Menu
Spokojeni?
Školení bez pořadového čísla pronásledovala smůla od samotného prvopočátku. Ještě v dobách fungování Staré pošty projevil Rafík zájem o nějakou praktickou ukázku, ke které ne a ne dojít vinou obtížného ladění čtyř diářů proti sobě a proacovním vytížením na všech stranách. Když se konečně objevilo volné okénko, vypadla Stará pošta ze seznamu míst, použitelných ke školení a Rafík se následně přestal ozývat. Připomněl se až těsně před Vánocemi, kdy už to chvíli vypadalo nadějně, nicméně mou vinou a kolizí několika dalších věcí neproběhlo opět nic ... Začátkem února jsem se začal sám cítit poněkud blbě, němě, leč vyčítavě se červenající položka v diáři nedávala spát a proto, když se vyskytlo nepatrné okénko, zkusili jsme s Rafíkem rozjet třetí pokus. Diáře se sešly hrubě neohrabaně v pátek, nicméně předpokládané prostory byly volné a průnik volných okének se také ukázal jako neprázdný. Na poslední chvíli se úloha zkomplikovala tím, že Jana by přece jen raději měla u školení i nějakou paní či dívku, nejlépe některou z členek týmu. Podařilo se mi zapůsobit na Gábinu natolik, že by se mnou i jela, nicméně tento úmysl zhatily periodické tabulky. Ani další pokus o svedení jedné slušné dívky k výukovým účelům nebyl korunován úspěchem vinou pozdního pozvání a tak nám nakonec vytrhla trn z paty Heather. Do koncepce se tak zařadil limit ukončení akce v rozumné době (Heather měla původně v plánu úplně jiné věci), nicméně do dění již bylo investováno tolik času a proběhly některé špatně odvolatelné návaznosti, že jsme si po ránu školení navzájem odkývali a spustili.
Pro pochopení složitosti organizace je třeba uvést, že školení probíhalo kousek za Cukrákem, Rafík s Janou vážili cestu z průmyslových severních čech, já jěště ve dvě hodiny odpoledne vytvářel ve středních čechách hodnoty pro svého penězodárce a Heather, která to má nejblíž, čekala na druhém konci tradičního špuntu na barrandovském stoupání. Vyrazil jsem proto s jistým předstihem a volný čas jsme na parkovišti a odpočívadle pod Cukrákem, které bylo určeno co místo srazu strávili požíráním klobásy a doplňováním tekutin do organismu a dýmu do plic. Kolempostávající tiráci nás sledovali poněkud nechápavými pohledy policistů z akce Kryštof ("a manželka se může zabít ?") Praha byla tradičně neprůjezdná a Rafík s Janou tedy dorazili s vcelku očekávaným zpožděním, které z časového fondu ukouslo další půlhodinku. Letmo jsme potřásli rukama, Rafík se zařadil do závěsu a obě Felicie vyrazily do prostoru dění.
Dům, postavený okolo mučírny je stále ještě ve stadiu zrodu, nicméně akční prostor již nabývá zakončených rysů - podlaha pro tentokráte měla zcela optimální teplotu, neevokující představu olověných komor benátské inkvizice, takže i dominující jedinci se na ní cítili snesitelně. Mnozí ze zúčastněných se s dojetím v oku opět shledali s kousky inventáře, známými ze Staré pošty. Po seznámení s okolím, pravidly chování a mezi sebou navzájem proběhlo obligátní kafe/čaj, postupně přecházející do teoretické části. Jana již elektriku zkoušela, dávný přítel byl v tomto směru vybaven vlastní hračkou a dění se tehdy líbilo, takže zvědavost převládala nad strachem a nervozitou. Na stole se tak objevila školicí konrádí jednotka a demonstrace možností a rozsahu výkonu na rukou. Čas ale tlačil (zejména Heather) a proto se akčně-školící část tlupy přesunula do prostor.
Samy prostory nejsou nikterak rozsáhlé, nicméně při správné organisaci práce se povedlo nainstalovat dva půlpletry vedle sebe pro obě dívky, vyložit dvě sady hraček tak, aby si navzájem nepřekážely a nemísily se (projekt označování hraček barevným kódem je stále v plenkách) a děvčata si nějak podělila teritorium. Heather jsem zafixoval za tlapky, abych v rámci školení mohl ověřit i jednu testovací sadu elektrod, opatřenou Marcelem. Jana s Rafíkem se zájmem přihlíželi a vypadalo to, že se osmělují, Janin zprvu poněkud napjatý výraz obličeje se měnil v nelíčený zájem. Elektrody se ukázaly jako středointenzitní s velmi proměnným efektem, pro jejich další využití bude ještě třeba nějaká práce. Budou předmětem samostatného článku. Heather se, popravdě řečeno, příliš nelíbily a mně též ne :-) Přesto jsem se rozhodl ověřit je ještě na Janě, kterou Rafík za tímto účelem přikurtoval k sousednímu půlpletru. Přijatelného efektu se nepodařilo docílit ani po výměně baterií v jednotce a tak slyšitelný efekt přinesla až náhrada jedné z elektrod vysokointenzitní bodovkou a pro umocnění dojmu následně i rádélkem. Rafík zjevně přišel hračkám na chuť, takže chybějící fixace nohou vbrzku začala být na překážku. Čas tlačil, takže jsme tento nedostatek nahradili velmi provizorně omotáním kotníků řetězy půlpletru. Heather, cítící se na své polovině osamělá a nevytížené se mezitím nenápadně vyvlékla z náramků a přesunula se zvědavě přihlížet :-) Nabídku vyzkoušení té strany krabičky, která nekope ( (c) Layn ) ale odmítla.
Pro druhou polovinu školení s využitím lavice se po krátkém váhání Rafík rozhodl, že si zkusí i druhý konec drátu. Zatímco se nechával Janou trápit na lavici, spáchali jsme s Heather v rámci účelného využití zbývajícího času další obrázek do série "když úchylové stolují" - na kufrech s hračkami jsme rozložili notebook a odrazem infra o stěnu mučírny jsme přetáhli fotky z již notně naplněné Nokie na disk. Vyšlo to akorát, Rafík dospěl k názoru, že pro seznámení to stačilo až až téměř s přenosem posledního obrázku. Již ve svižném tempu jsme na lavici přikurtovali Janu do úchylné variace DLP s rozporkou mezi řetězy a Rafík si se středointenzitním kuželíkem vyzkoušel základní dráhy na genitálu. Fixace se jako vždy ukázala nepostačující, situaci poněkud vylepšil fixační řemen kolem pánve, protentokrát poskládaný z mých krátkých pomocných řemínků. Použili jsme neizolovaný kuželík, takže Rafík si několikrát na vlastní kůži otestoval účinek paralelní dráhy.
Na rozjetí nějakého rozsáhlejšího projektu již nezbyl čas, poskládali jsme hračky, uvedli prostory do víceméně původního stavu a po povinném potřesení rukama s duši milými úchyly (dům, postavený kolem mučírny se stává populárním) a deaktivaci bezpečnostního zařízení jsme se rozprchli k vozům a následně i domovům. Původně nasazené volné tempo se ukázalo jako nepostačující, takže barrandovský kopec jsem vylétnul na trojku s dieselem, vytočeným ke čtyřem tisícům - za čtvrt miliónu najetých kilometrů se ten motor takto vysoko roztáčel jen při emisních zkouškách :-) Vše se ale vešlo do časového plánu, takže elektroškolení bez pořadového čísla je možné na třetí pokus úspěšně odškrtnout.