Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Omlouvám se všem, kdo rozumí rusky, ale ten klub se tak opravdu jmenuje, byť nemá vývěsku. Nachází se v Moskvě, na ulici Radio, kousek od Baumanovy techniky. Zvenči je omšelá tabule, hlásající něco jako Závodní klub moskevského závodu na výrobu vodky a vín, uvnitř je to pro znalce. Ale postupně. Je pozdní jaro, proto bude reportáž laděna komorně, žádný Iževsk.

V Moskvě bývám relativně často a vždy jsem si myslel, že společenství bdsm lidí zde prostě neexistuje. Nemám teď na mysli komerci nebo snuff, obého je zde dost ve všech představitelných a občas i nepředstavitelných variantách (potkal se někdo ve světě s pornokinem, zaměřeným na zoofilii ?). Pod společenstvím chápu okruh lidí, kteří se celkem dobře znají, občas někde sejdou a udělají párty, kde ku potěše sobě i druhým předvedou nějaké ty nekonvenční sexuální aktivity, jak se tomu cudně říká. Kupříkladu partnerku obandážují konopnými lany a pak na ni svorkami od ramínek věší závažíčka, nebo zkoušejí její vodivost po různých drahách. S tímto druhem činnosti jsem se prostě v Moskvě až do letošního jara nesetkával. Ke zlomu došlo až v Českém domě, kde jsme s několika přáteli české a ruské národnosti probírali přednosti Haldex-spojek nad ručně zapínaným náhonem druhé nápravy. Ryze inženýrské téma, které se ale s počtem vypitých dvanáctek plavně přeneslo na osvědčená pánská témata 1 a 2 (tedy vojna a ženské). Jeden z ruských kolegů (kterému budu dále říkat Jurik a na WEBu je znám jako Hepar) se při vzpomínkách na šikanu a povýšení na mazáky řemenem mírně zasnil a pronesl : “Alaja žopa, govořiš ? Pajďom.” V průběhu následující debaty se vyjasnilo, že Alaja žopa je bdsm klub a že jsme všichni zváni. Kolegové zdvořile odmítli, proto jsme s Jurikem a jeho partnerkou Táňou vyrazili následující pátek pouze ve třech.

Závodní klub to kdysi dávno určitě musel být, má mramorový vestibul s prosklenými okénky, na kterých je ještě nápis Kasa a obrovitou šatnu na odkládání mocných tulupů, ve kterých v zimě Moskvané chodí. V květnu je ale v Moskvě docela horko, proto šatna zela prázdnotou, odhlédneme-li od dvou opravdu _VELIKÝCH_ pánů s charakteristickým duchaprostým výrazem na oholených lebkách. Jurik vytáhnul jakousi do plastiku zavařenou kartičku a pánové se vrátili k své původní činnosti, spočívající v hledění před sebe. Po několika schodech jsme vyšli do přetopeného foyer se zrcadly a antickými kolonami po obou stranách. U protihlé stěny se krčil nevelký bar, z výklenku nad schodištěm nechápavě zíral veliký revoluční vůdce Uljanov, řečený Lenin. Okna mezi sloupy po pravé straně byla zatažena těžkými zelenými závěsy, levá strana byla vybavena nářadím, lahodícím oku dominanta. Rovný a šikmý kříž, lešení s kladkostrojem, skřipec a několik trestných koz a klád, vše potažené černou koženkou, čisté a zjevně s láskou udržované. Tento prostor byl ohraničen červeným lanem na sloupcích, tak, jak to bývá v muzeu. Na skřipci ležela natažena dívka okolo dvacítky, poměrně hezká, které její pán rejdil po těle wartenbergským kolečkem. Dívka vřískala, pán se bavil a scéně přihlížela smíšená společnost zhruba desíti lidí. Další tři nebo čtyři desítky lidí se vyskytovaly v prostoru v porůznu poskládaných hloučcích za stolky nebo bez nich, část u baru. V odění převládala černá kůže u pánů a vlastní kůže u dam. Zahlédnul jsem ženu, oblečenou jako domina a pána, kterého jsem si v prvním okamžiku spletl s Xdomem. Z reproduktoru u baru zněla tichá východní hudba.

