Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Obsah této reportáže není určen pro jedince se slabší psychikou. Popisovány budou praktiky a postupy, neslučitelné se zásadami bezpečnosti a oboustranného souhlasu, ke kterým se bdsm komunita hlásí. K jejich zveřejnění jsem se rozhodl až po delší úvaze - mělo by jít o varování před unáhleným postupem při přijímání nabídek spolupráce či zaměstnání v rizikových oblastech.

Po zralé úvaze jsme se rozhodli tento text neponechávat v běžně dostupné sekci - nově je proto limitován sekcí pro registrované.

 

Jména osob, pokud jsou použita, jsou změněna a jejich rozkrytí je vyloučeno. Stejně jsou změněny i reálie, umožňující lokalizaci místa, které je popisováno. Článek byl ruským partnerem autorizován a schválen pro uveřejnění výlučně na BDSM.CZ a Elefernu při zachování shora uvedeného krytí - v případě jeho zveřejnění v jiných zdrojích není vyloučena právní či jiná sankce. Pořizování kopií pro jiné než studijní účely je zakázáno - to se týká zejména vydavatelství Gehenna Publishing v Petřvaldě a pana K. Maška, k jejichž bojkotu tímto veřejně vyzývám.

Speciálně pro orgány státní správy a vnitra podotýkám, že vše zde uvedené je čistá fikce, nemající žádné opodstatnění v realitě a že k popisovaným skutečnostem nejsem schopen poskytnout vysvětlení ani svědeckou výpověď. Jakékoliv využití zde uvedených informací pro interní potřebu těchto orgánů je vyloučeno.

Vzkaz ležel na vrátnici hotelu a byl stručný: “V sobotu je v klubu zavřeno, bude se točit válečný film. Dima.” Ještě cestou po schodech (výtah opět nefungoval) jsem přemýšlel, co tím chtěl Dimitrij sdělit. Odemknul jsem pokoj, zapnul televizi, postavil si vodu na kafe a v okamžiku, kdy jsem si zalíval turka se ozval telefon. Dima. “Dali ti ten lístek ?”, zeptal se.

“Dali.”, odpovídám, ”co to má znamenat ?”

“A chceš si zahrát ?”

“Nechápu”

“Bude se točit film z okupace - Němci, gestapo, partyzánky, znáš to. Hell production. Hlavní herce si dodají, herečky dodám já a pro pár vybraných lidí z klubu jsem si vymohl nějaké menší role.”

“Hele, Dimo, já jsem cizinec a nestojím o problémy, aby mne někdo poznal.”

“Tak se alespoň přijď podívat, vsadím se o basu českýho piva, že jsi ještě u něčeho takového nebyl.”

V tom se Dima mýlil, ale nechal jsem ho přitom. “Dobrý, platí”.

“V pět pro tebe pošlu auto. A hele, opravdu si nechceš zahrát - ani v masce ?”

“Děkuju, nechci, mně by jich zase bylo líto.”

Dima se jen zasmál a zavěsil. Dmitrij Andrejevič je majitelem velmi specifického klubu v Iževsku. Na těchto stránkách jsem se o něm již zmiňoval (viz. odkaz), proto vynechávám další podrobnosti. O natáčení filmů se mi zmiňoval již při našem seznámení, nyní tedy zřejmě obstaral dostatek materiálu pro film.

V sobotu lilo jako z konve a z okna hotelu nebylo kromě mlhy a odrazu jedovatě zeleného neónu vidět nic. Ruslan dorazil se zpožděním a rozbitým světlem - v křižovatce u divadla se potkal s autobusem. Otevřel mi zadní dveře a snad poprvé za tu dobu, co ho znám zapředl hovor.

“Pane Tormansi, budete hrát ?” (Mastěr je v ruštině spíš pejorativní slovo, v BDSM komunitě se užívá spíš výraz gospodin nebo chozjajin, který v tomto textu budu překládat jako pán či Pán, podle kontextu).

“Ne, nebudu, Ruslane, jedu se jen podívat - Dmitrij Andrejevič se se mnou vsadil o jakýsi jemu i mně milý předmět, že budu zírat.”

“Pane Tormansi, já tam budu hrát - já jsem ještě nehrál v kině, podívejte se na mne, je mi třicet, mám sto kilo, dva metry, byl jsem v Afgánu, ale z kina mám trému.”

“To je dobrý, to ti ani nepřijde. Hele, tyhle věci se netočí tak, jako normální kino, že by se opakovaly záběry podle scénáře a tak - tady se prostě postaví dvě tři kamery kolem scény a točí se, jak to jde, existuje jenom nějaký rámcový scénář co nejdřív, co pak, kdo co bude držet, ale že by tam nějaký režisér volal Stop, znova, to ne. Počkej - tys u toho ještě nebyl?”

“Já jsem řidič, pane, a když nejsem řidič, jsem strážce (Ruslan řekl ochrannik, což je de facto gorila, člen ochranky, ale v češtině to zkresluje význam - Ruslan je inženýr, má diplom z chemie kvasných procesů a rozumí pivu, což se o Rusech obecně říct nedá). Já vím, co se děje uvnitř, ale moje práce je venku, uvnitř pracují jiní - znáte Jogiho, že ?”

“Znám, znám, minulý týden jsme se zmrskali jak pulci u Máši s Pánem sta ran (Chozjajin sotěn pletěj, proto malé s a r, v civilu je úředníkem v bance), pak jsme vytáhli bosse z postele, šli jsme dolů a Jogan Storannému málem zrušil nového mazlíčka, pověsil jí na labie kýbl a místo vody do něj sypal mokrý písek. To jsem ale odbočil - pokud na to nemáš žaludek, tak tam nechoď, boss má trochu zvláštní pohled na to, jak vypadá bdsm, ono jinde je to spíš o d/s, než o s/m, ale to není můj problém, já jsem tu host a cizinec.”

“Pane Tormansi, vy mi asi nerozumíte. Krev a řev mi nevadí, obojího jsem zažil dost - já se spíš bojím, že se mi to zalíbí - já mám manželku ...” , zarazil se.

“Tak ji z toho vynech, nebo to zkoušej pomaloučku, polehoučku - půjč si nějaké knížky, kazety, dívejte se na to, třeba ji to zaujme. Nemá cenu lámat nic přes koleno, vždycky je to o tom, že s tím oba souhlasí. Dmitrij Andrejevič to má jako živnost, ale znáš jeho paní ? Viděl jsi ji tady snad někdy ?” Dojeli jsme ke klubu. Ruslan mi otevřel dveře.

“To znělo dobře, pane. Uvidíme se dole. Můžu vám koupit pivo ?”

“Dobře, když zapomeneš na toho pána. Ber to tak, že když tě boss vzal k natáčení, nejsi v té chvíli řidič ani strážce.”

Klub byl zcela přestavěný. Od stropu zmizely televizní obrazovky, celá pravá stěna s kobkami byla zakryta závěsem, přes který byla přetažena ještě hrubá plachtovina. Lóže po levé straně sálu byly schovány za lepenkové dekorace s kašírovanou kamennou klenbou a skutečnými, notně zrezivělými kruhy a řetězy, připevněnými k papundeklu. Na pódiu stojí dekorace jakési kanceláře kombinované s mučírnou - na levé straně psací stůl s hromadou papírových složek, umně naaranžovanou do stohu na kraji, lampa se zeleným skleněným stínítkem, psací stroj Underwood, několik černých telefonů Telefunken, jak vystřižených z filmů o Štirlitzovi. Kožené, luxusně vypadající křeslo za stolem. Registratura s roletovými dveřmi, vedle kartotéka s pár povytaženými šuplíky, stojací věšák s černým koženým pláštěm a dvěma klobouky. Na zdi Hitlerův obraz, vpravo vedle něj červenobílá říšská vlajka se svastikou, na druhé straně menší podobizna Heinricha Müllera. Kašírovaná kamna - scénograf si dal práci a snaží se vytvořit dojem, že v klenutém sklepě musí být zima, ačkoliv je docela horko. Pravá strana pódia přeměněného v úřadovnu je zastavěna instrumentáriem a osvětlena dvěma reflektory s archaicky vyhlížejícími hruškovými stínítky, postavenými na stojanech. U zdi je postaven šikmý kříž, vedle poutací rám, kašírovanou klenbou prochází sada řetězů, které jistě končí někde na traverzách provaziště nad kulisami. Na zdi visí několik bičů, dvoje ošklivě vyhlížející důtky, kančík, několik rákosek a bambusek - jedna s krásně vypracovanou koženou rukojetí a poutkem. V popředí je umístěn černou kůží potažený rozvidlený stůl s mnoha niklovanými oky a jakýmisi pákami ve spodní části, kam není dost dobře vidět. Vpravo u zdi niklované gynekologické křeslo z třicátých let, se zaklapávacími třmeny a polohovacími koly, připomínajícími lodní kormidlo. Vedle něj ve stínu podlouhlý bílý stolek na kolečkách s jakousi aparaturou a lesklými nástroji. Za ním prosklená skříňka - na její obsah není vidět. Celkový dojem je hodně eklektický, ale neuráží, člověk připustí, že nějak tak by mohlo pracoviště vyšetřovatele vypadat.

