ji líp zná,“ pospíší si Hanz. Kamarádi… na ty je spoleh.

„Bude to trapas,“ konstatuje Redcat s přehledem a já jí v duchu dávám za pravdu. Bude, a pořádnej.

„Vždyť ji zmrzačím,“ remcám. „Podívej, co má místo kůže, vždyť to je…“

„Tak na ni vem nějakej ten šmejd z pornokrámu, kurva. Jsi snad profík.“

„Ale…“

„Tak dost,“ praští Shea pěstí do pultu, až všichni nadskočíme.

„Nějak to udělej.“

Sbírá se k odchodu, zřejmě spokojen s dojmem, který na nás jeho autorita udělala.

„Vy něco vymyslíte, jste děti šikovný,“ usmívá se.

„A vemte ji k dokorovi, ať se jí podívá na tu papulku, jinak jí to oteče.“

No, a pak vypadne.

Vleču rudovlásku k ordinaci a v duchu se zabývám ponižující představou, jak se hrabu v haldě barevných instrumentů, trapně napodobujících nástroje mučení. „To bude ostuda,“ mumlám.

„Tvoje,“ kmitá na mě Redcat jazykem. „Jo, a nezapomeň na toho panáka, slíbili jste mi to.“

Hvězdný deník 07 27 2127, 11 30

Transportní lodě z Purgy a Jámy už jsou tady. Capricornovi se uleví, když vylifruje část lidského chaosu pryč, jak už jsem říkal, stanice je malá, cely přeplněné, výprasky se tu praktikují ne pro naši náklonnost k animálnímu násilí, ale proto, abychom delikventy nenechali jen tak běžet. Strčit je za katr si totiž nemůžeme dovolit na dlouho. Odporovalo by to konvencím, zato nad modřinami mhouří Asociace oči. A podsvětí si taky nestěžuje, dobře si spočítali, že s nějakou tou sumou šoupnutou doktorovi je šlice na dlouho z kšeftu nevyřadí. Trvale udržitelný systém, jen kdyby ho pomáhal udržovat někdo jiný, než já. Ono to unaví.

V hale se tísní několik desítek lidí, a za neprůstřelným sklem další parta čumilů. Pravda, po masážních klubech, bordelech a music stages jsou soudy další oblíbenou zábavou. No a samo sebou, taky exekuce.

„Dneska si přijdete na svý, sebranko,“ pomyslím si. Vůbec nepochybuju, že zdejší špatná parta otaxuje verdikt nad Liz Lejaby jako další důkaz toho, že ta, která se nechá protáhnout, to má dobrý… Kurva, a já si ani nesáhl.

Všude se hemží ranaři od zásahovky, řev, modré jiskry elektrických obušků a nakonec se dav jakž takž srovná.

Souzení mají vyjevené oči těch, kteří prošli bolestí, kterou nestačili pochopit. A čeká je další, nepříjemný transport, sortování v kriminále, stres.

Teď už se hraje na sklopené hlavy, polehčující okolnosti, účinnou lítost. Rozsudky padají jeden za druhým a ti, kteří skončí v poutech v rámu na podiu, jsou ti nejšťastnější. Ostatní přebírají eskorty, některé holky brečí, Ola Jeveny předvede regulérní hysterák a bachaři z Purgy si ji odnesou.

No a potom… potom vcupitá před jednočlenný tribunál naše Liz Redcat, O´Shea přečte obžalobu i žádost zmírnění trestu a mladá dáma propukne v projev.

Mluví, poukazuje na násilí, zvůli a krutost podmínek, krásně a procítěně hraje roli zadrženého aktivisty a, jak se ostatně dalo čekat, zcela pomíjí, že těch svinstev u sebe měla bratru dvacet gramců.

O´Shea bubnuje prsty do desky a pohybuje rty. Nadává. Nejspíš.

„…a i když jsem u sebe drogy měla, vyzývám vedení této vesmírné stanice, aby zvážilo, zda ho tato skutečnost opravňuje k nelidskému mučení, které na zadržených praktikuje.“

Než se Redcat stačí nadechnout k další větě, kterou nám to nandá, ozve se z reproduktorů chraplavý hlas šéfa: „Vedení této kosmické stanice zvažuje, jestli by nemělo řezat některá individua preventivně hned při vstupu na palubu. Jasný?“

Kašlu, abych se nemusel smát, dušené pokašlávání se rozléhá sálem, zřejmě nejen já mám podobné problémy.

