DEV...ELeferno

Santiago 1975.

Jsem Paola Delgado. Je mi 19 let. V létě jsem maturovala. Moc jsem chtěla jít studovat žurnalistiku , ale v naší zemi už druhý rok vládne vojenská junta a ta byla jiného názoru. Před půl rokem mi totiž tajná policie CNI zatkla matku. Byla za Allendeho vlády novinářkou. Po puči v roce 1973 přišla o práci v redakci a asi se zapojila do boje proti diktatuře. Otec zahynul před třemi lety při autonehodě. Zůstala jsem s Dominicou, to je moje patnáctiletá sestra, sama. Musela jsem začít pracovat v továrně.Už jsem se, stejně jako mnoho jiných, nemohla nečinně dívat na to, co se kolem mě děje. Se svým chlapcem Rodrigem jsem se zapojila do ilegální práce proti režimu. Působila jsem jako spojka při distribuci letáků. Vše probíhalo tak, že ze schránky na nádraží jsem vyzvedla balíček a doručila jej na adresu, která na něm byla uvedena. Celou akci jsem sama, nebo s Rodrigem, provedla úspěšně několikrát. Pak přišel osudný pátek 15.srpna.

Přinesla jsem balíček na určenou adresu a zazvonila u domovních dveří. Otevřel mi neznámý muž a ptal se, co si přeju. Měl se mě ale zeptat na to, jak se daří strýčkovi. To mě zaskočilo. Uvědomila jsem si , že něco není v pořádku a zarazila jsem se. Neznámý však na nic nečekal . Vtáhl mě dovnitř a zabouchl dveře. Tam už jsem se na nic ptát nemusela. Okamžitě mě dva muži chytili a spoutali mi ruce za zády.

"Tak holčička donesla babičce košíček ! To si s ní bude určitě o čem povídat," pravil neznámý když balíček rozbalil . "Prohledat a odvést!" Přikázal stroze třetí muž, který seděl za stolem a pokuřoval. Než jsem se na cokoliv zmohla , tak mě jeden z nich chytil ze zadu tak , že mi obejmul paže a celou mě nadzvedl jako pírko. Druhý mě začal prohledávat. V kapse kalhot našel moje doklady, ale postupně prošel dlaněmi celé moje tělo. Bylo to strašně ponižující. Snažila jsem se bránit, ale bylo to marné. Cítila jsem jeho vzrušený dech, když mi přejel přes ňadra."Kde jsi nechala kozy! Ksicht máš jako obrázek , ale kozy po tatínkovi!" A už jsem cítila, jak jeho neohrabané prsty zápasí s knoflíčky na mé hrudi. "Na co si bereš šprndu ?" Zasunul zespodu palce pod lem podprsenky a přetáhl ji přes prsy nahoru. " To je kopřivka, nebo ses někde poprlila ?. Ale neboj, my už z tebe uděláme ženskou, to budeš koukat ! Ale bradavky ti stojej pěkně, bude do čeho pouštět šťávu." A hned uchopil moji levou bradavku mezi palec a ukazováček , silně zmáčkl a přitáhl k sobě. Spíše studem než bolestí mi vyhrkly slzy. Kromě mého Rodriga se mě ještě nikdo na takových místech nedotýkal. " Vykašli se na ni. Pohrajem si s ní ve sklepě. Ještě koukni dole, jestli tam něco nemá a jdeme !" Zavrčel ten za stolem. Ztuhla jsem. Ne, prosím vás ne ....Džíny mi stáhl ke kolenům. Kalhotky zachytl prsty na bocích a stáhl je až k džínám. " Tak děvenka má krámy! Má tam vraženou vložku ! To máš holka smůlu. Už jsem myslel že ti to udělám, ale nebude z toho nic." Spěšně mi upravili oblečení a odvedli mě do auta. Vezli mě městem a pomalu mi začínalo být jasné, že mě vezou do obávaného centra tajné policie CNI. Tato šedivá budova byla proslulá krutostmi, které se v jejích zdech odehrávaly při výsleších zatčených. Nemýlila jsem se. S rukama spoutanýma za zády mě vedli do spleti tmavých chodeb. Došli jsme do kanceláře v prvním patře. Sundali mi kovová pouta a posadili mě na židli. Za stolem seděl dobře oblečený muž, asi čtyřicátník a prohlížel si moje doklady. "Tak slečna Paola Delgado nám dělá potíže. Asi je po mamince. Jestli se nepletu, tak jsme ji tu před časem měli také. Chvíli jí to trvalo, než dostala rozum a začala s námi spolupracovat. Ale když jsme jí chvíli léčily paměť, tak se to rychle zlepšilo. Přece bys nechtěla, abychom ti blížily. Když mi řekneš pro koho a s kým jsi pracovala , tak můžeš být za hodinu doma. Jinak se tu asi zdržíš. Víš, taková mladá a hezká holka by si měla vzpomenout rychle. Tady dole v budově máme takovou malou - řekněme nemocnici, kde léčíme paměť. A právě takové křehoučké blondýnky léčíme nejraději a téměř vždy přednostně." Neměla jsem co říct. Přece bych neudala svého Rodriga. Mlčela jsem. "Rozhodni se ale rychle. Já zatím zavolám na příjem pacientů, jestli se ti můžeme hned věnovat. Nejhorší totiž je, když se tvoje nemoc zanedbá a okamžitě se neléčí." Bylo mi do breku. Podle toho, co jsem slyšela, tak mě, když se nepřiznám a nepromluvím, čeká krutý výslech , mučení, znásilnění, bolest, moc bolesti..."Já už jsem v tom, ale nezradím přece Rodriga!" Dodávala jsem si v duchu odvahu. Mlčela jsem. " Tak na oddělení elektroléčby mají zrovna volno. Dostala jsi už někdy pořádnou ránu proudem ?" Pravil s úsměvem