DEV...ELeferno

Jedna starší reportáž začíná slovy Iževsk je veliké město - tato reportáž může zcela oprávněně začínat slovy Solomonovo je veliká díra.

Tedy, Solomonovo je opravdu veliká díra - jak se vyjádřil jeden z kolegů, má-li Evropa někde řiť, je to právě v těchto místech, pokrytých bažinami se stády komárů. Na obzoru se tyčící Karpaty jsou na výlet příliš daleko a k jihu se táhnoucí tiská rovina neposkytuje oku nic, na čem by se zalíbením spočinulo. Ačkoliv na slovenské hranice je to, co by kamenem dohodil (alespoň v ukrajinských měřítcích), místní obyvatelé mluví podivnou směsí ukrajinštiny, ruštiny a maďarštiny, která převládá. Rusky se člověk domluví až po překonání počáteční nenávisti místních, přesněji řečeno v okamžiku, kdy je identifikován jako inostrannyj specialist, nikoliv nenáviděný Moskal. Z větších měst jsou poblíž pouze Čop a Užhorod s velkými hraničními přechody a neuvěřitelnou kastou pohádkově bohatých celníků, většina obyvatel ale žije v neuvěřitelně chudých a zpustlých vesnicích. Solomonovo je někde mezi těmito extrémy - má postsovětské centrum s paneláky a správními budovami ve stylu socialistického empíru, několik paláců chudších celníků, na které nevybyly parcely v Čopu a chudičké periferie s nakřivo postavenými dřevěnými domky a hospodářstvím kolem. V jednom takovém domku žije Oksana.

Oksaně je pětadvacet a je vdova - muž se otrávil samohonkou, kterou babka Charitonovna v honbě za objemem vypálila i s metylalkoholem. Oksana si nestěžuje, občas říká, že by Charitonovně měla poděkovat, protože Hrihorij ji bil, i když byl střízlivý a ožralý se měnil ve zvíře. Oksana pracuje jako felčarka na místním zdravotním středisku a Hrihorij žárlil na její pacienty a chlastal líh z lékárny, který měla na desinfekci nástrojů, když nebyl jód. Oksana má střední zdravotní školu, učení jí vždycky šlo, ale těsně před maturitou "zaletěla" , vdala se, potratila a myšlenka na vysokou školu zmizela v nedohlednu. Teď ošetřuje místním zlomeniny, trhá zuby, léčí zahnisané oči a pomáhá ženám při porodu. Mezitím tahá třísky dětem a v místní škole se snaží provádět zdravotnickou osvětu, což je v místech, kde dosud neznají zubní kartáček a skoro nikdo po padesátce nemá vlastní zuby poněkud naivní činnost. Oksana je činorodá a pokoušela se i o osvětu mezi dospívajícími, ale spojenými silami se na ni vrhli jak pravoslavný pop, tak katolický farář a bylo po osvětě. Když se jí věřící po nedělní mši pokusili zapálit dům, začala se radši víc věnovat kravce a hříběti, které chce jednou naučit do tahu, aby si nemusela lehat pod traktoristu vždycky, když potřebuje zorat záhumenek.

Oksana je dobře rostlá a zvykneme-li si na dva zlaté zuby, i zatraceně hezká. Vlasy, spletené do dlouhého copu má jako vybělený len, cop ale nosí stočený pod šátkem, obvykle uvázaným na babku. "Nosit rozpuštěné vlasy nemůžu, ženské by mne uštípaly, že jim odvádím muže", říká. Ze stejného důvodu schovává pevné těžké prsy pod neforemnou kolchozní hazukou nebo v ordinaci pod sepraným pláštěm neurčitě salátové barvy, který prý byl kdysi zelený. Jednou dvakrát do měsíce ale vyndá ze skříně mateřídouškou navoněné krajkové prádlo, obleče si bílou blůzku s fiží, už hodně seprané džínsy a vyrazí do města na diskotéku najít chlapa, který nesmrdí hnojem a neudělá jí modřiny. Děti už mít nemůže a na venerické nemoci má zrak nacvičený z ordinace, kde má léčení kapavky a šankrů na denním pořádku. Ráno pak pod odsuzujícími nenávistnými pohledy sousedek otvírá vyřezávanou kalitku, převléká se do hazuky a jde nasypat hříběti, vyvést kravku na pastvu, nakrmit kočky a zabývat se hospodářstvím. Psa jí někdo otrávil - od té doby má na skříni nabitou brokovnici s uříznutou hlavní, které láskyplně říká můj židáček (tomuto druhu zbraně se v rusky mluvící oblasti říká obrez).