„Ta kočka by tak zasloužila,“ šeptá vedle mě Hanz. Kývám, O´Shea mumlá něco o mimořádné shovívavosti soudu a na obrazovce nad našimi hlavami vyskakuje verdikt. Dva roky nucených prací, třicet ran, pět let ochranného dohledu. Bude to dlouhých pět let, myslím si, sám jsem tu skoro šest, a tak to vím.

Ozývá se udivený šepot, někdo hvízdne a Enroy na mě mrká. Je to jasný. Galerka si myslí, že malá dala všem, zásahovka si myslí, že dala vyšetřovatelům a já si úpěnlivě přeju, aby mi dala pokoj. Hrozná holka.

No a teď už začíná krasojízda. Většinou jsou to coury a stálí zákazníci, které nikdy nechytnete při ničem velkém a za pár dávek fetu dostanou svou porci ran, nebo proudu.

Role jsou jasně rozdělené a většina těch týpků spořádaně spolupracuje. Nevykoledují si tím velkou shovívavost, ale přece jen.

Rutina. Pouta, elektrody, sondy, Francois, co tu dělá doktora, sleduje graf srdeční činnosti a já mačkám ovladač. Křeče cloumají tělem, obličej se stahuje do divné grimasy, vypnout, sundat, další.

Potom bič, tedy spíš metr dlouhý plastový prut obalený gumou. Střídáme se s Hanzem, je to otrava, nedělám to rád, ale ono je dost těžké najít mezi zdejší partou někoho, kdo si to nebude moc dávat. Nesmíte si to dávat, v tom je ten vtip. Zvlášť ženské. Většinou to jde, ostatně, je to hlavně zvyk. Francois civí na naběhlé podlitiny a kývá na mě hlavou. Je to OK, a tak znova.

No, a teď zlatý hřeb odpoledne, Enroy už vede Lejaby a já se hrabu ve svém nářadí. Tyhle důtky jí zaručeně nic neudělají, ale pro jistotu volám Francoise.

„Hej, Fra, to je ta…“

„Já vím, která. Čipoval jsem ji. To je teda dílo.“

Rudovlasá vystoupí na stupínek, ohlédnu se po ní a vidím, že u kořínků už jí vlasy tmavnou do lidštějšího odstínu. Snažím se představit si ji bez téhle šílené barvy a Hanz hned na úvod vybočí z úředního tónu. Zatraceně.

„Neříkal jsem ti, že si nemáš brát kombinézu? Víš, že se to blbě svlíká.“

Lidi se smějí už hlasitě, ostatně, slovo „svlíká“ tu nemělo vůbec padnout, to je mi jasný.

„Aby ses nezbláznil,“ souká ze sebe Redcat přiléhavou látku, má pevná, vysoko položená prsa a útlá záda, sem tam posetá pihami. Ještě to. Naklání se a dělá obličeje na přihlížející.

„Nedělej z toho komedii,“ spíš prosím, než okřikuju, chci to mít z krku. Chci pryč, chci dovolenou, chci…

„Kam si mám stoupnout?“

„Tady,“ beru ji za loket a manévruju ke kovovému rámu.Pouta zaklapnou kolem zápěstí, stojí s rukama široce roztaženýma a otáčí se po mě.

„Dobrý?“

Není to dobrý, ale jí to povídat nebudu.

Zvednu důtky, nadechnu se, první a na bílé kůži hned rudé pruhy jak namalované. Počítám v duchu, hýbe rameny a hrbí se, nebude to nejspíš nějaká nesnesitelná bolest, ale bolet, to to zas asi bolí, nevidím jí do tváře, ale nekřičí, až po patnácté ráně se zakucká.

„Jsi dobrá?“ ptám se. Kývá.

„Už to bude,“ naklání se k ní Francois.

„Připadám si jako u zubaře.“

Záda má rudá, uberu na síle, důtky plácají, do prdele, musí to vypadat děsně, taky že jo, Shea na mě gestikuluje, krčím rameny, co já. Napřáhnu se pořádně a ona dotčeně zaječí.