a položil sluchátko. To je na paměť moc dobrá léčba, když se onemocnění ještě moc nerozvinulo. Tak co. Řekneš nám, co chceme slyšet, nebo se přesuneme o dvě patra níž. Není tam dneska sice pan primář, ale léčbu tak hezké pacientky jistě zvládne i nějaký ochotný medik." Nic vám neřeknu, vyšlo mi tiše z úst, ale na víc jsem se už nezmohla. "Dobrá. Jak chceš." Stiskl tlačítko zvonku a přivolal ty dva, co mě zatkli. " Slečna si pořád nemůže vzpomenout. Doprovoďte ji prosím na elektroléčbu. Tady máte papíry . Bude číslo 306 ." Nasadili mi želízka a přivedli k výtahu. Jeden z nich, ten starší, asi třicetiletý vazoun, odemknul přivolaný výtah a vstrčil mě dovnitř. " To je vynález. Do nemocnice se dostaneš jenom výtahem a ten je na zámek. To proto, aby ses zbytečně netrápila myšlenkami na to, že nám vezmeš ze sklepa roha. Ostatně, bude se ti tam určitě moc líbit." Pravil a oba se přitom zasmáli. Výtah s s trhnutím zastavil. Vystrčili mě ven do tmavé špatně osvětlené chodby. Za mříž před výtahem nás mlčky propustil voják který tady seděl u stolku. Po obou stranách byly těžké dveře bez oken. "To jsou pokoje pacientů uchychtl se ten mladší drobný skrček. Došli jsme skoro až na konec chodby. Skrček , budu ho tak nazývat, protože dodnes nevím, jak se jmenuje, zazvonil na zvonek. Ve dveřích to zabzučelo a my jsme vešli dovnitř. Místnost vypadala jako malý sklad. Spousty regálů ve kterých byly srovnané pytle s nějakýma cedulkama, před námi stůl s kartotékou a za ním menší, plešatý člověk, asi skladník. " Tak Manueli, vedu ti další zákaznici," pravil vazoun. Sundal mi želízka a postrčil mě ke stolu. " Tak slečinka má číslo 306. Tak šatičky pěkně dolů a uložit tady do toho pytlíčku. Botičky taky. Taky ty naušničky bych prosil a hodinečky s řetízkem tady do krabičky. Hned donesu slečince nové slušivé šatičky. Budou se moc líbit. Budete moc spokojená." Chvíli jsem váhala. Mám se bránit? Nemá to cenu. Jsou tři a určitě si se mnou snadno poradí. A nechat se zase osahávat... Začala jsem se svlékat sama. Halenku, košilku. Kalhoty, boty... Zůstala jsem jenom v prádle. "No slečinko, jako u pana doktora úplně." Zaskřehotal skladník. " Úplně radši ne, Manueli, panenka má menstruační krvácení, jestli víš, o co jde." "Kalhotky si teda zatím nech, ale tu šprndu a ponožky dolů." Stáhla jsem si ponožky , dala je do pytle a totéž jsem udělala s podprsenkou. Strašně jsem se styděla. Paže jsem si zkřížila na prsou a schoulila se. Stála jsem nahá před třemi cizími muži, kteří mě lačně hltali očima. " No tak se předveď , princezno," dožadoval se skladník. "Nějak neslyší , hoši." "Ale no, asi je trochu stydlivá:" Odpověděl mu vazoun a strhl mi ruce za záda. " Kozy teda nic moc, ale jinak je moc roztomilá. Snad by mohla i trošku přibrat ať je za co vzít. Škoda že má ty "svoje dny", cha cha, hned bych si s ní dal rande... Berete si ji zrovna do ordinace, nebo ji chcete oblíct tady." "Jdeme zrovna na to, vidíš, slečna už je celá nedočkavá. Šaty si vezmeme až pak. Zatím je nachystej." "Můžu se taky přijít kouknout? Starej tady dneska není a tohle blonďaté kuřátko je fakt k nakousnutí.." "Ale jo, ale ne že se rozjedeš jako posledně... Pamatuj, co by tomu řekla tvoje stará, že tady v pracovní době ošaháváš neposlušná kůzlátka... Možná bude stačit předváděčka a pár bliknutí do bradavek a děvenka si vzpomene. Jen přijď." Vyvedli mě tak, jak jsem byla a zazvonili u dveří až na konci.chodby. Tentokrát nám dveře otevřel mladík s knírkem, tak o něco starší než já, v lékařském plášti a kalhotách. Vypadal jako medik . "Jen račte dál, už tu na vás čekáme." Skrček mu podal moje papíry a on se do nich začetl. "Tak číslo 306 , Paola Delgado, 19 let , zadržená dnes při distribuci letáků. Požadované INFO : jména a adresy spolupracovníků, organizace a cíle skupiny... No dobrá ." Zavřel složku s papíry a pokynul , abychom ho následovaly. "Slečna je tady poprvé, tak se na ni musím trochu podívat ."pronesl tiše, spíše jen tak pro sebe. Přešly jsme do malé, dobře osvětlené místnosti , která vypadala jako ordinace. Můj doprovod pokračoval do další místnosti a já zůstala s medikem sama. Psací stůl se psacím strojem , s přístrojem na měření tlaku, prosklené skříně s nějakými krabičkami léků, skleněné krabice s kovově lesklými vičky s nějakými lékařskými nástroji uvnitř....." Posaďte se slečno, " pravil mladík a ukázal na židli. Přistoupil ke mně a omotal mi paži bandáží pro měření tlaku. Několikrát zapumpoval balónkem a pozoroval sloupec rtuti. Pak mi přiložil sondu fonendoskopu na hruď a chvíli poslouchal můj zrychlený dech. "Netrpíte nějakou nemocí srdce, nebo něčím podobným," zeptal se po chvilce. Ne. Špitla