Když se v Solomonovce začali objevovat "innostrannyje specialisty", nevěděli místní, kam je zařadit. Němci se Oksaně líbili, ale nerozuměla jim a oni její sovětské angličtině také ne. Navíc poměrně rychle vytvořili hermeticky uzavřenou komunitu, do niž se zařadila i část Čechů, pracujících na objektu. Zbývající část Čechů se poměrně rychle rozdělila na pracanty, neopouštějící buňky ani v noci, epikurejce, rychle se zorientovavší v cenících hotelů, alkoholu, děvčat a milice a relativně normální jedince, které rychle odlovily místní -náctky. Něco málo zbývajících cizinců zůstalo nepovšimnuto díky slušným mimikrům či autentickému splynutí s okolím. Oksana si pomyslela něco o zkurvené smůle a cizince pomalu začala brát jako součást běžného života, která pro ni není stejně, jako letní šatečky na tkaničkách za pět jejích platů ve výloze CUMu v Užhorodu vedle rajónní nemocnice.

Omlouvám se za dlouhatánský úvod - Zakarpatská Ukrajina je ale natolik svérázné teritorium, že bez něj by mnohé reálie byly obtížně pochopitelné. Tento text je reportáž, autentická reportáž a všichni (všechny), kdo by na základě poněkud melodramatického úvodu čekali červenou knihovnu s happy-endem a svatbu s bohatým cizincem budou zklamáni, stejně jako všichni příznivci černých textů z iževského cyklu. Jako od přírody zvídavý a podnikavý člověk jsem se prostě rozhodnul najít v Solomonovu něco, pro co ruština nemá ani slovo - subinku. V porovnání s variantní zábavou v podobě nasávání samohonky nebo hraní whistu ve společnosti kolegů, s nimiž denně deset hodím sedím v buňce se mi tato možnost jevila výrazně zajímavější. Zavrhnul jsem chichotající se cizincůchtivé zajíčky městského typu a jako cílovou skupinu jsem si určil ženy kolem třicítky, chápající snáze inovace svého intimního života :-) Vybaven paklíkem místních hriven, neutrálním oděním a moskevskou ruštinou vydal jsem se do centra solomonovského nočního života. To spočívá ve dvou pivnicích, z nichž jedné by spíše slušel název nálevna, hotelu Šalamoun (Solomon) s šalamounovou hvězdou v logu a diskobarem v posledním (závratně sedmém) patře, několika restaurací evropsko/asijského typu a pár klubů, lišících se pouze tím, která banda (šajka) výrostků se v nich schází. První týden skončil bezvýsledně, odhlédneme-li od dvojího vanilkového sexu nevalné kvality a jedné úporné bolesti hlavy od místního šumáku vzor "s(t)rannoje igristoje". Úspěch se dostavil až v sobotu, kdy jsem před hotelem odlovil Oksanu osvědčeným a na tamní poměry šokujícím pozváním na "paru krůžek češskogo píva". Vrátný / recepční v jedné osobě si už zvyknul (mimo jiné i na přísun lahvového Krušovického a Chesterfieldek) a širokým otevřením dveří musel v Oksaně vyvolat dojem velkého světa v rozměrech alespoň Paříže. Posadil jsem Oksanu do restaurace, objednal dvě večeře a skočil si na pokoj pro to slíbené pivo a dva kozlí půllitry z Popovic, které s sebou vozím jako prezent pro přátele. Dolů jsem se vrátil právě včas, abych Oksaně zabránil v nalíčení pusy na sovětsko, tedy ve vrstvě rtěnky, chránící před mrazem do čtyřicíti pod nulou. Jako argument jsem použil jednak racionální zdůvodnění, že mi nemá kdo ty půllitry umýt od rtěnky, jednak ohavně vulgární slovní hříčku o kroužkování ptáků červenou barvou (a na chuja orlu krasnyje kružočki nasaživať). Poslechla, byť poněkud nechápavě. Během konzumace relativně jedlého ramšteksu, jak tady říkají roštěné jsem stihnul Oksaně vylíčit, že nejsem Moskal, byť mluvím rusky a že opravdu jsem inostrannyj specialist, i když zrovna nemám montérkové sako, kravatu a notebook v ruce. Dvanáctka udělala svoje a když Oksana začala mžourat, bez problému jsem ji odvedl na pokoj.