Zkurvená práce, tohle.

„Klid, už jen tři,“ říkám a koukám odbýt je rychle, poslední trefím blbě, prameny se jí obtočí kolem hrudníku a seknou až na břicho.

„Konec.“

Hanz rychle otvírá pouta, Fra hází na záda nějaký olejový zábal, či co, Redcat si mne oči, žádné potoky slz se nekonají, ale přece jen.

„A máme to za sebou.“

Měří si mě kritickým pohledem. „Něco vám povím.“ otáčí se k publiku. „Kdybychom si to prohodili, mohli jste aspoň vidět nějaký divadlo.“

Publikum se směje naplno a v komunikátoru ně mě syčí Shea, abychom ji okamžitě odvedli pryč, než udělá ostudu, Hanz s Francoisem se toho rádi ujmou.

Zůstávám trčet na podiu, Enroy vleče další holčinu, která na mě dělá svůdné oči. A takhle je to pořád.

Hvězdný deník 07 27 2127, 22 07

Sedíme v kantýně, přitlačení do sedaček únavou a urputným tuc tuc elektronické muziky. Na vyklizeném place se Enroy snaživě plazí po Tifany a já odhaduju, za jak dlouho změní příchod Redcat poměr sil. Půvaby, odhalené dneska při nakládačce, už ostatně sklízejí své ovoce, Lejaby hopsá do rytmu na sedadle vedle mě, za zády má polštář, ale jinak nevypadá nijak zkrušeně. Aby taky jo, po zkonzumování tolika různých nádobek plných pestrých alkoholů, které jí nepřetržitě posílá posádka, povzbuzená ve své milostné horlivosti tím, že se Redcat přesunula z kategorie „zadržená“ do kategorie „kolegyně“, kterážto kategorie je přitažlivá hlavně tím, že s jejími příslušnicemi lze filcovat bez hrozby sankcí a bez nutnosti finanční úhrady, což, jen tak mimochodem, při našich platech taky není zanedbatelná výhoda.

„Hele, co jsou vlastně ty veřejně prospěšné práce?“ snaží se Redcat přeřvat dusot aparatury.

„Budeš čistit záchody a zanešený automaty na kafe!“ řve jí v odpověď Hanz a následně si kryje hlavu, jak po něm kočka sekne.

„Pitomče. Že mě lakuje?“ obrací se ke mně a já jen krčím rameny. Houby vím, co s ní má Shea za úmysly. Hanz se snaží vyžehlit si své mínusové body objetím, ale já tipuju, že to ještě tak týden nebude cesta k Lejabyným kalhotkám. Modřiny jí zůstaly stoprocentně.

„Hele, Shea…“ Redcat gestikuluje k příchozímu, zřejmě v touze dozvědět se něco o povaze své budoucí činnosti. Nic proti jejímu vkusu, ale já své volno s šéfem trávit nemusím.

„Ztlumte to, řve to jak raketovej motor,“ klepe Shea na bar, a protože jeho slovo je tady zákon, muzika tichne. Najednou na sebe nemusíme hulákat, což kvituju s úlevou. Vlastně chci dotankovat do stádia, kdy se mi začnou zavírat oči a pak zmizet do kajuty. Zmrtvit se, nepřemýšlet. Shea si sedá k nám ke stolu, takže smůla. Žádné zmrtvení a tvářit se bděle.

„Tak jak je, výtržnice?“

Redcat pokyvuje, že fajn, přes lihovou anestezi těžko něco cítí. Možná se jí to rozleží ráno, dneska je jí už definitivně hej.

„Co jsou to ty veřejné práce?“ Naklání se k Sheovi. „Není to něco s úklidem?“ ptá se úzkostlivě a je vidět, že ty automaty jí přece jen vrtají v hlavě.

Šéf vrtí hlavou a zamyšleně si nás měří. „Kdepak, pomůžeš tady chlapcům.“

„Cooo?“ pití mi uvízne v krku a chvíli se dusím. Hanz se stáhnul do židle a tváří se odmítavě. „Jak pomůže?“

„No, ty ženské si oprávněně stěžujou, když je vyslýchají a prohledávají chlapi. Všechny ty řeči o špatném zacházení a sexuálním obtěžování... Teď u toho bude tady malá a bude to vypadat líp. Žena ženě, atakdále.“

„Líp? Vždyť je to magor.“ Sheovo slovo je tu sice zákonem, ale co je moc, to je moc. „Udělá nějakej průser, to ti garantuju.“ Subordinace, nesubordinace, tady jde o naši kůži.