Naistalovány jsou tři kamery, dvě na stativech v rozích pódia, další odložená na jednom ze stolků pro návštěvníky či členy, nyní odstavených na straně sálu spolu s židlemi. Světelný park si producent dovezl, reflektory s červenými samolepkami HellP jsou umístěny za a nad kamerami. Vedle pravé kamery improvizovaná režie, dva ampexy, míchací pult, střih, vedle pracoviště zvukaře. V sále panuje poměrně čilý ruch. U několika stolků, ponechaných u baru, sedí pestrá směs osob, dílem oblečených do dobových obleků, dílem v montérkách, džínách či oblecích. Úhledný japonsky vyhlížející pán s velmi srozumitelnou a pečlivě vyslovovanou angličtinou (spolehlivý příznak mluvčího, pro kterého není angličtina rodným jazykem) vykládal své představy o scénáři dvojici jiných, již méně úhledných pánů v černých uniformách s insigniemi SS na výložkách a drobným odznakem RHSA v klopě uniformy. Mile vyhlížející blondýnka se jmenovkou HellP na klopě modrého sáčka poměrně svižně překládala jeho řeč do ruštiny, obrácena přitom ke skupině šesti mužů v uniformách, které by major Papež nazval “uniformy v různém stupni ústrojové nekázně”, tedy uniformách bez insignií, hodnostních označení, doplňků, uniformách rozepnutých a jiným způsobem zlidštěných. Pobavil mne pupkatý feldwébl s polní lahví na řemeni - ať pod vlivem trémy či horka z reflektorů, hojně se potil a ztrátu tekutin kompenzoval z již zmíněné feldflašky. V této skupině jsem poznal několik známých členů klubu. U vedlejšího stolku se chrochtalo (Holanďané prominou, jinak se ten jazyk nazvat nedá) holandsky. Asi pět členů technického personálu si listovalo v obrazovém scénáři a mezi mocnými doušky piva Baltika si ukazovali do scény. Dima stál vedle baru, zabrán do rozhovoru s vysokým šedovlasým Němcem. Ačkoliv vedle stála další blonďatá tlumočnice, mluvili rusky. Dima zvednul ruku a kývnul na mne.

“Pane ...bíííp..., Pán Tormans, náš host z Čech, můžete s ním mluvit otevřeně. Tormansi, to je pan ...bíííííp..., financuje tenhle projekt.” Podal jsem Němci ruku.

“Je mi potěšením”, odpověděl, “víte, Tormansi, my se s Dmitrijem Andrejevičem známe už dlouho, u nás není dost dobře možné točit filmy tak, aby byly věrohodné, pokud mi rozumíte, co tím myslím. Dmitrij Andrejevič mi dává typy na herečky i do Holandska, občas dokonce zprostředkuje setkání, ale poslední dobou je to čím dál, tím složitější.” Kývnul jsem: “Téhle zemi se svého času říkalo země neomezených možností, případně země, kde zítra již znamená včera. Výstižné, co říkáte ?” Němec pokýval hlavou.

“Tormansi, nechcete si zahrát ? Máte docela přesvědčivý výraz ... Lotte, pojď sem, prosím tě na chvíli!”, otočil se k dívce, překládající do ruštiny skupince statistů. “Myslíš, že by se pro Pána Tormanse našla uniforma a bílý plášť na ni ?”

Musel jsem ho přerušit: “Děkuji za nabídku, popravdě řečeno, už mi ji udělal i náš hostitel”, otočil jsem se k Dimovi, ”bohužel moje právní postavení zde je natolik neurčité, že raději zůstanu divákem.” Němec se zamyslel: “Chápu... , a co kdybychom vám dali přes oko černou pásku - to by bylo stylové, velmi stylové, přes to ty tenké drátěné brýle, vlasy sčesat hodně dozadu a uhladit... , je to škoda, vy mluvíte německy, že ... . Ctím vaše rozhodnutí. Nicméně, kdybyste se přece rozmyslel..., třeba i jindy...”. Podal mi vizitku.

“Tormans je svérázný host”, zapojil se do debaty Dima, “když odmítal moji nabídku, říkal, že by mu jich zase bylo líto, přitom na mazlíčcích už jistě vydělal na novou Volhu.” Němec se rozesmál.

“Bude jen jedna. Víte, pánové, tenhle žánr má jistá pravidla, která naši zákazníci podvědomě očekávají - například to, že jim předvedeme tři ženy - mladičkou blondýnu, zralou brunetku a například nějakou exotiku z Asie či Afriky. Díky tomu jsou si naše filmy tak podobné a my musíme vymýšlet exotická prostředí, nepravděpodobná témata a sofistikovaná mučení, aby si divák právě náš snímek v té záplavě zapamatoval. No, a Hell Production na to jde jinak, snažíme se nedělat klišé, ale jdeme cestou maximální věrohodnosti. Já vím, namítnete mi, jaká věrohodnost, když příběh z německého prostředí točím s ruskými statisty. Já mám na mysli věrohodnost prožitku - bolest, ta skutečná a opravdová bolest se zahrát nedá, ta se musí prožít.” Napil se piva. “Další klišé, které vytvořila televize je v tom, že to dobře dopadne - nedopadne. Pánové, markýrovat se dá spousta věcí, ale proč markýrovat něco, co lze natočit v reálu ? Ostatně, zapovídali jsme se, do díla !”

“Ještě sekundu,” přerušil jsem ho, “jak budete řešit její repliky ?”

“Předabujeme to, to jsou nutné náklady. Ono jich moc nebude, scénář ostatně žádnou velkou košatost dialogů nepředpokládá, diváci si žádají spíš akci. Omluvte mne, prosím, oba. ” Dopil sklenici a zvednul se. “Pánové, prosím, začneme !”

Usadili jsme se s Dimou k baru. Místnost se takřka vyprázdnila, s vyjímkou několika členů klubu, kteří s lahví arménské brandy seděli u jednoho stolku v sále a pozvaného vysokého představitele městské rady, který se dostavil se zajíčkem a nyní společně třeštili oči na pódium, netuše že již v tomto okamžiku mají založenu pojmenovanou kazetu v monitorovací místnosti se svým vlastním individuálním home (tedy v tomto případě spíš public) videem. Pán se mírně potil na čele s vysokými kouty, zajíček v hnědé kožené minisukni a zelené halence nejistě mžikal dlouhými řasami a nespouštěl oči z důtek na zdi. Dima otevřel další pivo. “Ty už jsi v něčem takovým hrál - přiznej se. Dieter nemluví do větru.” Zasmál jsem se.

“Víš co - o tu bednu piva se šábnem. Radši mi řekni, co se bude podávat dnes.”

“Usť-Kamenogorsk. 26 let, dělnice z chemičky. Sirotek, chudinka. Otec zemřel na rakovinu šourku, matka měla nehodu, srazil ji náklaďák, když opilá přecházela ulici. Lariska bydlela na svobodárně. Pak odpověděla na inzerát, získala místo v Chimkach jako uklízečka. Párkrát napsala spolubydlící na svobodárku, jak si v centru vydělává, no a pak nějak psát přestala, asi si našla zámožného přítele a na kámošku zapomněla. Měří 168 centimetrů, včera vážila pětačtyřicet kilo, má 92 přes prsa, víc si nepamatuju, Dieter ti řekne podrobnější rozměry. Je dost rozzuřená, bude působit věrohodně, pravá vlastenka před tváří nepřítele. Podívej !” Ukázal na scénu.

Jeden vyšetřovatel již zaujal své místo za psacím stolem, druhý se nedbale opíral o poutací rám. Statisté hledali na scéně své nakreslené značky - našel jsem Ruslana, zálibně protahujícího praménky nafasovaných důtek mezi prsty. “Kamery běží !”, ohlásil jeden z techniků. Sedící vyšetřovatel otevřel šanon.

“Při preventivní akci ve vsi Žukovka Pskovské oblasti byla zadržena Larisa Fjodorovna Nikolská, narozená 14.8.1917 ve vsi Žukovka. Zadržená kladla při zatýkaní ozbrojený odpor krátkou kulovou zbraní Makarov, v důsledku čehož byl těžce zraněn svobodník základní služby Manfred Schumann, provádějící zadržení. Při domovní prohlídce byla zajištěna radiostanice značky Svoboda, typ RP112 s akumulátorem, telegrafním klíčem, sluchátky a sadou výměnných cívek. Dále byly prohlídkou zajištěny dva obranné ruční granáty RG18, osm kilogramů průmyslového tritolu v náložích po 200 gramech, dvě krabice rozbušek, cívka inicializační šňůry pomalu hořící, ruční elektrický detonátor a cívka kabelu. V peci byly zjištěny saze ze spáleného papíru, zcela nečitelné. V domě se nacházelo mnoho mužského oblečení, ačkoliv zajištěná údajně žije sama - služba !”