Našli jsme si volný stolek a Jurik došel na bar pro vodku a rajčatový džus. Táňa vytáhla z kabely ramínko, na které pověsila svůj vlněný kostým sálové manažerky Enginbanku a urovnala si krétský korzet, navlečený pod kostýmkem a utažený tak, jako by nositelce chyběl spodní pár žeber. Když Jurik viděl, kam se dívám, položil karafu a džbánek na stolek a svými tlapisky vzal manželku kolem pasu. “Dvacet centimetrů mi zbývá, abych ji úplně objal jenom dlaněmi”, řekl a vrátil se k nalévání. Zeptal jsem se na pravidla.

“Je to jednoduché – dělej si, co chceš, ale jenom s tím, kdo k tomu dá souhlas. Nikoho nebudeš fotit a nikoho se nebudeš vyptávat na pravé jméno. Kde mají uzavřenou společnost, tam je na stole vlaječka. Pokud někdo hledá partnera nebo partnerku – třeba tamhleten mládenec s bičíkem – má průkazku pověšenou na krku, ostatní ji mají v kapse. Průkazka fotkou nahoru – jsem dominantní, fotkou dolů – jsem submisivní, v ruce držím to, co mne zajímá. Nic složitého. Průkazka stojí pětset rublů, dva členové za tebe první rok ručí. ”

Ťukli jsme si vychlazenou vodkou na zdraví a zapili osolenými rajčaty. Druhý přípitek na rychlost našich žen byl přerušen bohatýrským plácnutím a neméně bohatýrským zaječením. Otočil jsem se právě včas, abych viděl jak bělovlasý krátce střižený pán s udržovaným knírkem důstojníka vyplácí na holou zajíčka, střední škole taktak odrostlého. Zajíčkovo pozadí, vypjaté přes kozu, rychle nabývalo malinového odstínu, po kterém zřejmě místní podnik dostal své jméno. Celá akce byla prováděna natolik fortelně, že přilákala pozornost velké části shromážděných a šum rozhovoru postupně ztichnul. Po pětadvacáté ráně zajíček vstal, poděkoval pánovi a směrem k přihlížejícím naznačil docela půvabné pukrle, které diváci odměnili potleskem.

Zřejmě inspirován, zvednul se od vedlejšího stolu mladík studentského vzhledu a škubnul za vodítko své partnerky, jejíž tváře polil sytý nachový ruměnec. Mládec dívku zručně zafixoval rozporkami a vytáhnul ji tak, aby stála pouze na špičkách. Od opasku maskáčů odepnul krátké důtky a začal dívku řemínky hladit. Ačkoliv slečna odvracela tvář od publika, bylo vidět, jak slastně mhouří oči a v odrazu světla její pocity prozrazoval i lesknoucí se kožíšek. Mládenec si docela vyhrál s řemínky i rukojetí nástroje a když přistoupil k vlastní exekuci, byla slečna hodně rozdělaná. “Tam vzadu napravo jsou pokoje, pokud je potřeba”, komentoval dění Jurik, “hodina sto rublů. Kromě členských příspěvků je to příspěvek na náklady. Jinak to tu má správce a pronajímá se to i na podnikové večírky, ať tématické, nebo civilní. Moskva je drahé město, musíme vydělávat. ”

Čas nepozorovaně plynul a v prostoru mezi provazy občas vznikla docela slušná tlačenice. Jurik s Táňou se tolikrát zasněně podívali na kříž, až jsem je požádal, aby na mne nebrali ohled. “To víš, doma máme děcko a babičku s dědou, to se těžko řádí”, špitla Táňa omluvně a odtáhla manžela do ringu. Osaměl jsem u stolku s lisovanými rajčaty a zřejmě bezednou karafou vodky Radix, která mi docela začínala lézt do hlavy. Abych rozehnal její pavučiny, vydal jsem se k baru, za kterým se svižně otáčel mladý Pobalťan.

“Co to bude ?”, zeptal se přívětivě.

“Můžu dostat kafe ?”

“Jistě. Jste nový člen ?”

“Ne, host. Je členství podmínka pro nalití kafe ?”

“Vůbec ne, jenom jsem vás tu ještě neviděl. Cizinec ?”

