DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Do Ruska jezdívám víceméně pravidelně koncem prázdnin, můj penězodárce to bere jako jistou součást nepeněžního plnění a já spojuji služební cestu s návštěvou osob a míst, duši blízkých. S ohledem na změněnou situaci na trhu komodit, ve kterých funguji v tomto roce nedošlo na Ukrajinu ani Bělorusko, takže na řadu přišla možnost navštívit pobaltské země a díky vcelku liberálnímu vízovému režimu přibrat na cestu i Lenku. Pozvání pro ni velice ochotně vyřídil Šura a já si pro jistotu též zorganizoval i turistické vízum. Celé akci předcházela dlouhá a komplikovaná jednání via mail, neboť v cílových lokacích se našlo mnoho ůchylů, kteří nás chtěli konečně poznat osobně a mnoho přátel jsem chtěl vidět osobně po roce zase já. Skloubit tento itinerář s požadavky penězodárce nebylo zcela triviální, leč kompromisní výsledek se podařilo sestavit tak, že vcelku vyhovoval představám všech zainteresovaných. Ve čtvrtek jsme s Lenkou naložili do auta vše potřebné, včetně několika velmi nekonvenčních dárků a předmětů, pátek jsem prospal a navečer jsme vyrazili směr Polsko. Vedra polevila, ještě před cestou trochu sprchlo a až do setmění se po obloze honila bouřková mračna na podzimním indigovém modru. Je dobře, že Poláci své silnice opravují takto intenzivně, nemuseli by ale takto činit bezprostředně před tím, než se po nich chystáme jet. Rozestavěná dálnice do Wroclawi sežrala z itineráře hodinu a kličkování po neznačených okreskách ve směru na Lodž další. Waršava proběhla kupodivu klidně a bez kufrování, zato úsek z Warszavy do Suwaliek stál opravdu za to. Vinou itineráře jsme pohrdli vcelku luxusní cestou přes Bialystock a zvolili eudelským paktem dotovanou cestu přímo. Vypadá to, že eudelské groše došly dřív, než bylo možno zahájit opravu vybagrované staré silnice, takže nějakých sto kilometrů jsem strávili střídavým popojížděním po navážce, zbrázděné výtluky, erozními rýhami a loužemi o rozměrech menšího autobusu, na jejichž dně se mohlo skrývat cokoliv, od plesiosaura přes utopený maluch až po banální prkno s hřebíky ... Do toho se bohatýrsky rozpršelo a ke konci kalvárie se již stačilo i rozednít. Lenka dřímala a já si blahořečil, že jsem vyhodil staré lišty stěračů. Dotankovali jsme v Suwalkách a jistým napětím očekávali litevskou hranici

 

Nevím, jak tento přechod vypadal v dobách sovětských, nicméně s přechodem pobaltí na nezávislost a zřejmě i s jistou kultivací celníků na obou stranách proběhla hranice bez problémů - v porovnání s čopskými či brestskými příšernostmi takřka pohádka, jenom víceméně srozumitelnou polštinu na cedulích směnila absolutně nesrozumitelná litevština. Iluze o slovanských kořenech litevštiny a Litevců padla - jazyk připomíná spíš finštinu říznutou maďarštinou a sami Litevci mají nejblíž k Finům. Dlouhovlasé blond dívky s drobnými obličeji a vlasy, staženými dozadu do ohonu skutečně evokují spíše Helskinki, než starobylý Kaunas. S Alexisem jsme byli dohodnutí na tom, že mu zavolám kolem poledního, takže dvě zbývající hodiny jsme se rozhodli věnovat prohlídce bývalého litevského hlavního města.