Poděsit dámu hned z kraje není dobrá taktika, realizovali jsme misionářskou klasiku a otevřeli si další Královské. Oksana se docela probrala a chtěla si povídat - navolil jsem téma nekonvenčního sexu a zalitoval, že nemám puštěný diktafon. Pro velkou část selského (to je označení teritoria - selo, nikoliv stavu - sedlák) obyvatelstva na Ukrajině je cokoliv jiného, než rychlovka na seně, za pecí či v posteli pod duchnou v misionářské poloze pohlavní zvrhlost (polovoje izvraščenije - zde a dále je uváděna ruská terminologie, neb ukrajinštinu - ridnu movu - se odmítám učit). Oksana si sice něco přečetla na škole, ale když se to pokoušela realizovat s Hrihorijem, dostala přes hubu (po mordě, doslovně). Když se Hrihorij ožral a nemohl podruhé, vylemtal prý syrové vejce (vylakal syroje jajco), smočil ocas do sklenice (omaknul chuj v stakáně) a byl zase jura. Když se mu to nepovedlo potřetí stejným postupem a Oksana mu chtěla pomoci rukou, bila bita, ať nešahá, kam nemá (!!!). Chvíli jsem jí vykládal o nekonvenčních praktikách a když jsem viděl nevěřící úžas v jejích očích, natáhnul jsem na ni svoji košili, její džíny, na sebe jsem navléknul kombinézu a strčil ji do auta. Nijak se nebránila, budím důvěru :-) V buňce jsem se přes několik archaických ústředen Zakarpatksvjazi zkusil dobouchat na WEB, leč dosažená rychlost závratných 14400 bd mne znechutila natolik, že jsem použil firemní relátko, nechť mi to penězodárce promine. První šok - Oksana nejenže nikdy neviděla WEB, ale měla pouze nejasné tušení, že něco takového existuje. Šok druhý - sadísty i mazochísty, to je cosi krvavého, nevyhnutelně završeného smrtí či ještě horším koncem všech zúčastněných (pár věcí z Iževska jsem jí vyprávěl až později). Šok třetí - ten slušně vypadající prošedivělý pán je taky sadíst ! A v dobavok ješčo dominirujuščij ! Šoky jsem si tedy podělili a já Oksaně ukázal nejdřív pár galerií s lehkou bandáží, přeložil jsem jí kousky textů z Mučírny, Magea a bdsm.cz a už v offlinu jsem jí pustil pár videosekvencí z Insexu (vybíral jsem ty s elektřinou, samozřejmě) a nakonec i kousek archivu Eleferna. Dost dlouho nechtěla uvěřit, že si z ní neutahuju, že takové věci se opravdu dají dělat. Nezbylo, než nabídnout předvedení v reálu na pokoji. Pokud to váhání hrála, tak velmi přesvědčivě.