V kašírovaných dveřích vznikl můj oblíbený feldvébl: “Ano, pane !”

“Upravte se, chlape ! Přivést zadrženou Nikolskou !”

“Ano, pane !” Zmizel, aby se za takřka okamžitě vrátil s dalším vojákem a zadrženou. Dívka vypadala naprosto šokovaně. Na sobě měla lehké potištěné šaty pod kolena, jaké se klidně mohly v roce 1943 nosit. Hnědé vlasy měla spletené do copu a obtočené kolem hlavy. Nevypadala špatně, ačkoliv zářivým intelektem ji zjevně pánbůh neobdařil. Hnědýma očima zmateně mžikala do ostrého světla reflektorů.

“Kde jsou partyzáni ?”, vyštěkl vyšetřovatel za stolem. Dívka nechápavě zakroutila hlavou nad německy položenou otázkou. “Nerozumím, pusťte mne.”

“Kde jsou partyzáni ?”, zopakoval muž svoji otázku. Dívka sebou začala škubat ve snaze vytrhnout se vojákům, kteří ji drželi za zkroucené paže. “Já nechápu, vo co tady de - co je to za maškarádu ? Já to dám policajtům, pokud mne hned nepustíte vodtud pryč.”

“Ještě jednou, naposled - kde jsou partyzáni, jejichž oblečení a výzbroj jsme u vás našli ?”

“Jaký partyzáni, kurva, padesát let po válce, co to na mně hrajete ? Kde to jsem ? Pusť mně, hajzle, to bolí!”

“Dobře, děvenko, když to nepovíš po dobrém, máme i jiné prostředky”, zasyčel Němec a ukázal na stůl. Dva vojáci chytili dívku za lem šatů a neočekávaně zručně jí je přetáhli přes hlavu. Pootočili Larisu směrem ke kameře po levé straně. Moderní fialové hluboce vykrojené prádlo se do rámce filmu příliš nehodilo, všimnul jsem si, že kameraman švenkuje dívce na obličej a operátor u Ampexu drží markovací tlačítko. Šokovaná Larisa nekladla žádný zaznamenatelný odpor. Voják vlevo, v němž jsem teď poznal jednoho z vážených členů klubu Pána Úda dobře nacvičeným pohybem rozepnul dívce podprsenku, s úkrokem doprava ji chytil kolem pasu a vysadil ji na stůl. Jeho kolega mezitím rozepnutý kus prádla stáhnul dívce z ramen a odhodil do kulis. Zatímco přitlačoval dívku ke stolu, Pán Úd jí přitáhnul těžký kožený řemen přes boky, stáhnul její kalhotky přes kotníky a obratně se vyhýbaje jejím zuřivě kopajícím nohám, přivázal nejprve jednu a pak i druhou k rozvidlení stolu. Zápěstí Larise vojáci zafixovali v náramcích na úrovni ramen. Podíval jsem na stopky v režii - celý zaběr netrval ani tři minuty.

Němec u poutacího rámu, který zatím se zájmem sledoval dění se loudavým pohybem odlepil, sundal z věšáku bílý plášť a obléknul si jej přes uniformu. Z kapsy pláště vytáhnul zlaté kulaté brýle a nasadil si je na nos. Přihladil si brilantinou se lesknoucí světlé vlasy a pomalu přešel ke stolu. Zastavil se tak, aby mu dívka viděla do tváře a zavolal do zákulisí : “Fraulein Sharf, kommen Sie her, bitte !” Jedna z překladatelek vešla kašírovanými dveřmi převlečená do německé uniformy a posadila se k psacímu stroji. Dívka na stole zatím vykřikovala něco o tom, že její strýc pracuje u milice a že to jen tak nenechá. Jejímu vřískání nikdo nevěnoval zvláštní pozornost, pouze zvukařův asistent přesunul rameno s mikrofonem kousek dál. Vyšetřovatel za psacím stolem si posunul židli tak, aby lépe viděl a pronesl ke kolegovi: (dialogy jsou vedeny v němčině, pro pohodlí čtenáře budu překládat) “Pane Bergmanne, pokračujte...” Ten si přitáhnul blíž stoleček s nástroji a s efektním cinkáním kovu si jeden lesklý kousek vybral. Od baru nebylo příliš dobře vidět, nicméně v detailu pravé kamery jsem rozpoznal, že jde o zubařský háček na zubní kámen. “Jaké máme číslo spisu, slečno ?”, zeptal se.

“218/43/Zhuk/IV, svazek II”, odpověděla dívka za psacím strojem. Bergmann s háčkem přistoupil k připoutané Larise a ostrým koncem háčku jí začal psát spisové číslo na podbřišek, mezi poutací řemen a horní hranici pubického ochlupení. Kameraman s ručkou mu z malého stupínku nahlížel přes rameno, nejdřív v detailu na krvavou stopu, zůstávající za nástrojem, pak záběr rozšířil na Larisinu zděšenou tvář.

“Jauvajs, to bolííí - co to děláš, ty hajzle, néé, nech toho” - zvukař si upravil sluchátka, Bergmann v klidu pokračoval v zápisu. Musím podotknout, že měl opravdu hezké písmo, jedna číslice jako druhá. Dokončil řádku znaků, zálibně se podíval na hotový nápis a pedanticky opravil příliš krátké lomítko za osmičkou. “Tak”, pronesl spokojeně, “to bychom měli. NIKOLSKA - KD E JSOU PARTYZÁNI ?”, zařval neočekávaně na ležící dívku. Ta sebou škubla. “To je nějakej film, jo ? Já v tom nechci hrát, sundejte mě z toho zkurvenýho stolu.” Bergmann odložil háček a vybral si sondu. Ukázal ji Larise (a do ruční kamery), zmáčknul dívce levý prs pod bradavkou a přiložil hrot sondy na rozhraní bradavky a dvorce. Dívka zavřískla. “Partyzáni, Nikolska, partyzáni...kdepak jsou ?” I od baru bylo vidět, že se dívka potí - hrudník se jí ve světle reflektorů lesknul, stejně jako čelo a břicho. “Já, já... to je nějakej omyl, já v žádným filmu hrát nechci, já nevím kde jsou jaký partyzáni, pusťte mně, dejte to pryč - jááááůůů.” Bergmann přitlačil. Hrot sondy se zabořil do tkáně. “P-a-r-t-y-z-á-n-i, vzpomeňte si”, slabikoval Bergmann pomalu a přitom otáčel rukojetí sondy. Operátor s ruční kamerou pořizoval střídavě detail nástroje, pátrajícího v tkáni po nervech a obličeje dívky, na němž se střídal něvěřící údiv s rostoucí bolestí. “Vyndejte to, to strašně bolí, ne, já nechci, chci pryč !” - v jejím hlase se začala ozývat panika. Němec sondu vytáhnul, aby ji hned nato přiložil na stejné místo na druhé straně bradavky. “Néé, to ne, nepíchejte mně, to bolííííí..” - sonda se ponořila do prsu. Zatímco si Bergmann hrál s ostrým nástrojem, obrátil jsem svoji pozornost do sálu. Pánové z klubu dění na pódiu příliš velkou pozornost nevěnovali, šlo většinou o majitele mazlíčků, pro které by dosavadní mučení bylo příjemným a lehkým oddychem z jejich údělu. Mezi sklenkami s brandy měli pánové rozložené nějaké svorky s jehlami a se zájmem diskutovali nad jakýmsi dílem. Ani jsem si nevšiml, kdy se k nim přidal Jogan, který teď něco kreslil do čtverečkovaného notesu , který ležel na stole před Pánem Raptorem. Na dálku jsem rozpoznal jenom stylizovaný trojúhelník labií kolem klitorisu, ale podrobnosti náčrtu mi unikaly.