Jako první problém vyvstal systém placeného parkování v centru. Parkovací automaty jsou sice na každém rohu, nicméně popis obsluhy v litevštině mnoho informací nedal - vyrozuměl jsem pouze, že k placení lze použít telefonní kartu nebo je možno automat donutit k vydání parkovací karty odesláním SMS - tato cesta se zdála schůdná, k plnému porozumnění ale bránila jedna zcela nepochopitelná věta, popisující, jak do SMS zadat číslo automatu, který má kartu vytisknout. Manuál dále popisoval, že kartu je možné též zakoupit přes pult v libovolném kiosku s tiskem. Jeden stál kousek dál na křižovatce a paní v něm byla vcelku ochotna rozumět němčině - nápis Zde nemluvíme rusky jsem od té doby viděl v Litvě na každém druhém rohu. Za dva lity (nějakých šestnáct korun) jsem nafasoval dvě karty, vzhledem připomínající stírací los. Vrátil jsem se s nimi k automatu a hledal cestu, kterak označit jejich dobu platnosti - k jistému podivu jsem zjistil, že automat nic takového neumí a že karta je jistým analogem parkovacích hodin - je prostě třeba setřít políčka, odpovídající roku, měsíci, dni, hodině a minutě začátku parkování a počet karet odpovídá délce předplaceného parkování.
Litevci jsou přátelští, usměvaví a relativně slušně jazykově vybavení. Když je nejhůř, vzpomenou si i na velmi slušnou ruštinu (zejména ti starší, mládež je na tom bledě i s němčinou), nicméně používají ji neradi a jak jsem pochopil, hlavně při komunikaci s neruskými cizinci. Historické centrum Kaunasu se dá obejít za hodinku, přičemž hlavni kaunasská třída a pěší zóna zároveň působí velice svérázným dojmem, na kterém se podepisují kovové kandelábry osvětlení, jakýmsi způsobem evokující krematorium, zejména na severním konci u divadla. Tento dojem postupně mizí po cestě na historické náměstí, lemované domy německých kupců - zde se naplno projevují historické kořeny Litvy. Kaunas není nijak velký a ze všeho nejvíc připomíná o patro nižší směs pražského Starého města a Strašnic. Ceny takřka kopírují české, nabídka zboží v obchodech je o něco menší, rychlé občerstvení vyniká množstvím kopru ve všem, počínaje pizzou a konče místní specialitou - cepelínem, což je jakýsi druh pirožku tvaru a velikosti menší vzducholodi.
Alexis zvedl telefon na první zazvonění. Valící se proud litevštiny jsem musel přerušit a vcelku rychle jsme se shodli na ruštině coby jednacím jazyku. Vylíčil jsem mu, kde stojím a na oplátku získal mimořádně podrobný popis cesty, jak se dostanu k nim. Nabídku, že pro nás s Irinkou zajedou jsem s díky odmítnul, směrovek k letišti jsem si všimnul již po cestě a cesta nebyla nijak složitá. Alexis je počítačovec a spíš než na Litevce vypadá na Itala, Irinka má sice ruské jméno, nicméně vzhledem se velmi blíží Litevce tak, jak jsem ji vylíčil výše, jen vlasy má načesané a vyfoukané. Z webu se známe dávno, tři roky to budou, nicméně na setkání F2F zatím nedošlo, takže káva a sklenička koňaku proběhly poněkud zmateně ve vyptávání a vzájemném očenichávání, načež se partnerky po anglicku vytratily do kuchyně - tedy, vytratila se Irinka a Lenka se promptně nabídla, že jí vypomůže. Využil jsem příležitosti, abych Alexise vyzpovídal o litevském bdsm prostředí obecně a o kaunasských poměrech speciálně. Alexis s Irinkou provozují něco trochu podobného 24/7, korigovaného vzhledem k existenci skoro desetileté dcery, nyní preventivně odeslané k dědovi a babičce kousek za město. Bydlení jim žádné veliké možnosti pro hraní nedává, byť mají na kaunasské poměry veliký byt (skoro) 3+1, to skoro je velikánský jídelní kout u poměrně malé kuchyňky. Řeší to občasným hlídáním děcka babičkou a rychlou přestavbou manželské postele - Alexis je šikula, takže použil narážecích matic z tamního OBI a osadil je, kam to jen šlo. Do nich se při přestavbě šroubují obyčejná šroubovací oka a za ně se už dá zafixovat takřka cokoliv. Dalším zábavným elementem ložnice jsou šroubovací háčky na obrazy, které by unesly i portrét pradědečka Vytautase v nadživotní velikosti v dubovém vyřezávaním rámu. Další šroubovací oka mi Alexis ukázal na podlaze, ve futrech dveří a nakonec, jako předmět vlastní nemalé hrdosti - poctivé stavařské kotvy ve dvou okenních překladech. Při pohledu na drobounkou Irinku se mi vybavení zdálo poněkud předimenzované.