„No, od toho jste tu přece vy. Naučíte ji, co a jak, a dáte na ni pozor,“ usmívá se O´Shea optimisticky, zřejmě potěšen představou, že při výslechu hlídáme nejen delikventy, ale i hemžící se a šílenými nápady oplývající Redcat.

„Je to sadistka,“ argumentuju zoufale.

„Opravdu?“ vytahuje Shea obočí a Redcat nadšeně přisvědčí.

„No. Ale trápím jen chlapy a ještě jen trochu,“ dodává ctnostně a šéf jí pohladí po rudé čupřině. Málo platný, jak přijde takováhle prdelka dohromady se stárnoucím chlapem, jdou argumenty stranou.

„Můžu ji aspoň bít?“ informuje se rezignovaně Hanz.

„Přiměřeně,“ šklebí se O´ Shea a Redcat nám pěstí pod bradou naznačuje, jak dopadneme, když na ni vztáhneme ruku.

„Můžu bít já je?“ ptá se pak šéfa úlistně.

„Přiměřeně. A ne, že se mi budete prát. Pamatuj na podmínku.“

„Koupíš mi taky panáka?“ lísá se červená kštice a Shea bez odporu odstartuje k baru. A je vymalováno.

„Chceš ještě jednoho?“ ptám se Hanze. Alkohol odpomůže od různých bolestí a jiná útěcha nám momentálně nekyne.

„Ty se zlobíš?“ fofruje na mě Redcat řasami a já jen bezmocně rozhodím rukama.

„Ále, ani ne.“ Co byste na takovou otázku odpověděli vy? Koneckonců, na jiném místě než u výslechu nemusí být ta kůžička marná… Trochu si kousnout… ale dost. Kupovat panáky s erekcí může jen totální trotl.

Hvězdný deník 08 08 2127, 13 18

Koukám na chlapíka, škubajícího se na lehátku a vychutnávám vzácnou chvíli pohody. Je jich málo od chvíle, kdy na Capricorna vkročila svým ostrým podpatkem Lejaby a změnila zdejší život ve stálý sled zmatků a katastrof.

Pokud vás to zajímá, vede si dobře. Proudem jsme ožehlí jen trochu, a modřiny se neobjevují od té chvíle, co ctím zlaté pravidlo „nikdy se neotáčej zády“. Ve vězení je velmi populární, neboť se ujala funkce neoficiální ombudsmanky a stará se o živý ruch kolem zadržených. Francois si přestěhoval ordinaci blíž k celám a většinu času paří s dozorci a s Lejaby hry, ve volných chvílích pak ošetřuje zanícené vpichy po jehlách, popáleniny a cucfleky, které si udělaly nudící se lesbičky v důsledku jednotvárného režimu korekční vazby.

Redcat nás dále oblažuje stále novými drby, které částečně sama vytváří a které píše ze svého terminálu do centrálního informačního systému pod záminkou, že podává zprávy. O´Shea to zatím toleruje a my ostatní tiše trneme, kdy mu dojde, že jistá část těch divokých povídaček se zakládá na pravdě. Mimochodem, Redcatina kůžička někdy opravdu může působit mile, ale děsí mě, že je schopna informovat o choulostivých detailech sblížení celou kosmickou stanici, co víc, osvojila si jistou dovednost a někdy se jí podaří procpat nevčasné vtípky i do online zpravodajství pro posádku. Podle statistik, které si s Hanzem pracovně vedeme, má obrat jako menší dobře prosperující bordel, ale rozhodli jsme se to tolerovat, pokud my sami nebudeme vykázáni za bránu tohoto oblažujícího podniku. Prostě a jednoduše, Capricorn 70 už není tím, čím byl.

Cvrnknu do ovladače o ohlédnu se na Sheu, který mi výjimečně asistuje při výslechu.

„Ještě?“

Nešťastník, přikurtovaný a vydaný napospas síti drátů, které mu nepříjemně důvěrně přiléhají k jistým intimním částem těla, nejeví vekou touhu dát se zavřít a zatím drží jazyk za zuby.