Popravdě řečeno s sebou kufr obvykle tímto směrem nevozím - na letištích se u rentgenu jeho obsah špatně vysvětluje. Do Solomonova se ale jezdí autem přes Vyšné Německé a tak jsem neodolal a udělal jsem dobře. Vylovil jsem ho z pod sedačky (nechávat podobnou věc na hotelovém pokoji mi nepřišlo jako dobrý nápad) a kolem spícího vrátného jsme se vrátili na pokoj. Provlhlý šev na Oksaniných džínsách mne přesvědčil, že to váhání nebylo až zase tak upřímné. Otevřel jsem kufr, vyndal lehký cestovní generátor (oba Conrady zůstaly v republice, rozpůjčované na praktika členům klubu šílených dvojic) a pár kousků bižuterie, včetně populární V-165/40. Oksana zjevně od toho půlkilového kusu zrcadlově vyleštěné a pochromované mosazi nedokázala odtrhnout fascinovaný pohled. Poté, co mi mé oblíbené řetízky potrhala Lotta, nechovám k nim velkou důvěru, nicméně nemajíc lepší fixace, vybalil jsem i ty. Během příprav jsem se Oksaně pokoušel vysvětlit pravidla safe/sane/consensual, nicméně co chvíli jsme naráželi na terminologické problémy - ruština nemá slovo pro stopku ani adekvátní pojem. Oksaně nějak pořád nešlo do hlavy, že násilí se dá provozovat konsenzuálně a že to kdykoliv může zastavit, a to i mimikou - shodli jsme se na dvojím dlouhém sevření levé pěsti. Další terminologický problém vyvstal při vysvětlování drah - pochva je rusky vlagališče, ale v životě by mne nenapadlo, že absolventka střední zdravotní školy neumí spisovně pojmenovat své genitálie. Shodli jsme se na termínu pizdá s variantou mánda (píšu přízvuky, třeba se to někomu někdy bude hodit). Naučil jsem ji (Oksanu) říkat Pane (tedy spíš Paňje, ale zkousnout se to dá), zkompletoval dvě podušky na otestování a přidržel na nich její prsty. Trochu se třásly ještě před zapnutím proudu, ale držela statečně až do půlky dráhy, pak ucukla s neočekávanou silou. Na přímou otázku, zda to přesto chce vyzkoušet ale bez váhání přikývla. Obligátně jsem se zeptal, zda mi věří a když sotva slyšitelně pronesla "Da, Paně", prohlásil jsem scénku za zahájenou.

Jako roubík na úvod vhodně stylově posloužily kalhotky (ty parádní, zmíněné v úvodu), s hotelovou postelí se asi nedá udělat nic jiného, než klasická fixace v X nebo VV poloze. Pro začátek jsem zvolil X , už kvůli obavě o načaté řetízky :-) Jediným problémem tak byla příšerně vytahaná drátěnka antikoncepčního typu, kterou jsem nakonec zpevnil vysazenými dveřmi od koupelny, podloženými osuškou, aby netloukly do rámu. Ruční i kotníkové manžety vozím a řetízky jsem nakonec pojistil umnou konstrukcí ze šňůry na prádlo a krouceného kabelu od stolní lampy. Náplast zatím ke slovu nepřišla - zavázané oči jsou výborná věc, pokud už subjekt ví, co se může dít, nicméně v tomto případě jsem dal přednost interrogačnímu scénáři s demonstrací instrumentária. Přesunul jsem si noční stolek k ruce, aby na něj Oksana dobře viděla, vedle jsem postavil židli a na obě takto vytvořené příruční plochy jsem z kufru vyrovnal zbytek cestovního inventáře - popravdě řečeno, nijak bohatý, rozebraný universální shredder, pár ostrých sond, rádélko, sadu všemožných elektrod a smotek kabelů všeho druhu. Ty jsem odseparoval a rozvěsil na opěradlo židle. Mírný nepokoj v Oksaniných očích se pomalu začínal měnit v nefalšovaný strach, zejména když se na scéně objevila injekční stříkačka s jedovatě modrozeleným konduktivním gelem (vlastní zlepšovák - Sonogel se dá krásně přibarvit methylvioletí i methylzelení v lihu, barevný efekt je ohromující). Přisednul jsem si na pelest, aby mi Oksana dobře viděla na ruce a začal navlékat šrouby s křídlovými matkami do destiček shredderu, průběžně rozměřujíc jejich rozteč na pravém prsu. Vyšlo to taktak, na tento typ slovanské architektury není rozměr přizpůsoben, svorníky jsem musel osadit úhlopříčně. Kůži jsem umyl lihobenzínem, napreparoval konduktivem (Oksana zjevně čekala kyselinu, svaly se jí napínaly do třesu) a lehce jsem dotáhnul šrouby, upravil polohu destiček a shredder dotáhnul, nijak moc, ale citelně. Přes krajku kvaziroubíku se dralo temné mručení, kapičky potu v dekoltu a vytřeštěné oči pak hloubku emocí potvrzovaly. Osazený shredder jsem použil jako sběrač, k druhému pólu jsem připojil ostrou sondu jako bodovku a zalepil jsem Oksaně oči pruhem náplasti. S hrotem sondy jsem se vydal na cestu po nervových drahách. Oksana má docela sílu a občas jsem ji musel přidržet vší silou, abych ji při jejím uškubávání sondou nepopíchal. Dveře občas bouchly do pelesti či rámu i přes měkké vypodložení, nicméně takovýto hluk v hotelu nikoho neznepokojuje a snahu o křik s rezervou tlumily kalhotky. Vyměnil jsem sondu za kuličku a vzal Oksanu za levou ruku, abych lépe cítil stopku, k mému jistému údivu mne ale její prsty pohladily. Odlepil jsem jí náplast z očí a pokračoval v programu hrudník.