Třináctou komnatu mají Alexis s irinkou v jednom oddělení šatníku v ložnici. Skříň připomíná spíše předepsaný prostor pro ukládání zbraní a střeliva, zamčená a zesílená konstrukce je ale plná hraček. Oko úchyla upoutá v první řadě souprava atypických nástavců k vysavači, odlitá z tamní varianty dentacrylu. Přísavky jsou Alexisova hrdost, a to hrdost oprávněná. Když viděl můj zájem, vyndal ven celý šuplík, vystlaný zelenou plstí, odnesl ho do jídelny, z ledničky vyndal dvě opocená Utenská a rozhovořil se o technologii výroby. Na mé protesty, že na večer mám zamluvený hotel ve Vilnjusu a že musím řídit zareagoval skoro dotčeně. "Toho piva je tu kartón a Iriš se už měsíc těší, že si zablbneme zase s něčím novým. Máš s sebou nějaké hračky, ne ? Kde máš tu rezervaci, ukaž mi to, zavolám tam sám." Zavolal z mobilu a vrátil se k přísavkám. "Svého času jsem modelařil, tak jsem je nejdřív zkoušel udělat lisované do formy, jako bublinu na kokpitu, ale praskaly. Tak mě napadlo, že je odleju, Irišce na míru. Začal jsem s pasivním odlitkem, jako s maskou, jestli mě chápeš. Jak je to rusky - forma, što-li ? Natřel jsem ji vazelínou jako separátorem, kolem jsem udělal z papíru ohrádku, aby se sádra moc neroztékala a odlil jsem si negativ. Zkoušel jsem vyjít z něj, ale moc to nešlo, špatně se to opracovávalo, drolily se mi detaily, na hladký tvar by se dalo, ale zas bych tam nemohl mít tyhle jehlánky. Tak jsem to zopakoval, ze sádrové formy jsem si podle tebe udělal galvanoplastikou matrici, na ni v negativu všechno potřebné a pak už to šlo krásně odlít, teda spíš odlaminovat, bylo s tím tolik práce, že kdyby to prasklo, asi bych se vzteknul. Nejsou úplně průhledné, ale to nevadí, já přece vím, co je pod nimi." Zasněně se usmál. "Tak kde jsou s tím jídlem ?"
