Menu
Spokojeni?
Vodní mlha jí smáčela šaty. Chodila po okraji fontány jako po kladině. Snažila se vzpomenout na gymnastickou sestavu z dětství. Krokové variace a obrat zpět, váha na levé, pravou vysoko zanožit, pomalu vzpřímit a pravou unožit, uchopit a přitáhnout k hlavě. Zarazila se. Jaký byl konec? Nemohla si vzpomenout a tak spustila zdviženou nohu a prostě seskočila. Ozval se uznalý potlesk německých turistů vracejících se do hotelu. Rozpačitě se rozhlédla kolem a s jemnou úklonou hlavy naznačila poděkování. Vzala boty, tašku a loudala se zpět k hotelu. Trochu se jí točila hlava. Sedla si na obrubník květinového záhonu. Teplý asfalt jí hřál do nohou. Začala pociťovat únavu dlouhého dne, ale o návratu domů neuvažovala. Dlaní zakryla zívnutí.
Z baru vyběhla skupina mladých lidí.
„Sandro, kde se flákáš? Pojď, vykoupeme se,“ naskákali všichni do fontány a začali po sobě cákat vodu. Sandra se přidala. Studená voda byla v horké noci příjemně osvěžující. Šaty se jí přilepily na tělo, vypadala jako nahá. Stoupla si pod vodní proud a nechala ho chvíli přetékat přes sebe. Byla bezstarostná, šťastná a trochu připitá. Smála se nahlas zvonivým smíchem. Mokré vlasy si stočila do uzlu.
Znovu vystoupila na okraj kašny a pokoušela se po něm přejít. Ztrácela rovnováhu. Před pádem zpět do jezírka ji zadržela mužská paže, která se jí ovinula kolem pasu.
„Ahoj Rusalko, hodnotný výstup. Pojď dolů!“ sundal jí z obrubníku. „Jde se domů!“ přikázal.
„Ahoj Alexi, já nejdu domů. Já už nemusím nikoho poslouchat, dnes jsem odmaturovala. Jsem dospělá,“ vysvětlovala nadšeně a rozhodila paže do stran.
„To je prima, můžou tě tedy dokonce i zavřít. Jestli nezrychlíš, poznáš policejní celu zevnitř. Policajti jsou tu v minutě,“ zahalekal nahlas, vzal jí za ruku a rychle ji táhnul pryč.
„Alexi, já nemám boty, nechala jsem tam tašku,“ bránila se. Strhnul jí do vchodových dveří přilehlého domu.
„Tiše,“ položil jí ruku na pusu. Bylo to tak vzrušující, cítila jeho horký dech, jeho teplou ruku na svých rtech. Srdce jí bušilo až v krku. Pootevřenými dveřmi viděli projíždět hlídku veřejné bezpečnosti. Kašna byla jako zázrakem prázdná. Mejdan skončil rychlostí blesku. Auto pomalu přejelo a zmizelo za rohem.
Sundala Alexovu ruku a zašeptala: „Musím se tam…“
„Pšš, oni se vrátí,“ umlčel jí znovu rukou. Stáli tam ve tmě, v studené chodbě domu. Chlad dlažby jí pronikal bosýma nohama do celého těla, z mokrých šatů kapala voda.
„Je mi zima,“ začala se třást po celém těle. Přitisknul jí k sobě a třením zad se pokoušel rozproudit krev v prochladlém těle.
„Už jsou tady,“ prudce zastavil pohyb rukou. S napětím pozorovali projíždějící policejní auto, dokud nezmizelo v postranní ulici.
„Jsou pryč. Ani se nehni! Jdu pro tvoje věci.“
„Jo,“ vyrazila s prudkým vydechnutím. Vyšel z domu a rychlou chůzí kráčel přes náměstí. U záhonku sebral tašku, hodil do ní boty.
„Už jsou pryč?“ ozvalo se z prostoru mezi záhony. Pozorně se zahleděl do tmy. Poznal skupinu Sandřiných přátel.