“Ano.”

“Mluvíte dobře. Němec nejste, Holanďan taky ne, na Slovana to nevypadá – nejste z Pobaltí?”

“Ne, z Čech.”

“Takže přece Slovan. No, občas se spletu. Líbí se vám tu ?”

“Milé. Bezprostřední, a vypadá to na dobrou partu.”

“To zpočátku nebylo, chodila sem divná verbež, ale od té doby, co máme ochranu, je to dobrý.”

“Ty dva dole ?”

“Oni se střídají, ale je to na legální účet. Ale hodně lidí už museli vyhodit, to je pravda. Tady je to kafe. No, a ta společnost se už ustálila, nalinkovali jsme pravidla a osvědčují se. Máte v Čechách něco podobnýho ?”

“Máme a nemáme. O takhle pěkným klubu nevím, lidi praktikují spíš doma. To kafe je dobrý, to jsem potřeboval.”

“Naši to moc nepijí, za večer udělám tak tři, čtyři. Sám mám taky radši čaj nebo běloučkou. Nechte ty drobný v kapse, to je na můj účet.”

“Dík, co vám můžu koupit ? Bělounkou ? Tak dvě nalejte.”

“Ufff... ta píše.”

“Na seznámení. Říkají mi Tormans.”

“Šura. Vy čtete Jefremova ?”

“Četl jsem, skoro celého. Ale Hodina býka se mi v té době líbila víc, než Atéňanka Thais.”

“Ani se nedivím. Hledá vás ale přítel.”

Jurik se vmísil do hovoru: “No kde by asi tak Tormans mohl být, že. Vem si to kafe, elektrikáři, pán Molnius bude předvádět nějaký nový vynález.”

Molnija je rusky blesk, pánova přezdívka mne již z profesionálního zájmu zaujala. Kývnul jsem mládenci za barem, vzal sklenici s kávou a vrátil se ke stolku, kde si Táňa zasněně třela jelito na stehně. Ring se mezitím takřka vyprázdnil, s vyjímkou brunetky s mikádem v nejlepších letech a pána v kožené vestě, prověřujícího její pouta. “To je Molnius a Linda”, okomentoval dění Jurik, ”Molnius to tady zakládal a taky to táhne. On je v civilu obchodní zástupce a hodně jezdí ven. A vždycky něco doveze.” “On je rozvedený, s Lindou žijí na hromádce, předchozí manželce vadilo jeho zaměření”, zapojila se Táňa, “ale je to fajn chlap, ne jako ten můj medvěd, podívej, co mi udělal.” Zadívala se láskyplně na manžela, který sáhnul pro rákosku: “Zjevně máš málo, duše podlá, nech hosta na pokoji, nebo ti nařežu. No, a Molnius,” obrátil se ke mně, “Molnius dělá elektřinu. Vozí všelijaké krabičky a tady je pak předvádí. Tohle prý je něco super.”