jsem tiše. Pojďte prosím tady, a postavte se na váhu. Chvíli posunoval závaží na ramínku váhy a pak si zapsal údaj do mých papírů. "Máte jenom 46 kilogramů, to není zrovna mnoho. Kolik měříte?" "Metr šedesát devět." Špitla jsem. Opět si to poznamenal a podíval se na mě. "Sundejte si ty kalhotky a pojďte se tady položit," pravil a ukázal na gynekologické křeslo, kterého jsem si původně nevšimla. Strnula jsem."Tak, už to začíná." "Nebojte se, zatím vás jenom vyšetřím. V této místnosti se ještě nemusíte bát. Toto je lékařská vyšetřovna. Horší to je vedle. Tam už vám od bolesti nemůžu pomoct. Tam je vše v rukách výslechových specialistů a to jsou dost tvrdí pánové. Radím vám dobře. Řekněte jim hned, co chtějí slyšet a jste z toho venku. Jinak to z vás dříve, nebo později dostanou. Nezastaví se před ničím. Elektrické šoky do prsou a citlivých částí genitálií, to je asi to nejšetrnější, co se dá od nich čekat. Nejhorší to mají mladé, paličaté krásné dívky a ženy, jako jste právě vy, slečno ... Tam nastupují metody, které hodně bolí a můžou mít i trvalé následky.... Tak položte se tady prosím, nohy pěkně do korýtek" . Sedla jsem si na jeho okraj a stáhla si kalhotky s vložkou. Lehla jsem si , jak chtěl a zavřela jsem oči. Kalhotky jsem tiskla v dlani. Přistoupil ke křeslu a než jsem stačila nějak reagovat, tak mi zatáhl kolem nohou ve třmenech křesla poutací řemínky. "Jenom pro jistotu...." Pak roztáhl ramena se třmeny a zajistil je šrouby. Nohy jsem měla doširoka roztažené. Ze stolu si vzal gumové chirurgické rukavice , natáhl si je na ruce a přistoupil ke mně. Z kapsy pláště vyjmul nějaký lesklý nástroj podobný dlouhým nůžkám a zasunul jej do mé pochvy, kterou jsem ze všech sil svírala. Ne, prosím vás ne, vyšlo mi tiše z úst. To ne....."Odpusťte slečno, víc pro vás už udělat nemohu" pravil a roztáhl pysky mého pohlaví od sebe. "Kolikátý den máte menzes, slečno," zeptal se stroze. "Čtvrtý." Odpověděla jsem tiše." Děložní sliznice jsou ještě překrvené a krvácení ještě trochu pokračuje. Pro dnešek vám ještě pomůžu. Zavedu vám tampón. Přes ten dneska nepůjdou." Otočil se a ze stolu vzal nějaký předmět , rozevřel mě a zasunul jej hluboko do mé pochvy. Ven ze mě vycházel jenom krátký provázek. Pak se ke mně ještě jednou otočil a zeptal se:" Opravdu mi nechcete nic říct?" "Ne. Nemůžu. Nemám co..." Zašeptala jsem tiše. "V tom případě musíte ale vedle.". Otočil se a otevřel dveře do vedlejší místnosti. "Pánové, po dobrém to asi nepůjde. Je vaše. Jenom dneska ještě trochu pomaleji !" Ve dveřích se objevil snad dvoumetrový chlap. Měl tmavé brýle a na lékařském plášti bílou gumovou zástěru až pod kolena. Na rukách měl gumové chirurgické rukavice. "Tak to je můj kat," blesklo mi hlavou a celá jsem se zachvěla.. Chtěla jsem v zoufalství vyskočit a snad se i bránit, nebo aspoň něco udělat, ale nohy připoutané ke křeslu mi to neumožnily...... V mžiku byl u mě a přitlačil mě tlapou ke křeslu. Než jsem se nadála, stály u mě další dva a držely mi ruce za hlavou. Byla jsem bezmocná, neschopná odporu. "Bránit se asi nemá cenu," říkala jsem si v duchu, "ale nic vám neřeknu. Můžete si se mnou dělat, co chcete, ale nic ze mě nedostanete. Když už jsem ztracená já, tak ale neprozradím ostatní. Hlavně ne mého Rodriga!!" "Holčička je najednou nějaká pokrotlá! Držte ji dobře amigos!" Pravil kat. "Trochu si tě tady ještě připravíme, když tě tady pan doktor nepřemluvil. On to s holkama asi moc neumí, skoro každá mu tady dá košem. A přitom je to fešák! To my jsme daleko úspěšnější, že , hoši." Uchychtl se kat . Sklonil se ke mně a zcela nečekaně mi vrazil palce do mého klína a hrubě ho roztáhl. Od bolesti jsem vykřikla. "Trošku posuneme tampónek, aby nám dobře těsnil a aby nám moc nevadil při léčbě." Cítila jsem silný tlak na dělohu, ale dalo se to vydržet. "Tak, ještě si tě vyholíme a už se dočkáš." Otočil se, vzal ze stolu za sebou elektrický holící strojek, jako mívají kadeřníci a holiči a uvedl ho do chodu. Levou rukou mi stiskl malé pysky, které mi trochu vystupovaly z křečovitě stažené štěrbinky a silou je táhl k sobě. Druhou rukou se strojkem mě začal odzadu vyholovat chloupky."Asi na tom něco bude, doktore, že pravé blondýnky mají také blond chlupy.