„Jo, myslím, že už se nevrátí. Jděte do hotelu! Zadem, tam je tma, na hlavní vás někdo zase práskne. Řeknu o vás vrátnému, bude na vás čekat. A potichu, kraválu už bylo dost. Promluvíme si zítra.“ Sledoval, jak se ztrácí mezi keři.
„Kde jsou ostatní děvčata?“ zarazil je na odchodu
„Byla s námi jenom Sandra, ostatní holky už odešly,“ hlásili zkroušeně.
„Tak zítra!“ rozloučil se. Hodil tašku přes rameno a rázoval zpět k Sandře. Krev se mu vařila zlostí. Vběhl do domu, Sandra seděla na bobku a klepala se zimou.
„Jdeme!“ Chytil jí za loket a vytáhnul do stoje. Snažila se vysmeknout z jeho sevření. Vytáhnul jí na chodník a přinutil svou rychlou chůzí skoro k běhu.
Tohle nevypadá dobře, blesklo jí hlavou. Je opravdu naštvaný. Jak tohle dopadne? Kde se tu vůbec vzal? Konečně byli u auta. Ze zadních sedadel stáhnul deku, beze slov do ní Sandru pevně zabalil, zatlačil jí do přední sedačky a pevně stáhnul bezpečnostní pás. Sklopil její sedačku tak, že skoro ležela. Nemohla se hnout, ruce měla zabalené v dece. Strach jí připravil o hlas. Vytřeštěně ho pozorovala, jak usedá za volant, startuje, řadí rychlost a pomalu vyjíždí od chodníku. Po chvíli auto zastavilo.
„My jdeme do práce?“ odvážila se zeptat.
„Ne, my nejdeme do práce,“ hodil po ní vztekle. „Počkáš tady!“ oznámil o odstín mírněji a zamknul auto. Kam jde? Kdy se vrátí? Sandra sledovala okolí, nervy napjaté jak struny. Krev jí divoce bušila ve spáncích. Minuty se nekonečně vlekly. Snad mě tu nenechá do rána. Chci ven. Hned. Vztekle se pokoušela vysvobodit z pevného sevření deky a pásů. Marně. Zoufalství přemohlo vztek, začala plakat. „Chci domů, nelíbí se mi tady.“ Cvaknul zámek dveří.
„Vyřízeno, můžeme jet. Takže? Kam to bude?“ optal se tónem řidiče taxislužby.
„K tobě,“ vzlykla šťastná, že ho vidí.
„Tak domů. Správné rozhodnutí,“ klepl rukou na volant. Projížděli nočním městem, Sandra pozorovala míhání světel a stínů. Spánek jí postupně zbavoval vědomí. Probudilo jí cvaknutí přezky bezpečnostního pásu. Alex jí beze slova vytáhnul ze sedadla a postavil na chodník. Rozespale se rozkoukávala. Svítalo. Právě zhasla pouliční světla.
„Je mi zima,“ postěžovala si skrz drkotající zuby.
„Buď bez obav, to tě přejde,“ pronesl Alex ledově. Uchopil jí za loket a vedl jí k domu. Nesnášela to pevné sevření jejího lokte. Trhnutím se snažila vysmeknout.
„Neztěžuj si to,“ okřiknul jí a sevřel jí ještě pevněji. Poslušně ho následovala až před dveře bytu. Odemknul a než vstoupili, otočil se na ní s výhružkou v oku.
„Jdeme ke mně, u mě platí moje pravidla. Víš to?“
„Vím,“ přikývla netrpělivě, těšila se do postele. Ustoupil, aby mohla vejít první. Vstoupila do tmy a Alex za ní. Slyšela přibouchnutí dveří a otočení klíče v zámku. Čekala, až rozsvítí. Prošel kolem ní, vešel do kuchyně, zavřel za sebou dveře. Stála v tmavé předsíni. Upínala oči ke světlu pronikajícímu škvírou kuchyňských dveří. Nechápala, co se děje. Proč jí nepozval dál? Má odejít? Nesměle zaťukala a vzala za kliku.