Ono “něco super” se ukázalo býti fialovou hůlkou, tedy upravenou Teslovou cívkou. Pán Molnius si pokynem ruky zjednal klid a přistoupil k demonstraci. Nasadil Lindě roubík, pomalu si natáhnul gumové rukavice a zapnul generátor. Do držáku zasadil skleněnou elektrodu s talířkem na konci a efektním kouzelnickým gestem ji Lindě přiložil k bradavce. Sklo se fialově rozzářilo za doprovodu hlasitého praskání přeskakujících jisker. Molnius elektrodu pomalu vzdaloval a jako by vytahoval jiskry z bradavky až do okamžiku, kdy ohńostroj zhasnul. Molnius poprosil barmana o větší tmu a když část světel zhasla, zopakoval kouzlo na druhém prsu. Pak místo talířkové elektrody nasadil neonku ve tvaru hřebínku a začal s ní partnerce rozčesávat na obě strany kožíšek. I v příšeří jsem v očích většiny přítomných dívek zahlédl zasněný výraz. Molnius učesal Lindě úhlednou pěšinku a stejný kadeřnický majstrštyk zopakoval i na jejích vlasech. "Škoda, že si Linda ustřihla ty copy, to by teprv bylo hezké", povzdechla smutně Táňa. Molnius vyměnil hřebínek za nízký kužel, přidřepl a jal se hledat nejcitlivější místa podél pěšinky. Lindina přivřená víčka se rozvřela a zkušené oko by v nich jistě nalezlo známky znepokojení, přecházejícího v paniku, když pán s lehkým úsměvem přidal na frekvenci induktoru. Praskání jiskřiček se zrychlilo a jejich barva se z matně fialové změnila na svítivou sytou modř. Molnius svou prezentaci ukončil efektním, byť roubíkem přidušeným zaječením partnerky, které zamáčknul špičku jehlánku do klína, jako by zhášel cigaretu a lehce se uklonil přihlížejícím. Z tleskající skupiny vykročil člověk olbřímích rozměrů, podobný vzhledem pánům dole ve vestibulu, leč s jistými stopami intelektu na leskle oholené lebce. Pán byl doprovázen dlouhonohou děvou výstavního vzhledu topmodelky, intelektem zjevně nezatíženou, úhledně mžikající dlouhatánskými řasami. Mezi touto dvojicí a páněm Moniusem se rozpředla debata, jejíž smysl se pokusím reprodukovat co nejvěrněji (diktafon zůstal v kufru na hotelu a po jistých iževských zkušenostech ho používám čím dál, tím méně).

"Je to jen na zábavu, nebo taky na práci ?"

"Jde o to, co budeme chápat pod pojmem práce, mělo by to peníze vydělávat, nebo jenom zjišťovat, kde peníze leží ?"

"Na zjišťování mám brášky, co to uměj i bez stroječku, třeba jenom s pletací jehlicí. Ne. Já mám salónek, co tam choděj pracháči, s paničkama, se zajoucema nebo taky chlapi spolu a sháněj všeljaký nevokoukaný věci. Todle bych jim pučoval za pěknej bakšiš. "

"Tohle je dost malý model, spíš na doma, mám to z Mnichova. Ale dohodneme se, příští týden letím kontraktovat a můžu dovézt i něco většího."

"Avans ?"

"Neodmítnu."

"Tři tisíce ?"

"Budou stačit."

Za tři tisíce rublů se dá v Moskvě týden žít, v kupní síle je to skoro deset tisíc korun. Oholený vytáhnul kešeň (vhodnější název pro onen obří kožený předmět mne nenapadá), odpočítal třicet stodolarovek a ve vějířku je podal Molniusovi. Ten je bez počítání shrnul do paklíku, přehnul napůl, přetáhnul gumičkou a strčil do kapsy. Chvíli jsem zůstal paf. Z tichého úžasu mne vytrhnul až Jurik. "Jo, jo, panáčku, tak se tu dělá byznys. Rublem se platí tak v samoobsluze, mezi klukama (neví někdo, jak významově správně přeložit slovo pacan ?) platí zeleň. Ostatně, oba dva vědí, že ta cena je zbytečně vysoká, ale Žeňa se prostě sichruje, že mu to Molnius doveze. Menší peníze by mu nestály za řeč a námahu. Takhle se tady ale s pomůckami kšeftuje normálně, i když ne za takovéhle peníze." "Tenhle korzet mi Jura koupil taky tady", vmísila se do hovoru Táňa, "a tu lavici, co máme doma taky, i když jsme stařečkům dost těžko vysvětlovali, že je to na západě moderní. U vás v Československu se dají takovéhle věci koupit ?" Vysvětlil jsem Táně, jak funguje trh s pomůckami u nás, co se koupit dá a co ne a že Československo už skoro deset let nexistuje. Jurik zádumčivě kýval hlavou. "Kdyby tohle chtěli udělat všichni ti naši černí čurkové ...". Natáhnul tlapu po karafě s Radixem. "Nepřineseš něco na zakousnutí ? ", zeptala se Táňa. Jurik cosi zamručel a rozlil zbytek vodky do dvoudecek. "Šup ho tam ", zavelel, " a jdeme něco sníst !"

Přesunuli jsme se k mikrobaru.

"Šuriku, uděláš nám pár toustů ?", zavrněla Táňa na barmana.

"Vám vždycky. Rybu, šunku, sýr ? "

"Tormansi ?"