Lehce opocený člen městské rady třeštil oči na pódium, kde zatím Bergmann, monotónně se dotazující na partyzány a nyní již i na vysílačku vyměnil sondu za tenké klíšťky, kterými střídavě kolem obou Larisiných bradavek vyráběl úhledné podlitiny ve tvaru okvětních lístků. Pán z magistrátu sebou škubnul pokaždé, když Bergmann zmáčknul kleště a připoutaná dívka na stole zaječela. Pán se nakláněl dopředu tak, že jsem vážně začal uvažovat o tom, kdy vypadne ze židle. Jeho přítelkyně fascinovanýma očima pozorovala Bergmanna, který zálibně rozměřoval místo pro další podlitinu, uzavírají okruh kolem hrotu levého prsu. Zajíček vzrušeně dýchal a bohatě vyplněný dekolt blůzky pokrýval ruměnec, stejně jako tváře pod mejkapem. Technik zvuku popíjel z otevřené lahve Baltiku a otráveně se připom ošklíbal - ruské pivo mu zjevně nejelo. Ostatně - jeho pivní teřich bavorských rozměrů jasně ukazoval, na jaký druh malvazu jsou jeho chuťové buňky navyklé. Scéna na pódiu se mezitím změnila - Bergmann dokončil své umělecké dílko a ustoupil místo dvěma statistům s důtkami. Ještě předtím, než se odebral do zákulisí, namaloval inkoustovou tužkou Larise na stehna a břicho tři ovály, které statistům ukázal s krátkým “Sem !”. Oba statisté se postavili po stranách stolu a pustili se do díla - hned po prvních ranách bylo jasné, že v tomto případě důtky nejsou ze silonu, natřeného rtěnkou - podlitiny, které po nich naskakovaly, vypadaly velmi opravdově. Dívka po každé ráně jen vyjekla. Mládenci ovšem zjevně velkou praxí nevynikali - tempo šlehání bylo příliš vysoké a Larisa nemohla popadnout dech. To postřehl i Němec za stolem, který zjevně mimo scénář zavelel “Langsam !” a pokynul oběma rukama dolů.

Bergmann se vrátil za několik minut a ještě ve dveřích si dopínal kalhoty a plášť v rozkroku. Pokynem ruky ukončil bičování a oba statisté zmizeli v zákulisí. Bergmann vytáhnul z kapsy své zdá se oblíbené kleště a přešel k rozvidlení stolu. Larisa jej pozorovala s vytřeštěnýma očima. Z pravé strany, aby nestínil bližší kameře Němec natáhnul ruku, zachytil do kleští několik chloupků na Venušině pahorku a trhnul. Larisa zaječela. Bergmann bez emocí chytil pár chloupků níž a opakoval proces až do stydké štěrbiny. Při posledních krocích změnil taktiku - místo prudkého trhnutí rval chloupky pomalým kolísavým tahem - v detailu ruční kamery bylo dobře vidět, jak se kůže protahuje. Ječení se změnilo v bezdeché hýkání. Němec došel až k hranici sliznice, pak kleště odložil s lakonickým “Pomalé” a vytáhnul z kapsy pláště zapalovač, vyrobený z nábojnice. Škrtnul s ním Larise před očima a když vyskočil žlutomodrý plamínek, začal s ním metodicky opalovat její ochlupení. Pódium se naplnilo zápachem spálené rohoviny. Slečna Sharfová za psacím strojem vytáhla z kapsy uniformy bílý kapesníček a decentně si jej přitiskla k nosu. Dívka na stole v návalu bolesti neudržela moč, jejíž proud uhasil Bergmannovi zapalovač. Němec si nevzrušeně otřel ruku Larisinými šaty, ležícími na podlaze a vyťal ležící dívce dvě ostré facky. “Potřebuješ umýt, ruská kurvo”, prohlásil a zapálil malý Bunsenův kahan na stolku. Přešel ke stolu, sešlápnul pedál na jeho trnoži a sklonil stůl s ležící Larisou hlavou dolů. Do pochvy jí zasunul nevelký trychtýř. Vzal skleněnou baňku, nalil do ní vodu a v laboratorních kleštích ji ohřál nad plamenem. Vařící vodu nalil do trychtýře. Nelidský řev otřásl sálem. Larisa se zmítala ve vázacím řemení, které ji ale drželo dostatečně pevně. Bergmann vytáhnul trychtýř a překlopil stůl zpátky do vodorovné polohy. “Tak odkud je ta vysílačka ?”, zeptal se. “Má kunda, má kunda”, naříkala tiše dívka a zdálo se, že otázku nevnímá. Bergman ji zopakoval. “Já přeci nic nevím o žádnejch vysílačkách, proč mi todle děláte, to strašně bolí. Pusťte mne pryč, prosím. Odvažte mne z toho stolu.” Němec se ušklíbnul. “Chcete odvázat ze stolu, frojlajn ? Ale s radostí.” Ukázal na křeslo. Dva vojáci hbitě z míry vyvedenou ženu odpoutali od stolu a přenesli do křesla. Nohy jí připoutali do třmenů, ruce k loketním opěrkám. Křeslo bylo původně zjevně určeno k zákrokům v narkóze nebo rutinním vyšetřením, protože nemělo fixační pás kolem pánve. Místo něj byly na držáky třmenů doplněny úchyty pro široké řemeny, znehybňující stehna v horní části. Bergmann si křeslo pootočil tak, aby jeden z prehistorických reflektorů osvětloval dívčin rozkrok, ve skutečnosti pak do lepšího záběru levé kamery. Pak sundal ze zdi bambusku, která již dříve upoutala moji pozornost. Ukázal nástroj ležící dívce, která vytřeštila oči. Němec se postavil před křeslo tak, aby kamera dobře viděla, rozměřil si ránu a s rozmachem šlehl Larisu přes opařenou stydkou štěrbinu. Člen městské rady sebou škubnul - dívčino zařvání nemělo s lidským hlasem mnoho společného. I zvukař sáhnul na šavle a stáhnul úroveň na mikrofonu, visícím na šibenici nad scénou. Bergmann, aniž by věnoval křiku sebemenší pozornost zopakoval úder. Larisa zalapala po dechu. Němec nyní bambusku jenom přiložil a tiše se zeptal: “Partyzáni - muži s puškami, v lese... nic vám to neříká ?” Dívka jenom kroutila hlavou a tiše sténala. Němec zvednul nástroj a s nižší intenzitou pokračoval v bití, střídaje nyní poškrábaný podbřišek, vnitřek stehen, pysky, klitoris a hráz. Larisa po každé ráně škubnula pánví a snažila se uhnout dopadajícím ranám v tom nevelkém rozsahu, který jí umožňovala absence řemenu kolem pánve.

“Pane Bergmanne, okamžik...”, ozval se Němec za stolem, “slečna vám asi nerozumí nebo vás špatně slyší. Co kdybyste jí zkusil zatelefonovat ? ” Bergmann odložil bambusku na stolek a pokýval hlavou. “Slečna zjevně neví, co by pro ni bylo dobré. Ano, možná bude přístupnější mým prosbám, když se s ní spojím telefonicky.” Přivezl si stolek blíž ke křeslu, do světla sufity. Nyní jsem si mohl lépe prohlédnout nainstalovanou aparaturu. Na spodní poličce stolku stál automobilový akumulátor heroické kapacity, podle všeho z nákladního vozu, s krásně krouženým písmem Bosch ze třicátých let. Na horní ploše byl přišroubován induktor z polního telefonu, do jeho svorek byly zasunuty krásně naleštěné mosazné sběrničky s navlečenými telefonními klemami. Přístroj vedle jsem po krátkém přemýšlení identifikoval jako vývěvu, hlavně podle mohutného recipientu s kohoutky. V další aparatuře jsem poznal Van der Graafův generátor, poháněný malým motorkem - zařízení by dělalo čest každé muzeální sbírce, ebonit a měď. V přihrádce pod stolní deskou se povalovalo jakési příslušenství, těžko na tu vzdálenost rozeznatelné. Z této přihrádky Bergmann vytáhnul dvě krokosvorky, které opletenými kabely připojil ke klemám. Se zálibným pohledem na dívčin hrudník ji chytil za pravou bradavku, zatáhnul za ni a na protaženou tkáň přichytil zboku svorku. Pružina musela být dosti tuhá, protože dívka vyjekla. Bergman zopakoval postup na levém prsu, v místech rozbodaných zubařskou sondou. Dvorec bradavky byl hodně oteklý a Bergmann musel za bradavku zatáhnout dost silně, aby se pro širokou svorku našlo dostatek účinné plochy. Nakonec elektroda seděla podle vyšetřovatelových představ a Němec se otočil ke stolku. Zatočil kličkou induktoru a pak ji prudce zastavil. Dívčin zoufalý křik se zlomil. Bergmann zabrzdil roztočenou kličku, což vyvolalo další zoufalé zaječení. “Hallo, hier ist Bergmann - hoeren Sie mich, Fraulein ?”, zeptal se sarkasticky. Dívka neragovala. Pootočil kličku. Oba prsy sebou škubaly podle toho, jak se póly výkonného magneta otáčely. “To asi nebude správná linka”, podotknul Němec u stolu. “Richtig...”, zabrumlal Bergmann pro sebe a připevnil s šínkám další tlustý kabel. Na šrob na jeho konci našrouboval matně zalapovaný rýhovaný válec, který dívce zarazil do pochvy a znovu roztočil kličku přístroje.Oba prsy sebou nyní škubaly synchronně s pohybem dívčina břicha a zmítáním pánve. Po několika otáčkách dívka zvrátila oči v sloup a omdlela. Jeden z pomocníků donesl kbelík s vodou, ale Bergmann ho posunkem zarazil. “Kamera, stop. Změníme scénu.” Blond tlumočnice s napudrovanou houbičkou v ruce mu přejela po tváři a upravila Němci za stolem blůzu uniformy. Dva spomocníci odvázali bezvládnou dívku od křesla, kolem kotníků jí upevnili řemení s očky a zavěsili ji za nohy do poutacího rámu. Stejnou proceduru zopakovali se zápěstím.