„Můžu dál?“ strčila opatrně hlavu mezi pootevřené dveře.
„Chceš? Opravdu chceš?“ Alex seděl na židli u stolu a sledoval jí ledovým pohledem.
„Ano,“ pokynula rychle hlavou, šťastná, že může být s ním.
„Pojď sem! Chci s tebou mluvit,“ ukázal prstem na podlahu před sebou. Cítila, že atmosféra podivně houstne a opatrně se sunula na místo, které jí ukázal. Stoupla si před něj, usmála se a v rozpacích zvedla ruce nad hlavu. Doufala, že ho obměkčí. Nestalo se.
„Tak jak ses dnes měla, povídej,“ vyzval jí s lehkou ironií v hlase. Přitom sebral ze stolu tenkou rákosku a začal si s ní lehce pošvihávat do dlaně. Sandra s hrůzou vykuleně sledovala pohyb rákosky v jeho rukou. Nechápala, kde jí vzal. Nikdy jí u něj neviděla.
„Dobře, slavila jsem konec školy,“ vyrazila přidušeně.
„A byla to pěkná velká oslava? Měla jsi hodně hostů?“ vyptával se Alex sladkým tónem vlídného vyšetřovatele.
„No, ani ne, jenom pár holek,“ mávnutím ruky se snažila zakrýt strach.
„Jenom pár holek? A co kluci? Kluci tam nebyli? Zapomněla jsi je pozvat?“
„No, nezvala jsem je, přidali se sami,“ vysvětlovala snaživě v touze odvrátit konflikt.
„Přidali se sami? Takže, když šly holky domů, musela sis užít jejich pozornosti?“
„Nechtělo se mi ještě domů, byla zábava,“ zašeptala provinile.
„No, legrace to jistě byla. Vyprávěli si o ní i hosté u nás v baru. Jedno oko nezůstalo suché. Zvláště oceňovali tvé gymnastické vystoupení se sukní vyhrnutou až k hlavě,“ v poslední větě již neovládl svůj vztek a přidal na hlasitosti. Rákoska zasvištěla vzduchem a úder se prudce odrazil od desky stolu. Sandra oněměla. Hleděla na Alexe a vyděšeně očekávala, co přijde.
„Co jsem ti slíbil, když jsi na Silvestra tančila po zábradlí ve velkém sále?“ Sandra sklopila oči a přešlápla nervózně z nohy na nohu. Tenkrát také něco vypila. Alkohol jí zbavoval strachu z výšek. Alex jí tehdy sundal za uznalého potlesku početných diváků. Kluci se ohromně bavili. Alex byl vzteklý jako čert. Slíbil jí pětadvacet na holou, jestli se to bude ještě někdy opakovat.
„Nebylo to vysoko a o rákosce nebyla řeč,“ snažila se odporovat.
„Nebudeme spolu licitovat! Vymotej se z deky, sundej ty mokré kalhotky, vyhrň sukni a ohni se přes stůl,“ nabádal jí trpělivě.
„To neudělám! Nechci,“ přidupla vzdorovitě nohou.
„Nechceš? Nemusíš. Já půjdu spát a ty tady můžeš zatím přemýšlet,“ pomalu se zvedal ze židle a obracel se ke dveřím.
„Ne, nenechávej mě tady, chci jít taky spát. Je mi zima,“ zakňourala.
„Ne, ne, princezno. Žádný trest, žádná postel,“ otočil se k odchodu.
„Já se bojím,“ přiznala nerada.
„Čeho? Bolesti? Smrti?“ vyzvídal s posměchem v hlase, „když lezeš po výškách, nemáš strach z ničeho.“
„To je jiný, když jsem trochu opilá, nemám strach,“ hájila se
„To je právě chyba, musíš ho mít. Když nemáš strach z pádu, budeš mít strach z výprasku,“ vzal její hlavu do dlaní a upřeně se jí zadíval do očí. Snažila se utéct pohledem na zem.
