Menu
Spokojeni?
Šedé bylo úterý a duch se znechuceně vznášel nad vodami.
Stvořit středu se mu nijak nechtělo, zvláště po tom průseru s pondělkem, za ten ho bude určitě ještě někdo proklínat, cejtil to v kostech.
Nicméně ke čtvrtku se jinak nedostane, než přes jednu středu, ani dva úterky by to nespravily. Tak to risknul.
No, středa celkem nic moc, jenom práce, nákupy, šéfové v plným vzletu, prostě středu si taky nedá do svýho životopisu na seznam povedenejch projektů.
No ale ten čtvrtek, přátelé, čtvrtek...
Nuda nademnou, nuda zamnou, jen realita, vypočitatelnost, občas nějaký ty zázraky, budiž nebesa vzklenuta nad vodami a takový ty kavárenský trixy... no dobře, ten outerek zase nebyl tak docela marnej, ale furt to není vono, furt to nemá šťávu. No, tak teda buď zelenina všelijaká a bejlí mizerné na tom světě, abych se mohl jít aspoň do roští vychcat a nepršelo to shůry na svět!
A pak ale čtvrtek, to už se fakt musí něco stát!
Nuda a šeď, marnost nad vodami a nic z toho. Chce to něco blejskavýho, krucinál!
Něco, co nám život rozsvítí, abychom v pátek vstávali radostně, dyť pátek je vlastně už takovej malej šábes no a kdy začíná pátek? S první hvězdou na čtvrtečním nebi, takže sakra, už aby nápad, ne!?
...jenomže nápady nikde.
Tak si aspoň nadělal na večer hvězdy na nebi, aby mohl rozjímat o tom, co mu v životě chybí.
Procoural pak konec čtvrtka a na páteční jitro už svítily hvězdy a měsíc a pak slunce... stejnak si to lidi budou furt motat, až je stvořím! V pondělí stvořím den a noc, světlo od tmy oddělím, lidi budou muset do práce, ale slunce jim vyjde až v pátek ráno... to bude bordel na tom světě!
A tak procoural po mizerným tejdnu pátek pod jasným sluncem a kvetoucími stromy a vzpomínal na hvězdy, který viděl prvně ve čtvrtek v noci, to je podle židovskýho dne vlastně v pátek přede dnem... to je zase bordel na tom světě, ještě lidi nevznikli a už se maj o co hádat!
No, protože měl dobrou náladu a inspiraci po tom kochání se pod novými hvězdami a protože mu slunce svítilo na cestu, pískal si a házel kolem sebe papoušky, bacily, brontosaury a podobnou havěť, inu, jak už muž kolem sebe rozsévá život, když se cítí veselý a šťastný. A jo, sakra, pod ten pátek by se i podepsal.
Jenomže komu se tím chlubit? Od koho slyšet pochvalný pohled? No ženskou by to chtělo, to je jasný, bez ženský ať hospodskej utře večer stůl a v pondělí pojedeme zase bezezměny nanovo, se svítáním vstát a se soumrakem lehat a každej den dokola a klekání zvonit a ráno zase vstávat a dny jdou jeden za druhým jako rány kladivem... bez ženský se prostě svět nemá kolem čeho otáčet.
A když ženskou, tak kéž by byla jako ty čtvrteční hvězdy na nebesích a ať má ty hvězdy v očích.
Nechť světla v jejích očích vládnou na nebeské klenbě jako na čtvrteční noci.
Nechť svítí na zemi, aby muži netápali mátožně od pípy k ledničce.
Nechť vidí ty hvězdy v dívčích očích, které budou oddělovat světlo od tmy, hřát i mrazit.
A že tu ženu tvořil v pátek, má ty oči ze čtvrtečních hvězd, ale povahy je štěněčí, vždť ten den dělal mláďata.
Směje se, bystře temnoty jasem svých očí proniká. Chladí trýzeň jako Luna a hřeje duše zkřehlé od strachu.
Duše jí teprve z nicoty vykouzlí, aby měla koho konejšit, ale v ten šestek po pátku bude jenom jeho!
A tak se stalo, že Hospodin zosnoval dívčici, poťouchlou jako štěně, s očima jak hvězdy nad čtvrtečním večerem, naděje plnou jako páteční ráno a inspirativní jak ta sobota na krku.
Hospodin měl v pátek radost, v šestek šturm, v sedmek pausíroval a Štěně se mu kamsi vytratilo, Adam na ni potom dokonce hodil tu vostudu s rozkrádačkou ovoce a potom se to všechno prostě podělalo.
Ani Stvořitel už po neděli neměl lautr žádnou inspiraci, když Štěně neoddělovalo jiskrou hvězd ve svých očích den od noci a hravou kousavostí nebudilo Stvořitele, aby něco dělal a neválel si šunky v rajském bezčasí věčného šábesu.
A tím skončilo stvoření, to proto už se osmý den v Bibli nepopisuje slovy "a viděl, že bylo to dobré", protože Pána Stvořitele netáhla na vodítku kupředu štěněcí očka zvědavá.
To vyprávěl mi šedovlasý pánBů sedící proti mně v tramvaji na Smíchov, když jsem jel do hospůdky.
Je čtvrtek a já zase jedu po šedém týdnu pokecat s kamarády, s vyhlídkou na pátek, kdy bude stvořena všelijaká živá žoužel, která si celej tejden neměla kde hrát.
Třeba i pro mne je stvořeno to hravý, inspirativní, životadárný Štěně, který zas bude stát napočátku něčeho epochálního.
...kde jenom může být...
Dopíjím hrnek a vprostřed sálu zčista jasna stojí zmatené dívče, které jako štěně do stran šťouchá čumáčkem a plaše se rozhlíží.
"Slečno, pojďte k nám, tady budete v bezpečí."
"Děkuju..." Přisedla si. Do bezpečí, aby ji cválající dav vprostřed parketu neušlapal.
"A když už jsme to bratrstvo jednoho stolu..." polekaně vzhlédla, jeslti nesedla na polepenou židli a ten podivnej strejda se na ni teď nechystá skočit. "...jak Vám říkají? ...přece tě nebudu oslovovat TY."
"No jmenuju se... říkají mi Štěně."
Jakoby mi Stvořitel něco chtěl naznačit. Přinejmenším to, že je vtipálek a nemá fantasii.
Asi každej potřebujeme mít ve svém stvořeném světě nějaký Štěně, jehož oči hluboké stříhají jednotvárný týden na čtvrtky, kdežto bez nich už jsou jenom samé pondělky.
Chtěl bych se bělovlasého zvěstovatele v noční tramvaji zeptat na proroctví, kde to Štěně najdu, ale myslím, že kdyby to tušil, sám by se znovunabytým elánem vrhl do dalšího tvoření. A stejně už dávno blábolil o jiných tajemnostech vesmíru...
Chodím tedy šedivým světem ze samých pondělků poskládaným a ve čtvrtečních hospodách hledám Štěně. Štěňata. Protože štěňata jsou moje Můza a jejich oči a štěněčí kousavost a bystrost je to, na co se chci dívat, když to škádlím a chci to rozesmívat a opěvovat. Protože mi to vlévá do žil naději, že jednou bude na tom světě líp.
Že není všem dnům konec.
Že ještě kniha Genesis nebyla dopsána.
Že se jenom zaběhlo štěně a Stvořitel chodí stvořeným světem a hledá jej.
A já jsem ji viděl.
Není všem dnům konec!
...zbejvá NAJÍT TO ŠTĚNĚ!!