Holky si v kuchyni daly záležet, stůl není pod předkrmy, kterým tu říkají zakuska jako v Rusku, sklem a kouřícími talíři vidět. Vyjedené misky Irinka nepozorovaně mění za nové a Alexis se průběžně stará o pivo, řeč jde o zcela netématických věcech a po Lenčině dotazu na opravdové litevské pivo máve Alex rukou a Iriška na mizí. Vrací se za chvilku se čtyřmi lahvemi s nápisem Alus Ritter. "Tohle je asi nejlepší, co se z místní produkce dá pít", povídá. Rytíř se sice pít dá, ale opice by z něj byla ošklivá, když ne osmnáctka, šestnáctka to bude určitě. Lenku ale zajímá, jak vypadá bdsm život v Litvě a Alexis s Irinkou snaživě vysvětlují. Shrnutí je prosté, v Litvě to vypadá zhruba jako u nás před pěti šesti roky, schází se víceméně izolované skupinky lidí, kteří se znají převážně z internetu. Výhoda Litvy je v tom, že je malinká a autem se dá dojet kamkoliv ze nějaké tři hodiny. Kluby žádné, pár lidí má doma vlastní mučírnu, fungující jako kulturní centrum pro daný region. O webu, podobném bdsm.cz se vedou dlouhé debaty a skutek utek, tématické weby narážejí na místní postsovětské zákonodárství a drahou konektivitu, pár jich je na freewebových serverech. Podle irinky ale hodně lidí čte eleferno, většinou se slovníkem nebo v ruské verzi na shorox.ru a co potěšilo, prý svorně nadávají na to, jak je čeština nesrozumitelný jazyk. Hračky se koupit nedají, vše visí na domácí výrobě a dovozu, opět spousta věcí z Čech. Situace se obrátila, vyptávat se začala Iriška. Lence sice ruština dvakrát nejde, ale dala se do hrdinného vysvětlování a nakonec na notebooku spustila offline verzi eleferna a pustila se do překladu Renčiných vzpomínek. "Tak to je konec", přimhouřil Alex oči, "pomůžeš mi s tím ?" Vytáhnul ze skříně krabičku šroubovacích oček a s jasně viditelným grifem je začal zašroubovávat. Nabral jsem si těch oček hrst a začal z druhé strany postele. "Jako vždycky, páni se dřou a subiny si užívají", ozvala se Iriška a všichni se rozchechtali. Alex se ale narovnal a bez dlouhých řečí Irišku chňapnul kolem pasu a zručně jí přetáhnul přes hlavu lehké domácí šatečky. Přehnul ji přes koleno a když se jí pokusil stáhnout kalhotky, proměnila se drobounká Iriška ve vířící uzel rukou, nohou, poletujících blond vlasů a kočičího prskání a syčení. Přihlížel jsem se zájmem, jak se z klubka ustaluje nejdřív jedna a pak druhá ruka, omotané šaty. Scéna se ustálila do podoby Irišky, omotané vlastními šaty, ručníkem a jakýmsi přehozem, s kalhotkami v ústech a Alexise, masírujícícho si naraženou či nakopnutou holeň. Zadýchaně se natáhnul pro řemínky a zručně připnul Irišku k posteli. Odmotal z ní zbytečný textil a s gustem ji několikrát plácnul. "Tumáš, potvoro... Až se příště ožením, nebudu si brát gymnastku...Tak kde máš ten svůj znamenitý kufr ?" No, nevím na kolik je znamenitý, ale vozím ho s sebou celkem pravidelně. Došel jsem pro něj do auta. Vozit s sebou všechny hračky by asi byl úlet, ale i základní výbava v podobě analogového Conrada, několika krafttích véček a hrsti drobností Alexovi rozsvítila oči. Neomylně se natáhnul po véčku za pár korun ze sifonové bombičky. "Tak tohle už mám půl roku vymyšlené a on mi ten nápad ukradne", poznamenal se smutkem v očích. "Jdeš pozdě, ten nápad už visí na elefernu přes rok", poznamenala Lenka. "Nemám to čím pohánět, jinak by už byla hotová. Takovouhle krabičku tady nekoupíš a stavět se to bojím." Položil véčko Irišce na bříško. "Ujmeš se toho ?" otočil se ke mně. Od Rytíře se mi moc nechtělo a oči jsem měl ještě vykoukané z cesty. "Jen chutě do díla, budu kibicovat", odpověděl jsem. V kabelech se Alex zorientoval rychle, véčko použil správně jako sběrač (ono se na nic moc jiného ani nehodí), jako protikus si vzal talířkovou hračku na krouceném kabelu a za moment jsem pochopil, proč to dimenzování fixace. Miniaturní Iriška má naprosto neočekávanou sílu, kterou by člověk v nějakých slabých padesáti kilech holky nehledal. Lenka koukala tak nějak zasněně, takže jsem si ze skříně půjčil pár řemínků a vyzkoušeli jsme, jak drží kotvy v tom okenním překladu.