„Koukej se na mě! Slíbil jsem ti, že ti pětadvacet na zadek, jestli ještě jednou polezeš, kam nemáš. Ty dneska dostaneš. Pokud to nepomůže, přitlačím víc. Budu výprasky stupňovat, tak dlouho a tak moc, dokud s tím nepřestaneš,“ promlouval k ní zblízka.
„Nechci, abys mě bil. Nenechám se,“ úzkostně zaprotestovala.
„Máš strach?“ a pokračoval, když mrknutím víček naznačila souhlas, „nedělej, co nemáš, nebudeš bita. Jinak, přijde trest. Nepřijmeš trest, skončíme spolu. Rozmysli si to pořádně. Jiná nabídka není a nebude,“ pustil ji a při odchodu za sebou zavřel dveře.
Stála bez hnutí. V hlavě jí stále dokola vířila dvě slova. Skončíme spolu. On se mnou chce skončit! Já nechci! Nechci! Nemůžu být bez něj. Už ne! Musím za ním. Musí mi odpustit. Vstala, točení hlavy jí donutilo se opřít o zeď. Ne, teď nesmím omdlít. Bledá jako stěna otevřela dveře a vratce prošla obývákem do ložnice. Alex ležel na posteli a s rukama založenýma za hlavou pozoroval strop.
„Dobře, udělej to,“ vyzvala ho odhodlaně.
„Udělej co?“ opáčil s hranou nechápavostí a vyčkávavě na ní hleděl se zdviženým obočím.
„Nařež mi,“ pohlédla mu do očí, „prosím,“ dodala s pláčem na krajíčku. Alex vstal a mlčky jí za ruku odvedl do kuchyně. U stolu jí sejmul deku z ramen, vyhrnul mokré šaty a stáhnul kalhotky ke kolenům.
„Ohni se přes stůl,“ pokynul jí tiše. Sandra se bez odporu podvolila. V předklonu se přitiskla na studenou desku stolu a rukama pevně sevřela jeho hranu. Alex jí pohladil po zádech a bez varování jí rákoskou několikrát rychle švihnul přes holý zadek. Vykřikla překvapením při první ráně a pak pevně stiskla zuby, rozhodnutá nedat najevo bolest.
„Víš, proč to dělám?“ pohladil Alex rudnoucí stopy po rákosce.
„Ano, vím,“ vydechla Sandra plačtivě.
„Víš? Určitě?“ rákoska opět několikrát zasvištěla vzduchem a štípavě dopadla tentokrát přes její stehna. „Tak to řekni nahlas, čekám,“ přejel jí jemně rukou po nohách. Rákoska se zastavila jenom na chvíli a na Sandřiných půlkách ve vteřině naskákaly nové červené pruhy.
„Prosím dost,“ Sandra si přikryla bolavé místo dlaněmi, „to strašně bolí. Nebudu pít, nebudu lézt po výškách, slibuji!“ křičela s pláčem.
„Dej ty ruce pryč!“ vyzval jí Alex přísně a sledoval, jak Sandra pomalu a nerada opět pevně sevřela okraje stolu. „Budeme spolu počítat do deseti, abys na ten svůj slib nezapomněla moc brzy. Připravena?“
„Ano,“ kývla hlavou, pevně sevřela rty a zavřela oči.
„Řekl jsem spolu! A nahlas, ať to nemusíme opakovat!“
„Jedna, dvě, tři, …“ snažila se Sandra odpočítávat co nejklidněji každou ránu rákoskou. Alex tentokrát nespěchal, pomalu a s důkladností jí vyplácel přes stehna a vystrčený nahý zadek. Při šesté ráně už Sandra nepočítala, začala hlasitě naříkat, a když dopadla poslední rána, propadla pláči docela.
Alex jí pomohl na nohy, sevřel jí pevně v náručí a hladil jí po zádech a ramenou dokud se neuklidnila.
„Jak je?“ zeptal se.
„Lepší,“ odpověděla.
„Věděl jsem, že ti to udělá dobře,“ usmál se.
„No, nazdar,“ vzdychla rezignovaně.
„No, nazdar,“ opáčil spokojeně.