Vedro v sále si vyžádalo další pivo. Kývl jsem barmanovi, ale rychlejší byl Jogan, který se vracel ze sálu s blokem v ruce. Přisunul mi otevřenou láhev a tázavě se podíval na volnou stoličku vedle. Kývnul jsem. “Je dezorientvaná”, prohlásil Jogi, “mám na to nové udělátko.” “Povídej”, opáčil jsem. “To je jednoduchý, vzadu v boxu mám klec z mléčného skla, úplně celou, včetně stropu a podlahy. Stojí to na praktikáblu z trubek, vlastně je to do něj zabudovaný. Kolem jsou reflektory, každý svítí na jednu stěnu, i na strop a podlahu. Jediná tmavá místa jsou hrany, tam co jsou trubky. To světlo se náhodně vypíná a zapíná, někdy svítí dva dny vcelku, jindy jen půl hodiny. Když reflektory nesvítí, je uvnitř úplná tma. Po týdnu je akorát.” “Na jak dlouho to vidíš ?”, zeptal jsem se. “Není trénovaná - něco do ní doktor napíchal, ale přes osmou nepřežije. Walter si sice dává pozor, musíme udělat alespoň pětačtyřicet minut čistého času, ale nijak zábavně to nevidím. Jestli bude takhle omdlívat pořád, skončíme kolem deváté, jinak o hodinu dřív. Podívej, visí hlavou dolů a ještě se neprobrala. Je to chcípě - vždyť jí zatím nikdo nezačal pořádně ubližovat. Podívej, co mám”, odvrátil se od dívky. Byl to nerezový ovál, asi půl metru v delší ose, třicet čísel v kratší. Na oválu byly v pravidelných intervalech zavěšeny střídavě delší a kratší pružiny se svorkami na koncích. Svorky na delších pružinách byly zatupené, na kratších pružinách visely svorky ozubené. Na jedné straně oválu, někde v poloze za deset minut dvě byly dvě atypické svorky zavěšeny na modelářské gumě a v poloze dvanáct bylo oko. Celek trochu připomínal plovák, na který rybáři ve Středozemním moři chytají ryby, jenom korková výplň chyběla. “Co to je ?” “To je rozevírač”, usmál se Jogi, “ta kratší péra jsou na velké pysky, ta delší na malé a ty svorky na gumičkách umožňují krásně odkrýt klitoris. Místo toho očka ale dám matici, aby to šlo našroubovat na držák, závěs se moc neosvědčil. Walter to použije, je to asi světová novinka, alespoň jsem nikde nic takového neviděl. Všichni tahají labie do stran, ale do všech stran, to je třída. Vezmi si, jak krásně to zpřístupní pochvu. Mám na to vymyšlenou novou disciplínu pro mazlíčky - asi jí budu říkat brokovnice. Zavěsím je za nohy, tímhle je otevřu a budu je plnit rozpálenými broky.”

Walter vstal od stolu, urovnal si řemení a přešel k nám. “Jogi, to je špatný kus - ona umře, ona nevydrží nic”, prohlásil poměrně slušnou ruštinou. “To jen slavný Offner ?”, ukázal na ovál v Joganově ruce. “Já tomu říkám rozevírač, Offner je spíš otvírák, ne ?” “I tak je to řečitelné, rozhodně je to moc pěkná věc, já ji teď použiju - ona už pšichází k sobě.”. Jogan mu podal přípravek. “Waltře, opatrně s elektrikou, je hrozně vyděšená a vede jak měděná kláda. Ať Bergmann radši zapomene na ten telefon.” Walter kývnul a vrátil se za svůj stůl. “Motor”, zavelel. Světélka na kamerách se rozsvítila. Bergmann zvedl přípravek z Walterova stolu a přistoupil k rámu. Svorkami na kratších pružinách rozevřel velké labie, jednu svorku poopravil a pustil se malých pysků. I přes delší a evidentně tenší pružiny byla tentokrát procedura bolestivější a nasazení každé nové svorky doprovázelo zaječení. Nakonec Bergmann dvěmam malými svorkami zafixoval a odtáhnul kožní řasu, kryjící klitoris a krátkým lankem připevnil celý přípravek k rámu. Kameraman s očkem mu zvědavě nakukoval přes rameno. Zařízení se opravdu ukázalo být velmi efektivním, lůno bylo doširoka otevřeno bez jakýchkoliv překážejících předmětů. Bergmann vytáhnul z kapsy svoje kleštičky, sevřel s nimi okraj pysku mezi svorkami a zmáčknul čelisti. “O -o—ooou !” Dívka těžce hekla, ale Němec jí příliš pozornosti nevěnoval. “Děvko, odkud máš tu vysílačku ? Děvko, odkud máš ty výbušniny ? Děvko, kde jsou partyzáni ?” Každou děvku doprovázelo zakousnutí čelistí kleští a výkřik mučené. “No dobře”, zasyčel Bergmann a zachytil kleštěmi vystupující poštěváček. “Néééé, tam nééé –ůůůů” . “A proč ne ? Stejně dobré místo, jako všechna ostatní, ba lepší, citlivé, vnímavé.... Děvko, MLUV !” Sevřel a zatáhnul. Na prsa mu vytrysknul proud moči. “Ona mne pochcala, neuvěřitelné, ona mne pochcala”, přehrával Němec a kroutil rukou s kleštičkami. Pak sundal plášť, otřel si do něj ruce a hodil ho jako kus hadru pod věšák. “Fraulein Sharf, ein neues Mantel, bitte !” Sharfová vstala od psacího stroje a donesla Bergmannovi čistý plášť ze zákulisí. Plášť při navlékání zadrhnul o insignie SS na uniformě. Bergmann plášť uvolnil, ale oči se mu pobaveně zaleskly. Vytáhnul inkoustovou tužku a na vnitřní stranu roztažených pysků namaloval dvě zalomená S. Přitáhnul si stolek s nářadím a po chvíli přehrabování našel dutou jehlu. Z lékárničky vytáhnul láhev s jódovou tinkturou, nabral tekutinu do jehly, kterou shora ucpal prstem a přistoupil k rámu. Pak pomalu a metodicky začal dívce do opuchlé sliznice vytetovávat předkreslený motiv. “Máte to obráceně, pane Bergmanne”, připoměl mu Walter. “Nemám, visí vzhůru nohama.” Dívka sebou zmítala a přivázaný přípravek ztěžoval svými pohyby Bergmannovi práci, nicméně Němec svůj úmysl dokončil s pravou německou důkladností. Pak do dívčiny pochvy spustil asi půlmetrový kousek motouzu a od kahanu zapálil velikou lojovici, kterou vyhrabal z rekvizit na spodní polici. Velkými krůpějemi žhavého tuku pak začal pokrývat vnitřní stranu pysků a klitoris. Nakonec svíci naklonil a souvislým praménkem začal zalévat vaginu, dokud ji vosk zcela nevyplnil. Škubání těla před sebou zcela ignoroval. Z karafy na stole si nalil sklenici vody, upíjel z ní a občas prstem zkusil, jak vosk tuhne. Nakonec byl spokojen, polil povrch vosku zbytkem vody ze sklenice, sklenici postavil na stůl a rázným škubnutím za visící konec provázku vytrhnul voskový odlitek s několika zbylými chloupky ven z pochvy. Visící dívka opět omdlela. Bergmann zálibně ocenil kvalitu odlitku, nespokojeně se zamračil nad velkou bublinou asi v polovině hloubky a podal odlitek Walterovi. Ten uznale kývnul. Bergman překlopil rám a vrátil tak Larisu do normální polohy. Přidržel jí pod nosem lahvičku se čpavkem a když se s kašlem probrala, pokračoval v práci. Na recipient nasadil oranžovou hadici, na její konec připojil skleněnou přísavku, talířovitě rozšířenou na konci a spustil vývěvu. Do tupého dusání stroje se mísilo syčení vzduchu, tekoucího hadicí. Němec potřel skleněný talířek vazelínou a přitisknul jej k levému prsu. Talířek s rezervou pokryl nepříliš vyvinutý dvorec, který se i s bradavkou okamžitě vtáhnul do rozšířené části přísavky. Dívka zalapala po dechu. Němec posunul jezdec na obstarožním potenciometru a dusání vývěvy se zrychlilo. Za sklem bylo dobře vidět, jak tkáň rychle natéká a zbarvuje se nejprve růžově, pak malinově až do fialova. Z míst, rozpíchaných sondou, prýštily drobné kapičky krve. Bergmann nechal vývěvu pracovat a připravil si další nástroj - napůl rozdělenou objímku, asi deset centimetrů v průměru, dva centimetry širokou, s ošklivě vypadajícími hroty uvnitř. Z jedné strany poloviny objímky spojoval pant, z druhé strany byl šroub s křídlovou hlavou a matice. Bergmann nasadil objímku na bázi prsu a nic nedbaje strašného křiku Larisy, zavřel obě poloviny a začal utahovat šroub. Jak se postupně zaškrcoval odtok krve z podtlakem překrvené tkáně, začala otékat a fialovět i střední, dosud volná část prsu. Do ní Bergmann z obou stran svisle zabodnul dvě tlusté jehly a připojil je kabely k induktoru. Spokojen se svým dílem roztočil kličku přístroje. Dívčin křik se zlomil a hlava jí klesla na prsa. Němec nechal kličku doběhnout a mezitím vypnul vývěvu. Recipient musel zavzdušnit pomocným kohoutkem, jinak přísavku nešlo sejmout. Objímku na prsu nechal Bergmann na místě a zapálil si cigaretu. Kouř vyfukoval bezvládné dívce do nosu. Když ani po pěti šlucích nezačala jevit stopy života, kývnul na kameramana. Červená světélka zhasla. Bermann z ní sundal Jogiho přípravek a kývnul na dva feldvébly, aby dívku přenesli na stůl.