Intermezzo - aneb Milkov dámským kadeřníkem.
Vzhledem k tomu, že oběť spíše držela, než aby sebou nějak významně zmítala, rozhodl jsem se obměnit scénu a převázat si Oksanu do dvojího VV, tedy ruce i nohy zafixované za hlavou na pelesti. Během akce padl můj pohled na trimr, který používám k zastřihování fousů (pravda, nikterak často) a v hlavě blikla žárovička. Dokončil jsem fixaci, vylepšenou mým páskem od kalhot kolem Oksaniných beder a posledním řetízkem, napínajícím chabými silami tento řemen do protitahu ke spodní pelesti a s ďábelským úsměvem (umím ho) jsem vyndal trimr z pouzdra a zapnul ho. Popravdě řečeno, udržet ďábelský výraz bylo při pohledu na děs v Oksaniných očích dost těžké, zděšení, zračící se v široce rozevřených zornicích překračovalo i vyděšený pohled na vlastní prs, stlačovaný shredderem. Jak se později přiznala, neměla vůbec tušení, k čemu by ta hluboce vrčící věc s lesklým zubatým ostřím mohla sloužit. Děs ve tváři nahradil hutný ruměnec, když jsem začal upravovat divoce rostoucí neudržovaný ryšavý kožíšek do apartnější podoby. Fousy se zastřihují líp, nicméně po jistém úsilí se mi podařilo vyformovat poměrně úhledný kartáček dle módy roku 2000.

Příliš pozdě mne napadlo, že ostříhané chloupky k té louži na prostěradle nakonec přischnou. Už se stalo. Pokojská bude mít dost o čem přemýšlet a já abych vyndal spacák.

Osadil jsem osvědčenou V-165/40, proti ní náplastí přilepil plochý polštářek na bázi klitorisu, na generátoru jsem nastavil zhruba puls za vteřinu a pohrál si s proudem, aby ťuknutí bylo na tkáni vidět - to je přesně ten stav, kdy se ES míchá s ET. Pak jsem si otevřel pivo a zálibně pozoroval Oksanu, jak s proměnnými pocity čeká na každý další puls a snaží se trochu rozpohybovat tu mosaznou kládu v pochvě. Vinou pátého fixačního bodu v pase jí to nijak moc nešlo, takže to začala zkoušet střídavým napínáním stehenních a hýžďových svalů a dařilo se jí to - musel jsem učinit opatření, aby se mi neudělala předčasně. Stopětašedesátka (pětka podle standardní klasifikace) šla ven, horká jak měděnec a místo ní se do práce vydal menší model, oblečený do prezervativu s ustřihnutou špičkou. Dle škubání pánve soudě, sednul si hezky na cervix a protože parametry zůstaly nastavené pro nižší proudovou hustotu, Oksaniny oči se zalily slzami a její pěst se dvakrát sevřela. Vyhodil jsem výstupní tlačítko a dal Oksaně pauzičku na vydechnutí. Vysoukal jsem jí z pusy proslintané kalhotky, uvolnil jí pravou ruku a dal jí napít Krušovického. Vytáhla polovinu lahve na jeden zátah a pak její pohled padnul na nový look&feel jejího rozkroku s dosud připojenou 155/32. "Tak, a jak s TÍMHLE budu chodit do bani (>t.j. sauny, neplést významy<) ? Baby mne sežerou." To mi nedošlo. "Jo, děvče, asi budeš muset počkat, až to doroste. Nebo to můžeme doholit ..."

"To je příšerný, já budu běhat s holou pizdou jako vodní myš. Inostraněc chujev. Hriška by se zalknul vztekem." Usmála se. "Nemáš zrcátko ?" Nemám, ale jedno viselo v koupelně, byť notně slepé. Došel jsem pro něj a postavil ho na pelest, aby se dobře viděla. "Sluší mi to tak ?", zeptala se nejistě. Ajajaj. Zpátky k Pánově nadhledu. "Máš nakřivo kabel", podotknul jsem a urovnal ho do osy, " takhle je to lepší."