"Rybu, šunku a sýr." Vyhládlo mi a tousty, které už pár lidí pojídalo u stolků vypadaly velmi dobře.

"Budou za chviličku, dáte si je tady nebo vám je mám donést ke stolku ?"

"Sníme je tu", rozhodnul Jurik, "a dáme si, dáme si ..."

"Pivo ? Mám Plzeň !"

"Radši zůstaneme u vodky." vmísil jsem se do debaty, pamětliv cesty zpět na ambasádu, což v noční Moskvě není vždy úplně triviální záležitost. "Mám to daleko."

"Spát budeš samozřejmě u nás", opáčil Jurik.

"Počkej, tak jsem to nemyslel ...."

"Ve vší počestnosti a nebudeme se o tom bavit. Radši povídej o dojmech."

"Toto bych v Moskvě nehledal - kde jsou ty lidi přes den ? U nás je takováhle komunita tvořena hlavně lidmi kolem počítačů, velká část se jich zná přes internet a všelijaká diskusní fóra, ale tenhle spolek nevypadá na to, že by se živil informatikou ?"

"Znáš Chodynku ? "

"Myslíš tržiště ?"

"Jo, přesně. Tak si představ, že jsi osamělý sadista, hledáš pravý přední blinkr k trojce bavoráku a najednou zajdeš do míst, kde prodávají krásné pletené nagajky. Tak ti to nedá, koupíš si nagajku, dáš se do řeči s prodavačem a začneš pro sebe odkrývat úplně nový svět."

"Nebo jsi, ty teda nejsi osamělá masochistka, stojíš u výlohy krámku s krásnými řemínkovými soupravičkami, zvažuješ, jestli si uděláš radost nebo budeš normálně obědvat a najednou tě takovéhle medvědisko plácne přes zadek."

"No, já jsem tu vlastně na inzerát", vmísil se do debaty Šura, "když to tu začínalo, Pán Drak tady kolem po kolejích vylepil inzeráty, že si lze slušně přivydělat prací v klubu pro lidi s netradiční orientací, ale neuvedl, o jakou orientaci jde, hlásila se mu spousta modrásků (gayům se Rusku říká golubyje, tedy nejblíž asi modrásci). On je normální", Šura se zasmál svému vtípku " a tak začal zájemce zvát tamhle přes most do pivňaku Obvodního domu důstojníků a chodil tam v řemení s důtkami a s takovou tou srandovní kůží z číči na opasku ..." (tohle musím vysvětlit - takzvaný kundí skalp ryšavé nebo černé barvy je v Moskvě neuvěřitelně populární žertovný předmět) "...měl jich tam pět nebo šest. Ti chudáci modrásci z toho prý byli úplně paf, no a já jsem se s ním dohodnul." Vytáhnul z grilu tousty. "Jen nevím, co s tou mojí vanilkou, jednou jsem ji sem vzal a chudinka z toho měla málem šok. Ale třeba se to poddá, už se nechá vázat a k narozeninám dostane řemínky do společnosti."

Zbytek večera se poněkud zvrhnul v grandiózní směs vodky, pití na bruderšaft, zkoušení bicích nástrojů a zpěvu písní v několika světových jazycích. Kdo zná ruskou mentalitu, asi ví, o čem je řeč. V paměti mi utkvělo pouze odchytávání taxíku řeckým bičíkem, vysvětlování udivenému milicionáři, proč má ten ruský ožrala v černé tankistické blůze a brigadýrce majora český pas (obě součásti uniformy jsem si na památku dovezl, ačkoliv si nepamatuji, kdo mi je věnoval) a vyžírání ledničky metodou shora dolů, zleva doprava. Na ambasádu mne ráno ( spíš před polednem) z Kaširské odvezl Jurik. Zpět vezl kartón českého piva a srdečné pozvání. Jak jsem celní kontrolou na Šeremeťjevu 2 pronášel brigadýrku a blůzu se jmenovkou Loginov je na samostatnou reportáž.

 

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 229 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 229

Kalendář

květen 2017
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
31 kvě 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
01 čen 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
07 čen 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
08 čen 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
14 čen 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
02011226
Statistik created: 2017-05-26T09:24:30+02:00