Mučení pokračovalo, když vyšetřovatel uhasil cigaretu o dívčin opuchlý klitoris. Vlna bolesti probrala oběť z mdloby stejně účinně, jako čpavek. Němec zarazil dívce pod nehet na palci pravé nohy tenkou lancetu a připojil k ní jeden kabel od velikého Van der Graafova generátoru. K druhé kouli zařízení připevnil vodič od dlouhé masivní gumou izolované zaostřené tyče a zapnul motorek, pohánějící zařízení. Konec tyče přiblížil k vystupující lancetě. S hlasitým zapraskáním přeskočila krásně sytá jiskra

a vzduchem zavoněl ozón. Němec elektrodu oddálil a přesunul její konec proti hrotu prsu. Praskot proudu jisker zanikl v zoufalém Natašině nářku. Němec pomaličku oddaloval elektrodu a barva jisker byla stále jasnější. Když dívka obrátila oči v sloup, Bergmann elektrodu oddálil úplně, chvíli počkal a pokračoval s druhým prsem. Pak strojek vypnul a přešel mezi dívčiny roztažené nohy. Uvolnil křídlovou matici na jednom držáků a elektrodu uchytil tak, aby neizolovaný konec spočíval proti dívčině vulvě. Pak motorek zase zapnul. “Vánoce...”, pronesl s nádechem nostalgie v hlase při pohledu na ohňostroj jisker. “Copak asi dělá Evelyn a dětičky...” “Stop kamera”, přikázal při výbuchu smíchu a vypnul motorek. “Slečno Sharfová, ovládejte se”, pronesl při pohledu na blonďatou překladatelku za psacím strojem, která vyprskla do kapesníčku. Také jeden Holanďan z produkce se zakuckal tak, že nemohl popadnout dech. Většina Rusů v sále se tvářila nechápavě, ale se šířícím se překladem se přidávali k panujícímu veselí. Když vlna smíchu opadla, kývnul Bergmann opět na kameramana a spustil generátor. Aniž by věnoval pozornost nářku, promísenému praskáním jisker, připravil si tenké lanko, na jehož koncích uvázal klouzající smyčku. Tu navlékl nejprve na jednu a potom i na druhou dívčinu bradavku a zatáhnul uzel. Z háku na zdi sundal ocelové lanko a přešel s ním ke stolu, kde ho karabinkou upevnil na provaz, spojující prsy. Přesvědčil se, že obé drží pevně a malým navijákem začal lanko namotávat. Lanka se napjala a začala zvedat bradavky spolu s prsy do vzduchu. Nářek se změnil v ječení. Němec přestal navíjet lanko a sejmul z levého prsu objímku, po které v tkáni zůstala hluboká rýha, přerušovaná v pravidelných intervalech krvácejícími rankami. Bergmann ještě několikrát otočil kličkou, až se dívka prohnula v zádech, aby odlehčila tahu na hrudníku. Němec kličku zajistil rohatkou a připravil si tenký kančík.Jím pak začal Larisu švihat přes napjaté prsy, střídavě přes horní a spodní plochu. Po nástroji okamžitě naskakovaly rudé podlitiny. Po několika desítkách ran si Begmann vyměnil kančík za důtky a začal šlehat Larisu svisle, podél lanka, vytahujícího bradavky k stropu. Jekot byl nyní v pravidelných intervalech přerušován lapáním po dechu, přesně v taktu dopadajících ran. Když dívka začala ztrácet dech, vyšetřovatel mrskání zastavil a vypnul i generátor. Gejzír jisker zmizel. Němec odpojil elektrodu od držáků a zálibně pohlédl na napuchlé pohlaví oběti. “Myslím, že potřebuje samce...”, pronesl k Waltrovi za stolem. Ten přikývnul s stisknul tlačítko na stole. Ve dveřích se objevil jeden ze statistů v uniformě. Walter mu ukázal na stůl. Voják si rozepnul kalhoty a přešel do rozvidlení stolu. Ačkoliv nepředstavoval žádný vyjímečný vzor mužnosti, dívka zoufale vřískla, když vrazil penis do rozbolavělé pochvy a několika ráznými pohyby se uspokojil. Další statista v pořadí vydržel déle, stejně jako následující dva. Pátý na řadě byl Ruslan, který předvedl vskutku ruský kyj. Zaváděl ho jen s obtížemi, za doprovodu hýkání a proseb o slitování. Nakonec si pomohl tak, že Larisu chytil oběma rukama za labie a navlékl si ji jako ponožku. Walter uznale pokýval hlavou. Ruslan poklidně ukončil svoji misi, vyndal palici a utřel si ji do dívčiných vlasů, což vyvolalo další uznalou reakci. Z Larisiny pochvy tenkým pramínkem vytékala krev a Bergmann zavrtěl hlavou, když se další statista chystal nastoupit na Ruslanovo místo. Povolil lanko, napínající prsy a spustil horní část stolu, aby lépe viděl do dívčina klína. Mezi nástroji si vybral dilatátor, jaký jsem ještě neviděl, něco mezi speculem a španělskou hruškou. Nejlépe je jeho tvar popsat jako speculum se třemi listy, dvěma delšími, jedním kratším, uspořádanými do T. Tento nástroj se nyní pokusil zavést do pochvy, ale způsob připoutání zjevně této činnosti neodpovídal.Němec si zápálil další cigáro a přikázal “Do křesla ! ” Dívku, která už přestávala klást odpor, promptně připoutali s nohama, pevně uvázanýma do třmenů. Němec, stále s cigaretou v ústech, si nastavil křeslo do pohodlné polohy, s pracovním polem někde na úrovni břicha. Upravil si reflektor a znovu uchopil trojcípý dilatátor. V gynekologické poloze bylo zavedení nástroje dílem okamžiku - zadní list nástroje se opřel o hráz a zadní stěnu pochvy, boční listy rozevřely vaginu do stran. Bergmann rozevřel čelisti na maximum a znovu si upravil světlo, aby rovnoměrně osvětlovalo poševní dutinu. Při pohledu dovnitř znechuceně nakrčil čelo a odmotal hadici, visící na zdi kolem kohoutku. Její konec zasunul do rozevřeného ohanbí a proudem vody vypláchnul směs hlenu, poševního sekretu, spermatu a krve na podlahu. Zavřel vodu a vrátil hadici na místo. Ze stolku zvednul další nevídaný nástroj, vyhlížející jako součást chirurgického instrumentária, nicméně do žádného mně známého instrumentária nepatřící - asi půlcentimetrovou kuličku, pokrytou osty, upevněnou na konci standardní šestihranné niklové rukojeti. Celkový dojem - ježatá sonda. Němec zasunul nástroj dívce do pochvy podél spodního listu specula, aby mladík s ruční kamerou mohl pořizovat detaily. Na střihačově obrazovce bylo možno od baru dobře pozorovat jejich záběr. Bergmann se zaměřil na přední stěnu pochvy v okolí Graffenbachova bodu. Protáčel rýhovanou rukojeť mezi prsty a posouval nástroj v hloubce vaginy. Když si dostatečně vyhrál, vyndal kuličku ven a nástroj odložil. Místo něj si vzal rovnou cévku, potřel ji vazelínou a otáčivými pohyby ji začal zasouvat do děložního hrdla. Z dívčiných úst se nyní dral úplný ryk. Larisino tělo bylo pokryto potem a v koutku úst jí vystupovala pěna. Němec zasunul cévku jenom asi centimetr do hrdla a zvenčí do ní zastrčil onu ježatou sondu. Pak opatrně cévku vyndal. Dívka zakvílela, když se ostny zakously do sliznice děložního hrdla. Němec stáhnul cévku z rukojeti sondy a položil ji zpět na stůl. Zkusil, jak dobře nástroj drží v tkáni a odšrouboval jeho rukojeť. Kulička zůstala v pootevřeném cervixu. Vyšetřovatel ze zásuvky vyndal tyčinku s dřevěnou rukojetí a začal ji ohřívat v plameni Bunsenova kahanu. Když se její konec zbarvil do višňové červeni, zasunul nástroj do dívčiny pochvy. Reakcí bylo zoufalé zařvání, po kterém dívka omdlela. Kameraman poodstoupil, aby mohl lépe sejmout tenký pramínek kouře, vystupující z rozevřeného genitálu. Zápach škvařícího se masa bylo cítit i v sále. Tupá rána za mými zády upoutala moji pozornost. Japonec z produkce ležel na zemi se skleněným výrazem v tváři. Jak se brzy ukázalo, příčinou indispozice nebyla přemíra útlocitu, ale přemíra vodky Radix, jíž pán během natáčení holdoval na baru měrou nebývalou a jeho konzistenci nepřiměřenou. Zatímco bezvládnou dívku odpoutávali od křesla, pomohl barman Šura pánovi do jedné z VIP kójí na levé straně, nyní zakryté kulisami.