Že jo.... Tahle je jako broskvička. " Když mě dole úplně vyholil , tak ještě z každé strany přejel strojkem po chloupcích v mém podpaždí. Byla jsem zcela bez chloupků." Tak, Broskvičko, ještě se ti kouknu na poštěvák a už půjdeme." Z kapsy u zástěry vytáhl nějaký nástroj, asi pinzetu, nebo možná kleště . Roztáhl mi nahoře štěrbinku a stiskl mi poštěváček. Bolestí jsem vykřikla. " Stěží dvojka, je sotva vidět, asi ho napíchnem, " pravil ke svým pomocníkům.Jeden z nich odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s malou injekční stříkačkou a podal ji katovi. Ten, aniž povolil stisk nástroje, zabodl jehlu do nejcitlivější tkáně mého těla. Po tváři mi začaly stékat první slzy. Cítila jsem, jak se mi můj hrášek, tak ho nazýval při mazlení Rodrigo, napíná k prasknutí. Pak kat jehlu vytáhl, ale injekci ještě neodložil. Palcem a ukazováčkem levé ruky mi stiskl levé ňadro a do vystupující bradavky znovu vbodl jehlu a stiskl pístek stříkačky. Celou proceduru opakoval s druhou bradavkou. "Tak, slečno, vstávat, jde se vedle," pravil a uvolnil mi řemínky poutající nohy ke křeslu. Sedla jsem si a zakryla si dlaněmi ňadra. Cítila jsem, jak mi pomalu napuchají a tuhnou citlivé bradavky i dvorce okolo nich. Stejně jsem pociťovala i reakci v klíně. " No tak, šup šup, ať si do večera ještě něco užiješ," pobídl mě jeden z pochopů, vzal mě za paži a vedl mě do vedlejší místnosti. "Ty kalhotky už u nás potřebovat nebudeš," řekl a aniž čekal na rerakci, tak mi je vytrhl z ruky a hodil je do koše v rohu místnosti. Prošli jsme širokými dveřmi do další místnosti. Tak to je mučírna, tady se ukáže jak se znám ." Projelo mi hlavou, když jsme se rozhlédla. Místnost byla poměrně velká. Šedivé, hrubě omítnuté stěny, žádné okno, kachličkovaná chladná podlaha. Světlo zářivek vše osvětlovalo zcela jasně. "Tak Broskvičko, máš na tu ztrátu paměti dneska naordinovanou jenom elektroléčbu. Ona samotná někdy nepomůže, ale musíme to zkusit... Pověste ji na hák!!" Zavelel kat rázně svým pomocníkům. Dovedli mě do středu místnosti, kde pod stropem vysel na kolejnici malý jeřáb kočka jakou máme u nás v továrně. Ruce mi spoutali vpředu. Zápěstí stáhli do kožených manžet spojených ocelovým kroužkem. Jeden z pacholků stiskl tlačítko dálkového ovládání jeřábu. Shora se z kočky spustil řetěz s hákem na který pověsili za kroužek pout moje ruce. Pacholek stiskl druhé z tlačítek a ruce mi pomalu začaly stoupat nahoru. Za několik vteřin s zvedly od studené podlahy i špičky mých bosých nohou. Houpala jsem se pověšená za ruce, zcela nahá, napnutá jako struna bezmocně na háku. Ucítila jsem na bocích dotyk chladných rukou v gumových rukavicích . Zavěšenou mě převezli nad zvláštní lavici s malou vanu uprostřed, koženými pouty na bocích a s hadicí sprchy. Pomocníci mi roztáhli nohy nad vanou tak, že jsem její okraje měla mezi koleny . Pouty mě nad koleny a nad kotníky připoutali a trochu zvedli na jeřábu. Byla jsem napnutá k prasknutí , naprosto bezmocná, zoufalá, odevzdaná na milost a nemilost svých mučitelů......Kat mezitím přivezl stůl na kolečkách. Přelétla jsem očima , co je na něm. Plechová skříňka s množstvím vývodů pro kabely, vypínače, měřící přístroje, spousta různobarevných kabelů.... Nebylo pochyb! Elektrická aparatura ...A vedle na stojánku - celá jsem strnula : Celá sada předmětů, jejichž tvar nepřipouštěl žádné pochybnosti... "Na tyhle kousky zatím nekoukej. Ty ti pan doktor dneska nechce ještě dopřát. Cha cha. " Zasmál se hlasitě kat, když viděl , že se vytřeštěnýma očima dívám na výřad umělých údů , jejichž velikost a tvary spadaly snad jen do zvířecí říše...Znenadání jsem ucítila na břiše chlad dopadající vody. Rychle jsem otočila hlavu a uviděla jsem jednoho z pochopů jak s hadicí v ruce otáčí kohoutkem. "Trochu si tě navlhčíme, to je pro léčbu moc dobré! A trocha hygieny ti taky jenom prospěje...... A než jsem se nadála, tak mi tryskou několikrát bez odporu projel mojí štěrbinkou. Byla jsem neskonale ponížená, zoufalá nad svojí bezmocností...Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu. Třásla jsem se strachem a zimou. Voda mi stékala přes ňadra po břiše , přes vyholený klín po stehnech do vany. Najednou jsem ucítila prudkou bolest v pravé prsní bradavce. Zděšeně jsem se podívala ve směru, odkud přicházela bolest. Hrot mého ňadra byl sevřen kovovou čelistí svorky z níž vycházel červený kabel. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál kat a v ruce držel druhý červený kabel. Mezi prsty mačkal stříbrnou věc, která vypadala jako kovový ozubený kolíček na prádlo. Chytil mě za levé prso a jeho růžová , po injekci citlivá špička byla bolestivě sevřena kovovou ozubenou čelistí. Kabely mi splývaly po břiše a jejich druhé konce byly zasunuty do zdířek v bzučící aparatuře. "Tak ,Broskvičko, nechceš mi ještě než začnu něco špitnout? Nějaké jméno, adresu......." "Ne, nemám co. Pracovala jsem sama." V místnosti se rozprostřelo zlověstné ticho. Jen voda někde pode mnou kapala na dno plechové vany. Kat beze slova přešel ke skříňce generátoru. Uslyšela jsem tiché lupnutí vypínače. Reflexivně jsem zatnula svaly v očekávání přívalu bolesti, o které jsem tolik slyšela. "Děvenka už je celá nedočkavá," uchychtl se posměšně kat. "Ještě si tě změřím a už to bude." Uslyšela jsem druhé lupnutí. Opět jsem sebou reflexivně škubla. Ani tentokrát však bolest ještě nepropukla. Pouze jsem cítila v bradavkách lehké zamrazení. Pak přišlo třetí lupnutí.... Jako kdybych dostala přes ňadra ránu koženým bičem. První, druhá, třetí ! Ve vteřině se mi tělo sevřelo v nekontrolované křeči a z úst mi vyrazil výkřik nečekané bolesti. Tři blesky sjely v okamžiku do mých malých ňader. