Nové ELEFERNO

Web pro ty, kterým je život příliš těsný

Za univerzitní knihovnou poklimbávalo pár študentů na jarním slunci, na vyhřáté trávě, na vzácně svěžím povětří.
    Mezi kopečkem s lavičkou a pásem neprůhledného, zlatě a bíle rozkvetlého roští oddělující park od chodníku a obyčejného, zaprášeného světa se uvelebila dvě děvčata, sice stranou od přímých všetečných pohledů, přesto ale pořád dost na očích zbytku parku.

    "Řekla jsem ti, že si máš oblíknout něco teplejšího. Nastydneš se mi."
    "A budeš mi vařit čaj a přikládat na kozenky obkládky?"
    "Dostaneš čípek!
    "Anooo...?" Tělo mírně oplácané pardálice se provokativně natáhlo ke svojí družce a ulehla zády na jejím klíně. Lokty se doširoka protáhla a upřela vzhůru do očí nad sebou pohled provokující kočky, vrtící se na čerstvě rozcupovaném divanu.  
    Jako slunce, které sešle na ředkvičky jen tak z nudy kroupy s kadencí kulometné palby se nad ní ty oči přimhouřily a rtů dvé jahůdek podobné výhružně dokončily slib:
    "Odleju ho do sklenice od hořčice. Bude z chilli omáčky a husího sádla."


    "...a ty bys mi chtěla udělat něco, co by mě bolelo...?" mňouklo dolní kotě.
    "A ty bys chtěla udělat něco, pro co bych byla smutná?"
    "Nooo...
    "Ty bys snad chtěla ublížit té, kterou mám tak moc ráda, že ji teď hladím ve svém klíně? Na mého mazlíčka mi nikdo nesmí křivě šáhnout!"
    "A jak bys mě ještě léčila?"
    "Znám prvotřídní medecínu z kůry."
    Zlobivé kotě na okamžik získalo dojem, že by mohlo mít navrch.
    "A to bude teplá sedací koupel, nebo... do zadečku?" Zamroukala bezpochyby naschvál takhle nahlas, otočilo se hned několik studentů ležících poblíž.
    Slunce očí nad kotětem se zakabonilo bouřkovým mrakem, který začal tiše problikávat ve vzduchu visícím hromobitím.
    Hlasem ztišeným jako hromy v dáli monotonně pronesla:
    "To se přikládá kůra z mladých proutků." A téměř vzkřikla: "Neloupaná a zprudka!"
    Narovnala se a kolena zvedla od sebe, kotě se převalilo a s koleny vzhůru se snažilo zachytit na kopečku rovnováhu.
    "Mazej si ulomit tři rovné pruty jako ruka dlouhé a fofrem zpět!" Nu, když divadlo, tak tedy budeme dělat divadlo, ona asi couvnout nesmí, řekl bych.
    Stavaři, architekti i chemici na okolním trávníku se už pranic nepokoušeli tvářit se nenápadně a upřeně, usilovně a pobaveně sledovali probíhající děj.
    Od keřů se zkroušeně navracelo koťátko a pohled na hladové vlky vůkol mu vrazilo kuráž do žil: hrdě zdvihlo bradu, proutí si chytilo do zubů, padlo na čtyři a krokem pardálice na letním slunci došla k velitelce.
    Vyplivla proutí a s pohrdavým pohledem otočila svůj v jeansové sukni oděný zadek i ty pohříchu nezakryté ledviny a boky k ní.
    Vzdor je tou nejkrásnější jízdenkou k průšvihu, to se musí uznat. Už jako malí jsme to věděli a k stáru to taky umíme docenit.
    Slunce v očích povstávající dívčice už bylo klidné. Karty byly rozdány, boj byl rozhodnut, zbývalo jen jej vybojovat.
    Zaklekla na levé koleno za svoje koťátko a pohladila je po vlasech. Přitlačila rukou na lopatkách a ta se opřela o lokty.
    Vyhrnutou sukni studenti nemohli nijak docenit, koťátko klečí otočené hrdou tváří proti nim.
    "Miláčku, nemám tady noviny, abych plácla zlobivé štěně, ale seřezat tě jako zlobivou čubku můžu i tady. DRŽ!"
    Zdvihla ze země tři pruty, jeden si dala sama do zubů a druhý jí položila přes záda. Třetím se rozmáchla a svist se tichým studentským parkem nesl jako tikot hodin zkušební aulou.
    V paprscích odpoledního slunce vybuchl gejzír uražených lístečků a bílých květů.
    "Jedna..." proneslo nahlas znuděným hlasem klečící kotě.
    Při druhém svistu se opět v jiskrách bělostných květů zatřpytila jarní zeleň pupenců a rašících lístků. Budou v trávníku vyprávět žížalám o svém zániku a nikdo jim nebude naslouchat, ale těch několik vysokoškoláků by dalo sto svých večerních ejakulací před internetem za to, aby měli jejich výhled.
    "...dvě..."
    Děvče proutek, který drželo v zubech, volnou rukou vrazilo do rtů trestaného kotěte. "Zkousni a drž. Nezajímá mě tvoje počítání."
    Ještě pár švihnutí mělo hladivý zvuk, než modré kalhotky očesaly i zbytek zeleně.
    Druhý proutek se s protisvětlem snoubil zlatým prachem roztříštěných květů. Zlatý déšť je ale nerovný, teď by asi počítání nebylo tak pohrdavé.
    Když dopršely zlaté jiskry a pokryly záda všemi litovaného koťátka, sehnula se zadýchaná dívka a odebrala ze zubů poslední větévku.
    "Chceš mi něco říct?"
    "...NE." Prohlásilo kotě zadýchaně, leč rozhodně.
    "Ale myslím, že už medecína začíná zabírat. Tak mi potom řekni, až to zabere," dodala s úsměvem.
    V ruce držela všechny tři pruty a protáhla se. Pokud by přihlíželi i studenti fotografie, možná by právě udělali zkoušky.
    Tři pruty namířené pod čáru zadku opakovaně na jedno místo během několika vteřin zázračně uzdravily neposlušné kotě.
    Záhy ležela na bříšku a kryla si tlapkami prdel.
    "No?"
    "...au... už se cítím... líp." A skoro omluvně dodala: "Potvoro..."
    "Není zač," usmála se a proutky pohodila s potutelným úsměvem nadosah na zem. "A teď pojď ke mně." Sedla si do tureckého sedu a na rozevřená stehna se jí opět uvelebilo její mládě, které ovšem tentokrát o poznání víc vrtělo zadečkem a třelo si jej o trávník.
    "Neštvi mně. Vybrala jsem si tě, nechala ses ochočit, starám se o tebe, tak mi nebudeš cukat vodítkem."
    "Ale spořádané mláďátko přeci musí trochu cukat vodítkem...?"
    "Jenomže když se to přehání, může to vodítko vytrhnout. Nemusím ho zvládnout udržet. Neštvi mě, prosím, myslím to s tebou dobře."
    "Chce se mi čůrat."
    "Lež, chci tě utěšit. A bolelo to!" žalovalo koťátko.
    Pohladila ji po vlasech a vybírala z nich zelené lístky a pupence. Bílé a zlaté květy nechávala.
    
