Menu
Spokojeni?
Seděla v křesle, nohu přes nohu, černé punčoche na sobě a mahagonové vlasy vyčesané do drdolu vzhůru, aby jí poletovaly kolem hlavy pokaždé, kydž se ohlédne nebo jen tak pohodí hlavou.
Klečel před ní. Nahý. Se zoufalým výrazem a zlehka se vkleče kymácel dopředu a vzad, asi aby si dodal odvahy.
"Ale vždyť jsi sám chtěl pás cudnosti," pravila s jen mírnou rozmrzelostí v hlase. "Sám jsi mě prosil, abych si vzala tvůj chtíč jako dar. Nebo jsi ho snad chtěl nabídnout někomu jinému?"
Fakt ji to kňučení a reptání poslední dobou začínalo dost nebavit.
Ano, je to oddaný, pilný, příjemný a zábavný otrok, ale poslední dobou si pořád něco nárokuje.
Aspoň že umí uvařit a zvládá knoflíky na pračce i myčce, to už by mu byla za úplnou hospodyni.
"Ano, má Paní, patří jenom vám, ale prosím, já přeci taky někdy musím střík..."
"Musíš?"
"No, už to moc potřebuju. Nejsem eunuch a sloužím dobře, prosím, odměňte mne!"
Zase musí. Kdby chtěla muset, pořídí si subíka, ne otroka.
"Ty jsi ale moje zvířátko na hraní. Roztomilé, učenlivé, nepokaž si to, nechtěj být zviřátko ukňučené." Hlas přecházel do sametové výhružnosti
"Prosím, starejte se o svůj majetek, ono to vážně dost bolí, když mi furt chce stát v tý klícce....!
"Pokud si vzpomínám, nedávno jsi mi směl znečistit boty. " Zasmušila se. "Byly to ty vysoké lackové kozačky..."
"Ano, Paní, moc dobře si vzpomínám," chvěl se mu hlas. Vzmužil se: "Ale to bylo před třemi týdny...!"
Káravě na něj otočila pohled.
"...a měla jsem je velmi ráda! Ty fleky jsou od podpatku až pod koleno a..."
"...prosím, Paní, vezměte si je znovu na sebe," skočil jí chvatně do řeči.
Znovu se zasmušila. "A myslím, že se s nimi budu muset rozloučit, protože v tomhle se už mezi kamarádkami ukázat nemohu."
Nemluvil už. Jak před ní klečel, vystrkoval zadek co to šlo, aby prohnutím pánve ulevil bolesti ztopořeného pindíka v těsné klícce. Nahý otrok opřený dlaněmi o stehna se hřbetem prohnutým jako nakreslená kurva.
Vstala a postavila se před ním v mírném rozkročení. V ruce bičík.
"Polib mi boty, mizero!"
"Paní, prosím, nechejte mne se zase vystříkat. Tlačí mne to, jak jste nádherná." Stále klečel s pohledem vzůru upřeným přes její boky, klín, bříško v těsném tričku a přes prsa vzůru dál k přísným, rozmrzelým očím.
"Něco jsem řekla!" Bičík sykl vzduchem a mlaskl otroka za krk mezi lopaky.
"Prosím..." mumlal se rty přitisklými ke špičce černé lesklé lodičky. Kdyby měly podpatky a nebyly "jen tak nadoma", určitě by mezi lopatkami teď ten podpatek cítil místo biče, ale stejně, víc ho tlačí něco jiného.
"Tvoje stížnosti byly vyslyšeny." Přešlápla si a jednou nohou přišlápla praman jeho vlasů na zemi. "Za moji zkaženou náladu vezmi svůj..." předklonila se a napřáhla, "...rozsudek!"
"Zlobivý..." zasvištěl bičík a plácl levou hýždi, "...zlobivý..." zakousl se do pravé půlky "...zlobivý čokl!" Rozpřáhla se a koženou plochou čiroké práskačky udeřila do rýhy mezi oblinami, přímo přes prdel, abychom tak řekli.
Vzepjal se a zaškubal hlavou, přišlápnuté vlasy nedovolují únik, zatápal rukama kolem sebe a dopadl zpět na čelo, na svoje místo před černými lodičkami.
"Necukej se, holomku," pronesla mrazivě, leč pobaveně. "Kolena od sebe a nepokoušej se lehnout si."
Široký konec bičíku mu dopadal shora přes půlky a zejména do rýhy, přímo na prdelku, snažil se neuhnout a skučel pod přišláplými vlasy, jak jenom tiše zvládal. Bude držet a přijímat jednu ránu za druhou, ale má to výhodu: ocas už mu nestojí a tak v klícce nebolí.
Ví, že se jí líbí, jak bolestí zatíná stehna a hyždě. Zbičovaný zadek se mu třese bolestí, ale drží a čeká.
Zvedla nohu z jeho vlasů. Postavila se mu rozkročmo nad hlavou a v předklonu se jej pokusila plácnout bičíkem do šourku.
Podařilo se jí jen přetáhnout jej tělem biče přes hráz. Legračně vykvíknul a pokusil se uniknout vpřed, položil hrudník na podlahu a prsty zatínal do koberce.
Je někdy tak směšný... ale odddaný a je to příjemný společník, když bolej po práci nohy a vaří taky dobře... prát umí... zasloužil by si nějakou odměnu. Pes by dostal piškot a to pes ani neuvaří.
Dobře, dobře tedy.
"Vstaň, bylo ti vyhověno. Dnes je tvůj šťastný den," pronesla slavnostně.
Zhluboka se nadechl. Ale mlčel, polykal ještě bolest a hledal správnou polohu, jak se postavit, aby ho nebolel už znovu tvrdnoucí ocas a přitom aby se co nejméně ozývala rudě sešvihaná rýha mezi půlkami.
Zalovila mezi prsa a na řetízku vytáhla klíček.
Zahoupala mu jím před očima jako hypnotizer hodinkami.
Přimhouřil oči ještě mokré slzami. "Děkuji...!"
"Do koupelny. Vydrhnout, vypláchnout, vyčistit."
"Jakože i..." zakňoural a cukl bradou směrem k rameni, dolů k zadku.
"Ano." Bože, co je to za otázky? Jakože by se měla špinit s něčím takhle nečistým!?
"A vy mne budete... zase..." byla to obava, nebo očekávání? Těžko říct, ale to je jeho věc.
"Nevím. Nejsem tady od toho, abych ti něco plánovala!"
Svěsil hlavu a odevzdaně odešel do sprchy.
(pokračování příště)