„Hollynoe, nebuď jako malej.“ říkám přátelsky a snažím se navolit ještě působivější kombinaci výbojů. „Takhle o ty koule fakt přijdeš.“

„Nemám žádnej Shot. Nevozím to.“ chraplá vyslýchaný a Shea se pochybovačně zvedá obočí.

„Slyšeli jsme, že máš. Chlapče, nevyprávěj mi, že v těch kontejnerech, zabudovanejch v motoru, vozíš šprcky. No tak… Zbytečně se tu…“

„Zdravím, chlapi.“ Dveře se s cinknutím otevřou a Shea a dokonce i Hollynoe trochu nadskočí. Já ne. Jsem zvyklej, Redcat takhle vstupuje vždycky a červená kontrolka, která značí, že návštěva není žádoucí, ji přímo magicky přivolává.

„Jé, ahoj Holly, co ti dělaj?“

„Hádej,“ vrčím a Hollynoe se na mě vyčítavě dívá. Chápu ho. Taky bych nerad, aby mě v takovéhle trapné chvíli okukovala nějaká ženská.

„Pošlete ji pryč.“ Hollymu se konečně podaří rozhýbat křečí ztuhlé svaly a nezřetelně vybublat prosbu.

„Vždyť jsme kamarádi,“ vyjekne Lejaby dotčeně a našpulí růžově natřenou pusu. Vinylové efekty její rtěnky působí v téhle místnosti obzvlášť absurdně.

„No tak,“ strkám ji ke dveřím. „Nevidíš, že teď se zrovna nechce kamarádit?“

„Jen ji nech,“ zarazí mě Shea. „Jen ať se malá něco přiučí,“ dodá potměšile a Holly obrátí oči v sloup.

Pokrčím rameny, přeběhnu prsty po „mixážním“ pultu a vyslýchaný se vzepne v poutech.

„No to je přísný,“ konstatuje Redcat a naklání se k svému bývalému komplicovi.

„Je ti blbě, Holly?“ Trvá to chvíli, než se sešklebená maska změní zas v lidský obličej a přisvědčí.

Rudovláska se opře bradou o vršek lehátka.

„Tak to polož. Oni tě jinak nenechaj. Mě taky nenechali.“

Holly vrtí hlavou, mluvit mu asi dělá příliš velké potíže.

„Jsi pitomec.“ Červená hlava se zvedne a Redcat se opře vede o mě pult, vrazí si ukazovák do pusy, zkousne nehet a pak několikrát v rychlém sledu stiskne tlačítko. Ohromeně na ni koukám.

Místností vibruje jekot ještě dlouho po tom, co výboje ustanou a Shea uznale kývá hlavou.

„Šikovná holka. Co kdybychom je tu chvíli nechali o samotě, Rate. Jsou to kamarádi, mají si co povídat… Třeba se tady Holly nebude před děvčetem tak stydět.“ Shea umí udělat atmosféru, to se musí nechat.

„Jo, jen si zajděte na kafe,“ drbe si Redcat nosík. „My to tu nějak zvládnem.“

„Chlapi, přece mě tu s ní nenecháte,“ sténá pašerák. „Já vám to…“

„Pamatuj si, cos chtěl říct, povíš nám to pak,“ usmívá se na něj O´Shea otcovsky. „Hodně štěstí, Holly. A moc tu nevyvádějte.“

„Nebudem,“ slibuje svatě Redcat a vykračuje si prstíky po „mixáku“.

Dveře jsou samosebou zvukotěsné, ale ještě než se dovřou, slyšíme vřískot, jako když kastrujete kocoura.

„Hodně štěstí, Holly,“ opakuju polohlasně po Sheovi. Snad si Redcat pamatuje, že nemá mačkat tu červenou klávesu společně se shiftem. Když začnou světla mrkat, nepřekvapí mě to ani dost málo.

Zmáčkla!

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 303 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 303

Kalendář

září 2017
Po Út St Čt So Ne
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
27 zář 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
28 zář 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
29 zář 2017
05:00 - 02:00
Spanking Workshop
Ateliér
04 říj 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
05 říj 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
02638166
Statistik created: 2017-09-22T08:02:53+02:00