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Stačila jsem se asi třikrát rychle nadechnout když..... Zase tři blesky.. Výkřik... rychlý nádech .. Tři blesky. Hlava mi klesla na rychle se zdvíhající hruď. Neslyšela jsem nic, jen svůj dech. Pak mě někdo vzal za bradu a zvedl mi hlavu. "Jména, adresy!!" uslyšela jsem před sebou." Pracovala jsem sama...." Kovové cvaknutí!! Tělo se mi přes napnutí jeřábu snažilo schoulit.. Šlehnutí biče byla tentokrát ještě silnější. Tak tři vteřiny pauza.... a zase. Zatnula jsem zuby! Už jsem přestala počítat, kolik šoků jsem dostala. "Jména, adresy!! Jména, adresy!!" slyšela jsem neustále...Oba prsy jsem měla v jednom ohni. Síla a délka šoků stále rostla. Napuchlé bradavky jsem už ani nevnímala.Při každém šoku se mi hrudník s prsy zachvěl reakční křečí hrudních svalů. Celou hruď svírala jedna velká bolest. Při dalších šocích už jsem ani nekřičela, jenom jsem se zmítala v křeči vyvolané výboji. " Dvacet minut na devítku do bradavek , ale zatím negativní, " uslyšela jsem jakoby z dálky. Otevřela jsem slzami zalité oči. Vedle kata stál úředník ze druhého patra, kvůli kterému jsem teď tady!! Nezúčastněně se na mě dívá, cigaretu v ruce...." Tak pokračujte dole, jako obvykle, možná se to zlepší. Jak půjdu nahoru, tak se tu ještě stavím:" Pravil ke katovi a zmizel za dveřmi. Kat přikývl a mlčky si vzal další kabel. S rozechvěním jsem sledovala jak se ke mně blíží. "Slyšelas pana vyšetřovatele. Máme pokračovat dole. Já si to už chvíli myslel taky, ale když už máš zaplacenou kůru, tak ji musíš dobrat. To se nedá nic dělat. Vidíš tohohle krokodýla?" Zvedl mi před oči lesklou ozubenou svorku na kabelu a několikrát s ní zacvakal. "Tu ti teďka připnu pěkně mezi nohy, na poštěvák! Teď teprve poznáš , co je to opravdová rozkoš. Opravdu. Některý holky při tom normálně vlhnou a sem tam tu vidíme i nějaký ten orgazmus!! Nejsme tu ale pro zábavu, tak jim pak musíme radikálně změnit léčbu...No uvidíme co ty na to... Máš kluka?..... Uvidíš, že ti to neudělá nikdy tak dobře, jako my...." Když jsem viděla, jak se ke mně sklání, sevřela jsem křečovitě klín. Bylo to ale zbytečné. Jednou rukou mě roztáhl pysky a shora stiskl uzdičku. Druhou rukou nasadil svorku na můj hrášek. Ucítila jsem palčivou bolest, jak se ostré ozubené čelisti zakously do nejcitlivější tkáně mého těla. Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy. "Nevzpomněla sis náhodou na nějaké to jméno, nebo adresu??" Neodpověděla jsem... Jen jsem přes slzy viděla, jak přechází ke generátoru..Ještě jsem cítila, jak mi někdo stříká něco sprejem na prsa , ale pak už zase to děsivé CVAK! Z prsou mi vyrazil neartikulovaný skřek.. Do klína mi vrazil blesk. Tentokrát jenom jeden. Ty, co mě šlehly zároveň do bolavých prsou byly proti němu zanedbatelné. Úplně mi to vyrazilo dech. CVAK! Křečovitě jsem se bez dechu sevřela v křeči. Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. Cítila jsem, jak mi po stehnech ztéká do vany moč. Neudržela jsem to..... "Tak co, neřekneš mi už něco? Toto je, Broskvičko, jenom první stupeň výslechu. Proti těm dalším třem je to úplná sranda!!... CVAK!... CVAK!... CVAK!... Po každém šoku jsem strašně křičela. Spíše jsem už ani nepřestávala křičet. Zdálo se mi, že to pomáhá snášet bolest. Byla to moje jediná obrana... CVAK!... CVAK!... CVAK!... Jenom jsem si ještě uvědomovala, že šoky postupně sílí.. Nevím, jak dlouho jsem trpěla. Už jsem ztrácela sílu i schopnost křičet. Jenom jsem bezvládně visela a po každém šoku se zachvěla v křeči obranné reakce mého mučeného těla..." Trochu to zpestříme," uslyšela jsem katův hlas. Už jsem ani neotvírala oči, když jsem cítila, jak mi nějakou lepící páskou lepí elektrody po těle. Nad ňadra, do podpaždí, na páteř, na boky, na břicho, na podbřišek, na vnitřní stranu stehen...Dva další krokodýly mi připnul na malé pysky , vystupující trochu ze sevřené štěrbinky." Tak tobě se to asi moc nelíbí, jsi uvnitř docela suchá!" Slyšela jsem kata když mi sáhl do pochvy. Ani jsem se nesnažila stáhnout..."No, nevzpomeneš si asi ještě na