Dívku připoutali k šikmému kříži a přivedli ke vědomí čpavkem. Bergmann si poklekl před ni, zachytil malé pysky do nůžkových svorek a na připojené řetízky začal navěšovat olověná závaží. Vždy, když tento druh týrání vidím, nepřestávám se divit pevnosti tkáně v tahu. Labie se protáhly skoro na deset centimetrů, než se s následujícím závažím jedna svorka prostřihla do sliznice a spadla na podlahu. Bez ohledu na odkapávající krev a sténání týrané nechal Němec stejným způsobem upadnout i druhou. Pak z kapsy pláště vytáhnul cívku nitě, utrhnul asi třiceticentimetrový kousek a uprostřed si připravil jednoduchý nedotažený uzel. Promnul mezi prsty dívčin popálený poštěváček, stáhnul dozadu jeho předkožku a navléknul očko uzlu až ke kořeni orgánu. Pak uzel utáhnul. Výkřik bolesti ještě dozníval, když Němec z krabičky na stole vyndal dvě jehly a zálibně se podíval na rychle nabíhající klitoris. Larisa zachytila jeho pohled: “Ne, prosííím, ne !”, zakvílela. Němec ji ignoroval - rozměřoval si dráhu pro jehlu, kde mu ale bránila přečnívající uzdička. Po krátkém zamyšlení ji poodtáhnul pinzetou a odstřihnul chirurgickými nůžkami. Jehlou protknul klitoris, nejdřív vodorovně, nechal odeznít šok a potom svisle. Přes kříž z jehel obtočil další provázek a jeho volné konce přivázal ke karabince, do které začal přivěšovat další závaží. Bez ohledu na vyčerpání a jistě adrenalinem zahlcený krevní oběh sebou dívka začala zoufale zmítat. Vyšetřovatel zavěsil poslední závaží, poodstoupil a se zájmem pozoroval, jak groteskní kyvadlo poskakuje ze strany na stranu, vysílajíc do dívčina těla vlny pronikavé bolesti. Všimnul jsem si, že mladičký kameramam točí odraz obludného kyvadla ve srážející se krvi na podlaze. Pod křížem se nahromadila již dosti velké louže a dívčina tvář pomalu nabývala sinalého odstínu. Ačkoliv se Němec snažil nepůsobit příliš krvácející poranění, ztráta krve začínala být znatelná. Když se dostatečně vynadíval, sundal Bergmann závaží z karabiny a karabinu připojil ke stejnému lanku, kterým vytahoval dívčiny bradavky. Pak pomaličku začal otáčet klikou. Snesu dost, ale zoufalý nářek s neartikulovanými prosbami o smilování a o pomoc mi působil na nervy. Dívka si bolestí prokousla jazyk a krev jí stékala i z pravého koutku úst. Vedle mne se objevil Jogan. “Nechceš vsadit pár zelených ? ” “Na co, proboha ? ” “Buď se jehly vytrhnou, tomu se říká čom-nakimo, nebo se utrhne celý frajtr, to je sepu-nakimo. Ale není to korejský nápad, je to z Číny. V kodexu o trestech je tento druh mučení označen jako příliš nelidský, než aby byl používán soudními dvory k výslechům. Tak čom nebo sepu ? Deset dolarů. ” “Čom.” “ Není o co hrát, myslím si to taky.” Než to Jogi dořekl, lanko odskočilo a jehly spadly o zem. Z roztrženého klitorisu čůrkem tekla krev a Larisa opět ztratila vědomí. Jogi se vydal k pódiu, aby se podíval okem znalce, ale včas si uvědomil běžící kamery a zastavil se.