"To nemyslím, já myslela ty chloupky ... ", podívala se do zrcadla, "ono je to hezké .... Takhle to holky v Evropě nosí ?" "Ne, jenom ty nejhorší děvky", zažertoval jsem, ale hned jsem vše uvedl na pravou míru, když se jí oči okamžitě zalily slzami. "Odvaž mne, prosím, tuhnou mi kotníky." Zrušil jsem fixaci a otevřel další láhev - dusné vedro a zápach hořící rašeliny mi v pitném režimu vytvářely stále se prohlubující deficit a v kartónech s pivem hrozivě vypadající díru. "Tuhle věc taky", poprosila s pohledem na nasazený shredder. "Moc bolí ?" Přikývla. "To je dobře. Ještě ho budeme potřebovat. Ale když prosíš ...", pár závitů jsem povolil, napoprvé toho na ni bylo dost. Fialový odstín dvorce trochu ustoupil. Natáhnul jsem se na židli pro rádélko, abych nevyšel ze cviku a subinka mi nevychladla. "Aááuu ... ", bradavka jí vyskočila jako gumový špuntík. Odpojil jsem banánky z vaginálky a sběrače, na jeden jsem nasadil lehký klip a přicvaknul ho na bradavku, druhý jsem připojil ke shredderu. Ovladač generátoru jsem dal Oksaně do rukou, vysvětlil jí ovládání a se zájmem pozoroval, jak opatrně zkouší možnosti nové hračky. Její oči po chvíli nabyly zasněného výrazu. "Dej mi to dolů", zamumlala. "Dobře, ale vrať mi ovladač. Budeme tě vázat ?" Zavrtěla hlavou. "Ne, budu hodná." "Budeš hodná a co ?" "Budu hodná, Pane." Učí se rychle. Vyndal jsem z ní vaginálku, banánek ze shredderu jsem vrátil na sběrač a druhý jsem připojil k izolovanému držáku elektrod s osazenou kuličkou. "Nohy !" Poslušně roztáhla kolena. "Víc. Pořádně !" "Ano, Pane." Plesknul jsem ji přes volný prs. "Ještě víc !" Nakonec ji napadlo spojit chodidla a pomoci si rukama. Opravil jsem jí polohu rukou pod koleny, nastavil generátor "na rychlo", tedy někam pod sto hertz a začal s kuličkou vzadu na spojce labií. Škubla sebou, ale neuhnula. Letmo jsem se proběhnul po labiích a vchodu, svrchopatrně, abych ji neudělal, nijak moc jí nechybělo a asi by to šlo jen mechanicky, bez proudu. V okamžiku, kdy se jí začaly oči stáčet pod víčka jsem elektrodu oddálil. "Ještě", zakňučela. "CO ?!" "Prosím, ještě, Pane" Opatrně jsem zasunul kuličku bez proudu do pochvy a zapnul proud. S kuličkou jsem pomalu jel po přední stěně, dokud se Oksaniny zorničky nerozšířily a z úst se nevydralo tiché zaúpění. Kuličku jsem nechal na místě a pomalu jsem ubíral na frekvenci, až začalo být patrné tepání podbřišku pod sběračem. "Budu ... křičet", vydechla přerývaně Oksana. "Už ?", zeptal jsem se. "Ano, chci, chci, chci." Nepatrně jsem přidal proud a v následujícím okamžiku již Oksana lezla po stropě, zuby zahryznuté do polštáře, obepínající stehny mou ruku s elektrodou, s boky zmítajícími se v rytmu ťukání generátoru. Mít v ruce místo kuličky bodovku, přemýšlím, kde najít doktora na šití. Ještěže všude zdůrazńuju nutnost pečlivého znehybnění. Veškerá výchova šla do háje, ale čert s ní. Oksana se trochu vydýchala, opatrně si vysunula mou ruku s elektrodou a odloupla si sběrač. "Potřebuju sprchu." Uvolnil jsem jí shredder a začal jsem ho rozebírat, když mne zarazilo její vyjeknutí. Otočil jsem se. Obarvené konduktivum nechalo pod destičkami krásně modrozelené, strašidelně vypadající fleky, na něž teď Oksana vyjeveně poulila očiska. "Dej si tu sprchu, modřiny se ti teprve udělají", uklidnil jsem ji a pokračoval v balení výbavy. Nedůvěřivě si prohmatávala prs, ale do sprchy se vydala. Zavřel jsem kufr a vlezl si do koupelny za ní.