nic. Láká tě, co bude dál?" CVAK!... CVAK!... Tentokrát šlehly dva blesky do různých míst. To mě trochu zaskočilo, ale už jsem ani nekřičela. CVAK!... CVAK!... CVAK!... Místa zásahů se stále měnila. Aniž jsem to mohla ovlivnit, tak moje tělo reagovalo v rytmu šoků..Slyšela jsem o mučení elektřinou hodně, ale to ,co jsem teď prožívala......Strašně mě bolel podbřišek. Měla jsem přece menstruaci...A teď ty kruté šoky...."Tak jak to jde?" Probral mě známý hlas. "Pomalu už má dost, ale pořád negativní....." Vyšetřovatel!!" Blesklo mi. Vjel do mě náhle strašný vztek a pocit nenávisti. "Ty jedna sadistická svině!!! Ještě si neviděl pěknou holku, tak ses přišel podívat! Jen si posluž, ty zrůdo! Nic ze mě nedostaneš! Ani kdybys mě zabil, tak se ode mě nic nedozvíš, jenom že jsi impotentní sadistický hajzl !!!" "To se ještě uvidí kočičko," řekl tiše. Přistoupil těsně ke mně. Jedním pohybem ruky zachytil kabely, které visely dolů z mých ňader a silně je přitáhl k sobě. Bradavky i dvorce kolem nich se napnuly a svorky s cvaknutím odpadly. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala jeho ruku. Mezi prsty svíral cigaretu, ze které si právě potáhnul. Pomalu mi zakroužil před očima. "Tak to jsi neměla děvko!!" Levou rukou mi sevřel pravé prso a silně stiskl. "To ne..to ne...,"zavzlykala jsem, když jsem viděla cigaretu , blížící se k zarudlé bradavce. "To jsi neměla!" Uslyšela jsem ještě. Žhavý popel se dotkl pokožky v místě, kde bradavka přechází do dvorce...Tiše to zasyčelo.....Ještě před chvílí jsem si myslela, že víc už trpět nemůžu. Nebyla to pravda. Z úst mi vyšel neartikulovaný hrdelní skřek. Uviděla jsem před očima barevné kruhy a pak...Ticho. Krásné ticho, žádná bolest, louka... kytky......Nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí. V mučírně jsem se už neprobrala. Probudila jsem se zimou. Ležela jsem nahá na kovové posteli v nějaké malé místnosti. U stopu svítila slabá žárovka, která místnost osvětlovala jenom spoře. Hladké, hrubě omítnuté stěny bez oken, dveře bez kliky, malý stolík bez židlí, nějaký kbelík...Na stole sklenice s vodou, krajíc suchého chleba... Jinak nic. Jenom u mých nohou pohozená hromádka nějakého oblečení. Posadila jsem se. K mému překvapení jsem nepociťovala žádnou velkou bolest. Sáhla jsem si na špičky ňader do kterých mi pouštěly proud asi nejvíc. Bradavky byly ještě citlivé , trochu napuchlé. Pod pravou bradavkou jsem měla malou červenou skvrnu, popáleninu, která však byla ošetřena nějakou mastí a proto asi tolik nebolela. Na místech, kde jsem měla přilepené elektrody nebyly už žádné stopy. Sáhla jsem si do klína. Hrášek mě na dotyk celkem zabolel. Zubatá svorka asi poznamenala jemnou citlivou tkáň. V klíně jsem měla stále ještě tampón , který mi tam dal medik před výslechem. "Tak první kolo mám za sebou ," pomyslela jsem si. "Zatím jsem vydržela. Bolelo to ale hodně.Mám obavy z toho , co bude následovat. Hltavě jsem vypila sklenici vody. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Spíše mi bylo zima. Přestože byl srpen, tak ze stěn sklepní kobky vystupoval nepříjemný chlad. Sehnula jsem se k hromádce oblečení pohozené u postele. Košile neurčité barvy. Asi stará vojenská a aspoň tisíckrát vypraná. Oblékla jsem si ji a zapnula na všechny knoflíky, které jí ještě zbývaly. Rukávy jsem si musela na koncích zatočit, protože původním majitelem musel být nějaký obr. Sahala mi skoro až ke kolenům. Místo kalhot jsem našla něco, co připomínalo kalhoty od pánského pyžama. V pase na gumičku, bez kapes. Látka i barva byly velmi podobné tomu, z čeho byla košile. Asi armádní zásoby. Podprsenku, kalhotky a ponožky jsem nenašla. Jenom pod postelí jsem našla staré plátěné tenisky. Byly asi o číslo větší, ale lepší než být bosá. Takto oblečená jsem se schoulila na postel pod malou deku. "Co bude dál? Určitě to ještě neskončilo. Než jsem při výslechu omdlela , nic jsem neřekla. Vydržela jsem! Elektrické šoky jsou ale strašné. Takovou bolest jsem ještě nezažila. A ten strašný pocit, to ponížení, když se mě dotýkají! Chladné tlapy v gumových rukavicích, lačné pohledy katů vzrušených mou nahotou, bolestí a ponížením... Co bude ale příště? Vydržím zase? Jak mě budou mučit? Budu mít dost síly?" Usnula jsem. Nevím, jak dlouho jsem spala, když ve dveřích zarachotil zámek.. Vešel kat s jedním pacholkem."Tak už se konečně prober, děvko komunistická! Bude se pokračovat! Včera jsi mě zklamala. Usnula jsi nám při léčbě a to se nedělá!! Dnes si na tebe udělal čas sám pan primář. On je ranní ptáče. Takhle k ránu se mu práce nejvíc daří." Chytili mě každý z jedné strany a vystrkali do tmavé chodby. Na konci chodby, nad dveřmi do