Menu
Spokojeni?
Třpytky na cizích tvářích
"Čistotný lízací sluha k páru, mohu i kouřit, jsem zdravý... teda už jsem pár chlapeckých zadků naostro taky projel, to se člověku stává, ale jsem zdravý a věrný sluha, chcete mě?"
"No, hele, zní to zajímavě, alééé..."
Jistě, na něco člověk umřít musí, ale já bych přecijenom radši, kdyby to bylo na stáří nebo na psotník.
Drahá přišla kdysi do hospůdky v blejskavým tričku posypaným třpytkama a ty se po vyprání už houfně odlupovaly.
Políbila svoji milou, objala se s její milou, s pár kamarády si padla do náruče. Tak pět lidí maximálně. V lokále přes padesát hostí.
Za pět minut se začaly objevovat třpytky na tvářích nám zcela neznámých lidí.
Do hodiny pak i na poklopcích nám velice nesympatických lidí, se kterými bychom neradi měli společný dvojdomek, tím spíš ne milenku nebo milence.
Bylo tak mimoděk provedeno personální značkování pro terenní výzkum sociálních vazeb v komunitě... a dopadlo to... velmi... k zamyšlení.
Před zavíračkou se u dveří loučilo několik hloučků. A všimli si.
"Hele -- hele, v protisvětle, podívej, jak se támhletý třpytí na tváři a támhletomu na poklopci. Dobrý, to je detektivka..."
"A támhletomu ruce. To jsou nějaký blejskátka, tady se něco rozsypalo?"
Má drahá mu bezeslova vzala ruku a pohladila se s ní po rameni.
Nechápavě na ni hleděl, tenhle scenář nedával smysl...
"Podívej se na ruku. Na světle."
Poodešel ke dveřím a ruka se mu třpytila jako kdyby naplácal skřítkovi.
"To je vono?"
"Hmm?"
"A tys s nima všema...?"
"Ale notak!"
Vzal za ruku svoji přítulku a ta si ji otřela o paži kamarádovu. Třpytky se nesly z člověka na člověka jako drby, ulpívaly, jako kdyby se mršky množily, bylo jich z té jedné ruky dost pro každého, jako kdyby měly, potvůrky, hlavičky a ocásky a mihotaly se světlu vstříc, nějakému utírání se navzdory.
"Tak jak by se to mohlo... né. To né. ...to není možný...!"
"Jo, jo. Je to tak."
Všichni zmlkli, zvážněli, ohlédli se do místnosti a chvíli těkali očima. Třpytilo se to tam téměř všechno.
"Vážení, jsou to jenom třpytky, ale teď si to představte se syflem."
Několik dlouhých nádechů plných prozření a dlouhého počítání. Každý v hlavě sestavil rodokmen svých vztahů a ty otazníky na koncích některých větví bolestně blikaly v myslích.
"…JSOU NA SVĚTĚ VĚCI, CVO KTEREJCH SE ANI NEŽERTUJE...!"
Takže co naplat. Nedá se svítit. Kdo se bojí, nesmí si rozepínat pásek.
A poselství?
VYNÁLEZ MIKROSKOPU ZABIL VOLNOU LÁSKU !