ELEFERNO - při životě udržovaná verze

Zvolená tématika sice nabízí svůdnou myšlenku pustit se do úvah o velikosti Kašpárka a jím sehraného divadelního představení, přípondělník ale bude směřovat jiným směrem a úvahy o velikosti odložíme do šuplíku na přípondělní nápady.

Z definice je loutka figurka člověka nebo zvířete určená k animaci, tedy oživení.  Loutka může sloužit jako hračka, kterou hrající si oživuje sám, nebo se oživením loutky zabývá profík - vodič, zvaný též loutkoherec. Od panenky (kterou svým vzhledem mnohdy loutka neodolatelně připomíná, například hladkými uprostřed rozčesanými vlasy a velikýma očima) se loutka liší právě tím, že během hry ožívá a je subjektem dění, kdežto panenka zůstává pouze jeho objektem. V rámci (například divadelního) představení je pak třeba, aby loutka nesla význam bytosti a projevovala živost - například tím, že mluví a pohybuje se.

Dle způsobu oživení se loutky dělí na závěsné (marionetky) a spodové (maňásky či jávanky). Ty závěsné jsou řízeny pomocí sofistikovaně umístěných provázků, ty spodové se řídí pomocí ruky či tyčky, zasunuté do loutky zespodu. Ještě pořád se bavíme o loutkářství, úchylové! Speciálně pro vás tedy doplním třetí druh vedení, tedy loutky oživované vodičovými pokyny. Ty zatím speciálního názvu nemají, nejspíše pro svoji vzácnost. Andrej Makarevič napsal o loutkách svého času pro skupinu Mašina vremeni úžasnou a chytlavou písničku Marionetki. Dvě sloky si dovolím ocitovat v originále:

Кукол дергают за нитки,
На лице у них улыбки,
И играет клоун на трубе.
И в процессе представленья
Создается впечатленье,
Что куклы пляшут сами по себе.

Ах, до чего ж порой обидно,
Что хозяина не видно:
Вверх и в темноту уходит нить.
А куклы так ему послушны,
И мы верим простодушно
В то, что кукла может говорить.

Věděli jste, že místo, kde loutky vznikají, bývá často označeno jako loutkářský ateliér? (a modří budou mlčet a šoupat nohama!)

Písničku si lze poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=mexyLS8PLtQ