mučírny jsem si všimla ciferníku nástěnných hodin. Je tři čtvrtě na pět....Prošli jsme potemnělou ordinací rovnou do mučírny. V rohu seděl za stolem starší, asi padesátiletý prošedivělý muž v bílém plášti a četl nějaké papíry. Dovedli mě před něho. "To je ona, pane primáři," sdělil mu ten, co mě mučil včera. Muž vstal a přistoupil ke mně. "Tak mi ji ukažte Carlosi," pravil a než jsem se na cokoliv zmohla tak mi kat zezadu strhl přes ramena košili a chytil mi vzadu paže. " Muž v bílém, blesklo mi hlavou. V hnutí odporu to byl pojem. Jeho jméno nikdo neznal, ale jeho krutosti při výsleších byly pověstné. Mučil muže, ženy...mučil pro potěšení. Hlavně mladé ženy a dívky byly jeho specialita....A teď stojím před ním..." Zachytila jsem jeho chladný pohled. Přistoupil ke mně ." Ještě ty kalhoty! Kolikrát vám mám říkat, že materiál musí být bezvadně připravený!" sykl na svoje pochopy. Jeden mě svíral vzadu paže a druhý mi stáhl kalhoty. Zůstala jsem úplně nahá. "Tak ty si holčičko nemůžeš na nic vzpomenout." Zavřela jsem očí a otočila hlavu stranou.."No to se může rychle změnit. Jak na tobě vidím, tak tě tady zatím hodně šetřili. To já budu určitě důslednější!!" Ucítila jsem, jak surově mne moje bradavky mezi prsty. "Běžte mi ji pořádně umýt! Hlavně dole! Nevidíte, že má menzes! A pak mi přiveďte!" Rozkázal chladně svým pochopům. Odvedli mě do další místnosti. Byla celá obložená zelenými kachličkami. Ze stropu visela stejná kočka, jakou mě zvedali včera v mučírně. Už jsem nebyla ani překvapená, když mě na ní vytáhli do výšky. Tentokrát mi však roztažené nohy zafixovali ke kroužkům v podlaze. Kat si oblékl svůj gumový plášť a chopil se hadice. Během několika málo sekund na mé napjaté tělo dopadl prudký proud tlakové vody. Postupně mi proudem prošel celé tělo. Úplně jsem se topila, když ni vytrvale stříkal do tváře.Ještě horší chvíle ale nastala, když přistoupil ke mně a za provázek vyrval tampón z mého klína a namířil do něj trysku . Ostrý, studený proud vody , přesto, že jsem jej křečovitě svírala, si bolestivě pohrával s mými labiemi a hráškem. Ještě horší to bylo, když kat zasunul trysku dovnitř.Cítila jsem v celém podbřišku nesnesitelný tlak. To ale nebylo ještě všechno. Kat přepnul páku baterie ze studené na teplou.. To jsem už nevydržela a začala jsem křičet.. To kata ještě povzbudilo a zasunul trysku ještě hlouběji. Nevím, asi bych zase omdlela, kdyby ho druhý pochop nezastavil. "To stačí, ať nám zase nezvadne.". Zastavili vodu a spustili mě na zem. Celá jsem se chvěla vyčerpáním a zimou. "Ještě ti trochu popravíme účes. Pan primář nemá rád střapaté holky!" Pravil kat a překvapivě obratně mi sáhl vlasy dozadu a sepnul je velkou kovovou sponou. Odvedli mě zpátky do mučírny. Odtáhli závěs, který rozděloval místnost a já jsem strnula. Přede mnou bylo něco, co vzdáleně připomínalo gynekologické křeslo. Vedle už stál připravený vozík s elektrickou aparaturou. Na pojízdném stole u zdi na kovovém táce ležely vyrovnané lesklé nástroje. Určitě mučící nástroje. "To mají nachystané na mě!!" Zachvěla jsem se . "Pan primář si myslí, že potřebuješ důkladně vyšetřit. Myslí si, že dnes určitě najde klíč k té tvojí zablokované paměti." Kat mě chytil zezadu za paže a každý z jeho pomocníků za jednu nohu. Bránila jsem se, ala zbytečně. Položili mě na křeslo. Ruce a nohy připoutaly k ramenům koženými pásy. Pak kat přestavil polohu pohyblivých prvků tak, že moje pánev a stehna byla v rovině. Nohy byly ohnuté v kolenou. Hlavu jsem měla opřenou v opěrce. Ruce byly připoutány ke křeslu ve vzpažení. Přes hrudník nad prsy a přes kyčle mě přitáhli ke křeslu koženým řemenem. Nohy mi doširoka roztáhli .Nemohla jsem se ani hnout. Pomocník nade mě spustil světlo, takové, jaké bývá na operačních sálech a naklonil ho tak, aby mi svítilo přímo do klína. Druhý pomocník mi mezi roztažené nohy postavil židli a hned vedle přivezl stolík s nástroji..Kleště, pinzety, jehly, elektrická aparatura se spoustou drátů ...a... ty strašné údy! Zavřela jsem oči." Musím vydržet i dnes! Musím! Musím!" Opakovala jsem si v duchu. "Na bradavky jí dáme jedničky vakuovky, ať je dobře napojená " probral mě hlas primáře, který stál nade mnou a nasazoval si chirurgické rukavice. " Tak ty nám nechceš nic říct", pravil , sklonil se ke mně a postříkal mi prsy nějakým sprejem. "Dneska už to bude horší, tomu věř. Oni hoši jsou sice mladí a šikovní, ale ještě jim chybí zkušenosti a bojí se na takovou kurvičku trochu přitlačit! Pomocník mlčky shora přitáhl rozdvojenou hadici s dvěma skleněnými koncovkami. Někde za mnou začal zlověstně vrčet motor . Ucítila jsem, jak mi kat v bílém přiložil konce hadic na