    Opodál se vztyčil nakrátko ostříhaný sportovec v seprané džínové bundě, oprášil si kolena, na dva tahy dlaněmi ulízl strniště a nakráčel před objímající se dívčiny.
    "Ahoj holky, nevíte o tom, ale potřebujete mě."
    Mlčenlivý souboj sebevědomého pohledu správce zeměkoule a naproti tomu dvou pohledů pobavených musel být podpořen nějakým drtivým moudrem...
    "Koukal jsem, že potřebujete pomoc.   
    "Ty umíš s pračkou a leštit sklenice?"
    "Ne," znejistěl. Nadechl se a znovu zkusil štěstí: "Já jsem dominant." A po dramatické vteřině pro možný obdivný potlesk dodal: "...a vidím, že potřebujete pomoct."
    "A velký tvrdý dominant?"
    "Jasně, přísnost musí bejt."
    "A úplně tvrdej? Nebo jenom trošičku..."
    "Mám spoustu zkušeností s výchovou neposlušnejch ču..."
    "...natvrdlej?"
    "Miláčku, podívej, pánovi se v kapse šprajcla srolovaná ponožka..."
    "...cože...? ...to není..."
    "Aha, promiň, to byl tvůj ocásek!"
    "No dobře, tak co bys navrhoval, ty... velký...? Tvrdý...? No, tak něco se tam rejsuje, ikdyž velký to není... co bys tak navrhoval?"
    "No tak předně to bude chtít srovnat tu prostořekost." Nabral dech a přidřepl, aby nemžoural do slunce. "Čubka by měla vědět, kde je její místo..."
    "A všiml sis, že to není čubka, ale koťátko?"
    "To je jedno, musí poslouchat, jinak ti ta malá čubka přeroste přes hlavu."
    "...mňaaau...???"
    "A Velký Drsný, co bys ji tak naučil?"
    "Třeba... venčení na vodítku?"
    "Mňa...!?"
    "Ale to my už přeci dávno umíme, i bez vodítka -- miláčku, ukážeme tady pánovi, jak se umíš vyvenčit...!"
    Otazníky očí zdola se okamžitě dovtípily podle hadích přimhouřených očí nad nimi.
    Jak potvorná číča ležela naznak na složených stehnech své paničky, zvedla jen zprudka kolena vzhůru, pravou rukou podržela lem sukně u brady a levou odhrnula proužek kalhotek a jeden vylézající lísteček malého pysku.
    Zlatý déšť se znovu zatřpytil vzduchem a proud vytryskl vstříc překvapenému drsoni.
    Zaklonil se a padnul dozadu s rozhozenýma rukama.
    "Ty ses snad... tyvole...!"
    S roztaženýma nohama seděl na zadku před roztaženým dívčím klínem a dvěma páry posměšných očí.
    Rozhlédl se po obecenstvu. Několik diváků se z ležérně nenápadné pózy "vlastně se vůbec nedívám" přesunulo do napruženého přihrbení "kdo tam bude dřív".
    Otočil se zpět. Hleděl co napřažené ruky třímající tři opelichané pruty.
    "Ste krávy! Úplně vylízaný! Todle jsem ještě neviděl..."
    
    Mizel z dohledu, šel skrz roští, aby nemusel pohlédnout do očí pobavených diváků a děvčata spolu chvíli komunikovala jen pohledem očí a doteky dlaní po tvářích.
    "Pamatuj si,..."
    "...mňau?"
    "Pamatuj si, žes mohla dopadnout i takhle."
    Kotě si naprosto civilně povzdechlo a  pohledem uhnulo kamsi dolů do křoví. Mlčelo. Zlehka pokyvovalo hlavou.
    
    "Miláčku, víš... Necukej tolik tím vodítkem. Nemusela bych ho udržet věčně."
    "Mňau."
       

Pro komentování zde nemáte dostatečná práva

Pošta

Nejsi přihlášen.

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 178 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 178

Kalendář

únor 2018
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 1 2 3 4
03113123
Statistik created: 2018-02-21T14:26:04+01:00