Za oknem začínalo svítat. "Úplně mi hoří, já chci ještě, ale bez elektriky", zašeptala mi Oksana do ucha. Možná se do té díry nakonec ještě začnu těšit !

Postscriptup - aneb Milkov iontoforetikem.
Před odjezdem jsem se rozhodl vyvézt Oksanu na výlet do Lvova, odvděčit se za pohostinství a utratit poslední hrivny. Do auta jsme sedli hned ráno, dokud se komáři neprobrali z nočních orgií. S mírným šumem v hlavě jsem prokličkoval uličkami mezi ohavnou budovou kulturního domu a zbytky židovské čtvrti, kterou nejprve neušetřili Němci a pak bolševici na výpadovku, tedy okresku proměnné kvality i povrchu. Oksana klimbala a já se nudil. Kousek za cedulí Maljaryta jsem minul řadu babek, sedících u silnice s vědry krásných jablek a když jsem se otočil na Oksanu a můj pohled padnul na její luxusní hrudník, políbila mne tvůrčí můza. Zapíchnul jsem Felicii do prachu u krajnice a za hrivnu koupil čtyři krásná ohromná jablka. Svižně jsem projel Maljarytou po hlavní (a jediné) ulici a když kolem krajnice opět vyskočila na troud proschlá pastvina, svižně jsem rozespalé Oksaně sepnul náramky karabinou. Pak jsem z kufru vytáhnul nůž, rozpůlil s ním jablko a začal vydlabávat dužninu. "Budeme si opakovat slovíčka", sdělil jsem Oksaně, rozepnul jí fiží a do podprsenky jsem jí zasunul vydlabané půlky jablek. Konce kablíků od generátoru jsem zapíchnul pod slupku, protáhnul je pod ramínky, aby dobře držely a připojil je do svorek. Vypadalo to dost bizarně a já zalitoval, že nemám foťák. Jablko jako elektroda se ale docela osvědčilo a Oksanino nadskakování po každém špatné odpovědi svědčilo o slušné vodivosti. V družné zábavě jsme ujeli pěkný kousek cesty, než se nám do cesty postavil příslušník dopravní milice na postu před Lvivem. Nic zlého netuše, podal jsem mu okénkem pas, doklady k autu a zvací dopis organizace, nahrazující služební vízum. Ment vše mechanicky prolistoval, nespouštějíc zrak z vedlejšího sedadla. "A tohle je co ?", dal by se krátce přeložit jeho dotaz, bohatě promísený rusko-ukrajinským národním jazykovým folklórem a cibulí. "Přítelkyně". "Bljaď, to vidím sám, ale co ty kabely !" Můza mne nenechala dlouho tápat - inspirace se dostavila skoro okamžitě: "To je ovocná iontoforéza, to teď dámy používají na omlazení a zpevnění dekoltu." Oksana vedle vyprskla smíchy a mentál se těžce zamyslel. "Je to pravda ?", zeptal se Oksany. "Jistě", přikývla a nenápadně zasunula spoutané ruce pod kabelku. Odpojil jsem generátor a podal ho příslušníkovi okénkem. Dvojice červeného a zeleného kříže v kombinaci s nápisy "Pro humánní a veterinární léčbu", "Dermatologicky testováno" a "Venerologická laboratoř - PAP" , nalepené kdysi na zadní stěnu přístrojku Renatou zřejmě vzbudila důvěru - po několikerém nechápavém obrácení v rukou mi byl přístroj vrácen spolu s doklady. Cesta do Lvova proběhla v záchvatech nekontrolovatelného smíchu. Hrivny jsem utratil za Oksanin nákup dámské hygieny (skoro velkoobchodní, v Solomonovu nic takového není k mání), jídla (podobná situace), secondhandového oblečení a firsthandového prádla. Něco málo pak i za dobíjecí baterky do generátoru, který v Solomonovu zůstane a nabíječku. Zpáteční cestu jsme absolvovali raději bez výuky slovíček, podruhé by se už mohlo nepoštěstit. Večer se Oksana zeptala: "Myslíš, že by to šlo i s banánem ?"

Postscriptum 2, dopsané v Česku.
Nešlo.