napnutá ňadra. Pak to za mnou zasyčelo a strašlivá síla podtlaku vtáhla špičky mých prsou do úzkých hrdel na koncích hadice. Měla jsem pocit, jako by mi je chtěli vytrhnout z těla. "Přidej ještě, ať je dostanem pěkně do dna." Tah byl strašlivý.. Jako bych visela za prsy vytažená do výšky... A pak to přišlo: Nejdříve se hrotu ve dně přísavky dotkla moje levá bradavka. Trochu to zabolelo, ale ještě jsem nekřičela. Za okamžik se ale hrotu ve druhé přísavce dotkla druhá bradavka a strašlivý elektrický výboj spojil moje prsy a sevřel hruď v bezdeché křeči. Udělaly se mi kruhy před očima a okamžitě jsem omdlela ..... "Už se probírá vy volové! Jestli bude v šoku, tak z ní už dneska nic nevypadne! " Uslyšela jsem jakoby z dálky hlas primáře. "No tak, prober se , děvko!" Otevřela jsem oči. Stáli všichni čtyři nade mnou. "Musíte nám prominout, slečinko, ale nějaký skléróza zapomněl vypnout generátor a tak jste hned na začátek dostala trochu větší dávku. Aspoň teď víš , na co se těšit !!" Pravil primář a usadil se na stoličce u mého klína. " Mlčela jsem. Jenom jsem vnímala tupou bolest na prsou vtažených pod tlakem do přísavek. "Tak jestli sis to nerozmyslela, tak začneme." Uslyšela jsem nevzrušený hlas primáře. "Nejdřív zkusíme hrotovou elektrodou, kde máš nejvhodnější body " pokračoval, aniž čekal na odpověď. "Je to něco jiného, než jsi poznala posledně, možná se ti to zalíbí a začneš si vybavovat nějaká jména..." Zatnula jsem svaly a čekala na příval bolesti. Chtěla jsem uhnout pánví, ale řemen přes kyčle mi neumožnil vůbec žádný pohyb. Známé cvaknutí a elektrická aparatura se tiše rozebzučela. Spíše intuitivně jsem cítila, jak se k mému klínu blíží ruka s mučícím nástrojem. Ostrý dotyk a prudký výron bolesti. Hrášek mi úplně srtnul pod přívalem proudu. Bolest tentokrát nešlehala v krátkých záblescích, ale intenzivně pulzovala. Zatnula jsem zuby." Musím vydržet!!! Nebudu křičet!!! Musím vydržet!!! " Bolest s plynoucími vteřinami sílila. Oči se mi zalévaly slzami, ale nekřičela jsem. Hrot nástroje si mezitím pohrával s mým hořícím hráškem. Strnula jsem v křeči, zcela paralyzovaná bolestí, ale mlčela jsem. Jenom jsem se každou chvíli rychle nadechla a se zatajeným dechem jsem odolávala. Po několika minutách se působiště hrotu rozrostlo na celou oblast vstupu do mého klína. Bolest přecházela od zadečku přes sliznice malých pysků až k hrášku. Začínala jsem se chvět vyčerpáním, ale držela jsem se. " Zatím se ti to asi líbí, no tak trochu přidáme". Příští dotyk mne šokoval. Jako by mi hrášek někdo sevřel vší silou kleštěmi. Tělo se mi sevřelo v křeči a z úst vyšel první výkřik bolesti. Při každém dotyku jsem se nedokázala ovládnout a vykřikla jsem.. "No podíváme se ti trochu hlouběji, je to ještě větší roskoš" broukl si spíše pro sebe kat v bílém plášti. V jeho ruce jsem na okamžik uviděla dlouhou jehlu s kuličkou na konci. Rukojeť s kabelem....Cítila jsem, jak se nástroj blíží k mému pohlaví. Jako by mi do pochvy šlehl oheň! Křečovitě jsem se snažila sevřít, ale nepomohlo to....Oheň pronikal stále hlouběji, až se zastavil v oblasti bodu G. Kat v bílém přesně věděl , kde hledat...Prvních pár impulzů jsem se zaťatými zuby vydržela. Pak ale kat přidal na intenzitě a mé odhodlání vzdorovat mlčky už bylo neudržitelné. Rychlé nádechy se střídaly s výkřiky bolesti, které už jsem nemohla zastavit. "Tak jak se ti to líbilo děvenko" zeptal se kat , když po několika dlouhých minutách vyjmul jehlici z mého klína. "Pořád si nemůžeš vzpomenout ??" " Ne... nic vám nemůžu říct... Špitla jsem... " "To je ale velká chyba. Musíme teda ještě hlouběji...Trochu to ale zpestříme." Otočil se ke generátoru, něco na něm nastavil. Pak mi náplastí přilepil na podbřišek elektrodu. Asi tak tam, kde končily dříve mé chloupky. Pak se opět sklonil k mému klínu. Raději jsem zavřela oči....Cítila jsem , jak hrubě proniká prsty hluboko do mé pochvy. Špička jednoho prstu nahmatala čepičku mé dělohy. Strnula jsem. "To přece nemůžete...." Špitla jsem zoufale. "Ale, ale.. Kurvička si asi začíná něco vybavovat." Zajásal kat. "Já teď ale chvíli nebudu nic slyšet. Ano ?" A pak to přišlo... Elektrodu musel mít přímo na tom prstě...Jako by mi vrazil do podbřišku nůž! Téměř okamžitě jsem vydechla v nelidském skřeku....Bylo to jenom krátké šlehnutí, ale strašné. Cítila jsem , jak špička prstu nahmatala skulinku v děložním hrdle, bránu, za kterou ještě nikdo nebyl....A zase kruté bodnutí. Tělo se mi snažilo schoulit, ale pevné poutání to nepřipouštělo. Prst násilně pronikal úzkou skulinkou stále hlouběji. Každou chvíli pak z něho sjel blesk výboje směřující k elektrodě na břiše...

(pokračování následuje)