Když visící dívka otevřela oči, vytáhnul Němec z kapsy tužku a na pravém, méně napuchlém prsu začal kreslit jakési čáry. Kameraman s očkem na rameni sledoval jeho práci z pravé strany v detailu. Bergmann si rozdělil prs na kvadranty a každý z nich dělil na čtvrtiny. Asi tři centimetry za bradavkou si Němec nakreslil kolem dvorce kroužek, nadzvedl prs druhou rukou a další kružnici nakreslil podél báze prsu . Naklonil hlavu na bok a zálibně se na své dílko podíval. Něco se mu nezdálo, protože namočil hadřík do lihu, smazal jednu z čar a nakreslil ji znovu. Spokojen zasunul tužku zpět do kapsy pláště a z hromádky nástrojů na stole si vybral malý skalpel. Když s ním pomalu přejel Larise před očima, bylo zřejmé, že se o ni opět pokoušejí mdloby. Němec chirurgickým gestem proříznul kůži v kružnici podél dvorce. Z dívčina ochraptělého hrdla se ozývalo již jen sípání. Bergmann vykroužil i druhou čáru podél základny prsu a oba kroužky spojil dvěma čarami na vnitřní horní straně ňadra. Jednou pinzetou odchlípnul kousek kůže z podlitiny po kleštích hned za bradavkou a na druhou, větší pinzetu začal kůži za uvolněný cípek navíjet. V oddělování kůže si pomáhal tupou stranou skalpelu. Rána příliš nekrvácela, po prsu stékaly jen tenké pramínky krve. Asi v polovině výšky prsu se zdálo, že navíjení na pinzetu je příliš obtížné a Bergmann si pomohl kleštěmi. Poslední dva centimetry pak prostě strhnul a svinutý plátek zkrvavené kůže štítivě odhodil do koše. Pinzetou si uvolnil kůži na dalším segmentu a chystal se pokračovat. Moji pozornost upoutaly zvláštní zvuky za mými zády. Otočil jsem se. Městský radní si držel před ústy kapesník a spěšně odcházel směrem k toaletám. Přitom vydával charakteristické zvuky dávení. Jeho přítelkyně seděla na svém místě s koleny od sebe a rukou zasunutou pod lemem minisukně. Nepřítomnýma očima hleděla na připoutanou lidskou trosku. Bergmann zatím preparoval druhý segment, sejmul ho a s jistou dávkou rutiny přistoupil k dalšímu. Pramének krve stékal Larise po břiše a kyčle odkapával na podlahu. Její pravý prs za chvíli začal připomínat groteskní terč na šipky. Bergmann dokončil snímání skalpu z předposledního segmentu, odmotal skalp z pinzety a připjal si ho jako vyznamenání na uniformu. Poslední plátek kůže prostě strhnul bez navíjení a zálibně se podíval na své dílo. Z poličky pak vytáhnul baňatou skleněnou láhev s jakousi tekutinou a polil krvácející prs. Bohatá pěna napověděla, že v láhvi je peroxid vodíku. Krvácení se skutečně zmírnilo, ale Larisa opět omdlela. Němec jí chrstnul kysličník do obličeje a když se neprobírala, přidržel jí nosní dírky. Škubla sebou a otevřela oči. Bergmann si přitáhnul stoleček blíž a začal sestavovat skleněnou stříkačku s niklovanými armaturami - vzor, který možná používal ještě Pravaz. Nasadil dlouhou tenkou jehlu a z jiné láhve natáhnul nažloutlou kapalinu. Překlopil pravazku jehlou vzhůru a profesionálním pohybem odstříknul bublinky. Přišlo mi zvláštní, bát se v této chvíli embolie. Bergmann si přidržel levý prs za dvorec, zmáčknul bradavku ze stran a pomalu ponořil jehlu do bradavky až po kónus. Za současného stlačování pístu pak jehlu pomalu vytahoval. Larisa toto nové mučení pár sekund otupěle pozorovala, ale v okamžiku kdy kyselina začala leptat její tkáň zevnitř, zavyla hlasem, který s lidským nářkem neměl již nic společného. Bergmann si to rozměřil dobře, jehla vyšla z bradavky v okamžiku, kdy stříkačka byla skoro prázdná. Posledním kubíkem kyseliny pokapal bradavku a pečlivě si otřel ruce. Lidské torzo nyní viselo bezvládně a s nevěřícím výrazem se dívalo na svůj hrudník, pěnící na jedné straně růžově, na druhé žlutohnědě. Do zápachu chemikálií se mísil zápach zvratků - otočil jsem se právě včas, abych viděl člena městské rady, kterému kdosi z personálu čistí vestu. Lidí v sále ubylo. Několik prominentů sedělo u baru zády k pódiu a se siláckým výrazem, který ale degradovala běl v obličeji posuzovali děj. Pán Azazel, sedící v sále na mne kývnul prstem. Vzal jsem svou láhev a přešel jsem k jeho stolku. Azazel (vlastní velký autoservis) mi pokývnul vedle sebe a očima ukázal na přítelkyni radního. Pod stolkem jí z tohoto úhlu bylo krásně vidět tmavý vhký pruh na bílých kalhotkách. Beze slov jsme si s Azazelem přiťukli. “Dnes bez manželky, pane kolego ?”, navázal jsem řeč. “Ano, tato podívaná ji prý velmi zmáhá”, odpověděl s významným pousmáním, “nicméně jí budu muset děj podrobně vylíčit a předvést na jejím mazlíčkovi, byť bez oněch technických fines pana Bergmanna. Musím ale podotknout, že mí mazlíčci jsou o mnoho odolnější. I ten spotřební materiál snese víc.” “Pane Azazeli, o to tady asi jde. Myslíte, že divák je ochoten sledovat to déle, než hodinu ? Samozřejmě, zaběhnutý spotřebák v rukou profesionála vydrží neskutečně dlouho, ale na videu by to zřejmě bylo únavné, tam je třeba akce, střídání kulis, nástrojů... Ano, našinec ocení desetiminutovou práci s elektřinou, ale to je dáno atmosférou - na videu by to bylo statické. Panáka ? ” Přešli jsme k baru a obsadili židličky na kraji, nejbližší k pódiu. Barman Šura sáhnul po vodce, ale pán Azazel ho zastavil: “Dej nám něco hořkého.” “Mám tady fernet, jaegermeister nebo agnosturu. Taky vám můžu namíchat něco s tonikem.” “Dva veliké fernety a sobě nalej taky, jestli máš chuť. Šuriku, tobě se nedělá špatně ?” Šurik se podíval na pódium. “Já snesu hodně, v Afgánu - víte, že mi boss v Afgánu velel ? Tedy v Afgánu nás vysadili ze čmeláka vedle aulu, ale žádný chlapi tam nebyli a my jsme potřebovali jazyka. Boss přitáhnul dvě a poměla je celá rota. Neřekly nic, suky. Jednu ženisti narazili na plot, druhou přetrhli vrtulníkem vejpůl.” Azazel vypil svůj fernet na ex a nastavil skleničku znovu. Šura ale nereagoval - sledoval dění na pódiu, kde se Bergmann zřejmě rozhodl dotáhnout dílo do konce. Od klem induktoru již měl natažen jeden vodič, jehož svorka byla připevněna k opuchlému jazyku oběti, druhý vodič právě připojoval k zaostřené chromované tyči s prstencovými ryskami, připevněné k malému hydraulickému zvedáku pod rámem, mezi Larisinýma nohama. Bergman dotáhnul šroub, potřel konec tyče vazelínou a najustoval celý zvedák proti poševnímu vchodu oběti. Pak pedálem začal elektrodu zvedat. V okamžiku, kdy první ryska zmizela uvnitř, roztočil kličku induktoru a nechal ji doběhnout. I s vyplazeným jazykem a vyschlými ústy dívka vyloudila hlasitý výkřik, nebo spíš zachroptění. Její jazyk se zmítal ve snaze zbavit se elektrody. Vodič nebyl nijak napjat a Larisa se pokoušela opřít elektrodu o zuby a jazyk vytáhnout, svorka ale držela spolehlivě. Bergman zatím pedálem zasunul tyč hlouběji a znovu roztočil kličku. Po nárazu proudu Larisa rezignovala. Bergmann nyní střídal otáčení induktoru se sešlapováním pedálu. Když zaostřený konec narazil na děložní čípek s vloženou ostnatou koulí, monotónní skučení se změnilo v hýkání, jehož intenzita rostla úměrně tomu, jak se elektroda zvedala a nořila do děložní dutiny. Němec teď přípravek zvedal pomalu a opatrně, přesto ale při dalším sešlápnutí z dívčiny pochvy vyrazil proud jasné krve a stékal po tyči na hever a z něj na zem. Bergmann se tázavě podíval na Waltera - ten mlčky kývnul. Bergmann roztočil znovu kličku a vyprovodil Larisu, z jejíž tváře se rychle ztrácely poslední zbytky barvy dlouhým šokem, ve kterém pokračoval, dokud se louže krve nepřiblížila k jeho naleštěným holínkám.

Kameraman s očkem udělal poslední záběr bezvládně skloněné tváře a odložil kameru na stolek vedle ampexu. Ruslan s dalším mládencem, kterého jsem neznal, přivezli vozík, do kterého naložili to, co z dívky zbylo. O další osud těla se postará blízká továrna, patřící jednomu ze členů klubu a poté dívka naposledy potěší několik čtyřnohých domácích mazlíčků. Další zaměstnanec klubu pokryl podlahu vrstvou pilin, které širokým hrablem shrnoval k okraji pódia. Oba Němci na pódiu si s viditelnou úlevou rozepnuli blůzy uniformy a povolili vázanky. Reflektory zhasly a rozběhla se vzduchotechnika. Sál se začal postupně zaplňovat lidmi, vracejícími se s nejistýma očima z kuřárny. Pěkná milenka člena městské rady vstala od stolu, popošla k pódiu a fascinovaně se dívala na krev, vsakující do pilin. Spustila se do podřepu, nabrala hrst a přičichla si k ní. Pak vstala, přistoupila k Bergmannovi a políbila ho na ústa. Němec se zachoval fantasticky - poodstoupil a galantně dívce ukázal na křeslo. Slečna zrudla, zavrtěla hlavou a utekla ke svému stolku. Sám radní na okolí příliš nereagoval, se skleněným pohledem se mírně pokyvoval dopředu a dozadu - alkohol a podívaná asi udělaly své. Jedna z překladatelek zvedla odložené důtky a vložila je Ruslanovi do ruky. Ten se na ně nechápavě podíval. Dívka si rozepnula a shodila bílou blůzu, sáhla dozadu na sponu podprsenky, vystoupila ze sukně a kalhotek a s nohama od sebe se přehnula přes stůl. Ochlupení se jí lesklo. Ruslan ji několikrát šlehl přes zadek a stehna. Dívka zavrněla, zvedla se a pošeptala Ruslanovi něco do ucha, co to nevím, ale oba společně zmizeli v zákulisí. Zvukař uklizel šibenici a balil mikrofony do molitanu. Střihač s kameramenem a Walterem prohlíželi záznam z ampexu, Walter spokojeně pokyvoval. Vedle stál Dima s šedovlasým Němcem z HellP a listovali si v jakýchsi deskách s fotografiemi. Němec ukazoval na jednu z nich a Dima si ťukal do diáře. Skupinka mužů v montérkách začala rozebírat kašírované stěny a další sundala plachtovinu a odtáhla závěs, zakrývající kobky s drezírovaným materiálem. Pán Raptor, který dorazil bez partnerky se se zájmem díval do jednotlivých kobek - nakonec ho zaujala krásně rostlá černovláska, navlečená na cvičnou tyč. Místo roubíku měla v ústech silikonový penis, od kterého vedly dráty tenzometru. Na obrazovce před ní běželo instruktážní video o felaci a dívka se snažila udržet rytmus, který jí udávaly výboje z tyče. Pán Raptor se zájmem sledoval, jak se snaží ovládnout bolest a nekousnout do roubíku. Ve vedlejší kobce sebou zuřivě škubal nový přírůstek s hruškou v ústech, svázaný do kozelce přes cop a ležící na veliké kartáčové rohožce. Svorky na bradavkách a pyscích ji přes modelářské gumy přidržovaly k rohům rámu. Ostatní ženy spaly nebo spánek předstíraly, s vyjímkou další černovlásky v rohové kobce nejbližší k pódiu. Ta byla připoutána ke stojanu v gynekologické poloze s úzkým dilatátorem, zavedeným do pochvy a z tenké trysky na stojanu před ní v nepravidelných intervalech tryskal ostrý pramínek vody proti naběhlému fialovému klitorisu. Dívka po každé dávce zalapala po dechu. Život v klubu se vracel do svých běžných kolejí.

 

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 408 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 408

Kalendář

srpen 2017
Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
24 srp 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
30 srp 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
31 srp 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
06 zář 2017
06:00 - 11:00
Saunovací středa v Ateliéru
Ateliér
07 zář 2017
05:00 -
Pravidelné povídací čtvrtky v Ateliéru
Ateliér
02519939
Statistik created: 2017-08-24T12:30:25+02:00