Hlavní ranní problém nastal s tříděním hraček. Leccos už označeno mám, ale řemínky, řetízky, provázky a další fixaci jsme dělili odhadem, hobbymarkety dodávají do Čech i do Litvy identické zboží a s Alexisem máme zjevně i podobný vkus. U snídaně (velmi pozdní) jsme tedy svorně láli partnerkám, jak nám v našich vzorně uklizených a urovnaných hračkách zase nadělaly zmatek. Cepelínai je kalorická puma. Představte si blbouna z bramborového těsta, štědře naplněného mletou masovou směsí a houbami, ve velikosti menší boty. Svrchu je cepelín štědře polit vyškvařeným sádlem a kysanou smetanou a posypán koprem. Zvládám toho sežrat opravdu dost, ale po jediném cepelínu jsem se cítil zcela syt a kdybych nemusel řídit, bez piva by se snídaně neobešla. V Litvě ale platí striktní nula a místní policie je prý velmi zodpovědná, takže místo piva byl čajík a někdy k jedenácté hodině jsme se začali sbírat na cestu. Alexis mne poprosil o zveřejnění jeho mailové adresy - zde je:
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., komunikovat lze rusky nebo německy, v případě potřeby i litevsky :-)
Dopravní policie v Litvě funguje asi opravdu zodpovědně, neboť jenom na výjezdu z Kaunasu na Utenu jsme napočítali šest hlídek. Solidarita mezi řidiči je zcela vzorná, bliká se o sto šest, nicméně Litevci jezdí poctivě a rychlost dodržují i v případě, kdy hlídky nejsou vidět. Zemička je poměrně hustě osídlená, takže na vysoké jízdní průměry nelze příliš spoléhat. Silnice jsou ale ve vynikajícím stavu a dopravní značení je slušné. Jediným problémem tak jsou nápisy na doplňkových tabulkách - jako příklad uvádím poměrně často se vyskytující MOKYKLA.
Vypadá to, že sexshopy jsou ve všech zemích bývalého sovětského bloku stejné - stejně předražené zboží bídné kvality. Nahlédli jsme s Lenkou do dvou - ve Vilnjusu a v Daugavpilsu (to už je v Lotyšsku). Nic, na čem by oko úchyla spočinulo s potěšením, snad jedině s jedinou vyjímkou v podobě čehosi, velmi připomínajícího kládu v Daugavpilsu. Ta věc stála skromně v koutku, byla zhotovena z bílého dřeva a vybavena zámkem. Kousala cena - sto latů, přičemž lat je něco jako libra, aktuální kurs činil něco přes padesát korun za lat (pro úplnost, litevský lit je asi za osm korun). Hračky tedy v Pobaltí zatím nenakoupíte, jediné tématické zboží na pultech jsou šuntová pouta a zabéčkové kazety převážně německé a japonské produkce, notně zaprášené. A jedna přeschlá rákoska, abych nezapomněl. Personál tvoří obvyklá žena za pultem, zlým osudem donucená prodávat ty ohavnosti, v lotyšském případě navíc jenom hrubě lámající ruštinu.

Závěr ?
Dopustím se názoru - za takové dva tři roky budeme do pobaltí jezdit na tématické výlety. Potenciál je a místo, kde jsme spali na zpáteční cestě je jako stvořené pro akce tak dvou desítek lidí. Jazyková bariéra není nepřekonatelná a řekl bych, že se tamní komunita bude s lepší dostupností internetu rychle rozrůstat. 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 212 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 212

Nejnovější uživatelé

  • 11591159altara
  • monk
  • Nicoletta02
  • G45HRLE5 www.yandex.ru fdgfjkghiluy
  • IvaVin